Večerní návštěva
Byl květnový večer. I přes hrozivou zimu tomu bylo tak. Asi půl desáté a já jsem byl zaneprázdněn chystáním si dokladů a formulářů k pohovoru (který jsem následující den absolvoval neúspěšně a není s ním třeba ztrácet čas). Někdo zazvonil. Kdo to může být, takhle pozdě, podivil jsem se a šel otevřít. U dveří stáli dva Afričané (o tom, jak jsem se naučil rozeznávat černochy africké od těch karibských, se taktéž rozepisovat nebudu). Jeden štíhlý dlouhán v elegantním kabátě a jeden menší s čepicí. Ten vysoký, že je nás domácí a v Londýně je jenom naskok, jinak žije v Accře, třebaže sám pochází z Gambie. Tak aspoň jednou naše realitka nelhala, pomyslel jsem si a pozval je dál.
"Nedostal jsem od nich zatím ani libru." říkal domácí na adresu naší agentury. Po čtyřech měsících, kdy jsme jim složili nemorálně vysokou zálohu a zaplatili čtyři měsíční nájmy se výše zpronevěřené částky vyšplhala možná na čtyřmístné číslo. Nepočítal jsem a radši ani nechci. Zkrátka nás napálili. Smlouva, kterou jsme všichni podepsali, je neplatná a agentura Better Homes in London si peníze, které jsme jim posílali s tím, že si (asi) nechají provizi a zbytek budou posílat domácímu, strčila do kapsy. Navíc zálohu, která se zde v UK vkládá na tzv DPS (Deposit Protection Scheme), aby byla zajištěna transparentnost zacházení s těmito nemalými částkami, si uložila někam na svůj účet a peníze zmizely. Domácí říká, že přebírá odpovědnost a vše z nich dostane. Pracuje pro Světovou banku (poprvé jsem viděl naživo modrý pas OSN), a tak snad bude vědět jak na to. Ten druhý byl jeho právník, který bydlí pár domů od nás a má rád dobré červené víno (Novou smlouvu s námi přišel podepsat zrovna, když jeden ze spolubydlících slavil narozeniny).
Byli jsme napáleni my i pan domácí. Přesto jsem ale byl rád, že budeme od nyní jednat pouze s ním, právníkem s neskutečně šik kloboukem a synem domácího než s "makléři", kteří jako podvodníci vypadali od začátku. No ale budete v realitách čekat někoho, komu záleží na karmě?
Moudro nakonec
Předem se omlouvám svému kamarádovi, který některé z těchto řádků již četl. Napadlo mě, že možná není náhodou, že tady potkávám tolik lidí Evropanů, Neangličanů, kteří stejně jako já jsou smíšeného původu. Jako bychom se všichni rozhodli opustit své homogenní rodné země a vrhnout se do barevného města, které má tolik tváří, že z pohledu některých tvář ztratilo. Jakoby nás stejně jako všechny ostatní lákalo "být mezi svýma", jen se nám toho v našich domovinách nedostávalo.
Ano, multikulturalismus je pouze naučené fungování různých kultur bok po boku a není kulturou jako takovou, jak můj kamarád říká. Kouzlem Londýna je ale právě to, že tady se to ty kultury do značné míry naučily. Krátce poté, co jsem se sem přistěhoval, jsem na Facebooku zahlédl předvolební plakát politika ČSSD (kandidát do senátu, poslanecké sněmovny či v komunálních volbách, nevím a v této situaci to je zcela jedno) hlásající "Nestydím se za to, že jsem ve své zemi většinou". Pod odkazem nadšené komentáře, že to někdo řekl konečně tak, jak to je a já rád, že nejsem v zemi, kde je takový předvolební slogan považován za normální, natož z úst politické strany, která se tváří levicově.
Rasismus existuje i tady a politická korektnost jej nevymýtí. Imigrace je tématem důležitým jako všude jinde a není ani tady nic zvláštního zeptat se dělníka s cockney přízvukem, odkud pochází jeho rodiče. Není třeba předstírat, že jsme všichni jedna rodina, jeden kmen a všichni se budeme mít rádi na věky věků. Lidé často žijí ve svých komunitách. Jen minimum stigmatizace na základě etnické příslušnosti a obecné vědomí blízké myšlence, že jsme všichni v prvé řadě lidi a až v druhé Irové, Angličané, Rusové, Turci, Nigerijci, Jamajčané či Indové, je dle mého názoru důvodem proč tolik míšenců jako já nachází útočiště právě v tomto zmateném Babylonu.
