Někdo tráví u vody. Někdo cestováním. Někdo hraním na ulici a cestování. Někdo hraním na ulici. Někoho se netýká. Někdo od něj chce utéct.
Já jsem zahrabaný v katakombách a nejsem-li, jezdím opět na kole. Moje léto začalo nejoptimističtějším neúspěchem, jaký pamatuji. Inu, nežít v Japonsku je velká nevýhoda.
Už jsem objevil pár svých oblíbených míst. Bank, Liverpool Street a někdy Waterloo zatím vedou, ale budu objevovat dále. Nedám se. Těch pár týdnů, co strávím letos ve městě měst, se nenechám odradit momentálními neúspěchy a budu experimentovat, bádat, zkoumat.
Je to trošku jako loterie a taky trošku časování. Člověk si zvykne na dobrou akustiku a už se mu na slunce nechce ven. Prý 40 minut jsou dvě cigarety, a tak se dostávám na úroveň průměrného kuřáka. Je ale hraní v metru návykové?
A kolik lidí mi opravdu věří, že potřebuji svůj nástroj chránit přes sluncem stejně jako před deštěm?
Letos žádné kšefty, žádné svatby, žádné rauty. Žádné příležitosti zdarma se opít a vydělat si na nájem za dva večery. Jen dřina. Podzemí, usmívání se na kravaťáky.
Někdo tráví na orchestrálních stážích (stále ještě). Někdo jede na dovolenou. Někdo ne.
pondělí 15. července 2013
pátek 7. června 2013
Kariéra
...a tak píšu v rychlosti. Opět jsem dva týdny strávil mezi hedonisty, požitkáři, obyvateli padlé velmoci, pro které je důležitější dobře se najíst, než úcta člověka k člověku. V místě, kde až na výjimky jsou jedinými přívětivými lidmi cizinci. Končinách, v jejichž středu, aspoň tom historickém, leží jedno z nejabsurdnějších měst na světě plné oprýskaných budov naplácaných jedna vedle druhé, a ve kterých už prakticky nikdo nebydlí a ti, co tam zůstali, jsou plni hrdosti na to, že jejich předkové v patnáctém století měli hodně peněz.
A jsem zpátky, oficiálně busker londýnského metra. Po zvláštním konkurzu v nepoužívaných katakombách zastávky Charing Cross bylo uznáno, že cestující nebudu Bachem rušit a že můžu hrát. A taky hraji. Více pro radost a trošku pro peníze. Anebo by to bylo lepší obráceně?
Točím se, jsem zpátky tam, kde jsem byl před svou "kariérou" na college. Alespoň finančně. Nejsem ale posílen pevnější představou o tom, co chci a mám jak s tím málem, co mám, vystačit? A nemám svoje výlety do Itálie? A nemám přece jenom trošku práce mimo ulice a zastávky metra?
Nejsem již pln nadějí, očekávání a nevkládám energii do "dočasných" věcí. Nechci hrát na ulici celý život, ale ani si neříkám, že z toho budu mít "networking" a další pracovní příležitosti a tak podobně. Nepřestal jsem snít. Znám ale realitu Londýna příliš dobře na to, abych věřil nesmyslům.
Naše skladba Taksim nemá nic společného s demonstracemi v Turecku.
A jsem zpátky, oficiálně busker londýnského metra. Po zvláštním konkurzu v nepoužívaných katakombách zastávky Charing Cross bylo uznáno, že cestující nebudu Bachem rušit a že můžu hrát. A taky hraji. Více pro radost a trošku pro peníze. Anebo by to bylo lepší obráceně?
Točím se, jsem zpátky tam, kde jsem byl před svou "kariérou" na college. Alespoň finančně. Nejsem ale posílen pevnější představou o tom, co chci a mám jak s tím málem, co mám, vystačit? A nemám svoje výlety do Itálie? A nemám přece jenom trošku práce mimo ulice a zastávky metra?
Nejsem již pln nadějí, očekávání a nevkládám energii do "dočasných" věcí. Nechci hrát na ulici celý život, ale ani si neříkám, že z toho budu mít "networking" a další pracovní příležitosti a tak podobně. Nepřestal jsem snít. Znám ale realitu Londýna příliš dobře na to, abych věřil nesmyslům.
Naše skladba Taksim nemá nic společného s demonstracemi v Turecku.
neděle 24. března 2013
Moudro bavorského dredaře
S budoucností jistou jako cena ropy za rok se nežije zas tak špatně. Zjišťuji, že pozvolna zapomínám česky (opravdu). Možná mi češtinu vytlačuje italština nebo japonština. Oběma jazyky mluvím častěji než česky a zatím mnohem hůře než anglicky.
Když jsme tak u těch jazyků. Po jednom z koncertů v Německu (a vydařené byly vlastně skoro všechny, dařilo se vskutku dobře) jsem se bavil s jedním mladým mužem s dreadlocky, který na jamu po koncertě s námi hrál na cajon.
