Anglická zima

Těšil jsem se. Byl jsem rád, že jsem se do ČR na svátku klidů a míru, nebo přejídání a opíjení, jak je libo, dostal. Akorát jsem svoji milou připravoval na "opravdovou" středoevropskou zimu a kde nic tu nic. Jinak byl výlet příjemný, setkání s přáteli někdy tak intenzivní, že jsem následující dopoledne trávil v agonii, ale co se dá dělat.

Nejel jsem do Ostravy ani do Brna a lidem ve městech, ve kterých jsem byl, a se kterými jsem se nesetkal se omlouvám. Den má ale bohužel pouze 24 hodin a i tak to bylo hektické. Mám velice tolerantní milou, a tak celý tento shon a setkávání se každý den s nespočtem nových tváří nesla dobře.

Hned po příjezdu se na mě svalují povinnosti. To je ale dobře, povinnosti znamenají práci a práce znamená výdělek. A výdělek znamená, že bude ještě líp. Hraní s Indy, Italy i anglickou písničkářkou, co hraje za doprovodu smyčcového kvartetu a perkusí, mi už pomalu plní diář. Hned po Novém roce mě pozvali k dalšímu pohovoru na učení. No a víc učení znamená více stálého výdělku a více zkušeností.

Před odjezdem do ČR jsme se zúčastnil gypsy jazz jam session v jihovýchodním Londýně vedené shodou okolností jedním vojvodinských Slovákem. Nikdy jsem si na skvělého jazzmana nehrál. Nicméně mi znovu došlo to, co už dávno vím, a připomíná mi to, že bych měl místo blogování jít cvičit.

Těžko se věří, že tomu už za pár měsíců budou dva roky, co tu jsem. Mám pocit, že teprve začínám. Že se rozkoukávám. Trvá to, ale je to na dobré cestě. Říkali mi, že to trvá dva roky. Už se vlastně živím jenom hudbou, takže to déle netrvalo. Kolik hudebníků se ale někdy dostane do situace, ve které si řeknou, že už je dobojováno a dělají přesně to, co chtějí a se vším jsou spokojeni?

Indi, Itali a Pythagoras

Od svého pseudbuddhistického blouznění na střední škole a společného vaření v kuchyni studentské ubytovny v Padově, kde jsem přebýval s několika Indy ve mě zájem o vzdálený Bhárát pouze dřímal. V, který učí se mnou na college, se rozhodl vzít mě s sebou na pouť za poznáním indické vážné hudby. To, že to vše znamená hrát placené koncerty, činí tuto veskrze duchovní záležitost ještě o něco příjemnější. Až po novém roce, ale už zkoušíme a máme za sebou i nějaké to nahrávání. Otevírá se mi před očima zcela nový fascinující svět.

A znovu tu je Ital F a s ním další Ital a zkoušíme klezmer. Taky jsem se rozhodl znovu začít brát hodiny violoncella. Vloni jsem při svém prvním pokusu dobývat svým hraním ulice Londýna potkal cellistku, která dělá to, co já, akorát mnohem lépe, a tak jsem rád, že jsem konečně narazil na někoho, od koho budu moct okoukávat, jak se hraje ten jazz a "world music" (nesnáším tento název, ale co se dá dělat) na ten samý nástroj co já.

Jazz je svoboda, domnívám se stále. Přesnější by asi bylo říct, že to je cesta ke svobodě. Sóla Charlieho Parkera zní velmi svobodně, ale při pohledu zblízka člověk zjistí, že to všechno má řád, nic není náhodné a a improvizace je mnohem méně volná, než by si nezasvěcený člověk mohl myslet. Vždyť Charlie cvičil několik let 14 hodin denně! Hudba sfér jednoduše nikdy nevzniká nahodile.

Achilles, želva a Chabarovsk

Udělal jsem dobře. Rozhodnutí, které jsem učinil před několika měsíci, přestat hrát a kapelami, se mi jeví jako rozhodnutí velice rozumné. Správně jsem se domníval, že pro mě bude přínosnější sedět doma, hledat práci, pracovat na webovkách, psát emaily anebo třeba prostě odpočívat, než se štrachat s desetikilovou kovadlinou na zádech po londýnských hospodách, propíjet kupóny na pivo a odcházet domů s prázdnou.

Shodou okolností měla jedna slečna (nebo mladá paní, vím já), co se mnou kráčí vstříc zdárnému konci učitelského školení, přednášku o kulturní mnohotvárnosti Londýna hned den po mém blogovém výlevu minulý týden. Tomu říkám náhoda!

A už jsem mohl s komorákem hrát. Jen se mi to křížilo s učením, tak z toho tentokrát nic nebylo. S tím se ale počítá, vzali nás víc, že budeme alterovat, a jsem potěšen, že se mnou pan ředitel komunikuje. Tím mám na mysli ředitele komoráku, samozřejmě.

Nedávno mě napadlo přirovnání. Lidé, co mě vidí po dlouhé době, se mě ptají, jak mi jde japonština. A já že pomalu. A opravdu jde pomalu. A teď to přirovnání: Když budete mít jednu libru a někdo vám dá druhou, máte o 100% víc. Když dostanete další, je to jen o 50% víc. Když další, už to je jen 33,3(perioda)%, když další 25% a tak dále. Čím víc víte, tím víc víte, že nic nevíte. To není moje myšlenka, i když místní pivo je opravdu slušný bolehlav.

Anebo Zenon. Achilles se může třeba na hlavu postavit, ale želvu nedožene. Vzdálenost se jenom zmenšuje a zmenšuje, želva ale bude pořád napřed. Mám štěstí, že japonský jazyk je spíš takový hlemýžď, snejl, neboť se za tu dobu, co se jej učím, pohnul pramálo (teda až na to, že minulý rok přidali skoro 200 znaků k těm základním, hrome!).

A je tu podzim. Teploty jsou asi o 8,4 stupňů Celsia nižší než v létě. Sibiř nadohled.

O multikulturalismu

Letí to, letí. Člověk se nenaděje a dva týdny jsou pryč. Začátky týdne, kdy jsem v college, utíkají stejně rychle jako jeho zbytek, kdy někde s někým zkouším, vystupuji nebo učím soukromě. Nebo sám hodiny beru. Jsem v půli cesty ke gramotnosti v japonštině. Pořád nemám pocit, že by to šlo nějak rychleji nebo snáze. Inu, Japonci samotní se to učí 9 let, a tak by bylo pošetilé chtít se oněch 2000 znaků naučit o moc rychleji.

Už nehraji na ulici. Ne ze zásady, ale je zima a taky nějak jsem většinou stejně zaneprázdněný jinak.

College, na které učím, je multikulturní směsicí většiny toho, co Východní Londýn přináší. V kancelářích většinou pracují Cockneys (tj. převážně bílí východolondýňané) a učitelé jsme smíchaní z celého světa. Jednou jsem k pobavení kolegů poznamenal, že je vtipné, že jediní běloši, co učí nástroje, jsou Latinoameričané. A opravdu, Kolumbijec, Kubánec i Venezuelan, se kterými mám tu čest učit na stejném ústavu, jsou skoro jediní. Kromě nich a mě tam učí Dán, jehož máma je z Ghany, Angličan, jehož máma z Barbadosu a Ind, jehož oba rodiče jsou z Indie.

Studenti jsou, pochopitelně, když jich je víc, ještě větší směsice. Drtivá většina je ale afrického či karibského původu, několik jich je původu indického či pákistánského a několik málo bělochů se tam najde taky. Většina z nich mluví drsným londýnským přízvukem. Ten je zapotřebí odlišit od dialektu cockney, kterým mluví ti, co tu byli před druhou světovou válkou. Ten, kterým mluví mí studenti, je často ovlivněn jamajskou angličtinou a bůhvíčím ještě. Nejspíš hip hopem.

Do Londýna jsem sám přišel do jisté míry i kvůli jeho multikulturalismu. Problémy tu jsou, mají ale mnohem méně etnický charakter, než by tak mohlo z médií (hlavně těch od ČR na východ) vypadat. Angličané už pramálo bazírují na svých "anglických", monokulturních hodnotách. Pokusím se vysvětlit, proč je dobře, že tomu tak je, i když to s sebou může nést nepokoje:

Představte si, že se narodíte v Pobřeží Slonoviny. I když svou zemi máte rádi, nechcete bydlet v zemi, kde neexistuje to, čemu se v jiných zemích říká "lidská práva", neustále hrozí občanská válka a vůbec byste se chtěli mít líp. Napadne vás odejít. Třeba do Holandska. A proč ne? Proč byste nemohli? Právo na spokojený život by mělo být univerzální a za to, v jaké situaci je vaše země, přece nemůžete.

A teď si představte, že se narodíte v Holandsku. Vaše země se ocitá ve finanční krizi společně s celou Evropou a k vám se neustále hrnou přistěhovalci z jiných zemí. Máte právem pocit, že by se to mělo zastavit, protože jak tak všichni prahnou po blahobytu, začínají se všichni mít průměrně hůř a stoupá kriminalita a sami se stáváte ve vlastní zemi členem menšiny.

Teze a antiteze tentokrát ovšem nepřinese syntézu. Oba tyto pohledy jsou zcela legitimní, třebaže si odporují. A bude-li mít pocit, že do Evropy lidé z chudších zemí utíkají "za prachama", tak si, vážení spoluobčané, uvědomte, že i Češi zaplavují pracovní trhy "Staré Evropy" a před pětadvaceti lety se z Československa regulérně prchalo.

Blahobyt Západu je z velké části postaven na kolonialismu. Teď není řeč o situaci současné, "neokolonialismu" či čem, ale minulé. Před kolonialismem a průmyslovou revolucí byla Evropa smrdutá, špinavá, nezajímavá a zaostalá díra, ocas Asie. Když Evropané vykoumali, jak využívat zdroje zbytku světa ve svůj prospěch, rozdělili si část zeměkoule po svém. Nejbolestivěji se tak stalo na africkém kontinentě. Bez ohledu na národnostní či historické okolnosti nakreslili svoje hranice a podle hesla "rozděluj a panuj" často štvali místní národy proti sobě dáváním privilegií svým vyvoleným. To mělo a dodnes má ve většině zemí tragické následky.

Myslíte si, že jako Češi s tím nemáte nic společného? Přestaňte tedy nosit bavlnu, jejíž rozšíření a obliba šla ruku v ruce s otrokářstvím! Nepijte čaj! Zahoďte svůj mobilní telefon! Kobalt v jeho baterce je velmi pravděpodobně těžen v Kongu, jednou z válkou nejvíc zužovaných zemí na světě. Kdyby Evropané chtěli zavřít svoje hranice, měli by tak učinit důsledně, jak pro lidi, tak pro věci.

Překvapivě z toho zatím opět vycházejí Britové vítězně. Díky mixu, který se jim podařilo nechat vytvořit ve svém hlavním městě a (bohužel zatím pouze téměř) ukázkové toleranci, se jim daří dovážet nejen lidi z jiných kontinentů a zemí, ale také jejich myšlenky, umění a řemeslo.

Britové stejně jako jiné koloniální velmoci, které neprohrály 2. světovou válku, nebudou cítit kolektivní vinu za to, co ve světě páchali za zvěrstva (transporty otroků, během kterých jich 2/3 zahynuly, genocidy Indiánů, genocida Australanů, genocida Tasmánců atd.). Kolektivní vina možná asi ani není nutná. Bylo by jen dobré si uvědomit, proč se máme tak dobře a čemu můžeme vděčit za vývoj od zaostalého kontinentu válčících zemiček ve světového hospodářského giganta.

Já jsem vám to říkal!

Letí to, letí. Už máme letenku na Vánoce, a tak po třech letech budu o svátcích opět v ČR. Těším se na zimu, doufám, že bude. Jste překvapeni? Nebo jste si to říkali celou dobu?

College je taková otrava, že se o těch špatných věcech nebudu ani rozepisovat. Kupodivu nejsou až takovým problémem studenti. Jsou drzí a myslí si, že můžou vše, ale na to je člověk připraven. Je zvláštní nechat si říkat Sire. Inu, jiný kraj jiný mrav.

A taky jsem byl a až v dalekém Leedsu. Jsou to z londýnského King's Crossu jen asi dvě hodiny vlakem, ale už to je Sever. Sever mám rád, ten anglický. Člověk hned vidí, jak jsou lidé milejší i přes o poznání nehostinnější počasí. Nebo možná právě kvůli němu? Nahrávali jsme demo s indickými muzikanty. Je mi indická hudba ještě malinko neznámou, ale bylo po mě vyžadováno právě hrát jako západně školený cellista, že uděláme fúzi. A tak jsme fúzovali a doufám, že plány, které Indové s tímto projektem mají, vyjdou.

A přesto, že jsem se na konkurz dostavil v horečkách a s lehce vadným klavírákem, tak jsem obstál a snad nedlouho po Novém roce mě čeká první koncert s komorním orchestrem, který nese název města měst, inu, v názvu.

A končí kapitalismus. Střední vrstva stavící stany před Svatým Pavlem to sice nevytrhne, ale možná tomu tak je. Věci ještě nejsou špatné, ale je očividné, že chamtivost a absence pravidel chránících veřejnost tento systém ještě stále tak úspěšný stejně jednou potopí. Anebo někdo řekne: "Heleďte, všechny ty svoje dluhy a pohledávky si můžete strčit za klobouk! Jsou to jenom čísla, která jste si vymysleli, abyste mohli strašit veřejnost. Peníze, mají-li být penězi, musí mít hodnotu, která by měla být něčím, třeba zlatem, krytá. Jděte se zahrabat, dostanete velký kulový!" A vypukla by třetí světová. Anebo ne. Vyšlo by to všem, co panikaří s mayským kalendářem a kohspirační teoretikové by si vzpomněli na vtip: "Víte, co má hypochondr napsaného na náhrobku?"

Ze svého pokoje v Hackney to ale nevyřeším. A tak raději hledám jinou práci, třebaže jsem rád, že díky té stávající už nejsem úplná socka. A moc nebloguji, vím. Musím psát jiné věci. Ani se neptejte co, ani se neptejte!

