Léto

Někdo tráví u vody. Někdo cestováním. Někdo hraním na ulici a cestování. Někdo hraním na ulici. Někoho se netýká. Někdo od něj chce utéct.

Já jsem zahrabaný v katakombách a nejsem-li, jezdím opět na kole. Moje léto začalo nejoptimističtějším neúspěchem, jaký pamatuji. Inu, nežít v Japonsku je velká nevýhoda.

Už jsem objevil pár svých oblíbených míst. Bank, Liverpool Street a někdy Waterloo zatím vedou, ale budu objevovat dále. Nedám se. Těch pár týdnů, co strávím letos ve městě měst, se nenechám odradit momentálními neúspěchy a budu experimentovat, bádat, zkoumat.

Je to trošku jako loterie a taky trošku časování. Člověk si zvykne na dobrou akustiku a už se mu na slunce nechce ven. Prý 40 minut jsou dvě cigarety, a tak se dostávám na úroveň průměrného kuřáka. Je ale hraní v metru návykové?

A kolik lidí mi opravdu věří, že potřebuji svůj nástroj chránit přes sluncem stejně jako před deštěm?

Letos žádné kšefty, žádné svatby, žádné rauty. Žádné příležitosti zdarma se opít a vydělat si na nájem za dva večery. Jen dřina. Podzemí, usmívání se na kravaťáky.

Někdo tráví na orchestrálních stážích (stále ještě). Někdo jede na dovolenou. Někdo ne.