Říkal, že je super, že umím tolik jazyků. A já, že to je pěkné, ale že se tím ani neuživím. Že hraji na ulici a občas tlumočím. A on, že to není podstatné. Prý jsme naučeni svět a lidi kolem sebe pozorovat na základě, tzv. kulturních rozdílů, které se dělí hlavně na základě jazyka. A když člověk mluví více jazyky, proniká do myšlení těch, jejichž mateřštinou ten jazyk je a s troškou pozornosti zjistí, jak moc ty "kulturní rozdíly" jsou povrchní.
Nemohu než souhlasit. K tomuto prozření jsem došel letos v Japonsku.
Když jsme tak u těch jazyků. Po jednom z koncertů v Německu (a vydařené byly vlastně skoro všechny, dařilo se vskutku dobře) jsem se bavil s jedním mladým mužem s dreadlocky, který na jamu po koncertě s námi hrál na cajon.
Říkal, že je super, že umím tolik jazyků. A já, že to je pěkné, ale že se tím ani neuživím. Že hraji na ulici a občas tlumočím. A on, že to není podstatné. Prý jsme naučeni svět a lidi kolem sebe pozorovat na základě, tzv. kulturních rozdílů, které se dělí hlavně na základě jazyka. A když člověk mluví více jazyky, proniká do myšlení těch, jejichž mateřštinou ten jazyk je a s troškou pozornosti zjistí, jak moc ty "kulturní rozdíly" jsou povrchní.
Nemohu než souhlasit. K tomuto prozření jsem došel letos v Japonsku.
čtvrtek 28. února 2013
Lidi nebláznětě!
Na světě je mnoho věcí. Většinu z nich ale dneska už najdete na internetu! Je to dobře anebo špatně? Máme se čeho bát?
Nejsem odborník. Jsou ale věci, které jsou zcela očividné. Vyhledávám si futrály na cello a na youtube v kolonce na reklamy futrály na cello. Sháním bydlení a začínají mi vyskakovat inzeráty na podnájmy. Furtál bych si šel do obchodu koupit a každý na ulici by mě u toho viděl. Nejde o nic soukromého. Inzeráty na byty také nejsou nic dramaticky soukromého. Co ale, když jsem si dal vyhledávat náplasti proti chrápání a online mi začala být nabízená 100% řešení tohoto už tak trošku soukromého a poměrně trapného problému.
A co když někdo potřebuje viagru? Anebo trpí těžkou chorobou a chce se na bezmezné studnici informací přivzdělat? Bude mu g nabízet šarlatánské léky na rakovinu či klinickou depresi? Nejednalo by se v této situaci o velmi cynické porušování soukromí nemocných? Těžko říct, ale součástí mé práce v nemocnicích je mlčenlivost, protože v reálném životě jsou informace o zdraví pacientů považovány za důvěrné.
Už se vám někdy stalo, že jste se v emailu zmínili o nějaké oblíbené turistické destinaci a g vám začal nabízet hotely či levné lety? V předlistopadovém Československu policie otevírala dopisy a právem jsme to považovali za přinejmenším nehoráznost. Teď si provozovatelé našich serverů vesele projíždí naši korespondenci, aby nám mohl nabízet konzumní balíček šitý na míru.
Vrcholem je ale samozřejmě zrůdnost na osm od F. V dvacátém století se detektiv s lampou svítící do očí vyšetřovaného ptal, kde byl v ten a ten den a co dělal. Teď to uživatelé (už jich je víc než miliarda po celém světě) zcela dobrovolně dávají na svoji "nástěnku".
Není to ale nástěnka, kterou máte v kuchyni svého bytu. Kdyby u vás zazvonili zcela cizí lidé a chtěli, abyste jim dali seznam míst, kde jste byli, fotky vašich přátel a rodiny, toho, co jste měli k obědu či večeři a pokud možno co nejvíce informací o tom, jak se cítíte, jakou máte rádi hudbu a jaké je vaše politické přesvědčení, cítili byste se asi ohroženi.
Nejsem technofobní (dobře, možná trošku) a věřím, že informační revoluce, kterou prožíváme, je velká událost. Znamená demokratizaci přístupu k informacím. Vždy je ale něco za něco.
Tolik stručně o problému, nad kterým jsem v poslední době trošku přemýšlel. O tom, že nejsem paranoidní snad svědčí to, že toto vše píšu na blogu googlu. Pro zájemce o tuto tématiku doporučuji článek: http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2012122504
Nejsem odborník. Jsou ale věci, které jsou zcela očividné. Vyhledávám si futrály na cello a na youtube v kolonce na reklamy futrály na cello. Sháním bydlení a začínají mi vyskakovat inzeráty na podnájmy. Furtál bych si šel do obchodu koupit a každý na ulici by mě u toho viděl. Nejde o nic soukromého. Inzeráty na byty také nejsou nic dramaticky soukromého. Co ale, když jsem si dal vyhledávat náplasti proti chrápání a online mi začala být nabízená 100% řešení tohoto už tak trošku soukromého a poměrně trapného problému.