Mocní a nemocní

Vzbudil jsem se s bolestí v krku a postupně mi začínalo docházet, že můj jinak vcelku spolehlivý imunitní systém mě tentokrát nechal na holičkách. Po roce a půl marné snahy být pozván ke konkurzu mě přizval jeden komorní orchestr. Cvičil jsem jako za časů konzervatorijních a v den D mě skolil virus. Došel jsem ke konkurzu, zahrál, jak se dalo, nebo spíš nedalo a že se mi ozvou, no nevím.

Musel jsem se pár dní vyležet. Příští týden nás čekají zkoušky. Zde se totiž musí studenti zkoušet každých šest týdnů, jaké dělají pokroky. Jeví se vám to jako nesmysl? Je to nesmysl. Britské úřady jsou asi podobně pružné jako ty české (mám podezření, že to tak bude všude na světě), a tak si páni "civil servants" pletou praktickou zkoušku z nástroje s písemkou.

A taková zkouška, to není jen nechat daného studenta zahrát "Šla na Nanynka do zelí" a odfajfkovat "splněno". Ne, to se musí vykázat dlouhodobý plán, plán na každou hodinu, srovnání s osnovami předepsanými bůhvíkým a nakonec vyplnit formulář s tím, kdo zkoušku splnil a kdo ne. A že toho po šesti týdnech hry na violoncello je k posuzování!

Studenti na hodiny nechodí a když chodí, tak nepřipraveni a chápou věcí stokrát pomaleji, než jsem si ve svých nejhorších nočních můrách představoval. To je ale v pořádku, tak to chodí, takové je poslání studentů. Je ale posláním ředitelů být oligarchickými diletanty posedlými sebou samotnými a zotročující svůj vysoce kvalifikovaný personál pro realizaci svých projektů a nápadů, které lze bez nadsázky nazvat píčovinami?

Příští týden se sem opět přiřítí klarinetista F. Bude mít s sebou i mně zatím neznámého ale nepochybně velmi schopného akordeonistu, a tak doufám, že si ještě společně budeme moct užít posledních dnů možného pouličního hraní. Roční doby se tady přece jenom tak trošku střídají, a tak je dobré, že těch pár zastřešených koncertů máme domluvených.

Kdyby mi někdo vloni na podzim řekl, že za rok budu učit na college cello a klavír a to mě bude víceméně živit, tak budu rád. A tak jsem rád, člověk se toho za život nanadává dost ažaž. Jen ten říďa... Velký kus cesty mám ještě, vypadá to, před sebou.

Setsakramensky

Hudba je mnoho věcí. Zvuk, jazyk, řád, krása, radost a mnoho dalších. Hudba je ale také svoboda. Svoboda vyjádřit se. Hudba je na pomezí materiálního světa a transcendence, pojítkem mezi světem pozemským a světem ideí. K dosažení schopnosti mluvit skrze svůj nástroj jsem strávil léta a léta cvičením etud, přetěžkých koncertů a sonát. Naučil jsem se svůj nástroj ovládat, byť ne dokonale. Nicméně, kolik dokonalých hráčů chodí po světě?

A tak se soustředí moje poznávání směrem ke svobodě kreativní. Vědět kdy co jak zahrát. Jazzové řemeslo je možná to nejzákladnější a současně nejtěžší, co by se muzikant na své cestě ke svobodě, po které toužím já, měl naučit. Říkám jazz, ale myslím tím obecně hudbu kreativní, improvizační. Ti nejlepší "jazzoví" muzikanti sami ví, že styly jsou pouze nicneříkajícími marketingovými škatulkami a hudebníci vyjadřující se různými výrazovými prostředky dochází anebo chtějí dojít ke stejnému cíli.

V improvizaci, řekněme, "jazzové" se mám ještě setsakramensky co učit. Klarinetista F se rozhodl výlety do Londýna pravidelně opakovat a s tím začíná naše snad slibná spolupráce, která je zatím v zárodku. Kdo chce takový zárodek vidět, nechť se podívá zde.

Díky tomu všemu řídne počet mých příspěvků, ale vlastně to znamená, že se mám dobře.

O Ostravě, věčných studentech a počasí

Začal etiopský Nový rok. A uplynulo 10 let od největší tragédie v moderní historii mystifikace. Taky došlo k menšímu nedorozumění mezi mnou a mou almou mater, když jsem si myslel, že moje učitelská kvalifikace je k něčemu za hranicemi Moravskoslezského kraje. Ostravákům se podařilo prosadit studium kvalifikující možná k vyučování, ale s počtem kreditů nižším, než tomu je u obdobných škol jinde. A tak s vědomím, že ten diplom je dobrý tak akorát na to, aby se Ostraváci navzájem poplácávali po rameni, jak jsou šikovní, začínám chodit na nudné školení, abych byl kvalifikovaný i tady. Na druhou stranu dostanu zadarmo něco, za co jiní musí platit.

Taky jsem začal učit klavír. A chystá se sem znovu bláznivý Ital F, začínám zkoušet brazilskou hudbu, pořád ještě hraji na ulici a spoustu času tráveného v dopravních prostředcích se učím japonštinu. Včera jsem se viděl s T, mým americkým kamarádem z časů konzervatorijních, díky kterému mi znovu došlo, že nejsem jediný, kdo prahne po poznávání nového a kdo by měl pocit, že by krněl, kdyby se něco neučil nebo něco nestudoval a s každou načatou věcí neskončí, dokud nemá pocit, že je nějakým způsobem dokonáno. U jazyka plynnost, která u mě ještě zdaleka dokonána není.

Možná začíná podzim, ale já tvrdím, že začal před rokem a snad skončí s příštím jarem. Loňské léto bylo nádherné. Letos ale jakoby si to anglické počasí vybíralo.

Londýn zpátky v nenormálu

Asi není náhodou, že většina mých kamarádů má o kolečko navíc. Na týden se sem přišel podívat můj kamarád z let studentských, italský klarinetista F. Mohl jsem čekat, že sem nepřijel jenom na výlet, ale spíš se porozhlédnout, jak to tady v městě měst funguje a hlavně hrát. Byli jsme schopni nacvičit několik klezmerových a jazzových skladeb poměrně rychle, většinu peněz vydělaných hraním na ulici okamžitě utratit a já jsem si znovu uvědomil, jak mi chybí hraní s opravdu schopnými muzikanty. Bylo to ale celé i povzbudivé. F je člověk velice kritický a jeho přístup mě v mém taktéž poměrně nekompromisnímu přístupu podporuje.

O to bolestivější vím, že bude už příští týden návrat na moje "stálé" pracoviště. Paní vedoucí mi vyvedla menší kulišárnu, a tak do nového akademického roku jdu už přednasraný, ale musím zatnout zuby. Začíná tu být proklatá zima, a tak mi s hraním na ulici moc dlouho pšenka nepokvete. I když si říkám, že to je práce spojená s mnohem méně nepříjemnostmi. I ten příležitostný policajt, který mi moje fidlání přijde zatrhnout, je mnohem příjemnější, než práce s diletanty.

A tak boj nekončí. Nekončí cesta, na které doufám, že potkám ještě několik lidí podobných mě nebo F, ať nemusí být vše, co dělám, kompromis.

Hackney se vrátilo do svého normálu. Zdemolovaný obchod na mé ulici už znovu otevřel. Na druhou stranu asi měl velké štěstí v neštěstí, neboť většina lidí pracujících pro média beztak bydlí poblíž, a tak byly majitelovy strasti náležitě zdokumentovány a zmedializovány, takže se na znovuotevření podílela z velké části veřejnost svými příspěvky. Kdo ale pomůže chudákům třeba v Canning Town, o němž nebylo v žádných médiích (aspoň pokud vím) ani zmínky?

Bojiště po boji

Návrat byl zvláštní. Zprvu Londýn vypadal zcela jako před týdnem, kdy jsme jej opustil. Oblasti Merylbone, Baker Street a Oxford Street ani nevypadaly, že by se tu bylo cokoliv odehrálo. Trošku mě to uklidnilo. Věděl jsem ale, že v Hackney to bude vypadat jinak. Mám to "stěstí" bydlet naproti Pembury Estate, kde se v podstatě soustředilo vše, co se v Hackney v rámci těchto nepokojů odehrálo, a tak se ulice, ve které bydlím, dostala i do hlavního zpravodajství BBC. Vypadalo to jako apokalypsa i na tomto poměrně seriózním britském kanálu.

Když jsem vystoupil z nadzemky na zastávce Hackney Central, na apokalypsu to nevypadalo. Snad bych byl zaskočen, kdybych o řádění chuligánů nedostal žádné zprávy a na občasné polorozbité výlohy nebyl připraven. Na naši ulici bylo vyznačené místo, na kterém hořelo auto a které záběrům BBC dodalo na dramatičnosti, vymlácený obchod, na kterém je cedule s prosbou o dotace, ale hlavně, stejně jako v celém centru Hackney, většina obchodů zabarikádovaných. Čili materiální škody menší než strach, že se to přižene znovu.

Jak se asi většina dočetla ve zprávách, událostí, která to celé spustila, bylo zastřelení 29-ti letého muže v Tottenhamu policií. Pár lidí, kterým jsem toto vypravoval, se mě hned zeptalo, odkud byl. A já, že Angličan, i když patrně karibského původu. V českých médiích se píše o tom, že většina výtržníků byli přistěhovalci. Vím, že se opakují, ale "přistěhovalci" není zdaleka správný výraz. Jedná se často o lidi, kteří zde žijí po několik generací, a jejichž rodiče sem "nepřivandrovali za penězi", ale které sem britská vláda nalákala za prací po druhé světové válce. No a jejich potomci nadále čelí diskriminaci.

Jako prodejce sendvičů v City jsem ale obsluhoval příliš mnoho černých, žlutých a bůhvíjakých ještě bankéřů s anglickým přízvukem, abych v nějakou plošnou diskriminaci věřil. Spíš jde o to, že pokud se někdo narodí v tak Bohem zapomenuté čtvrti jako Tottenham a ještě k tomu je černoch, tak moc vyhlídek na vstup do střední třídy nemá. A policie k mladým s takovým zázemím asi bohužel a priori přistupuje. Tolik k sobotní demonstraci.

V žádném případě se nejedná o "etnický" konflikt. Skupinky demolující obchody neměly s žádnými demonstracemi cokoliv společného a byly původu stejně smíchaného jako zbytek Londýna či částí Anglie. Přišli za "zábavou", které pro ně rabování obchodů a napadání policistů bezesporu představuje. Jsou to kluci, kterým nikdy nikdo nesměl dát na zadek. Jen doufám, že teď nebudou rozdovádění a nebudou města terorizovat v menších dávkách a skupinkách nadále.

Cesta z města

Čeká mě druhá výprava do ČR. Předem se omlouvám všem, se kterými se neuvidím. Hraji na svatbě Ondry a kromě toho mi zbude čas tak akorát, abych se viděl s rodinou.

Jsou prázdniny, musím se ohánět, a proto vlastně přijedu do ČR pouze na prodloužený víkend. Doufám ale, že se moje hraní na ulici omezí pouze na nedělní výlety do Notting Hillu.

Ani u počítače ovšem nezahálím. Nicméně se moje úsilí nyní zaměřuje hlavně na stránku www.zenbu.cz . Nacházíte-li zalíbení v kulturách dálného východu, podívejte se, komentujte, dělejte připomínky.

Et Pourtant

Psal se rok 2001. Já jsem prožíval bouřlivé pomaturitní prázdniny. Vracel jsem se domů ze Stavenice poblíž Mohelnice, centra mého tehdejšího hudebního života, z festivalu na kterém jsem tehdy vystupoval s kapelou Selling Buggers, centrem mého tehdejšího hudebního snažení. Bylo nad ránem a já chtěl z této vesničky dojít na jeden z prvních vlaků z Mohelnice do Zábřeha, mého tehdejšího bydliště. Bylo krásně a já jen ze zvyku, co kdyby, jsem zdvihal palec, když se za prvního slunce onoho nedělního rána objevilo nějaké vozidlo.

Jedno mi zastavilo. Byla to dodávka skupiny Toto Nono, ve které většina této kapely seděla a kterou řídil baskytarista, kterému nikdo neřekl jinak než Baron. Že mě na nádraží vezme, ale nejdřív vyhodí ostatní a aparaturu ve své zkušebně. Na nádraží mě vezl sám. Přišla řeč na moje budoucí studium konzervatoře. "Hlavně se tím moc nenechej zblbnout!", mi říkal bez známky nadsázky či ironie. Je to dávno, a tak si jeho přesná slova nepamatuji. Vím ale, že mi vysvětlil, že se ocitnu na instituci, která se mi bude snažit vzít všechno, čemu on říkal "poctivé muzikantství", věci, jakými jsou improvizace, spontánní hra a tak podobně. Vyslechl jsem jej. Kdybych jej bral příliš vážně, byl bych měl o cestě, na kterou jsem se vydal, pochyby už tehdy.

V září toho samého roku jsem na konzervatoř nastoupil. Můj profesor byl velmi přísný, předcházela jej pověst pedanta. Díky jeho přísnosti, pedagogickém umu a důslednosti se ze mě stal violoncellista. Díky tomu, že jsem jej bral vážně, jsme po celé čtyři roky na konzervatoři prožívali téměř bezproblémový vztah. Cvičil jsem šest, osm hodin denně, přehrál si ruku, a pak znovu cvičil šest hodin denně. Mnohokrát jsem ale o smyslu toho všeho zapochyboval a trvalo mi několik dalších let, kdy jsem se ve vlnách vracel k poznání, že hudba je vlastně radostí.

Nyní jsem tady. Ocitám se mezi lidmi tvořícími místo hudby ego, kterým se ale náramně daří, mezi hudebními nadšenci bez kouska soudnosti a utekl jsem před profesionály bez kouska radosti z hudby. Snažím se najít syntézu mezi Baronovou tezí a antitezí mého profesora. Mezi bezprostředním muzicírováním a precizním provedením. Nejde o kompromis. Nejlepší hudebníci všech žánrů, sólisté vážné hudby, dobří jazzmani, folkloristé i rockoví hráči musí umět obojí. Proč jsem tak často nucen muset si vybírat?

