Community Music

Už jsem zpátky skoro týden. V Itálii bylo dobře. Až na pohromu, kterou jsem způsobil na poslední den a o které se raději nebudu rozepisovat, byl tento "zájezd" nejen příjemný, ale v mnohém užitečný.

Jeden koncert v Trevisu, jeden ve Forte Marghera u Mestre, jeden přímo v Mestre a tři v Benátkách. Z toho jeden na karnevalu, překvapivě ze všech suverénně nejhorší. Zvuková zkouška, která proběhla za velmi podivných okolností, vyústila v situaci, ve které v Campo Santa Agnese stálo asi 300 lidí, kteří nás neslyšeli, jen viděli čtyři poskakující muzikanty. Celé to mohlo připomínat tragikomickou pantomimu. Kdo trošku zná problémy s ozvučováním, ví, jaký je problém na pódiu odhadnout, co vlastně slyší publikum.

Taky jsme spoustu času strávili ve studiu. K našemu velkému štěstí je akordeonista souboru taky zvukař, a tak jsme mohli nahrávat a zkoušet v pohodlí jeho domácího studia ve vesnici mezi Benátkami a Trevisem.

Možná je trávník souseda doopravdy zelenější. Nicméně si nemohu pomoct, ale mám pocit, že v Itálii přes veškeré ekonomické nesnáze uplynulých let hudebníci požívají alespoň nějakého respektu. Nikde se uměním nebohatne (alespoň tak nečiní samotní umělci), ale narozdíl od Londýna v této zemi nemají pořadatelé pocit, že hudebníkům prokazují laskavost tím, že je nechají hrát. To samo o sobě jsem považoval za velmi příjemnou změnu.

Hned po příjezdu a jednom jako vždy velmi plodném dni na college jsem odjel do Leedsu na dvoudenní zkoušení s Indy. Zkoušeli jsme u loutkáře, který vyrábí figuríny např. pro muzikály West Endu a jehož ateliéru dominuje obří napodobenina Margaret Thatcher. Brr!

Jsou v jednání koncerty a vypadá to nadějně. Kolikrát už ale mé hudební projekty tady v Londýně vypadaly "nadějně". Je snad rozdíl v tom, že celý projekt organizuje V, výborný houslista a flétnista z Chennai (neboli Mádrasu), profesionál, který nemá v plánu vymetat londýnské putyky a který pracuje pro společnost, která organizuje koncerty indické hudby po celé severní Anglii a že ředitelka této společnosti v tomto projektu zpívá. Snad ano.

Dost filzofování

Sněžilo. Tuto zimu zažívám české Vánoce na blátě a italský karneval pod sněhem. Pro Italy to je konec světa.

Máme za sebou první koncert v Benátkách a čeká nás nahrávání a dalších pár koncertů v okolí města na vodě a jeden přímo na karnevale. Venku, uvidíme, jestli nezmrzneme.

Krize je všude. Za ty bezmála čtyři roky, co jsem tu nebyl, se toho ale moc nezměnilo. Znovu si užívám italských stravovacích návyků, na dva týdny jsem upustil od své bezcukrové stravy a divím se, jak mi tu vše přijde levné. Ne moc, ale trošku. Dost na to, abych si připadal se svými librami bohatý. Aspoň na chvíli.

Ale k té krizi. Z pohledu muzikanta tady stejně jako v Londýně je čím dál tím méně práce, čím dál tím méně možností si hraním vydělat. Ještě tady ale, mám pocit, nezašel kapitalismus do tak zrůdných extrémů jako v Londýně. Těžko říct, trávník souseda je vždy zelenější, jak Italové říkají.

A ještě jednou ke krizi. Nejedná se o "celosvětovou krizi", ale spíš o přemísťování ekonomické převahy ze Západu na Východ? Opak toho, co se odehrávalo v šestnáctém století?

Dost filozofování. Ačkoliv má veřejnost pocit, že bohatství je v rukou Židů, je klezmer hudbou chudých. Hudbou bolesti a radosti současně, kterou obdivoval sám Šostakovič. Občas mě udivuje, kolik má společného s hudbou moravskou, a jak se svým "východoevropským" původem k této hudbě mám opravdu blíže než Italové nebo Angláni. I když cvičit musíme všichni.

Krátký příspěvek o stěhování 2

Tak je to tady. Dali jsme sbohem východnímu Londýnu a odstěhovali se do země nikoho mezi částmi New Cross a Peckham na jihovýchodě města. Zabydlujeme se, jde to pomalu, jsme tu všichni noví. Zato se nám splnil sen sdílet byt s přáteli a ne s lidmi, kteří si dali inzerát. Složení: my dva, italský kamarád se svojí australskou přítelkyní a spolubydlící z předešlého bytu, anglický Ir.

New Cross je domovem Goldsmiths University, která je zase almou mater nejednoho slavného umělce a houslistky a violistky kvarteta, se kterým jsem začal minulý týden hrát.

Peckham je zase prý v Londýně oblastí nejpestřejší co se etnického složení týče. Je to taky ale čtvrť, která je na cestě ke stejnému dvojsečnému štěstí jako Hackney, kde se z nechvalně proslulé chudé čtvrti stal domov umělců a bohémů, na které nalákaná střední vrstva vystřelila ceny nemovitostí do nebes. Kdo je pijavicí společnosti? "Underclass" na podpoře anebo "middle class", která svým dychtěním po dobrodružství vyhání nemajetné z jejich domovů?

Realitní makléři nám stále ještě život trošku komplikují. Jsem ale optimista a doufám, že vše dobře dopadnu, než se příští týden vydám na necelé dva týdny do Itálie. Nejedu na dovolenou.