A co když někdo potřebuje viagru? Anebo trpí těžkou chorobou a chce se na bezmezné studnici informací přivzdělat? Bude mu g nabízet šarlatánské léky na rakovinu či klinickou depresi? Nejednalo by se v této situaci o velmi cynické porušování soukromí nemocných? Těžko říct, ale součástí mé práce v nemocnicích je mlčenlivost, protože v reálném životě jsou informace o zdraví pacientů považovány za důvěrné.
Už se vám někdy stalo, že jste se v emailu zmínili o nějaké oblíbené turistické destinaci a g vám začal nabízet hotely či levné lety? V předlistopadovém Československu policie otevírala dopisy a právem jsme to považovali za přinejmenším nehoráznost. Teď si provozovatelé našich serverů vesele projíždí naši korespondenci, aby nám mohl nabízet konzumní balíček šitý na míru.
Vrcholem je ale samozřejmě zrůdnost na osm od F. V dvacátém století se detektiv s lampou svítící do očí vyšetřovaného ptal, kde byl v ten a ten den a co dělal. Teď to uživatelé (už jich je víc než miliarda po celém světě) zcela dobrovolně dávají na svoji "nástěnku".
Není to ale nástěnka, kterou máte v kuchyni svého bytu. Kdyby u vás zazvonili zcela cizí lidé a chtěli, abyste jim dali seznam míst, kde jste byli, fotky vašich přátel a rodiny, toho, co jste měli k obědu či večeři a pokud možno co nejvíce informací o tom, jak se cítíte, jakou máte rádi hudbu a jaké je vaše politické přesvědčení, cítili byste se asi ohroženi.
Nejsem technofobní (dobře, možná trošku) a věřím, že informační revoluce, kterou prožíváme, je velká událost. Znamená demokratizaci přístupu k informacím. Vždy je ale něco za něco.
Tolik stručně o problému, nad kterým jsem v poslední době trošku přemýšlel. O tom, že nejsem paranoidní snad svědčí to, že toto vše píšu na blogu googlu. Pro zájemce o tuto tématiku doporučuji článek: http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2012122504
středa 13. února 2013
Vive la revolution!
Svoboda
"Vlastně to tak hrozné není", mě napadlo v den velkého kroku. A tak jsem si cíleně vzpomněl na to, jak jsem byl nucen bez nároku na honorář (či spíše odškodné) mrvit známé hitovky tzv. "vážné hudby", jak na nás bylo požadováno, abychom zůstali v práci přes víkend do desíti do večera, protože se chystala kontrola, jak jsme nikdy nevěděli, jestli nás nevyhodí. Jak jsme učili duševně nemocné jedince a kriminální živly, aniž by nám to kdokoliv sdělil. Jak málo podpory se nám dostávalo, když nám některý z kriminálních živlů vyhrožoval fyzickým násilím či student s duševními problémy se nám na hodině zhroutil.
Jak našemu šéfovi beztrestně prošlo, že prohlásil, že by homosexuálové měli být smeteni z povrchu zemského a že rozhodně nikoho z nich nechce mít na své college. Jak můj kamarád, který s tím chtěl něco udělat, byl tak dlouho terorizován a bylo mu vyhrožováno, až sám raději odešel.
Obrovské hromady nesmyslného papírování, o kterých nám vždycky řekli až když už bylo pozdě, nevynechajíce příležitost zavyhrožovat si. Jak se nás snažili hnát ke zodpovědnosti za to, že se studenti nedostavují na hodiny. Že jim máme zavolat a vysvětlit jim, že na jejich docházce záleží.
Ano, záleží homofobním sviním, jako mému šéfovi, pro kterého studenti znamenají dotace a dotace znamenají prostředky na realizování jeho marnivých hudebních projektů o kvalitě nikoliv pochybně, ale nepochybně ubohé.
Jak syn šéfa, co se tváří jako producent, prodává drogy na parkovišti školy. Jak nám za to, že se studenti na hodiny nedostavují, chtějí strhávat neodučené hodiny z platu. Jak po nás chtěli, abychom stáli před nádražím ve Stratfordu a rozdávali letáky, abychom natáhli další studenty. Další dotace. Další peníze do chřtánu bandy nenažraných šarlatánů, kteří používají posledních naději mladých lidí ku prospěchu svému a po použití je vyhodí zpět na ulici.