Jsem na dobré cestě. Našel jsem na ni několik lidí, kteří mě v mém stanovisku podporují. Preciznost a bezchybnost je podmínkou stejně jako prožitek a radost. Jedno bez druhého není ničím. Člověk pocházející z prostředí vážné hudby je veden k oceňování a snahy dosáhnout prvního. Prozření, že to není to jediné, je obzvláště bolestivé, lze-li mu absenci preciznosti vyčíst (jak tomu bylo mnohokrát u mě). Když se ale i takto na české poměry "nedokonalý" hráč ocitne mezi hudebníky, kteří si zkušenosti mnohahodinového denního cvičení neprošli, ale hrají si jen tak pro radost, může mít z počátku pocit, že právě to je to, co mu celou dobu chybělo. Nicméně nízké nároky na kvalitu produkce ho časem opět potáhnou jinam.

Čeká mě závěrečný koncert s lidmi z mého milovaného zaměstnání. Muzikanti jsou to většinou dobří, a tak se těším. A těším se, že s dalšími a dalšími hudebníky, které potkávám, se zvýší pravděpodobnost, že narazím na hudebníky a lidi, kteří hledají to samé co já. Proto jsem tady, v Londýně, místě neomezených možností. Těch špatných jsem si zkusil dost. A tak se taky těším na ty dobré.

Rock'n'Roll is dead

Situace je vážná. Nás pár umělců, kteří si myslíme, že spasíme svět, anebo alespoň jeho smysl pro vkus, tvoříme výjimku. Zbytek nestojí za nic. Kdyby někdo chtěl natočit film odehrávající se v sedmdesátých letech, stačilo by mu zajet si do Camdenu a ani by nepotřeboval shánět komparz. Jako statisté by mu posloužili návštěvníci podniků v tomto samozvaném centru rokenrolu.

Pozadí pěkně ztřeštěných let osmdesátých by nabídly části obvodu Hackney jako Dalston či Shoreditch. Teď mě napadá, že možná můj odmítavý postoj k estetice desetiletí, ve kterém jsme se sám narodil, pramení z toho, v jaké zemi se tomu tak stalo (tedy, moje narození). Vnímám ji (tu estetiku) jako největší úpadek od dob raného středověku, ale na ospravedlnění je třeba dodat, že v Československu tento úpadek dosáhl rozměrů zcela monstrózních. Viz vynikající dokument Paskvilu.

Tak obludné újmy smysl pro krásu v zemi, které v této dekádě přinesly světu třeba Cure nebo Depeche Mode přece jenom neutrpěla. Nemůžu se ale bránit divnému pocitu ze situace, kdy většina kapel, které jsou na koncertech v oněch centrech rokenrolu, zní jako něco, co jste už slyšeli. O to hůře, když většina z nich zní stejně jako ty samé dvě, tři kapely. Každá doba s sebou nese specifika, která nejspíše lze vnímat jako uniformitu. Když ale tato uniformita spočívá v napodobování hudby, která stejnými místy zněla před třiceti lety, je něco špatně. Rock'n'roll byla vzpoura, svoboda, mládí, už třicet let se ale jedná o pouhou zábavu, které se věnují rozmazlení přerostlí puberťáci ze středních vrstev.

Nedám na Hackney dopustit. Líbí se mi tu a jentak v jiné části Londýna bydlet nechci. Nemůžu si ale pomoct a věci kolem sebe vidět kritickým pohledem. Kdysi jsem si říkal, že není moc fér, že se tato část, kdysi nechvalně proslulé centrum gangů a pouličního násilí, díky vyšši bezpečnosti stala taky mnohem dražší, což může mít za následek vypuzování původního obyvatelstva.

Věci se měly následovně. Hackney mělo pověst špinavého a vražedně nebezpečného místa. Tak nebezpečného, že do tohoto obvodu sousedícím se City of London radní pro jistotu ani nezavedli metro. Díky tomu všemu tu bylo levno.

To začínalo přitahovat dva druhy lidí: umělce a "umělce". Rozdíl mezi oběma pojmy je velmi malý. Ti první se sem začali stěhovat kvůli tomu, že díky menšímu finančnímu tlaku mohli svobodněji tvořit (velmi zjednodušeně řečeno, až to zní hloupě), pronajímat si nevyužité prostory, platit méně za nájem a přece jenom žít v centru dění.

Ti druzí sem přišli z popudů podobných, rozdíl je jen v tom, že měli záda krytá tak trošku bohatými rodiči (přes veškeré fňukání o krizi je britská střední třída stále bohatší než 99,9% zbytku světa), což ucítili ti, co tu byli dříve či původní obyvatelstvo. Nájmy stoupaly, ale na druhou stranu začaly kvést místní obchody. Střední třídě totiž přijde, že není na světě nic lepšího, než nakupovat v místních obchůdcích a nepodporovat strašlivé korporace (které dávají práci těm původním obyvatelům této kdysi zoufalé oblasti).

Když jsem se jednou před svojí známou (z těch, co tu jsou z novousedlíků nejdéle, asi 10 let) zmínil, že je trošku nefér, že se původní obyvatelstvo musí stěhovat na periférii kvůli tomu, že se sem "za dobrodružstvím" sesouvá střední vrstva z celé západní Evropy, odpověděla mi, že s tím se nedá nic dělat. Hackney se vskutku stalo mnohem bezpečnějším a lepším místem pro život, což s sebou vždy nese vyšší náklady na život v dané oblasti. Že se to tak děje v mnohých evropských městech.

To bych bral. Když se ale zmínila, že ti "chudí" stejně chodí nakupovat do Teska a nepodporují místní byznysy, tak jsem měl pocit, že jsem celou tuhle hru prokoukl. Příslušníci střední vrstvy chtějí mít ze sebe dobrý pocit, že dělají svět lepším tím, že nakupují fair trade zboží a organické potraviny v útulných obchůdcích na rohu své ulice. Prodavači a majitelé těchto byznysů je v jejich postoji podporují (sami z toho mají slušný zisk). No a ostatní ať si trhnou, když nemají na to zachránit planetu!

Je proti čemu se bouřit, ale rokenrolem ani folkovými protestsongy to už bohužel nebude. Doufám, že rychle někdo s něčím přijde.

La Bohème

Léto je v plném proudu, a tak tady prší jenom občas. Nemuselo by mě to ale zas tak moc mrzet, kdyby tomu bylo naopak. neboť pro mě, alespoň prozatím, končí období potřeby buskování. Tedy, ne že bych se bez něj obešel úplně. Díky vědomí výdělku z učení ale vím, že zaplatím nájem a vše je hned snažší. Tedy, o výplatu jsem kvůli trestuhodné chybě někoho z oddělení Human Resources musel pěkně zabojovat. Nějak jsem už ale zvyklý, i když nemohu říci, že by mi to prospívalo.

Na zkoušce na slavný koncert jsme se nakonec všichni zúčastnění sešli. Zjistil jsem, že mí kolegové jsou většinou vskutku velmi schopní hudebníci a taky vím, že všichni za šest týdnů prázdnin dostaneme akorát velké kulové. Musíme si držet palce, ať nám život za našeho úsilí nažene do cesty pár pěkně placených koncertů a spoustu soukromých studentů, ať do nového školního roku nenastupujeme umřelí hladem. Přítomnost oněch schopných kolegů mě ale přesvědčuje, že bych nad svým novým zaměstnáním neměl zcela házet flintu do žita. Když si ještě k tomu uvědomím, že jsem před rokem touto dobou byl školen v čínském bistru a moc se mi nedařilo, tak mi do ohrnování nosu už moc není.

Na ulici se díky hraní neustále seznamuji s novými lidmi, spoluhudebníky. Všichni jsme takřka na jedné lodi, a tak je moudré se podporovat, než si házet klacky pod nohy. Pár jich to tak sice nechápe, ale většinou narážím na všechny možné případy, buskující z všech možných důvodů. A většinou se jedná spíš než o "pouhou" potřebu výdělku, o snahu vydělávat jej tím, co opravdu dělat chtějí. Jako manželský pár ze střední Anglie, které každou neděli potkávám v Notting Hillu. Oba se živí hraním na ulici, ona má doktorát, ale práce v oboru ji nebavila, raději hraje svoje písničky na ulici. Co se na to dá říct?

Majitel obchodu, před kterým v neděle hrávám, mě má v oblibě, asi mu Bach lahodí po celém víkendu hlučících kapel pod jeho okny, a tak mám jeho svolení. Říkává, že se těší až přijdu zase! Občas dostanu plechovku koly, ať se mi líp hraje. Jednou mi, když jsem se kvůli dešti chystal k odchodu, vytáhl clonu, která bohatě vystačila na ochranu před živlem, a tak jsem mohl pokračovat.

Dokončil jsem svou poslední učebnici japonských znaků, a tak teď jenom opakuji. Křivka zapomínání je neúprosná. A mluvením a posloucháním japonské hudby to nevytrhnu. Sešel jsem se tu s kamarádem ze středoškolských let v ČR , viděl jsem se s ním tady v Londýně od přestěhování už podruhé a zaráželo mě, jak začínám v mluvené češtině nemít slov. Tak snad aspoň blogováním nezapomenu, jak mě máma učila.

Boy

"Pokud se neustálý boj o přežití stane normou tvého fungování, začne tě to pomalu měnit, aniž by sis toho všímal", říkal mi jednou jeden kamarád (který tohle možná zrovna čte). Mluvil o krutosti a možná má pravdu. Před dvěma lety jsem nedokázal na lidi vyvíjet mírný nátlak za účelem svého prospěchu. Tehdy bych byl se svými požadavky, byly-li nějaké, vyšel rovnou a dál nechával věci koni. Žije-li ale člověk v prostředí, ve kterém má pocit, že se jej neustále snaží ošidit, snížit mu odměnu za jakoukoliv práci na minimum a využít jej na maximum, musí svůj přístup změnit a jako pes u poloprázdné misky s granulemi mít neustále vyceněné zuby a být ve střehu, aby mu na jeho celodenní stravu nikdo nesáhl.

Sliboval jsem, že se nebudu, alespoň zde na blogu, rozčilovat nad maličkostmi. Hudební diletantství ale maličkost není, a tak se malinko rozepíšu. O počátcích své kariéry učitele na college jsem už něco napsal. Kupodivu je nakonec práce s některými studenty velmi plodná a zatím mě hledání nových cest a způsobů, jak dosáhnout jistého výsledku, baví. Problém ale v něčem zcela jiném. Už jsem se rozepisoval o svém šéfovi. Že to je kecal a rozumbrada, jsem tušil už od začátku. Něco o vážné hudbě a hudbě celkově ví, na klavír trošku hrát umí, ale když studentům přede mnou říkal, že cello je mnohem sólističtější nástroj než housle a že na něj lze také hrát rychle, tak jsem si uvědomil, že si opravdu budu muset dávat pozor.

Příští týden máme koncert. Je to prý velká věc, udělování cen studentům na závěr školního roku. A na tento koncert zaranžoval sám šéf jednu skladbičku pro sbor složený ze studentů a instrumentální soubor složený z vyučujících. V úterý mě zastavil, že to budeme muset nazkoušet. A že mám přijít zítra, tj. středu. Byl jsem poměrně rozladěn, že mi někdo takhle zasahuje do mého času. Zatím jsem ve škole pouze úterky a ostatní dny musím hledět jinak, jak vydělat na přežití. A že bych měl přijít i ve čtvrtek. Správně jsem tušil, že nic z toho nebude placené, což bych byl schopen akceptovat vzhledem k tomu, že můj závazek ke škole zahrnuje i účast na takovýchto akcích.

Také jsem ale vzhledem k organizačním schopnostem lidí, se kterými na onom ústavu pracují, tušil, jak středeční "zkouška" dopadne. Hra na nástroje se totiž vyučuje pouze v úterky a čtvrtky. Takže, když jsem přišel ve středu s tím, že tu jednu písničku nazkoušíme, byl jsem sám, neboť, jak jsem čekal, šéf se neobtěžoval dávat vědět nikomu jinému a divil se, že v den, kdy se nástroje neučí, nejsou ve škole přítomni žádní učitelé nástrojů. Ani jsem se nedivil, že se nehrálo, ani že pro mě neměl party. Ani že se mě zeptal, jestli můžu přijet ve čtvrtek nebo pátek. Nemůžu, mám lepší, užitečnější a důležitější věci na práci, než bez nároku na honorář čekat.

Ještě jsem byl požádán účastnit se dalších projektů na této instituci. Jenže ani zadarmo nehrabe kuře ani v chudobou sužovaném východním Londýně a mám chuť posílat lidi, kteří chtějí mých schopností využívat k realizaci svých snů zapomínaje, že nejsem jejich sluhou, posílat rovnou do oněch míst. Obzvláště stojí-li jejich produkce za to, co oněch míst vychází. Přátelé nehudebníci, vězte, že často, říká-li hudebník, že se mu z nějaké hudební produkce dělalo zle od žaludku, mdlo, či zažíval stavy úzkosti, vězte, že vůbec nepřehání. Pohár trpělivosti s diletanty je zatraceně malý a přetéká až příliš často!

O nepsaní

Čas letí. Jen co jsem začal svou kariéru učitele se blíží prázdniny. Kapitalismus si zkouším se vším všudy, a tak mě ani nepřekvapuje že za těch šest týdnů volna dostanu tak akorát velký kulový. Po prázdninách ale mám na dříve popsané (nakonec ne až tak hrůzostrašné, přesto poměrně frustrující) instituci slíbené dva dny. Takže ačkoliv nebude dobojováno, tak se můj životní styl přiblíží normálu. Tady nejde o fňukání, ale nemuset se obávat, z čeho zaplatím nájem, je pro mě stále ještě zkušenost tady v Londýně neznámá. Ano, přátelé mí se divili, jak se od mého příjezdu změnil životní styl. Do jisté míry jsem rád, chodit denně na pivo není ani zdravé ani pěkné. Uvařit si doma je levnější a člověk ví, co do toho svého jídla dává (viz předešlý příspěvek). Navíc i na jídlo jako takové nakonec, skládáme-li se ve dvou, to nějak vyjde. Když ale takhle uvažuji, je jasné, jaká situace pořád je?

Už asi dva týdny je zataženo. A tak mě ani tak moc nemusí mrzet, že mě opět složil bacil, díky kterému můžu vysedávat u internetu a psát předlouhé články na svůj blog. Nebudu to ale dělat. Plány jsou, pořád se mění, o existenčních problémech jsem toho napsal už dost, noviny nečtu, takže nemám co komentovat a své každodenní činnosti, studiu japonských znaků, jsem věnoval minulý, snad až příliš dlouhý, článek.