čtvrtek 28. června 2012
pondělí 11. června 2012
Půda na vodě, estetika a anestetika, lesk a bída Itálie
Benátky krásné, otřesné a otřesené
Jsem v Itálii. Ne přímo v Benátkách, i když tam jezdím skoro každý den. Tak jako pokaždé od konce mého erasmáckého pobytu před x lety jsem ubytovaný u svého kamaráda v Mestre. Benátky jsou jedinečné. Byla tady se mnou první týden moje milá, a tak jsem tento pracovní pobyt mohl alespoň v oněch počátečních dnech pojmout i jako dovolenou. Bloumali jsme křížem krážem tímto kouzelným městem na vodě.
Bohužel nás ale postihla i negativní stránka, neboť jsme díky očividné národnosti milé byli bráni jako zcela řadoví turisté a to i díky mé znalosti italštiny. Kdekdo se nás snažil oškubat a občas se jim to i podařilo. Benátčanům to přijde normální, je to stejné jako si v Praze. To, že moje milá i přes to, že je Japonka, nemá plno peněz a že žijeme v Londýně ze dne na den, nikoho nezajímá.
Nicméně, nenechali jsme si zážitky pokazit a když někdo z mých přátel měl volno, rádi jsme se nechali provést místy, kde se nám nic takového nestalo. Taky jsme si udělali výlet do Padovy, kde jsem po dobu svého studia tady v Itálii přebýval a jeden koncert našeho klezmerového "projektu" nás zavedl do malebného městečka Bassano del Grappa v podhůří Alp.
Benátky jsou pohádkové. Doslova. Realita je totiž tady, na pevnině v Mestre, kam se většina obyvatel Benátek za posledních padesát let odstěhovala. Drahota, nepraktičnost spojená s nemožností používat konvenční dopravní prostředky a věčné povodně (jedny katastrofální v roce 1966 byly prý jedním z největších spouštěcích mechanismů pro exodus na pevninu) snížily obyvatelstvo žijící na vodě na pouhých 60 tisích obyvatel, zatímco na pevnině jich žije přes 300 tisíc.
Přijeli jsme krátce po prvních dvou ničivých zemětřeseních v oblasti Emilia jihozápadně od Benátek a i zde byly cítit doznívající otřesy, "aftershocks". Lidé se bojí, ale rozměrů katastrofálních jako v místech okolo Bologne zdejší zemětřesení nedosáhlo. Jen se zničehonic začínala klepat okna a člověku se na pár chvil ztratila pevná půda pod nohama.
Smysl pro krásno
Itálie je země kulturního bohatství neskutečných rozměrů. Bezesporu toto bylo spojeno s bohatstvím materiálním v období renesance, která vznikla právě na apeninské kozačce. Je v tom ale i něco trošku jiného.
Italská společnost je hedonistická. Důraz, který je kladený na užívání si dobrých a krásných věcí života, jsem snad nikde jinde v takové míře neviděl. Nemyslím tím dekadentní požitkářství. Spíše jde o uvědomělost a cílení vyhledávání dobrých věcí.
Lze začít u jídla. Itálie je jedna ze dvou zemí, kde jsem nikdy nejedl nic, co by nechutnalo přinejmenším přijatelně. (Tou druhou je Japonsko.) Čím to je? Úrodností? Snad, tradičně zde roste zelenina i ovoce velmi chutné a díky slunci, které je na jih od Alp intenzivnější, je i snažší výroba kvalitního vína.
Dle mého názoru je to ale i otázka přístupu. Vybrat si: Ušetřím na jídle abych si mohl koupit něco jiného nebo ušetřím na něčem jiném, abych si mohl koupit dobré jídlo?
Většina anglických spolubydlících, co jsem zatím měl, si kupovali polotovary anebo si uvařili něco, co zabralo méně než 20 minut a oběd či večeři si šli sníst do svého pokoje na postel k televizi. V Itálii je jídlo společenská událost. No a o rozdílech v přístupu k "chuti" a "objemu" mezi Italy a Čechy jsem se toho ve svém životě napovídal ažaž.
Nechci ale nikoho a nic shazovat. Jen porovnávám. Stejně lze nalézt rozdíly mezi tím, jak vnímají Italové a Angličané či Češi noční život a konzumaci alkoholu. Komunikace je v Itálii důležitou věcí a většina Italů si jde ve hlavně "pokecat" a dát si něco, co potěší jejich chuťové buňky a přitom se třeba malinko picnout. Trošku podobné českému chození na pivo. Nicméně člověku, až jakmile českou kotlinu opustí, dojde, jak monstrózní konzumaci piva spousta Čechů považuje za normální.
V Anglii je to ale ještě o kousek dále. Přiznám se, že se vyhýbám víkendovému chození na pivo. Důvod? 99% míst, které si přes týden říkají hospody, to o víkendu rozjedou ve velkém stylu. Stanou se z nich přecpaná místa s hlasitou hudbou, při které neslyšíte vlastního slova, natož, abyste si s někým popovídali. Připomíná vám to diskotéku? Problém je v tom, že skoro nikdo netančí. A tak to jediné, co můžete udělat, je naládovat do sebe co nejvíce alkoholu, abyste celý ten blázinec přežili. Někdo tvrdí, že hudbu pouštějí tak hlasitě právě proto, aby lidé více pili. Nicméně, kdyby většina mladých taková místa nevyhledávali, tak by se hospodám taková taktika nevyplatila.