Opravdu to tak hrozné nebylo? Nevím, nicméně, jsem minulý týden přišel do práce s kufrem. Že letím do Itálie. A na college už se nikdy nevrátím. Žádný velký krok není bezbolestný. Nemám ale pochyb, že jsem udělal dobře. Dva roky falešně nadějných vyhlídek jsem v trapu. Cítím se mnohem lépe.
Rovnost
A co ještě vlastně ksakru dělám v Londýně? Od listopadu do února jsem tam strávil tak šest týdnů. Nejdřív koncertování v Itálii a Maďarsku, pak výlet do Japonska a teď znovu Itálie a posléze Německo. Milou mám v Glasgow, kapelu v Benátkách, většinu přátel stále v České republice a v Londýně nemám téměř nic. Jen občasnou tlumočnickou práci, to málo učení, které mi po mém velkém kroku zbylo, a ulice otevřené pouličním umělcům.
Dokud ale budu v Evropě, nedokážu si představit místo lepší než Londýn. I přes drahotu (koneckonců ale ne takovou jako v Itálii), absenci vřelých mezilidských vztahu, nutnosti být stále ve střehu, abych nepracoval zadarmo a praktické nemožnosti živit se jako muzikant, je tu jedna věc, kterou nepřestávám opívat a za kterou jsem rád.
Nemyslím si, že by mi dveře k čemukoliv, co podnikám, byly tak otevřené (třebaže protáhnout se jimi a nebýt umačkán ostatními, kteří se o to pokouší taktéž, je obtížné) jako tady bez ohledu na to, odkud jsem, jak vypadám, jaký mám přízvuk atp.
Tento týden jsem si otevřel zvěrstvo na 8 a první status, který jsem viděl, bylo houfné utahování si z českých Romů, kteří písní nabádají své mladé, aby se učili a pracovali a nenechali se smiřovat s diskriminací, která je v ČR potkává. Ano, jsem za Londýn, kde by člověk za to, že se něčemu takovému směje, musel lézt kanály, rád.
Politická korektnost není nemožnost "nazývat věci pravým jménem". Je to naopak nutnost nazývat věci tak, jaké jsou a ne tak, jak jsme si je vytvořili v hlavě na základě svých předsudků. Většina Romů, se kterými jsem pracoval tady jako tlumočník, byli většinou velmi "slušně" (jak pravicoví extrémisté rádi říkají) vypadající pracující lidi, kteří asi měli dost toho, jak s nimi v ČR bylo zacházeno.
Londýn není městem neomezených příležitostí. Je ale místem, kde právě díky té proklaté politické korektnosti, nesmí výt člověk diskriminován na základě toho, že nosí burku nebo je Rom či čehokoliv jiného. Není to ideální, ale nejblíže ideálu. Ale to už se zase opakuji.
Bratrstvo
A tak jsem v Itálii. Rasistické, maloměstsky omezené, požitkářské a dekadentní severní Itálii. Nicméně na místě, kde se s hudebníky zachází jako s lidmi, kteří ne, že "si chodí zahrát", ale chodí do práce.
S našim triem, obohaceným většinou o jednoho hosta, jsme včera dokončili sérii koncertů v Benátkách, Mestre a Miláně a chystáme se na velký přesun do severního Německa.
Těším se a jsem rád, za to, jak s těmito dvěma Italy, kteří v žádném ohledu nejsou maloměstsky omezení, rasisté či dekadentní, byť trošku požitkáři, jezdíme po Evropě. Je to zkušenost přínosná nejen muzikantsky, ale i lidsky a lekce toho, jak se vede byznys, kterým vlastně kapela, která to myslí vážně, konec konců je. Je dobré vést business s přáteli. Výnosy jsou zatím takové, že nám to přátelství rozhodně nepřekazí.
Navíc i v přesyceném Londýně si člověk může udělat jméno i tím, že jezdí koncertovat po Evropě. A i kdyby ne, úspěch není to jediné, oč stojí za to v životě usilovat.
"Vlastně to tak hrozné není", mě napadlo v den velkého kroku. A tak jsem si cíleně vzpomněl na to, jak jsem byl nucen bez nároku na honorář (či spíše odškodné) mrvit známé hitovky tzv. "vážné hudby", jak na nás bylo požadováno, abychom zůstali v práci přes víkend do desíti do večera, protože se chystala kontrola, jak jsme nikdy nevěděli, jestli nás nevyhodí. Jak jsme učili duševně nemocné jedince a kriminální živly, aniž by nám to kdokoliv sdělil. Jak málo podpory se nám dostávalo, když nám některý z kriminálních živlů vyhrožoval fyzickým násilím či student s duševními problémy se nám na hodině zhroutil.
Jak našemu šéfovi beztrestně prošlo, že prohlásil, že by homosexuálové měli být smeteni z povrchu zemského a že rozhodně nikoho z nich nechce mít na své college. Jak můj kamarád, který s tím chtěl něco udělat, byl tak dlouho terorizován a bylo mu vyhrožováno, až sám raději odešel.