Kanji, téměř nekonečný boj o japonské znaky

Dal jsem si nelehký úkol. Šest znaků denně je opravdu výzva. Mám učebnici, která mi to celé naplánuje, takže stačí si k tomu každý den "jenom" hodinu, dvě sednout. Ovoce studium nese, všímám si, že psané japonštině rozumím čím dál lépe. Že jejich systém je ale tak akorát srozumitelný pro to, aby se jej rodilí mluvčí byli schopní naučit, a akorát dost šílený na to, aby cizinci téměř neměli šanci, se mi ale pouze potvrzuje. Pokud čtenáře nezajímá, jak to celé funguje, nechť nečte dál.

Znaky, o kterých je řeč, se nazývají kanji (čti "kandži"), jsou čínského původu a do jisté míry (byť ne v běžně užívaném jazyce) je používá korejština a do jisté doby je používala vietnamština. Za povšimnutí stojí, že všechny tyto tři jazyky nemají s jazyky čínskými kromě znaků a s nimi importovaného základu části slovní zásoby společného vůbec nic a jeden s druhým příbuzné taky vůbec nejsou. Lze říct, že si jsou podobné jako angličtina, maďarština, indonéština a swahilština, které také všechny používají stejné písmo.

Toto přirovnání ale nesedí zcela, neboť latinka je nositelem výslovnosti, zatímco znaky jsou nositelem významu. V ostatních jazycích používajících znaky mají snad výslovnost ustálenou, v japonštině to ale dosahuje největšího mozkové závity rvoucího extrému, kde nejenom se několik znaků může číst stejně, ale každý znak lze číst různě. Zní to šíleně. Je to šílené. Čím víc do tajů tohoto systému pronikám, tím víc mám pocit, že kdo tohle vymyslel byl buď génius, měl o kolečko navíc, anebo byl postaven před téměř nemožný úkol aplikovat systém šitý na míru čínštině jazyku, jehož základy a logika jsou zcela jiné.

V období Heian (Japonci mají historii rozdělenou na období, díky čemuž nemají ani ustálený letopočet, ale roky se počítají od začátku každého období. Letos je rok 23 období Heisei), tj konec 8. až konec 12. století, kdy vrcholil čínský vliv v Zemi vycházejícího slunce, vznikl systém japonského psaní, jak jej známe dnes. Japonští učenci se snažili čínský systém znaků naroubovat na japonštinu.

Potíží ale nastalo několik. Hlavní z nich patrně byla rozdílnost gramatik obou jazyků. Čínština jako jazyk čistě aglutinační nezná koncovky a partikule, jak je používá japonština. Tím pádem slabiky, které Japonci používají k vyjadřování vztahů mezi pojmy jako takovými, neměly čínský ekvivalent. Pro vyřešení tohoto problému byly vynalezena hlásková písma - hiragana a katakana. Historické využití obou písem by vydalo asi na další podobně dlouhý článek a upřímně řečeno o něm zas tak moc nevím. Dnes se každopádně hiragana používá pro vyjadřování právě gramatických jevů, jako jsou koncovky a partikule, zatímco katakana slouží zápisu slov cizího původu a zdůraznění výrazů, které by jinak byly psány hiraganou či kanji, čínskými znaky.

U těch začíná onen kámen úrazu. Naučit se dvě hlásková písma není až takový problém. Japonský hláskový systém je navíc mnohem jednodušší než třeba český, takže s troškou snahy je člověk po měsíci, dvou, za vodou. Jenže běda! Když se člověk takto připravený ocitne v centru dění, zjistí, že mu jeho pracně nabyté znalosti jsou k ničemu. Všechno se píše znaky!

Vyvstává otázka proč. Otázka místná. Proč, když mají písmo, kterým mluvený jazyk dokáží vyjádřit velmi jednoduše, tento systém používají pouze v knihách pro děti a křiklavých reklamách? (Proč mají písma dvě místo jednoho by mohla být další otázka, na kterou se ale nebudu snažit odpovědět). Proč si komplikovat život? Proč trápit děti a mládež po většinu doby studia, když vše, co řeknou, dokáží nějak zapsat po prvním roce školní docházky?

Když Japonci ve středověku importovali čínské znaky, importovaly s nimi i jejich čtení. Čtení různá, protože přicházela z různých částí Číny a v různých obdobích. A tak to, co by se vlastně dalo zapsat pouze jedním znakem plus příslušnou koncovkou a přečíst japonsky, čtením kunjomi, lze přečíst i čtením druhým, onjomi, původně čínským (i když pro Číňany dnes k nepoznání zkomoleným). Onjomi se navíc typický skládají, málokdy stojí o samotě. Znaky s různými čteními si ale stále zachovávají svůj význam a čtení původně lišící se v čínštině ve čtení japonském naopak splynula ve čtení stejná, takže by bez použití znaku nebylo lze význam jednoznačně vyjádřit.

Prakticky s každou nově naučenou složeninou je zapotřebí se naučit, který znak je onjomi a který kunjomi (kombinace jsou možné všeho druhu). A tak je zcela běžné, že se nedoukovy jako mně stane, že vidí nápis složený ze čtyř znaků, rozumí třem, podle čehož je schopen odhadnout význam, leč čtení pro něj zůstává tajemstvím, protože se dané znaky neučil v dané kombinaci, a tak neví, která z možností je platná právě v této složenině.

Japonci s tím problém očividně nemají. Celý systém jim přijde srozumitelný. Snad proto, že se svůj jazyk od mala učí vnímat v symbolech v Japonsku prakticky neexistuje dysgrafie. Jen my gajdžini můžeme čekat, až se nám mozek zavaří anebo mít hezký pocit z dobré vykonané práce, když si po letech studia můžeme přečíst novinový článek.

O jídle

Objevili jsme asi pět minut chůze od nás čínský obchod s asijskými potravinami. I přes nevraživost, která asi mezi Číňany a Japonci, hlavně ze strany čínské (viz druhá světová) stále panuje, se tyto dva národy společně s Korejci (jinak taktéž velkými přáteli svých východních sousedů) ocitají na půdě téměř evropské v mnohem větší blízkosti, než by tomu možná doma byli věřili či chtěli. Obchody v Chinatownu se ale často vyznačují tím, že člověk s jiným než čínským jazykem nepochodí. A to ještě může mluvit o štěstí, bude-li padat na úrodnou půdu oněch několik málo slov, která se naučil standardní čínštinou, mandarínsky, neboť personál často mluví zcela jiným z mnoha čínských jazyků a na vaše "šíší" vám z vysoka kašle.

Jak ale říkám, jeden velmi levný a pokrývající spektra většiny východoasijských kuchyní jsme našli v Hackney. Přesněji řečeno jsme našli dva. Asi byla moje milá obrácená zády ke dvěma Japonkám, které do toho druhého, v Dalstonu, vstoupily, a tak si nevšimly, že mají v obchodě člověka ze své země. Velmi svobodně se děvčata bavila o kvalitách obchodu, nahlas srovnávaly ceny s těmi v ostatních asijských obchodech. Vlastně nepovídala nic, co by se k uším prodavačů nemělo z úst slušného zákazníka dostat (až na zmínku o zápachu v obchodě, leč pravdu děly), jen mi přijde milé, jak si člověk připadá bezpečně v prostředí, ve kterém si myslí, že mu nikdo nerozumí. Nutno poznamenat, že to byli Japonky, ne Italky, a tak i tato jejich "přidrzlá" konverzace byla pravděpodobnější o něco zdvořilejší, než mnohý nakupující Evropan.

A tak jsem opět shodil. Což mi jedině prospěje. Rámen, udon (ten vyrábíme domácí), soba, rýže (japonská rýže mimochodem vypěstovaná v Itálii, pak že je všechno made i China!), ryby na tisíc způsobů, tempura, zelenina, mořské řasy, krevety! Vypadá to jako luxus, leč v onom obchodě člověk za nákup nechá přibližně stejné množství peněz jako v Tesku za nákup srovnatelného objemu.

Šetřit musíme. Smířil jsem se prací na college natolik, že mám pocit, že někteří studenti budou i vzdělávatelní, nicméně učím jen jeden den. Takže stále ulice. Když ještě nedávno někdo chválil West End, tak jsem namítal, že je přelidněný, turistický, drahý a tak vůbec. Jako Praha! Jenže teď, když trávím několik odpolední v týdnu v Sohu, začínám kouzlo centra Londýna konečně také objevovat. Stačí se (v lepším případě bez cella na zádech) projít od Oxford Street směrem k Leicester Square. Od někdy až vskutku nechutně přecpaného centra nákupních horeček se člověk dostane k mnohem klidnější Soho Square s malým parčíkem, poté páru bloky kolem hospod, klubu a tak přes Chinatownu vonící čínskými restauracemi a obchody se vším, co se v Zemi středu jí, k Leicester square, co by kamenem dohodil od Picadilly Circus (přeplněný, drahý a s velkými reklamními blikátky). Kromě mnoha turistů zde žijí černoši (patrně původně Afričané) a Číňané (patrně původně Číňané) své vlastní životy a na pozadí turistické centra, na kterém by se v Praze snažil svést kdejaký přeučený vekslák a podnikavec, se odehrává běžný život lidí, jejich předkové přestali být v Londýně cizinci.

Vždycky jsem rád, když se z tohoto kolotoče můžu vrátit do Hackney, které vypadá jako maloměsto někde na hranici Turecka, Jamajky a Anglie 80. let. Hackney je patrně jedno z center vegánů v Londýně. Myslím, že by tyto bělochy, kteří by za práva zvířat vlastní životy položili, kleplo pepka, kdyby viděli, co vše je k dostání v onom čínském obchodě v Lower Clapton Road, s prodavačkou, která vám nebude anglicky rozumě ani "how much". Velmi oblíbený je naopak turecký obchod, ve kterém nějak cíleně pozapomínají dávat na produkty cenovky. Zato je na většině napsané, že to je organic. Bojovníci za práva všeho, co se hýbe, takto označený produkt koupí, i kdyby to byly tři mrkve a měla na ně padnout výplata! Na obhajobu nutno dodat, že jsem sám tyto produkty kupoval a zatím se ani jednou nedivil tomu, jak je cena vysoká. Ba naopak! A tak střídavě nakupuji zdravě organicky a v čínském obchodě stravu, o jejíž čerstvosti nemůže být nejmenších pochyb.

Itálie severu a postmoderní Mozart

Někdy si připadám jako hysterický puntičkář. Ano, těžko tomu někdo, kdo mě zná z dob před přesunem, bude věřit. Nervy mám jen jedny a až příliš často se mi stává, že na ně útočí neschopnost či lhostejnost mého okolí.

Nad dopravním podnikem Londýna lze střídavě kroutit hlavou a zamýšlet se, že přepravovat denně 12 milionů lidí přece jenom není legrace. Nad vynalézavostí své cestující obtěžovat a pít jim krev ale nezbývá než žasnout. Nicméně jsem se zařekl, že svůj blog nebudu přesycovat malichernostmi, a tak se raději nebudu rozepisovat.

Minulý týden jsem učil první den na svém novém pracovišti, college. Nedělal jsem si iluze. Věděl jsem, že budu učit začátečníky. Věděl jsem, že organizátoři celého projektu si to celé tak trošku představují jako hurvínek válku a myslí si, že na cello se člověk naučí, bude-li hrát jednou týdně na hodinách. Na to, co jsem zažíval první den své praxe vysokoškolského vyučujícího, jsme se ale se sebelepší fantazií připravit nemohl.

Byl jsem ve škole nastoupený v 9:30 dle dohody. Hned jsem potkal několik vyučujících, kolegů, instrumentalistů. Pokoušel jsem se zjistit, co tam vlastně budu celý den dělat. No a oni, že mám čekat ve třídě a studenti, jak mě uvidí, tak začnou chodit. To sotva. Po třech hodinách strávených cvičením mi došlo, že situace je vážná. Ocitl jsem se v pasti. Za tu dobu mi stihl sdělit několik dojmů o tom, jak to chodí, můj kolega, indický houslista a flétnista. Že studenty musí často nahánět po škole, aby mu na (individuální!) hodinu vůbec přišli. A že nemám čekat, že většinu z nich první den vůbec uvidím.

Když jsem po polední pauze potkal svého šéfa a sdělil mu, že jsem zatím učil jenom jednoho studenta, tak spokojeně pokyvoval, že to je dobře. Že nemám čekat, že to přijde samo, říkal Ind. Co přijde samo? Na nástěnce visí jména osmi studentů, kteří se na violoncello přihlásili. To by byl problém na tu samou nástěnku napsat, že hodiny violoncella začínají v ten a ten den? A proč dva ze tří, kteří nakonec na hodinu přišli, mezi zapsanými na nástěnce nebyli, jsem se radši nikoho neptal.

Jsem rád. Je to obrovitý krok kupředu. Jak finančně, tak co se společenského postavení týče. Zoufale nízká úroveň, naprostá neschopnost organizace a šokující neznalost hudby jako takové lidí v této instituci mě ale přesvědčila, že ještě není dobojováno. O tom, v jakém stavu většina studentů je, možná preferuji jindy.

Toto vše je ale z pohledu celého mého bytí zde v Hlavním městě záležitost pouze dílčí. Jinak hraji na ulici, koncertuji s kapelou tak trošku folkovou, začíná nám to hrát a s australskou zpěvačkou se učím hrát pop. Někdo by si mohl říct, že na tom nic není, já to ale beru jako výzvu. Je málo věcí těžších než hrát jednoduchou hudbu.

Too Old To Rock'n'Roll: Too Young To Die!

Zpět. Přivítala mě záhadná a snad už odeznívající bolest čelistního kloubu, záludnost londýnského slunečného počasí a přátelští sousedé z nového bytu (bez ironie).

S mnohými jsem se sešel, s mnohými ne. Těm, které jsem neviděl se omlouvám a jsem rád za příjemné chvíle strávené s těmi, se kterými jsem se shledal, stejně jako jsem vděčen za ochotu našich hostitelů na našich cestách po Čechách a Moravě.

Moje milá měla možnost vidět Prahu, (alespoň z poloviny) českou svatbu v Zábřeze, Olomouc, Litovel (známá v Londýně pro svůj pivovar, taktéž bez ironie) a Ostravu. Myslel jsem si, že ochutnávkou tvarůžku den před naším odjezdem bude její poznávání české kuchyně završeno, až mi došlo při brzké večeři ve vietnamském bistru v Brně, že i toto je součástí českých reálií.

