Itálie severu a postmoderní Mozart

Někdy si připadám jako hysterický puntičkář. Ano, těžko tomu někdo, kdo mě zná z dob před přesunem, bude věřit. Nervy mám jen jedny a až příliš často se mi stává, že na ně útočí neschopnost či lhostejnost mého okolí.

Nad dopravním podnikem Londýna lze střídavě kroutit hlavou a zamýšlet se, že přepravovat denně 12 milionů lidí přece jenom není legrace. Nad vynalézavostí své cestující obtěžovat a pít jim krev ale nezbývá než žasnout. Nicméně jsem se zařekl, že svůj blog nebudu přesycovat malichernostmi, a tak se raději nebudu rozepisovat.

Minulý týden jsem učil první den na svém novém pracovišti, college. Nedělal jsem si iluze. Věděl jsem, že budu učit začátečníky. Věděl jsem, že organizátoři celého projektu si to celé tak trošku představují jako hurvínek válku a myslí si, že na cello se člověk naučí, bude-li hrát jednou týdně na hodinách. Na to, co jsem zažíval první den své praxe vysokoškolského vyučujícího, jsme se ale se sebelepší fantazií připravit nemohl.

Byl jsem ve škole nastoupený v 9:30 dle dohody. Hned jsem potkal několik vyučujících, kolegů, instrumentalistů. Pokoušel jsem se zjistit, co tam vlastně budu celý den dělat. No a oni, že mám čekat ve třídě a studenti, jak mě uvidí, tak začnou chodit. To sotva. Po třech hodinách strávených cvičením mi došlo, že situace je vážná. Ocitl jsem se v pasti. Za tu dobu mi stihl sdělit několik dojmů o tom, jak to chodí, můj kolega, indický houslista a flétnista. Že studenty musí často nahánět po škole, aby mu na (individuální!) hodinu vůbec přišli. A že nemám čekat, že většinu z nich první den vůbec uvidím.

Když jsem po polední pauze potkal svého šéfa a sdělil mu, že jsem zatím učil jenom jednoho studenta, tak spokojeně pokyvoval, že to je dobře. Že nemám čekat, že to přijde samo, říkal Ind. Co přijde samo? Na nástěnce visí jména osmi studentů, kteří se na violoncello přihlásili. To by byl problém na tu samou nástěnku napsat, že hodiny violoncella začínají v ten a ten den? A proč dva ze tří, kteří nakonec na hodinu přišli, mezi zapsanými na nástěnce nebyli, jsem se radši nikoho neptal.

Jsem rád. Je to obrovitý krok kupředu. Jak finančně, tak co se společenského postavení týče. Zoufale nízká úroveň, naprostá neschopnost organizace a šokující neznalost hudby jako takové lidí v této instituci mě ale přesvědčila, že ještě není dobojováno. O tom, v jakém stavu většina studentů je, možná preferuji jindy.

Toto vše je ale z pohledu celého mého bytí zde v Hlavním městě záležitost pouze dílčí. Jinak hraji na ulici, koncertuji s kapelou tak trošku folkovou, začíná nám to hrát a s australskou zpěvačkou se učím hrát pop. Někdo by si mohl říct, že na tom nic není, já to ale beru jako výzvu. Je málo věcí těžších než hrát jednoduchou hudbu.

Too Old To Rock'n'Roll: Too Young To Die!

Zpět. Přivítala mě záhadná a snad už odeznívající bolest čelistního kloubu, záludnost londýnského slunečného počasí a přátelští sousedé z nového bytu (bez ironie).

S mnohými jsem se sešel, s mnohými ne. Těm, které jsem neviděl se omlouvám a jsem rád za příjemné chvíle strávené s těmi, se kterými jsem se shledal, stejně jako jsem vděčen za ochotu našich hostitelů na našich cestách po Čechách a Moravě.

Moje milá měla možnost vidět Prahu, (alespoň z poloviny) českou svatbu v Zábřeze, Olomouc, Litovel (známá v Londýně pro svůj pivovar, taktéž bez ironie) a Ostravu. Myslel jsem si, že ochutnávkou tvarůžku den před naším odjezdem bude její poznávání české kuchyně završeno, až mi došlo při brzké večeři ve vietnamském bistru v Brně, že i toto je součástí českých reálií.

Byl jsem v ČR po málo víc než po roce. Tak jak jsem měl dlouho před vystěhováním pocit, že do této země a společnosti tak trošku nezapadám, tak i po tak relativně krátké době za jejími hranicemi jsem si připadal jako cizinec. Navštívil jsem místa spojena s mým životem déle než jakákoliv jiná, ale možná také díky svému cestování s mojí milou a našemu zcela cizineckému vzhledu jsem v hlavně Praze pociťoval naplno, jaké to je být v této malé metropoli turistou, samozřejmě nebyl-li jsem v kruhu přátel.

Nicméně převažovaly pocity dobré z opětovného shledání a provázení touto zemí člověka, který před rokem měl pouze ponětí, že nějaký takový stát někde je. České dráhy nám cestu nekazily a počasí až na tři zmrzlíky taky ne.