Obrovské hromady nesmyslného papírování, o kterých nám vždycky řekli až když už bylo pozdě, nevynechajíce příležitost zavyhrožovat si. Jak se nás snažili hnát ke zodpovědnosti za to, že se studenti nedostavují na hodiny. Že jim máme zavolat a vysvětlit jim, že na jejich docházce záleží.
Ano, záleží homofobním sviním, jako mému šéfovi, pro kterého studenti znamenají dotace a dotace znamenají prostředky na realizování jeho marnivých hudebních projektů o kvalitě nikoliv pochybně, ale nepochybně ubohé.
Jak syn šéfa, co se tváří jako producent, prodává drogy na parkovišti školy. Jak nám za to, že se studenti na hodiny nedostavují, chtějí strhávat neodučené hodiny z platu. Jak po nás chtěli, abychom stáli před nádražím ve Stratfordu a rozdávali letáky, abychom natáhli další studenty. Další dotace. Další peníze do chřtánu bandy nenažraných šarlatánů, kteří používají posledních naději mladých lidí ku prospěchu svému a po použití je vyhodí zpět na ulici.
Opravdu to tak hrozné nebylo? Nevím, nicméně, jsem minulý týden přišel do práce s kufrem. Že letím do Itálie. A na college už se nikdy nevrátím. Žádný velký krok není bezbolestný. Nemám ale pochyb, že jsem udělal dobře. Dva roky falešně nadějných vyhlídek jsem v trapu. Cítím se mnohem lépe.
Rovnost
A co ještě vlastně ksakru dělám v Londýně? Od listopadu do února jsem tam strávil tak šest týdnů. Nejdřív koncertování v Itálii a Maďarsku, pak výlet do Japonska a teď znovu Itálie a posléze Německo. Milou mám v Glasgow, kapelu v Benátkách, většinu přátel stále v České republice a v Londýně nemám téměř nic. Jen občasnou tlumočnickou práci, to málo učení, které mi po mém velkém kroku zbylo, a ulice otevřené pouličním umělcům.
Dokud ale budu v Evropě, nedokážu si představit místo lepší než Londýn. I přes drahotu (koneckonců ale ne takovou jako v Itálii), absenci vřelých mezilidských vztahu, nutnosti být stále ve střehu, abych nepracoval zadarmo a praktické nemožnosti živit se jako muzikant, je tu jedna věc, kterou nepřestávám opívat a za kterou jsem rád.
Nemyslím si, že by mi dveře k čemukoliv, co podnikám, byly tak otevřené (třebaže protáhnout se jimi a nebýt umačkán ostatními, kteří se o to pokouší taktéž, je obtížné) jako tady bez ohledu na to, odkud jsem, jak vypadám, jaký mám přízvuk atp.
Tento týden jsem si otevřel zvěrstvo na 8 a první status, který jsem viděl, bylo houfné utahování si z českých Romů, kteří písní nabádají své mladé, aby se učili a pracovali a nenechali se smiřovat s diskriminací, která je v ČR potkává. Ano, jsem za Londýn, kde by člověk za to, že se něčemu takovému směje, musel lézt kanály, rád.
Politická korektnost není nemožnost "nazývat věci pravým jménem". Je to naopak nutnost nazývat věci tak, jaké jsou a ne tak, jak jsme si je vytvořili v hlavě na základě svých předsudků. Většina Romů, se kterými jsem pracoval tady jako tlumočník, byli většinou velmi "slušně" (jak pravicoví extrémisté rádi říkají) vypadající pracující lidi, kteří asi měli dost toho, jak s nimi v ČR bylo zacházeno.
Londýn není městem neomezených příležitostí. Je ale místem, kde právě díky té proklaté politické korektnosti, nesmí výt člověk diskriminován na základě toho, že nosí burku nebo je Rom či čehokoliv jiného. Není to ideální, ale nejblíže ideálu. Ale to už se zase opakuji.
Bratrstvo
A tak jsem v Itálii. Rasistické, maloměstsky omezené, požitkářské a dekadentní severní Itálii. Nicméně na místě, kde se s hudebníky zachází jako s lidmi, kteří ne, že "si chodí zahrát", ale chodí do práce.
S našim triem, obohaceným většinou o jednoho hosta, jsme včera dokončili sérii koncertů v Benátkách, Mestre a Miláně a chystáme se na velký přesun do severního Německa.
Těším se a jsem rád, za to, jak s těmito dvěma Italy, kteří v žádném ohledu nejsou maloměstsky omezení, rasisté či dekadentní, byť trošku požitkáři, jezdíme po Evropě. Je to zkušenost přínosná nejen muzikantsky, ale i lidsky a lekce toho, jak se vede byznys, kterým vlastně kapela, která to myslí vážně, konec konců je. Je dobré vést business s přáteli. Výnosy jsou zatím takové, že nám to přátelství rozhodně nepřekazí.