Byl jsem v ČR po málo víc než po roce. Tak jak jsem měl dlouho před vystěhováním pocit, že do této země a společnosti tak trošku nezapadám, tak i po tak relativně krátké době za jejími hranicemi jsem si připadal jako cizinec. Navštívil jsem místa spojena s mým životem déle než jakákoliv jiná, ale možná také díky svému cestování s mojí milou a našemu zcela cizineckému vzhledu jsem v hlavně Praze pociťoval naplno, jaké to je být v této malé metropoli turistou, samozřejmě nebyl-li jsem v kruhu přátel.

Nicméně převažovaly pocity dobré z opětovného shledání a provázení touto zemí člověka, který před rokem měl pouze ponětí, že nějaký takový stát někde je. České dráhy nám cestu nekazily a počasí až na tři zmrzlíky taky ne.

Říkal jsem si, jak je možné, že se mi takhle pozměnilo vnímání životního prostoru. Na cestách po mé rodné zemi jsem si naplno uvědomil, jakou sardinkou je člověk v mé nové domovině. Nestěžuji si, ale člověk si všimne.

Během svého výletu se můj věk překlenul v číslo, jehož se většina největších rock'n'rollových hvězd nedožila. A tak si říkám, jestli si to mám nějak brát, bát se blížící se třicítky nebo se pokusit sám sebe přesvědčit, že mi na čase nezáleží. Na čase záleží, dokud je ale člověk zdráv, tak dle slov samotného Goetha "Mládí není období života, ale duševní stav". Jít si za svými sny, zůstat v myšlení otevřený a toužit po poznání nového. Myslím, že budu-li takhle dále pokračovat, bude pro mě věk dlouho pouze číslem. Znám lidi, kteří jsou srdcem ve čtyřiceti mladší než jiní v pětadvaceti.

Že bych už mohl dostat rozum si asi mysleli dnes i dva příslušníci londýnské obdoby městské policie, když mi dost nesouvisle a nesmyslně (můj "hluk" vs řvoucí reproduktory ve stáních s jídlem a "vintage" cetkami), že na Brick Lane mi pšenka v mezích vyhlášky nepokvete. Inu, to je zkušenost, kterou někdy měl každý busker, a tak jsem rád, že už se nemusím považovat za zelenáče.

Opět Hackney

Už jsme přestěhovaní. Je to moje čtvrté bydliště od příjezdu do tohoto města. Snad tady už nějakou dobu vydržím. Opět Hackney, opět spolubydlení, ale zatím největší pokoj, který jsem tu obýval. Termín začátku učení na obou školách je už přesně daný. Až po výletě.

Ulice, ve které bydlíme, je plná obchodů s karibským jídlem a tureckých podniků, kaváren a nezbytných cornershopů ( i když jeden z nich, mám pocit, patří Indům). Karibští obyvatelé této ulice jsou snad Jamajčani, snad z jiných ostrovů "Západní Indie", snad z Guyany (i když o tom pochybuji).

Než jsem sem přijel, měl jsem jako asi většina Čechů, kteří vyrůstali v kontaktu s evropskou alternativní kulturou, dojem, že většina Jamajčanů, které potkám, budou dredatí pohodáři uctívající Haile Selassieho, kouřící ganju a poslouchající reggae, drum and bass či dub. Hned po svém příjezdu jsem pár dní pobýval ve svérázném hostelu v Greenwich, který patřil paním západoindického původu, které všechny oslovovaly "darling" a "sweetheart" a měl jsem příležitost všimnou si několika věcí: Většina Jamajčanů navzdory mému přesvědčení, že pro ně je Etiopie zemí zaslíbenou, už dávno není Habeší nijak nedšená; oblasti obývané lidmi karibského původu mívají špatnou reputaci; a nakonec tito "pohodáři" holdují kromě na pohled neškodné ganji i všem jiným látkám na pohled velice škodlivým.

Osídlování Anglie lidmi z těchto zemích začalo po druhé světové válce, kdy bylo zapotřebí levné pracovní síly. No co, když jsou chudí ve své domovině, můžou být chudí v Anglii, ne? A samozřejmě byli přesunuti do oblastí buď vybombardovaných (velké části východního Londýna, včetně Hackney) anebo nově postavených bez předchozího zásahu Wehrmachtu. Čelíce předsudkům ze strany bílých Angličanů, protože nejsou bílí a Afričanů, protože nejsou "opravdoví", inu, Afričané.

Chudoba to byla samozřejmě pouze relativní, ale o tom možná jindy. Nicméně i jejich dřívější domovina vznikla jako země otroků. Všichni, včetně nejbohatších a nejmocnějších byli jejich potomky. Bez předsudků a bez zobecňování členové společnosti, která není zvyklá rekrutovat elity z vlastních řad, mají ve společnosti cizí, která je navíc a priori bere jako novou "working class", pramalou šanci na uplatnění. Jedním dechem musím dodat, že například můj budoucí šéf z college, který mi domluvil i práci na další škole, který je sám jamajského původu, na Jamajce vyrůstal, je kromě učitele klavíru lékařem, mluví plynně sanskrtem (zvláštní spojení, vzhledem k tomu, že sanskrtem dnes už vlastně nikdo nemluví, ale budiž) a má konexe v nejvyšších sférách světového hudebního průmyslu.

Co z toho plyne? Nic. Jen to, že bydlím v ulici, kde kromě bílé poloviny obyvatelstva, která se sem nastěhovala během posledních deseti let, žije karibská většina, neznamená, že zde běží život v rytmu reggae a všudypřítomné vůně konopí. I když plakát Haile Selassieho jsem tu už zahlédl.

Čas letí a po horečnatém stěhování začínají horečnaté přípravy na výlet. Po roce a dvou měsících se podívám do Čech a na Moravu a beru s sebou i svoji milou. Doufám, že se s těmi, co se v ČR nacházejí a tento blog čtou, sejdu.

Come on, Eileen! a Možná příjde i Yo-yo Ma

Hráli jsme na Brick Lane s irským akordeonistou D klezmerový freylakh, když se před nás postavil houslista se skládací židlí. Rád se setkávám s jinými muzikanty. Na ulici ale dobré neznat bratra, a tak se člověk časem naučí ostatní buskery brát jako mírnou hrozbu. Tentokrát se moje paranoidní intuice mýlila. Houslista se k nám přiblížil, a jestli jsme z Izraele. A my že Irsko a Česká republika. A on že je z Irska taky, herec, měl představení ve West Endu a šel si na ulici zahrát. Že přijde ještě jeden kamarád, kytarista, a jestli se k nám do té doby může přidat. Nebudu zacházet do podrobností, ale díky jeho pěveckému a vskutku hereckému projevu a výběru známých folkových melodií, se kolem nás tvořily tančící hloučky a vydělali jsme si více, než bych čekal. Taky jsme se pokoušeli přijít na akordy písně Come on, Eileen! Přišel jsem o nejlepší, když jsem šel vyzvednout kamaráda O (druhého kamaráda z dob před přestěhováním, který mě zde navštívil). Za tu dobu totiž kolem jamujících Irů prošel autor tohoto velkého hitu 80. let, a tak se mohli zeptat, jaké akordy tam teda jsou, přímo jeho. Inu, Londýn. Když jsem se vrátil, byl herec už někde za rohem s celebritou.

Počasí tu je vskutku nevyzpytatelné. Podíváte se z okna, ale odhadovat, jaká bude teplota, je jen pro odvážnější. Včera jsem po nesmírně slunném a teplém velikonočním období vyšel nalehko v košili, když mi cestou na Carnaby Street začalo docházet, že jsem se opět spletl. Bylo tak o deset stupňů méně, než by se podle slunečního jasu mohlo zdát. Jsme blízko moře a výkyvy jsou opravdu rychlé, nečekané a zákeřné. Přes to, že jsem tak trošku mrzl a musel překřikovat prodavače svatebního speciálu periodika Sun, tak se na den v týdnu dařilo. Opět několik vizitek a výdělek takový, že třeba nakonec budu i mít peníze na pivo v ČR. Prodejce speciálů byl usměvavý Bangladéšan, kterého nijak nermoutilo, že nic neprodal a smál se tomu, jakého to má hloupého zaměstnance, že za takovou volovinu chce 5 liber. Je placený od hodiny, tak se smát může.

Někdy se ale nedaří. Potvrdilo se mi, že je pramalá souvislost mezi kvalitou výkonu a výdělkem. Podle očekávání mě většina lidí stejně poslouchá pouze okrajově a rozhodnutí drobné hodit či nehodit je učiněno ihned po spatření osamělého umělce. Problém je v tom, že se vždycky může vyskytnout někdo, kdo tomu rozumí. Tak jsem si jednou popovídal s cellistou Madras String Quarteta a včera s pánem, co se zná s Lynn Harrellem (jedním nejslavnějších cellistů současnosti).

Na počasí si nestěžuji. S tím nic nenadělám a musím holt být na jeho zrádnost lépe připravený. Doufám ale, že rozmarům štěstěny při pouličním hraní nebudu muset být naplno vystaven už moc dlouho. Vlastně se to už mění. Tlumočení už začíná jako záchranná síť fungovat a termíny začátku na obou školách se nezadržitelně blíží.

A na závěr věc, o které jsme se měl zmínit před několika týdny. Ku příležitosti svých 80. narozenin tady měl galavečer s kupou celebrit Michail Gorbačov. Když jsem se pozastavil nad bizarností oslavy narozenin komunistického totalitního vládce v centru kapitalismu & demokracie, tak jen můj anglický kamarád utrousil, že ho my, východoevropané, jako hrdinu asi nevnímáme. Je problém ve mě, nebo se svět zbláznil? Držím se Bacha.

Londýňané všech zemí

Nechci svůj blog nechat časem umřít, vyhnít. Jen jsem byl teď tak trošku vytížený. Hraní na ulici, tlumočení, zařizování dalšího zaměstnání, hledání nového bydlení a tak vůbec.

Pěkně popořadě. Štěstí je vrtkavé a dvojnásob to platí člověk pociťuje, živí-li se hraním na ulici. A tak po euforickém hraní s partou Irů (na jehož závěr se dostavil i můj starý kamarád z ČR) a nečekaně výnosném pondělí následovalo několik dnů buskerské okurkové sezóny, kdy jsem hodiny a hodiny seděl, hrál Bacha a sledoval, jak mi stovky kolem procházejících lidí neházejí ani floka a já budu rád, když budu mít ráno na mléko. Ale takový je život buskera a vlastně život vůbec. Jednou dole, jednou nahoře.

Mám za sebou první sezení na psychiatrii, tedy jako tlumočník, a příští týden mě čeká práce hodně, což je dobře, protože bude dobré nemuset na nájem střádat peníze z pouličního hraní. Taky mě čekají první zakázky na němčinu. Sám si držím palce.

Datum začátku učení na college už je dané stejně jako datum začátku učení na další škole. Byl jsem se předvést na koncertě této školy jako "host" a budoucí učitel v duu s vedoucím Studia of Performing Arts z college. Nikoho nezajímalo, že naše představení připomínalo slepou bábu, třebaže jsme začali i skončili společně, a říkali nám, že to celé bylo moc pěkné.

V Británii nemá rasová segregace tak hluboké kořeny jako třeba v USA, nicméně je vážná hudba doménou spíše bílých a bohatších lidí. Když jsem šel na pohovor na onu college a z vrátnice mě vyzvedl vyholený černoch se slunečnými brýlemi a sportovní postavou v perfektně padnoucím obleku, čekal jsem, že toto bude zcela nová zkušenost. Ocitám se jako učitel na školách v jedné z nejchudších částí Londýna, kde hudbou mladých je RnB a Hip Hop. Koncert dětí (ten, na kterém jsme s mým budoucím šéfem vystupovali jako "hosté") zakončený gospelovou úpravou Ódy na Radost (půjčené z filmu Sestra v akci 2) mě přesvědčil, že mě asi čeká doopravdy něco, na co mě moje pedagogická kvalifikace z ČR připravit nemohla ani při sebelepší vůli. Ředitelka, kolegové i studenti výhradně afrického, karibského a z menší části indického původu. Temperament, za který by děti v ČR byly posílány do dyslektických tříd. Myslím, že ještě bude o čem psát.

Z druhé strany olympijského stadionu (reprezentujících dle mého názoru jednu z nejzbytečnějších a nejdražších akcí na světě) leží Hackney Wick. I v této čtvrti sestávající prakticky pouze ze skladů jsme se byli podívat na bydlení. Na první pohled ponurá oblast, kde se člověk necítí bezpečně kvůli citelné absenci lidí, je naopak velice bezpečná právě proto, že jediný živočišný druh, který se zde vyskytuje, jsou výtvarníci. Sklady přetvořené na byty a ateliéry. Moje milá si jeden z těchto ateliérů pronajala, a tak jsme se rozhodli pokoj v bytě ležícího dvě ulice od něj nevzít. Nechtěla by trávit veškerý svůj čas mezi ponurými stavbami skladišť a zavřených továren a i mně tato oblast přišla spíše "zajímavá" než atraktivní jako bydliště.

Přesto se do Hackney vracíme. Tento obvod Londýna je asi silně návykový, neboť kdo v něm bydlí delší dobu a neutekl (u mě se tak stalo pouze z důvodů finančních), nemůže si jej vynachválit a už nikam jinam nechce. Čeká nás další stěhování. Tentokrát se ale nejedná o řešení dočasné, a tak se těšíme.

Radosti Buskingu 2

Vzpomínám si, že jsem loni v srpnu prohlásil, že dobrou práci nedostanu, pokud si ji nevytvořím sám. Mladý ale zkušenostmi a sebevědomím překypující houslista D pokyvoval a říkal: "Welcome to the world of self-employment! Or as we say: Self-unemployment." A tak k věcem přistupuji kreativně a díky mému definitivnímu "ne" pracím, které nejsou na mé cestě za tím, co chci a dle mého názoru bych měl dělat, se přede mnou více než nejistota otevřela svoboda.