Říkal jsem si, jak je možné, že se mi takhle pozměnilo vnímání životního prostoru. Na cestách po mé rodné zemi jsem si naplno uvědomil, jakou sardinkou je člověk v mé nové domovině. Nestěžuji si, ale člověk si všimne.

Během svého výletu se můj věk překlenul v číslo, jehož se většina největších rock'n'rollových hvězd nedožila. A tak si říkám, jestli si to mám nějak brát, bát se blížící se třicítky nebo se pokusit sám sebe přesvědčit, že mi na čase nezáleží. Na čase záleží, dokud je ale člověk zdráv, tak dle slov samotného Goetha "Mládí není období života, ale duševní stav". Jít si za svými sny, zůstat v myšlení otevřený a toužit po poznání nového. Myslím, že budu-li takhle dále pokračovat, bude pro mě věk dlouho pouze číslem. Znám lidi, kteří jsou srdcem ve čtyřiceti mladší než jiní v pětadvaceti.

Že bych už mohl dostat rozum si asi mysleli dnes i dva příslušníci londýnské obdoby městské policie, když mi dost nesouvisle a nesmyslně (můj "hluk" vs řvoucí reproduktory ve stáních s jídlem a "vintage" cetkami), že na Brick Lane mi pšenka v mezích vyhlášky nepokvete. Inu, to je zkušenost, kterou někdy měl každý busker, a tak jsem rád, že už se nemusím považovat za zelenáče.

Opět Hackney

Už jsme přestěhovaní. Je to moje čtvrté bydliště od příjezdu do tohoto města. Snad tady už nějakou dobu vydržím. Opět Hackney, opět spolubydlení, ale zatím největší pokoj, který jsem tu obýval. Termín začátku učení na obou školách je už přesně daný. Až po výletě.

Ulice, ve které bydlíme, je plná obchodů s karibským jídlem a tureckých podniků, kaváren a nezbytných cornershopů ( i když jeden z nich, mám pocit, patří Indům). Karibští obyvatelé této ulice jsou snad Jamajčani, snad z jiných ostrovů "Západní Indie", snad z Guyany (i když o tom pochybuji).

Než jsem sem přijel, měl jsem jako asi většina Čechů, kteří vyrůstali v kontaktu s evropskou alternativní kulturou, dojem, že většina Jamajčanů, které potkám, budou dredatí pohodáři uctívající Haile Selassieho, kouřící ganju a poslouchající reggae, drum and bass či dub. Hned po svém příjezdu jsem pár dní pobýval ve svérázném hostelu v Greenwich, který patřil paním západoindického původu, které všechny oslovovaly "darling" a "sweetheart" a měl jsem příležitost všimnou si několika věcí: Většina Jamajčanů navzdory mému přesvědčení, že pro ně je Etiopie zemí zaslíbenou, už dávno není Habeší nijak nedšená; oblasti obývané lidmi karibského původu mívají špatnou reputaci; a nakonec tito "pohodáři" holdují kromě na pohled neškodné ganji i všem jiným látkám na pohled velice škodlivým.

Osídlování Anglie lidmi z těchto zemích začalo po druhé světové válce, kdy bylo zapotřebí levné pracovní síly. No co, když jsou chudí ve své domovině, můžou být chudí v Anglii, ne? A samozřejmě byli přesunuti do oblastí buď vybombardovaných (velké části východního Londýna, včetně Hackney) anebo nově postavených bez předchozího zásahu Wehrmachtu. Čelíce předsudkům ze strany bílých Angličanů, protože nejsou bílí a Afričanů, protože nejsou "opravdoví", inu, Afričané.

Chudoba to byla samozřejmě pouze relativní, ale o tom možná jindy. Nicméně i jejich dřívější domovina vznikla jako země otroků. Všichni, včetně nejbohatších a nejmocnějších byli jejich potomky. Bez předsudků a bez zobecňování členové společnosti, která není zvyklá rekrutovat elity z vlastních řad, mají ve společnosti cizí, která je navíc a priori bere jako novou "working class", pramalou šanci na uplatnění. Jedním dechem musím dodat, že například můj budoucí šéf z college, který mi domluvil i práci na další škole, který je sám jamajského původu, na Jamajce vyrůstal, je kromě učitele klavíru lékařem, mluví plynně sanskrtem (zvláštní spojení, vzhledem k tomu, že sanskrtem dnes už vlastně nikdo nemluví, ale budiž) a má konexe v nejvyšších sférách světového hudebního průmyslu.

Co z toho plyne? Nic. Jen to, že bydlím v ulici, kde kromě bílé poloviny obyvatelstva, která se sem nastěhovala během posledních deseti let, žije karibská většina, neznamená, že zde běží život v rytmu reggae a všudypřítomné vůně konopí. I když plakát Haile Selassieho jsem tu už zahlédl.

Čas letí a po horečnatém stěhování začínají horečnaté přípravy na výlet. Po roce a dvou měsících se podívám do Čech a na Moravu a beru s sebou i svoji milou. Doufám, že se s těmi, co se v ČR nacházejí a tento blog čtou, sejdu.