Navíc i v přesyceném Londýně si člověk může udělat jméno i tím, že jezdí koncertovat po Evropě. A i kdyby ne, úspěch není to jediné, oč stojí za to v životě usilovat.
čtvrtek 27. prosince 2012
Cizinec promine
Nemám rád Vánoce. Je hezké si jednou za rok vzpomenout, že existuje něco jako rodina, ale slavit fiktivní narozeniny domnělého syna božstva, v jehož existenci nevěřím, se mi chce každým rokem čím dál tím méně.
A tak jsem utekl. Do Japonska. I když jsem tuto dobu šílenství v této zemi jednou strávil, malinko naivně jsem si myslel, že Vánocům uniknu. Neunikl jsem, ale rozdíl tu byl. Tento svátek je asi něco takového jako Sv. Valentýn v České republice. V tradici kořeny nemá a když si člověk nezapne televizi anebo se na Štědrý večer nebo den předtím neocitne v centru velkoměsta (v mém případě Ósaka), tak si nevšimne, že něco vůbec probíhá. Na Štědrý večer jsem měl k večeři rámen v levné restauraci kousek od hotelu a až během telefonátu s rodinou si uvědomil, že vlastně měl být kapr.
Trošku jsem pojezdil oblast Kansai, tj. starobylé centrum Japonska na západě hlavního ostrova Honšú, ale nebudu dělat zápisky z cest. Ty bude (nebudu-li líný) možno přečíst někde jinde.
Je zvláštní být zpátky. Přijde mi, že jsem před třemi roky přijel do Japonska pln představ, na které jsem hledal pouze potvrzení. Jako bych sem jel za exotikou a záměrně si nevšímal věcí obyčejných. Po třech letech (někdy až pilného) studia japonského jazyka a kultury a životě v jednom z nejkosmopolitnějších měst na světě, mám ale dojem, že rozdíly, které člověk vnímá jako "kulturní šok", jsou vskutku povrchní.
Člověk si na cestě z letiště v Ósace všimne hned, že jsou všichni neobvykle štíhlí a pohlední (inu, japonská strava), že personál hotelu, restaurací a dokonce i dopravních služeb je přátelský, neustále se klaní (jako ostatně tady všichni) a že všude je neuvěřitelně čisto (a to i v Ósace, která má pověst "špinavého" města). To jsem ale už věděl. Na to jsem byl připraven. Díky tomu, že se teď ale pohybuji v prostředí stoprocentně "japonském", bydlím v domě rodiny své milé, narozdíl od toho, kdy jsem tu byl naposledy s dalšími třemi cizinci, poznávám, co je pod povrchem.
Zkrátka, líbí se mi tu. Ty věci, které tu jsou jinak, mám rád. Jiné zvyky a obyčeje ale nejsou věcmi vrozenými a každý se je v průběhu života musí naučit. A tak cizinci, který si dá dostatečného majzla (v japonské etiketě číhá jedna nástraha za druhou) a nebude urážet místní vědomou ignorancí jejich zvyklostí a hodnot, dojde, že vlastně nejde o rozdíl "kultur", ale dochází ke komunikaci individua s individuem.
Jsem čím dál tím více přesvědčen, že "kulturní rozdíly" (které lidé občas zmiňují i v kontextu možnosti fungování vztahu dvou lidí z odlišných kultur) jsou pouze záležitostí, ve kterou jsme se naučili věřit, aniž bychom o nich pochybovali. Jako narozeniny Jušue Ha-Nokriho, nebo jak se ten člověk jmenoval.
A tak jsem utekl. Do Japonska. I když jsem tuto dobu šílenství v této zemi jednou strávil, malinko naivně jsem si myslel, že Vánocům uniknu. Neunikl jsem, ale rozdíl tu byl. Tento svátek je asi něco takového jako Sv. Valentýn v České republice. V tradici kořeny nemá a když si člověk nezapne televizi anebo se na Štědrý večer nebo den předtím neocitne v centru velkoměsta (v mém případě Ósaka), tak si nevšimne, že něco vůbec probíhá. Na Štědrý večer jsem měl k večeři rámen v levné restauraci kousek od hotelu a až během telefonátu s rodinou si uvědomil, že vlastně měl být kapr.
Trošku jsem pojezdil oblast Kansai, tj. starobylé centrum Japonska na západě hlavního ostrova Honšú, ale nebudu dělat zápisky z cest. Ty bude (nebudu-li líný) možno přečíst někde jinde.