Dost filozofování. Je ráno a mně můj jmenovec, busker původem z Briminghamu, sdělil, že neděle v Notting Hillu je v podstatě stejná jako všední dny, tak se tam chystám v tuto středu. Pátek a sobota jsou napěchované turisty i buskery a, dle jeho slov, nemá ani cenu hrát. Nevěděl jsem to, ale díky tomuto nedorozumění (myslel jsem, že neděle je den D) se v Portobello Marketu v Notting Hillu i na tržnici Brick Lane (jejíž mumraj vrcholí naopak v neděli) lišácky vyskytuji, když tam je méně lidí, ale i méně pouličních hráčů a vydělávám více, než kdybych se snažil upoutat pozornost davů mačkajících se okolo mě, pln obav, že mě někdo ušlape.

Minulou sobotu jsem na oné Brick Lane preludoval nejdříve brazilské písně pak jazz a pak Bacha. Byl překvapen, že i na tak rokenrolové ulici jako je tato, se nejlépe ujímal právě Johann Sebastian. Dokonce se našlo publikum, které se vedle mě usadilo na tak dlouho, až jsem se obával, že budu muset před nimi začít skladby opakovat a oni si toho všimnou. (Bach suit napsal šest, ale cellistů, kteří jich všech šest nosí v hlavě, je vskutku málo) Nakonec jsem po odehrání svého "programu" vstal, jakože mám pauzu a bylo. Z jednoho z posluchačů, dredatého Japonce, se vyklubal kolega, pouliční hráč, busker na didgeridoo. Že pořádá nějakou akci a chtěl by na to svolat co nejvíce pouličních hráčů. Charita na katastrofu, co se v Japonsku odehrála. Vítr v kapse mi ani nedovoluje darovat jakékoliv peníze, a tak jsem rád, že, vytěží-li se z této akce něco, aspoň nějak pomůžu. Navíc opět o kontakt více, že ano. Japonce jsem znal od vidění, a tak jsem rád, že se známe už oficiálně.

A v neděli, když jsem drže se téměř čistě Bacha, preludoval na tom samém místě jako každou neděli, za mnou přišel nejspíše vedoucí protější hospody, která byla právě otevírána. Bylo pravé poledne. Jak dlouho, že budu hrát. Odpověděl jsem otázkou, jestli je s mým hraním nějaký problém. A on, že naopak, jestli bych se nemohl postavit před jeho hospodu, tak na dvě hodinky, že mi za to něco přihodí. A tak jsem měl první hospodský koncert. Kromě vhozených drobných ještě menší příplatek od nadšeného vedoucího a mohl jsem s pocitem dobře vykonané práce domů.

Ještě kratší zpráva z domova

Stále čekám a nedělám si iluze, že mě ten můj slavný pohovor zachrání. Za dva týdny začínají velikonoční prázdniny, a tak mi je jasné, že se ještě nějaký ten pátek budu muset držet hraní na ulici. Lidé po mě chtějí vizitky a občas mi i drobné hodí, a tak nebudu hladovět, bude-li počasí rozumné.

Stále zkoušíme s kamarády na potenciální koncerty za peníze. Beru to jako investici do budoucna vzhledem ke schopnostem zúčastněných nadějnou. Někdy.

Jaro se tady na Ostrovy štěstí vkrádá poměrně nesměle a já vnímám jako "příznivé" počasí okolo 10-ti stupňů a jsem rád za každý paprsek slunce postupně ohřívající půdu, na kterou jsem před rokem vstoupil, stejně jako se raduji z každé nové libry v mém futrále. Nespočívá umění žít právě ve schopnosti radovat se z malých darů?

Krátce ze zahraničí

Noviny jsem opět přestal sledovat. Myslím si o invazi na Libyi, hysterii kolem japonské pohromy a vůbec dění ve světě své. Nemám své názory ničím objektivním podložené a i kdybych měl, tak by mi věřil málokdo, tak jak já nevěřím sdělovacím prostředkům a vůbec málokomu, kdo má větší vliv. Mugabeho nikdo nebude při obhajobě afrického spoluhrdolžeze brát vážně, i když si budeme tak nějak myslet, že v tom ropa tak trošku roli hraje. Ale dost už, vím o tom opravdu příliš málo.

Můj táta říká "Dobrá zpráva není žádná zpráva" a opravdu takto média fungují. Japonsko není celé vzhůru nohama. Češi, kteří se nechali "evakuovat" vojenským letadlem, žádné újmy neutrpěli a většinou spíše chtěli ušetřit za letenku. Známí a příbuzní mé milé i mých spolubydlících žijí, nepřinášejí ozáření mír ani lásku. Více o tom píše v Japonsku žijící Čech a Čech, který byl s ostatními Čechy "evakuován". Je to střídavě k smíchu a k pláči. Představte si, že by tsunami zasáhla Ostravu (nevím jak, třeba by se nějak dramaticky rozlila Ostravice). Byla by to pohroma, sta tisíce lidí by se ocitly bez přístřešku a mnoho by jich zahynulo. A co by na to říkali Brňáci nebo dokonce Pražáci? A kdyby se vylila nějaká chemička?

Taky někdo dostal nápad rušit jaderné elektrárny, když jsou tak hrozně nebezpečné. To samotné bez komentáře. Tak jak jsem byl veden k ohleduplnosti k životnímu prostředí, kdy to jenom šlo, třídil odpad a vůbec, tak mi začínají populistické kampaně beroucí mou oblíbenou barvu (zelenou) nadarmo lézt pomalu ale jistě krkem. Filozofii Senilního ješity ale na chuť nepřicházím, nebojte.

Noviny ale opravdu moc nesleduji. Sedím doma a čekám, kdy že to začnu přesně učit. Dnes jsem byl vyplňovat formuláře a prozatím se držím hraní na ulici. Stále lepší než na sebe nechat řvát v prodejně sendvičů. A včera jsem v Notting Hillu našel obchod, ve kterém měli na prodej indžeru. Knedlík jsem tady od svého příjezdu neměl ani jeden a přiznám se, že mi opravdu česká kuchyně nechybí vůbec. Ale bez etiopské mi to jde opravdu ztěžka.

Měl jsem pocit, že bych po skoro týdnu něco měl napsat.

Druhý první jarní den

Včera, tj v první jarní den, tomu byl přesně rok, co mě autobus National Express z letiště ve Stanstedu vyplivl na autobusovém nádraží ve Stratfordu. Shodou okolností jsem právě v den tohoto výročí znovu ve Stratfordu měl pohovor na učení violoncella. Zatím druhý v Londýně. Netušil jsem, co čekat a co místo, o které jsem se ucházel, obnáší, jsem se dozvídal až během svérázného pohovoru.

Byl jsem jediný uchazeč, respektive mě music service pro obvod Newham měl ve svých záznamech jako učitele, a tak se obrátili jen na mě. Takže jsme si vlastně s vedoucím oddělení, lékařem a pianistou, pouze popovídali a místo "konkurzu" jsem dostal za úkol zahrát studentům, abych je na hru na tento krásný nástroj navnadil.

A tak se pro velký úspěch stanu učitelem violoncella na jednom východolondýnském college. Budu učit studenty jiných oborů, kteří si jako volitelný předmět zapsali violoncello. Dnes jsem byl synem vedoucího oddělení požádán o nahrání violoncellových partů do písně, která má jít na charitu. A tak jsem se mohl seznámit s dalšími budoucími kolegy. Úvazek bude pouze částečný, ale jsem rád, že konečně. Konečně se moje cesta za profesionálním muzikantstvím v tomto městě, ve kterém nic není nemožné stejně jako jednoduché, odebírá správným směrem!

Smutek a vztek

Komentátorů se dle očekávání vyrojilo více než dost. Nejsem jaderný fyzik, seismolog ani sociolog. Mám jen rád Japonsko a díky svému současnému bydlení jsem neustále mezi lidmi, kterých se celá záležitost nepřímo dotýká. Nepřímo, neboť nikdo z nich nepochází z prefektur Iwate, Miyagi ani Fukušimy. Bratranec pirátského houslisty, který žije v Tokiu, se jako mnoho dalších nemohl dostat přes noc po tsunami domů a celé se ho to tak hluboce dotklo, že musel noc přetrpět v hospodě se sake, pivem a japonskými pochutinami. Matka mé spolubydlící ze Saitamy je zdravotní sestra a jede dobrovolničit do prefektury Iwate.

"Japonci to zvládnou." mi skálopevně tvrdí moje další spolubydlící, z Tokia. Kdyby její rodina byla pod ohrožením vystavením radiace, asi by takhle nemluvila. Celá ta záležitost ve Fukušimě je průšvih. Ale mnohem menšího rozsahu, než to ve většina médií vypadá. Údaje mluví jasně, ale celé se to odehrává na relativně malé části japonského území. Jenže to zpravodaje bude zajímat málo a občas to podle novin vypadá, že konec světa (byť plánovaný až koncem příštího roku) už začal v Zemi vycházejícího slunce.

"They're a nation of anxious people and they can't do anything individually." Toto příkré tvrzení se mi zarylo do paměti. Vyslovila jej postava Mr Lawrence ve filmu Merry Christmas Mr Lawrence (britsko-japonské koprodukci z prostředí 2. světové války s mými dvěma hrdiny Davidem Bowiem a Takeshi Kitanem v hlavních rolích) a jsou adresována na Japonce. Ve filmu není ani známka nadsázky a vypadá to, že i autor scénáře či knižní předlohy to myslí vážně. Ano, na Evropana tak působí. Úzkostní; když si kýchnete v letadle plném Japonců, tak si ti nejblíže vám nasadí roušky, aby od vás nic nechytili. Pedantská dochvilnost a s "neschopností cokoliv dělat samostatně" související až neuvěřitelná obětavost pro celek.

Právě díky těmto charakteristikám, které my, nezávislí a střízliví Evropané, často považujeme za špatné vlastnosti, mě ale už krátce po neštěstí napadlo to, co moje spolubydlící z Tokia vyslovila až předevčírem. Japonský premiér je terčem kritiky pro neschopnost situaci řešit. Nevím ale, kde jinde by se s katastrofou podobného rozsahu vypořádali lépe.

Přes zdánlivé poplácávání se po rameni a vyhlídky na zlepšení situace je jasné, že je situace v domovině mé milé a mnoha mých přátel velice vážná a ze všeho toho panuje spíše smutek než naděje.

A teď si představte, že jedete domů z koncertu. Jedete tzv. "Severní linkou" (která paradoxně ze všech linek metra zajíždí nejjižněji) a potřebujete tam, kde se větví, jet vlevo, na Bank. Na ukazateli ale stojí, že přes požadovanou stanici z tohoto nástupiště nic nepojede ještě minimálně 11 minut. A tak zkusíte nástupiště jiné, na které přijíždějí vlaky z jiného směru (příliš mnoho možností na jednu linku metra) a zjistíte, že to jede až za 15 minut. Je pozdě a nechcete zmeškat poslední vlak nadzemky, která vás právě z oné stanice Bank má odvést domů. A tak se kodrcáte zpět na nástupiště, ze kterého souprava, kterou chcete jet, jede už jen za 8 minut. Přijede jiná, o které ukazatel tvrdí, že "Charing Cross", tudíž žádné Bank, ale uvnitř vagónů je napsáno Bank. Toho si ale samozřejmě všimnete, až když se vlak rozjíždí. A co čert nechtěl, dlouho očekávaná souprava na "Bank" má uvnitř napsáno "Charing Cross".

Vypadá to složitě, ale do podrobností nezacházím. Jenom cesta, která běžně trvá 30 minut trvala přes hodinu s tím, že jsme se téměř domů nedostali. Nejsme v Itálii a já jsem si mohl jít na šest hodin, než jsem ráno šel tlumočit, lehnout.

Ráno jsem si zapomněl "pípnout" jízdenku. Postavit automaty na prodej za brány, na kterých je zapotřebí elektronickou jízdenku, v mém případě Oyster card, označit, je nejlepší způsob, jak tomu nepředejít. Oyster card mi za to ve špičce strhla strašlivých 6,50, a tak jsem to šel hned v Eustonu na nádraží vyřídit (kupodivu se tu na mnoha věcech dá domluvit). A oni, že ne, že s tím nic nemůžou udělat. A já jak to, že jinde mi ty peníze vrátit mohou a zde ne. A oni, že by to nemělo být možné ani jinde. Jinými slovy nařkli svoje kolegy ze zneužívání pravomocí pokladního u dráhy. A tak jsem šel na zastávku Warren Street a tam mi stržené peníze vrátili. A já říkám: "Anarchy in the UK!". Ještě že se člověk může odevzdat svým malým starostem.

Nejsilnější zaznamenané

Nemohu to samozřejmě odbýt pouze komentářem, že se s nikým postiženým obří katastrofou neznám. Vlastně dokonce jeden můj kamarád ze suši baru pochází ze Sendaie. Až po třech dnech se rodičům dovolal. Jeho rodina je v pořádku ale jsou bez potravin, vody, elektřiny a benzínu, tudíž možnosti se dopravovat.

Moje milá pochází z Nagoje. Dost daleko na to, abych si řekl, když jsem se o neštěstí a kde se odehrálo dozvěděl, že to bude v pořádku. Světe div se, země se zatřásla i v tak vzdáleném koutě Japonska. Jenže tam šlo pouze o zemětřesení, která jsou v této zemi vcelku běžná, a tak třeba její děda si ani nějakého zemětřesení nevšiml. U moře nebydlí, takže se jich ani hrozba tsunami netýká. Jen její bratr žijící v Tokyu se nemohl dostat domů z práce a tak strávil noc v kanceláři. To se mimochodem v Japonsku běžně děje, když je hodně práce.

Na severovýchodě země ale mizela města a uniká radiace. Před tsunami se těžko dalo evakuovat, protože se celé zemětřesení odehrálo tak blízko pobřeží, že na to nebylo kdy. Domy většinou nepadaly, protože holt jsou na zemětřesení stavěná. Viděl jsem dokonce video třesoucího se mrakodrapu, který přes obrovité výkyvy zůstal pevně stát. To nic nemění na tom, že tak mohutné zemětřesení části domů ničilo a padající sutiny se mohly taky stávat smrtícími.

V muzeu, ve kterém jsem byl před více než rokem hrát, zemětřesení poškodilo velkou část hracích strojků, a tak ačkoliv se nikomu nic nestalo, muselo na dva dny zavřít, aby se zaměstnanci mohli věnovat opravám.