Je zvláštní být zpátky. Přijde mi, že jsem před třemi roky přijel do Japonska pln představ, na které jsem hledal pouze potvrzení. Jako bych sem jel za exotikou a záměrně si nevšímal věcí obyčejných. Po třech letech (někdy až pilného) studia japonského jazyka a kultury a životě v jednom z nejkosmopolitnějších měst na světě, mám ale dojem, že rozdíly, které člověk vnímá jako "kulturní šok", jsou vskutku povrchní.
Člověk si na cestě z letiště v Ósace všimne hned, že jsou všichni neobvykle štíhlí a pohlední (inu, japonská strava), že personál hotelu, restaurací a dokonce i dopravních služeb je přátelský, neustále se klaní (jako ostatně tady všichni) a že všude je neuvěřitelně čisto (a to i v Ósace, která má pověst "špinavého" města). To jsem ale už věděl. Na to jsem byl připraven. Díky tomu, že se teď ale pohybuji v prostředí stoprocentně "japonském", bydlím v domě rodiny své milé, narozdíl od toho, kdy jsem tu byl naposledy s dalšími třemi cizinci, poznávám, co je pod povrchem.
Zkrátka, líbí se mi tu. Ty věci, které tu jsou jinak, mám rád. Jiné zvyky a obyčeje ale nejsou věcmi vrozenými a každý se je v průběhu života musí naučit. A tak cizinci, který si dá dostatečného majzla (v japonské etiketě číhá jedna nástraha za druhou) a nebude urážet místní vědomou ignorancí jejich zvyklostí a hodnot, dojde, že vlastně nejde o rozdíl "kultur", ale dochází ke komunikaci individua s individuem.
Jsem čím dál tím více přesvědčen, že "kulturní rozdíly" (které lidé občas zmiňují i v kontextu možnosti fungování vztahu dvou lidí z odlišných kultur) jsou pouze záležitostí, ve kterou jsme se naučili věřit, aniž bychom o nich pochybovali. Jako narozeniny Jušue Ha-Nokriho, nebo jak se ten člověk jmenoval.
pondělí 3. prosince 2012
Pro velký úspěch?
Jsem zcela upřímně, třebaže upřímně příjemně překvapen, že se mi několik (byť několik málo) lidí ozvalo, že nepíšu. Tak píšu. Chtěli jste to, máte to meet.
Budapešť
Zkraje chci poděkovat čtyřem přátelům, kteří se přijeli podívat. Moc si toho vážím a jsem rád, že jsme se viděli. Bylo to v hlavním městě Uher celé příjemné i kvůli tomu, že, inu, přijeli.
A jsme se (jak asi ti z vás, co jsou na oné hrozné věci na osm, ví) měli dobře kvůli tomu, že jsme hráli a hráli a hráli. Každý večer, každý večer jinde a každý večer jinak a popravdě čím dál tím líp a čím dál víc se nám v Budapešti líbilo.
Bylo zvláštní toto město vidět očima o čtyři roky staršími a zkušenějšími. Když jsem byl v Budapešti v létě roku 2008, přišlo mi to malinko exotické (jazyk mi takový popravdě přijde vždycky). Nyní jsme jeli autem z Itálie a přišlo mi to, jako bych přijel do České republiky. Nechci se ale nikoho dotknout, tak tuto myšlenku nebudu dále rozvíjet.
A je krize. V Budapešti je nejen cítit ale i vidět. Jenže i tak si hrdí Maďaři udržují kulturu (tím myslím koncerty a divadlo a tak) a daří se jim. Je to zvláštní země, většině z toho, co jsem viděl, asi nikdy neporozumím.
Glasgow
Skotsko má jednu stinnou stránku. O té se ale nebudu rozepisovat. Připadal jsem si jako pražský pepík, když jsem svým rádoby londýnským přízvukem, svým "mockney", děkoval řidiči autobusu do Glasgow. "Kámo, tady ti na nějaký tvoje 'cheers, mate' budeme zvysoka kálet", jakoby říkal. Jenom jakoby. Neboť Skoti třebaže jsou přímější a celkově takoví odvázanější než Angličané, nebudou se do člověka navážet jenom za to, že není Skot. Pokud není Angličan.
Největší město Skotska je asi takové, jaká by možná někdy mohla být Ostrava. Inu, nevzhledné, nepěkné, pochmurné, ale současně krásně živé, tepající studentské město s živou jazzovou scénou, vcelku přátelskou atmosférou a rozumnými cenami za bydlení. Byl jsem tam zatím dvakrát a líbilo se mi moc, až na tu jednu stinnou stránku.
Benátky
Letí to, letí. A letos jsem byl v Itálii víc, než kdy předtím (až na svůj erasmácký půlrok, to dá rozum). Nahráli a vlastním nákladem jsme vydali cédéčko a odvezli jej do Budapešti. A teď pojede do Londýna.