Radosti Buskingu

Že by se už začínalo trošku dařit? Po neuskutečněné, nicméně placené, hodině tlumočení jsem se dnes ráno odebral hrát na most, co tam po večerech hrává můj kamarád. Dařilo se, dokonce se i lidé zastavili, aby si mého Bacha vyslechli. Občas si jen tak improvizuji, ale když vidím, že někdo má o mou hru opravdový zájem, nasadím nějakou tu větu z Bachových suit a účinkem se neminu.

Můj kamarád, co na mostě hrává, označil partičku, mám dojem, že rumunských Romů za přirození. A mně se toto jeho konstatování potvrdilo, když kolem mě kolem půl dvanácté, asi po hodině mého hraní, u kterého samozřejmě nebyli, prošli s nenávistnými pohledy a na stometrovém mostě se usadili pět metrů ode mě. Ještě než si oba harmonikáři vybalili akordeon a ještě než si trumpetista přimontoval nátrubek, začal "bubeník" mlátit do svého minikopáku hlava nehlava, asi abych věděl, čí tento most je. "Perkuse" v tomto bandu ještě představuje jeden hráč na plastové kontejnery. Nemohl jsem se zvukem tohoto ansámblu soupeřit a rozhodl se vyklidit pole, pamatuje na moudrá slova mého zkušeného kolegy.

To ale byla zatím jediná nepříjemná událost. Když bývám posílán někam, nebo hrát někam jinam, bývá tak členy ochranky nějakého objektu převážně západoafrického původu činěno po anglicku zdvořile a bez emocí. Dokonce se mi jednou stalo, že mi sekuriťák přímo doporučil, kam mám jít, abych se vyhnul stížnostem. Oni by si totiž mohli stěžovat na hluk, zjistil jsem. Na většině míst, na kterých jsem byl by ale buď hluk (auta, sbíječky, kvalitní reprodukovaná hudba z butiků) přehlušoval mě, anebo se nenašel nikdo, kdo by sólové violoncello považoval za hluk.

Nemůžu si stěžovat. Ještě se ale mám co učit. Čemu jsem se ale už naučil, je drzost, se kterou si svoje fidlátka jsem schopen vybalit kdekoliv a kohokoliv, kdo by na mě mohli přijít se nebojím. Třeba dnes se kousek ode mě postavil prodejce The Big Issue, britské verze Nového prostoru, že mě jenom upozorňuje, že to je jeho místo, tak bude něco hulákat, jestli mi to nebude vadit. Uznal jsem jeho právo, a chystal se k odchodu. V tom mě ale několik mladíků a jeden postarší pán, co se do mé hry zaposlouchali, požádali, ať nikam nechodím. A tak jsem hrál preludia, couranty, giguy atp, zatímco sociálně slabší prodejce vyvolával. Celé to vypadalo jako reklama, kterou podkreslovala dost neobvyklá hudba. A za těch dvacet minut v mém furtále přistálo dalších pár liber, tak jsme byl rád.

A teď z jiného soudku. V Japonsku se stala tragedie. Nikdo z mých známých či rodiny mé milé tím ale postížen nebyl. Alespoň o tom nevím. Epicentrum bylo dost daleko od toho, kde se většina z nich nachází.

No fun

Učit se jazyky je můj koníček. Nedokázal bych na svých prstech spočítat, o znalost kolika jsem se pokoušel, ale nebyl jsem zdaleka u všech úspěšný. Největší výzva je podle očekávání japonština. Někdo tvrdí, že prvních pět jazyků je těžkých a zbytek jde sám. Je to pravda, jen člověk musí zůstávat u evropských jazyků. To pak doopravdy s každým dalším jazykem stačí doplňovat díly do předem nastavené mozaiky.

Jakmile se ale člověk pustí do něčeho tak odlišného, jako je jazyk východoasijský, tak je vše jinak. Všechny nové výrazy jsou abstraktní, nicneříkající. Při učení se gramatice jazyka se vždy snažím odprostit od mateřštiny či jazyků, které znám. To ale u japonštiny znamená svůj mozek učit uvažovat v zákonitostech zcela jiných, než na jaké je nastavený.

Učit se evropské jazyky je zkrátka víceméně doplňování odlišných a někdy podobných výrazů do často pouze nepatrně odlišných struktur. Učit se jazyk tak vzdálený jako je japonština je jako budovat strukturu zcela novou.

Nevěřím zázračným metodám snažícím se učit cizí jazyky tak, "jak se jej učí děti". Ty, když se učí mluvit, se současně učí i myslet a z tabuly rasy se stává (v úspěšných případech) logicky uvažující člověk, jehož nástrojem se stává právě mateřský jazyk. Dospělý člověk, i kdyby se na hlavu postavil, na takový příjem informací už není nastavený není. Nejsem neurolog, psycholog ani lingvista v odborném slova smyslu, ale tyto metody mi přijdou podobně jako zázračné prostředky na hubnutí pouze jako způsob, jak vydělat peníze na lidech, kteří se pro dosažení výsledku chtějí vyhnout úsilí.

Proto jsem konzervativní a jazyk se učím jako strukturu, postaru gramaticky a systematicky. Nechci jenom umět mluvit, věci nějak říct, aby mi bylo rozuměno. Chci umět mluvit úměrně svému intelektu a vyjadřovat věci tak, jak je myslím a cítím, neomezený jazykovou bariérou. Cíl neskromný, ke kterému se blížím pomalu, ale snad jistě. Až donedávna jsem se nesetkal s jazykem, jehož učení se by se nestávalo o nic snažším ani po roce a půl studia. Není to žádná legrace.

Notting Hill

Notting Hill leží pár zastávek metrem západně od Oxford Street. Je vzdálený mému východnímu Londýnu nejen zeměpisně. Malebné barevné domečky, široké ulice s palmami uprostřed a celková upravenost celé této části města dávají na srozuměnou, že tady jsme v Londýně jiném, než ve kterém žije většina lidí, které jsem zatím poznal. Ulice Portobello je plná obchůdků se starožitnostmi a tretkami všeho druhu. Ráj pro turisty a ráj pro hráče na ulici. Zatím je to první místo, kde se lidé zastavují aby vyslechli hru pouličních umělců, dokonce se dnes několikrát ozval potlesk, jeden dotaz na CD a dvě žádosti o vizitku. Pojal jsem to jako takový velmi příjemný nedělní výlet.

Tvořivá opice

Desmond Morris kdysi v minulém tisíciletí napsal knihu s názvem "Nahá opice", ve které nahlížel na lidský druh z pohledu biologa. Své postřehy popularizoval později v populárně naučném seriálu BBC, který taktéž ještě v minulém tisíciletí vysílala Česká televize (řekl bych, že dvojka). V jedné chvíli, pamatuji si, podotkl, že měl knihu možná nazvat spíše "Tvořivá opice", neboť fenomén potřeby tvořit, hlavně v kontextu umění, je v živočišné říši opravdu ojedinělý.

Dlouho jsem tvrdil, že mě moc nezajímá hudba a evropské filmy od 80. let dále. To se nezměnilo, nicméně se ve vlastním zájmu, jak jsem před páru týdny zmínill, začínám i o současnou hudební tvorbu zajímat. Nesmím se nechat zastrašit tím, že mi přijde, že většina Indie kapel zní téměř identicky a že mám dojem, že nejvíce úspěchu na "nezávislé" scéně se dostává hudebníkům bez talentu. Co se týče filmů, stále zůstávám věrný výhradně japonské kinematografii, jen tak.

Hudebníci v šedesátých letech, ačkoliv tvořili hudbu, o které se generaci jejich rodičů radši ani nezdálo, neměli větší ponětí o tom, co se vlastně děje, nebyli kreativnější a netvořili v průměru hodnotnější díla, než my, kteří jsme se, chudáci, narodili do doby, kdy se už ani není proti čemu bouřit, protože původní pankáči jsou starší než naši rodiče.

Mám a asi jentak nepřestanu mít pocit, že by bylo bývalo lepší zažít Londýn před páru desetiletími. To ale tvrdím nyní z pohledu člověka, který stále objevuje muzejní sbírky nahrávek pocházejících z oné doby, které už byly hezky roztříděny a plev se až k mým uším nedostala. Navíc nikoho, obzvláště mladé lidi, nebude bavit stále chodit do muzea, a budou chtít slyšet věci nové, neokoukané, neoposlouchané, třebaže budou připomínat to, co se v tom samém klubu hrálo už za Thatcherky.

Nelíbí se mi móda vracejících se osmdesátých let, uniformní buřinky a scéna, na které tři čtvrtě kapel zní jako Joy Division revival. Jsem ale v jednom z největších měst světa, jednom z center hudby jako takové, a tak mi nic nebrání tvořit s kým chci, jak chci a najít pro tuto svou tvorbu publikum.

Snažím se při hraní na ulici přistoupit na hru, kterou jinak nemám příliš rád, a co nejskromněji dávat najevo, že jsem jenom muzikant, komediant, chronicky šťastný člověk, kterému k životu stačí málo, někde ty svoje husličky vybalit, zafidlat a dostat pivíčko. Nemám tuto hru rád, protože ona tvořivost má mnohem větší hlubší význam. Nejen pro mě. Za dané situace je ale rozumnější se přizpůsobit.

Dnes jsem se takto pokoušel tvořit hodnoty na svém oblíbeném místě u zastávky Embankment. Když jsem ale po třech ne zrovna bravurně odehraných větách Bacha začal ztrácet citlivost v konečcích prstů, došlo mi, že se zimou zápasit nemůžu stejně jako s deštěm. Život je pes.

O zacházení s časem a střetu civilizací

Počasí se stále kazí a teploty se opět nebezpečně blíží nule. Nic pro pouliční hráče, hlavně ty smyčcové. Mě to ale rmoutilo jen do chvíle, kdy mě překladatelská agentura zahrnula prací na příštích několik dní. Proběhne-li vše podle plánu, budu celý tento týden běhat po doktorech a prohlubovat si znalost své skromné lékařské italštiny. Můj táta mi kdysi říkal, že tlumočení se naučím nejlépe tak, že jej budu praktikovat, a tak jdu v jeho šlépějích a učím se tlumočit jazyky, ze kterých ani jeden není můj rodný.

Taky ve volném čase zkouším, učím se hity posledních pěti desetiletí v naději, že si tím třeba někdy něco vydělám. Plány jsou a já do podrobností nebudu zacházet. Jsem v té své téměř nezaměstnanosti zaměstnán dost a to je dobře. Hrozba toho, že opět vyběhnu z peněz (záměrný anglikanismus), tu je, ale snažím se ji odvracet. Všemi možnými způsoby doufaje, že metoda pokus-omyl začne nosit čím dál méně omylů.

Jsou totiž dva druhy lidí. Ti, kteří dělí lidi na dva druhy a ti kteří je nedělí (ne můj nápad, už Ken Robinson, v jehož projevu jsem to slyšel, někoho citoval). A taky ti, kteří přijdou do práce na domluvenou dobu, domluvenou dobu stráví činností či nečinností, v jistou dobu se z práce vrací domů a tak každý den od pondělí do pátku. Jednou za měsíc dostanou pozvolna rostoucí výplatu.

Mně vyhovuje vést si diář, snažit se být včas, lítat, mít každý den trošku jiný. Dělat různé věci. I často frustrující situace z toho, že stávkuje metro nebo že se s nějakým problémem setkávám poprvé, mi stojí za to věnovat se činnostem, které neustále vyžadují něco nového.

Pamatuji se, že několik let zpátky můj dobrý kamarád D viděl můj diář a divil se, že mě to baví. Ne, že by byl diář příliš nabitý, jen tento můj kamarád patří do té skupiny první, jej baví práce tak, jak je, a situace, že by každý den byl na jiném místě a dělal něco jiného, je pro něj nepředstavitelná.

Zatím bohužel není tento můj pestrý život naplněn výdělkem, abych mohl důstojně žít. Nezapomínám ale, že jsem přistěhovalcem v divoké kapitalistické zemi, kde o holou existenci bojuje i mnohý schopný domorodec, a tak si nestěžuji. "Because I'm English", mi odpověděl kamarád, tesař (jinak vystudovaný fyzik) proč jej vyhodili ze stavby, na které pracoval. Poláci.

Výlet

Jako tlumočník v nemocnicích se občas dostanu k zajímavým případům a doslechnu se zajímavé a často dost smutné příběhy. Slib mlčenlivosti mě ale váže nic nepouštět ven. Nicméně to, že jsem dnes tlumočil poprvé italštinu, prozradit můžu. Taky to, že jsem byl párkrát nedostatkem slovní zásoby zahnán do úzkých. Nakonec ale vše dobře dopadlo a žádná informace se neztratila.

Když jsem byl na cestě domů, tak jsem v doubledeckeru seděl ve spodním patře. Těsně před jednou zastávkou se ozvalo z horního patra rychlé dupání takové, že trošku zbystřili všichni v přízemí. Po chvilce autobus zastavil a ze schodů seběhli jak střely tři mladíci, hip hopoví kapucíni. Když se autobus opět rozjel, sešel dolů někdo jiný, že bychom neměli nikam jezdit, že nahoře je zraněný člověk.

Po autobuse se začala šířit zpráva, že nahoře někdo krvácí z nosu a začalo i nám dole být jasné, co se asi tak odehrálo. Některým taky začalo docházet, že doopravdy nikam nejedeme, a tak se zvedali ze sedadel a vystupovali z autobusu. Za chvíli se schodů sešla dvojice Asiatů (tipuji na jihovýchodní Asii), jeden z nich s krvácejícím nosem. Nevypadal dramaticky zraněně, ale podle jejich slov, stejně jako slov očitých svědků, mu oni mladíci strhli řetěz z krku a při náznaku odporu jej před kamerami a spoustou očitých svědků zbili. Řidič nás z autobusu slušně vykázal, že musí zavolat policii a vše nahlásit. Další autobus přijel během minuty.

A tak mám během jednoho dne za sebou první tlumočení z italštiny a poprvé jsem se v tomto velkoměstě ocitl v blízkosti loupežného přepadení. Ve dvě odpoledne.

(london)

Řekl jsem si, že nebudu na nic čekat. Hned jak si umyji ruce od přípravku proti vodnímu kameni, kterým se čistí kotel na polévky, a hned jak přestanu muset nosit černou uniformu a zástěru, chci sedět na ulici a líbeznými tóny vábit ty šťastnější obyvatele této země a návštěvníky k vhození nějakého toho drobného do mého futrálu.

Inu, skončil jsem v pátek. V sobotu lilo jak z konve a když jsem se na svoji oblíbenou Brick Lane vypravil v neděli, tak mrholilo. Takové to krásné English počasí, kdy neprší, ale vše je na dotek mokré. Samo o sobě se to přežít dá, nechtěl bych ale poslední finančně hodnotnou věc, kterou vlastním, své cello, o hodnotu připravit. Zato se už znám s prodejkyněmi ze stánků z etiopským jídlem. Takhle jsem si to ale celé nepředstavoval, i když jsem s tím tady v této zemi měl počítat.

V pondělí se mi ozval můj kamarád, kytarista & banjista z obou kapel, se kterými jsem v současné době aktivní, jestli si myslím, že bude dobré počasí na hraní. Tma jak v pytli, zataženo, tentokrát ale bez kapének vody ve vzduchu, tak jsme to zkusili. A tak jsme si hraním svérázných úprav "Smoke on the Water" a "In the Summertime" pro banjo a cello v Sohu vydělali 30 liber za jednu hodinu, což je o 10 víc, než jsem si de facto vydělal za čtyřhodinovu směnu v obchodě se sendviči. Ochladilo se, tak jsme to po oné hodině zabalili, a výdělek jsme samozřejmě dělili vejpůl, ale moje mínění, že jsem chybu neudělal, se mi tím jen potvrdilo. Jen umět poručit větru, dešti...

Kariéra

Moje kariéra v obchodě sítě EAT. dnes skončila. Poslední den jsem díky včerejšímu koncertu s pirátskou kapelou a pokoncerntí akci stejně jako zkušební směnu loni v říjnu strávil s odeznívajícím primátem. Z různých důvodů jsem rád, že to mám za sebou. Moje vedoucí mi v podstatě celou tuto zkušenost, kterou beru jako náhradu za vojnu, hodně ulehčily tím, že byly velice férové (alespoň většinou) a vzhledem k tomu, že vím, že většina vedoucích takových není, jsem se rozhodl na podobné práce se do budoucna vykašlat a nenechat ze sebe dělat hlupáka.

A tak přemýšlím o dalších krocích, jak se v tomto městě neutopit. "Dva roky", tuto informaci jsem tento týden slyšel z úst cellistky, co mě kdysi učila baroknímu cellu (které nevlastním a na které stále neumím). Nebyla první, kdo mi říkala, jak ze zkušenosti vlastní, tak svých známých, že to je doba, které je zapotřebí pro to, aby se člověk tady usadil a začalo se mu dařit. Kdybych sem přišel umývat nádobí a věnoval tomu veškerý čas a úsilí, tak se můžu vypracovat a celé by to bylo rychlejší. Jenže já se pouštím do divokých vod volné nohy, a tak doufám, že mám nyní za sebou polovinu doby živoření.

Musím vymyslet, jak zefektivnit svou hru na ulici, jak si sám sehnat placené koncerty a jak rozšířit řady svých studentů. Možná bych svoje plány nemusel takto internetově vytrubovat. Jen kdyby někdo měl o mě starost, jestli tady neumřu hlady. Trvalo dlouho zjistit, do čeho má cenu investovat čas a úsilí. Mimochodem, taky bych se divil, kdyby mi někdo vyprávěl, že v únoru bude hrát na ulici. Je ale zapotřebí vzít v potaz, že tu je klima oceánské a teploty kolem 10-ti stupňů tu jsou v této roční době zcela běžné.

Hodnoty

Mnoho lidí se bere příliš vážně. Ale to, co se v posledních týdnech odehrálo v ČR přesahuje hranice mého omezeného chápání. Celá ta "krize" okolo doktorů vyhrožujících odchodem do zahraničí mi kromě jiných věcí přijde jako projev toho, která povolání naše společnost považuje za nedůležitá a která za důležitá. Vím, že doktoři v nemocnicích bývají přepracovaní a přetěžováni. Přijde mi ale komické, že se jakákoliv skupina obyvatelstva sama nazývá "elitou národa". Všichni víme, že velká část této "elity" svou práci nedělá pořádně, fláká ji a zdraví lidí a jejich životy, o kterých se dušují, že je chrání, spíše ohrožují.

Vím, že studium medicíny je náročné a dlouhé. Já jsem cello díky tomu, že jsem šel na vysokou školu o dva roky dříve, než je obvyklé, studoval "jenom" osm let. Bez ohledu na zkouškové období nebo prázdniny jsem každý den cvičil, abych se mohl stát profesionálem. S troškou štěstí bych skončil ve filhramonii nebo divadle a pobíral 14 tisíc hrubého, pracoval dopoledne, odpoledne i večery, často šest dnů v týdnu, měl pár týdnů v létě volno.

Někdo by mohl namítnout, že doktorů je zapotřebí. Ano, každý občas doktora potřebujeme. Mně samotnému se ale stalo, že mi ale v době nejpotřebnější díky vlastní nedbalosti a lhostejnosti nepomohli. Napadlo mě, že by bylo zajímavé uskutečnit "stávku hudby", kdy by v daném městě lidé neměli týden přístup k hudbě, živé či reprodukované, aby jim došlo, jak nás "nepotřebují".

Další námitka by mohla být ta, že jsem sám z ČR odešel. Učinil jsem tak ale čistě v cestě za vlastním štěstím a nikomu nebudu říkat, že jsem součástí "elity" a že na mě někdo kvůli tom má brát ohledy.

Nevidím do problematiky českého zdravotnictví dostatečně, abych mohl vynášet soudy. Je úctyhodné, že se lékaři jako jedna z mála skupin v ČR od roku 1989 dokázala vzbouřit proti něčemu, co se jim nelíbí a je-li zapotřebí reforma, je dobře, že se ozvali. Způsob, kterým se tak stalo, ale svědčí o neskutečné aroganci zúčastněných.

Námět pro tento článek jsem čerpal jinde. Daný blogger se ale nechává svými emocemi unášet značně, a tak odkaz můžu zaslat na požádání, ale tady jej zveřejňovat nebudu.

Diários de bicicleta 2011 a slova

Na svatého Valentýna se vyjasnilo. Rozhodl jsem se poprvé rozjet na půjčeném a do té doby zazimovaném kole a znovu jsem se přesvědčil., že pohled na toto město je nejkrásnější ze sedadla tohoto dvoukolého koně. Euforie mě malinko přešla dnes ráno, kdy jsem ještě pln nadšení šlápl do pedálu a zjistil, že mi protivítr možná přimrazí ruce k řídítkům. Nakonec jsem se ale pilným šlapáním a kličkováním mezi černým taxíky a nablýskanými fáry bankéřů zahřál a spokojeně dojel až k Bank of England, kousek od které ještě pár dnů budu prodávat sendviče.

Když jsem minulý týden trávil čekání na tlumočení v kavárně studiem japonštiny, zaslechl jsem hodinu čínštiny probíhající vedle mě. Paní, Číňanka, učila Evropana nejzběsilejšímu ze světových jazyků podobně, jako se v kavárně toho samého řetězce scházím za účelem výuky s N-san já. Nyní bohužel velice zřídka. Nějakou dobu jsem si kutil kartičky se slovíčky, když se u vedlejšího stolu chystala usednout postarší asijská dáma. Moc si už podle obličeje Číňany s Japonci nepletu, tentokrát jsem si ale nebyl jist. Když ale paní vytáhla balík ubrousků a jedním z nich začala na pohled čistý stůl utírat, nebyl jsem již na pochybách.

Člověk potřebuje docela dost cviku na to, aby se národnosti východní Asie naučil rozpoznat. Narazíte na typy, které si splést nemůžete nikdy, hlavně podle oblékání či vystupování, ale musím říct, že i po teď už dlouhém procvičování občas danou osobu zařadit schopen nejsem. Dost praxe mám v práci, kde nám zákazníci chtějící ohřát housku diktují jména, která vyvoláváme, když je svačinka hotová. Tak se mi stalo, že jsem si myslel, že pán je Japonec a jmenoval se Kim anebo dnes, že pán vypadal velmi čínsky a řekl mi s londýnským přízvukem, že je Robert. A taky jsme dnes jedné japonské paní dovrtali objednávku a dali jí jiný toust.

Říkat věci očividné, jako "byl tam ten černoch" nebo "ten obchod, co mají ti Číňani", nebo dokonce "Číňana od Japonce, to já poznám!", není politicky příliš korektní a spíše se hodí použít eufemismů a na to, že někdo vypadá jinak nebo že má původ jinde, radno vůbec moc neklást důraz. Paradoxně se ale při přihlášce do zaměstnání vyplňuje dotazník "equal opportunities" (námět pro názvy dvou předešlých příspěvků mého blogu), kde jim to všechno musíte vyslepičit.

Myslel jsem si, že je něco špatně. Že přece na černochovi vidím, že je černoch a když Číňana od Korejce nebo Japonce rozpoznám, tak na tom přece není nic špatného. Není, ale pouze v daném kontextu a doopravdy je asi lepší v komunikaci, řekněme "na úrovni", stáčet hovor směrem, který naznačuje, že těmto věcem není kladena přílišná váha. Bylo by totiž lepší, kdyby na nich vůbec nezáleželo přes to, že se jedná o věci očividné. Ačkoliv by mělo nést stejný význam tvrzení, že "je černovlasý" jako "je černoch", tak tomuto tak není a ještě donedávna to s sebou neslo zcela jasnou stigmatizaci, které se toto tvrzení samotné ještě nezbavilo. Zkuste třeba říct, že vás podvedl ten blonďák, nebo že vás podvedl ten Žid. Slova je zapotřebí volit s ohledem na to, jak bývala používána dříve a co si pod nimi představujeme a co jsme si představovali. Nejsou pouze holým tvrzením.

Omlouvám se některým čtenářům za neustálé omílání problematiky multikulturalismu, ale vězte, že to společně s hudbou je jeden z hlavních důvodů, proč jsem si toto město vybral. S komentátory mnou dříve zmíněného projevu pana premiéra se samozřejmě roztrhl pytel a já se k nim už přidávat nebudu.

A co se týče hudby, není nikdy moc co psát. Tam je naopak zapotřebí slova volit velice střídmě.

Až později, Lakatoši

Premiér mé hostitelské země měl včera na bezpečnostní konferenci v Mnichově proslov. Článek o tomto proslovu mě na stránkách BBC zaujal natolik, že jsem si i samotnou řeč přečetl. Obyčejně jsem na takové věci příliš líný, ale jednalo se o téma, které jsem ve svém deníčku asi před týdnem zmínil i já.

O soužití různých kultur v jednom prostoru jsem se toho ve svém blogu napsal hodně. Někdy jsem oplýval nadšením, někdy zklamáním, že šance tu zas tak rovné, jak by se na první pohled mohlo zdát, nejsou. Celkově jsem ale vždy byl a zatím i jsem názoru, že britský systém je nejlepší ze špatně fungujících a dobře fungující neexistuje. Proto se nikdo nemůže divit, že jsem strnul při pohledu na titulek "Státní multikulturalismus neuspěl, říká David Cameron".

Zabývá se problémem hrozby terorismu a její spojitostí s multikulturalismem a "oslabenou národní identitou". De facto navrhuje posílit britskou identitu v mladých muslimech, aby se, zmateni nevůlí přijmout bezmezně přísné islámské hodnoty svých rodičů a neschopností integrace do "většinové" společnosti, pro nabytí pocitu sounáležitosti neinklinovali k islámistickému extremismu. To, že tato ideologie má tak silnou živnou půdu právě v jeho domovině, přisuzuje David, velmi zjednodušeně řečeno, přílišné toleranci. Souhlasím s ním, pokud jde o to, že by měl být radikální islámismus potírán stejně přísně jako extremismus pravicový. Vskutku by mělo být stejně nelegální hlásat, že někdo chce tuto zem vidět muslimskou (názor, se kterým se tu lze setkat), jako hlásat, že by tato země měla být jen a jen bílá.

Za stávající situace, kdy například polovina obyvatel Londýna má původ mimo Anglii se jeví jako jediná možnost právě tolerance. Proti té ale přímo štvou kazatelé islámského extremismu a tak je zapotřebí se s nimi vypořádat. Dejme tomu. Nežiji tady dost dlouho na to, abych to mohl posoudit, ale s jakoukoliv hrozbou terorismu jsem se tu nesetkal.

Nebudu se příliš vracet k tomu, že "terorismus" je jedno z moderních zaklínadel, na základě kterého lze démonizovat vše a díky kterému si západní politikové dělají fackovacího panáka z islámu. Nechci se ani zabývat tím, že se terorismus, jak ostatně Cameron připustil, zdaleka neomezuje pouze na muslimy (načež se v posledních desíti letech s oblibou zapomíná).

Zajímavé mi přijde to, co říká Inayat Bunglawala z organizace Muslims4Uk. Dle něho premiér "střílí na nepravý cíl". Dle něj se islám radikalizoval až po invazích v Afghanistánu a Iráku, zatímco se velký počet muslimů vyskytoval v Británii už od 60. let. Problém tudíž není potřeba soužití kultur. Stejně jako já má dojem, že je povýšené nutit celou rozsáhlou skupinu obyvatelstva přijmout velký seznam hodnot, který jim není vlastní. Dle mého je také nespravedlivé vytahovat jednu skupinu z mnoha, které tyto hodnoty nepřijímají.

Nemám problém s nakupování v obchodech, kde místo rádia hraje muezín a několik mých kamarádů jsou muslimové. Uznávám, že to, že já sám problém skryté hrozby terorismu nevidím, neznamená, že neexistuje. A uznávám, že pokud takový problém tu je, je také zapotřebí jej řešit. Přijde mi ale nebezpečné, dokonce velice nebezpečné jakkoliv, byť jen náznakem se snažit útočit na identitu jakékoliv části obyvatelstva. Je jasné, že posun směrem "naděláme z nich Angličany" by dle mého napáchal více škody než užitku. Tentokrát by se mohli Britové něco naučit od Čechů a podívat se na odstrašující příklad dlouhodobého "řešení"otázky českých Romů. "Přizpůsobování většině" zní jako pěkný nápad, ale kořeny lidí nelze vytrhat a společnosti, která se o to u jakékoliv své menšiny pokusí, se tento krok šeredně vrací. Nechci ale z Camerona dělat hlupáka a vím, že to přesně takhle nemyslel. Jen jsem zvědav, kterým směrem se v příštích letech změní přístup britských úřadů vůči cizincům.