Londýn
Je to zvláštní. Někdy mě to tu moc štve. Ten až příliš pokročilý kapitalismus. A samota velkoměsta. Ale stejně, čím víc jezdím po světě, tím víc se zpátky domů těším. Domů, v Budapešti mě uváděli jako umělce z UK. Nebudu si hrát na Angličana a vůbec na tyhle věci kašlu. Nevadilo mi to ale. Cítím se tu víc doma, než jsem se kdy kde cítil. Stává se ze mě asi namyšlený Londýňan, který si myslí, že všude jinde to není ono.
Ještě stále tady dva dny v týdnu musím tancovat pro mafiány na college. Ještě stále bych se bál o peníze na nájem, kdybych tak nečinil. Peníze ale opravdu nejsou vše.
Chystá se velké stěhování. Z původních obyvatel našeho bytu zde zůstává pouze můj sporadický anglický irský spolubydlící a jinak budeme od ledna ve zcela nové sestavě. Spolubydlící lepší, než jsem tu měl doposavad, bych si těžko mohl přát. Ale vím, že vše dobře dopadne.
Nagoja
To až příště. Jestli se k tomu dostanu dříve než zase za 4 měsíce.
Budapešť
Zkraje chci poděkovat čtyřem přátelům, kteří se přijeli podívat. Moc si toho vážím a jsem rád, že jsme se viděli. Bylo to v hlavním městě Uher celé příjemné i kvůli tomu, že, inu, přijeli.
A jsme se (jak asi ti z vás, co jsou na oné hrozné věci na osm, ví) měli dobře kvůli tomu, že jsme hráli a hráli a hráli. Každý večer, každý večer jinde a každý večer jinak a popravdě čím dál tím líp a čím dál víc se nám v Budapešti líbilo.
Bylo zvláštní toto město vidět očima o čtyři roky staršími a zkušenějšími. Když jsem byl v Budapešti v létě roku 2008, přišlo mi to malinko exotické (jazyk mi takový popravdě přijde vždycky). Nyní jsme jeli autem z Itálie a přišlo mi to, jako bych přijel do České republiky. Nechci se ale nikoho dotknout, tak tuto myšlenku nebudu dále rozvíjet.
A je krize. V Budapešti je nejen cítit ale i vidět. Jenže i tak si hrdí Maďaři udržují kulturu (tím myslím koncerty a divadlo a tak) a daří se jim. Je to zvláštní země, většině z toho, co jsem viděl, asi nikdy neporozumím.
Glasgow
Skotsko má jednu stinnou stránku. O té se ale nebudu rozepisovat. Připadal jsem si jako pražský pepík, když jsem svým rádoby londýnským přízvukem, svým "mockney", děkoval řidiči autobusu do Glasgow. "Kámo, tady ti na nějaký tvoje 'cheers, mate' budeme zvysoka kálet", jakoby říkal. Jenom jakoby. Neboť Skoti třebaže jsou přímější a celkově takoví odvázanější než Angličané, nebudou se do člověka navážet jenom za to, že není Skot. Pokud není Angličan.
Největší město Skotska je asi takové, jaká by možná někdy mohla být Ostrava. Inu, nevzhledné, nepěkné, pochmurné, ale současně krásně živé, tepající studentské město s živou jazzovou scénou, vcelku přátelskou atmosférou a rozumnými cenami za bydlení. Byl jsem tam zatím dvakrát a líbilo se mi moc, až na tu jednu stinnou stránku.
Benátky
Letí to, letí. A letos jsem byl v Itálii víc, než kdy předtím (až na svůj erasmácký půlrok, to dá rozum). Nahráli a vlastním nákladem jsme vydali cédéčko a odvezli jej do Budapešti. A teď pojede do Londýna.
Londýn
Je to zvláštní. Někdy mě to tu moc štve. Ten až příliš pokročilý kapitalismus. A samota velkoměsta. Ale stejně, čím víc jezdím po světě, tím víc se zpátky domů těším. Domů, v Budapešti mě uváděli jako umělce z UK. Nebudu si hrát na Angličana a vůbec na tyhle věci kašlu. Nevadilo mi to ale. Cítím se tu víc doma, než jsem se kdy kde cítil. Stává se ze mě asi namyšlený Londýňan, který si myslí, že všude jinde to není ono.
Ještě stále tady dva dny v týdnu musím tancovat pro mafiány na college. Ještě stále bych se bál o peníze na nájem, kdybych tak nečinil. Peníze ale opravdu nejsou vše.
Chystá se velké stěhování. Z původních obyvatel našeho bytu zde zůstává pouze můj sporadický anglický irský spolubydlící a jinak budeme od ledna ve zcela nové sestavě. Spolubydlící lepší, než jsem tu měl doposavad, bych si těžko mohl přát. Ale vím, že vše dobře dopadne.
Nagoja
To až příště. Jestli se k tomu dostanu dříve než zase za 4 měsíce.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)