Zkrátka,už chápu proč mám tak rád večerní Benátky a vyhýbám se anglickým hospodám (a to vlastně i v týdnu). Italové vnímání svět esteticky. Tak, že člověk zapíná všechny smysly a je uprostřed dění. Anglická zábava je anestetická, taková, při které do sebe vpravím co nejvíce jedu a ráno s bolavou hlavou si budu pochvalovat jaká to je legrace ztratit kontrolu nad svým jednáním.
Je na každém, co si vybereme. Výhodou naší doby je, že na výběr máme. Obojí má svoje pro i proti, neboť svět nemůže být složen jen z věcí, které přinášejí požitek.
Otázka na závěr
Ptáte se, proč se sem tedy nepřestěhuji? I já jsem se nutně musel zeptat, proč jsem si vybral deštivý Londýn a ne slunnou Itálii, když kontakty jsem měl právě tady. Ve Venetu (oblasti, jejímž hlavním městem jsou Benátky, ale která zahrnuje i další klenoty kulturní i přírodní jako Veronu, Padovu či Dolomity) je hodně přistěhovalců. Ano, přistěhovalců, nikoliv Italů s původem jinde.
Benátky jsou plné Afričanů a Bangladéšanů prodávající růže, falešné kabelky a různé tretky. Hodně Bangladéšanů prodává světélka s vrtulkou, které neustále vyhazují do vzduchu pro vzbuzení pozornosti. Nicméně jich je hodně a večer vypadají turistické části Benátek jako město zelených a fialových světlušek.
Člověk se musí prát a i když přijde do Evropy ze země "třetího světa", příležitosti se na něj nepohrnou. Nevím nic o příbězích těchto lidí, nicméně nikoho takového v Londýně nevidím. "Práce není ani pro našince", by řekl mnohý Severoital a snad má i pravdu. Nicméně země, ve které veškeré původní obyvatelstvo je šíleně bohaté (i přes mediální bububu o recesi a krizi eura tomu tak stále je) a veškeré obyvatelstvo zvenčí žebrá, má zcela určitě nějaký problém.
V Itálii vládne mentalita vázanosti k rodné hroudě. Na tom není nic špatného. Ale je to spojené i s neochotou přijímat kohokoliv zvenčí. Odvěký problém mezi severem a jihem je toho důkazem. I obyvatelé různých oblastí vůči sobě často cítí antipatie. Jaký pak asi budou mít přístup vůči lidem z jiného kontinentu?
Můžeme polemizovat o tom, jak je dobré zachovat si svou identitu a být vůči nim loajální, nenechat si svůj pěkný čistý svět pošpinit někým zvenčí, kdo neuznává moje hodnoty, ale nic mi nepřinese. Naštvaná stárnoucí společnost (nejen) Itálie by si ale mohla uvědomit, kdo by jim mohl vydělávat na důchody, až jim jejich jediné dítě odroste. Ale těžko soudit, nevím, jaké jsou příčiny. Vidím jen důsledky a podle těch se těžko posuzuje.
Neměl jsem a nemám v Londýně na růžích ustláno a vím, že tady v Itálii bych neprodával cetky, kdybych se tehdy, ne přelomu desetiletí, byl rozhodl přestěhovat sem. Vím ale, že těch málo příležitostí, co mám ve Velké Británii, bych tady asi těžko dostal. Navíc jsem velice rád, že žiji v zemi, ve které si lidé uvědomují, že je svět za hranicemi jejich vesnice a že se toho světa není zapotřebí bát.
Rozepsal jsem se. Omlouvám se. A taky se omlouvám za všechno to zobecňování. Znám výborné anglické kuchaře, italské ožraly, české abstinenty, italské bojovníky za lidská práva a londýnské pravicové extremisty. Jak se ale člověk může v tom dnešním světě bez trošky zobecňování vyznat?
Jsem v Itálii. Ne přímo v Benátkách, i když tam jezdím skoro každý den. Tak jako pokaždé od konce mého erasmáckého pobytu před x lety jsem ubytovaný u svého kamaráda v Mestre. Benátky jsou jedinečné. Byla tady se mnou první týden moje milá, a tak jsem tento pracovní pobyt mohl alespoň v oněch počátečních dnech pojmout i jako dovolenou. Bloumali jsme křížem krážem tímto kouzelným městem na vodě.
Bohužel nás ale postihla i negativní stránka, neboť jsme díky očividné národnosti milé byli bráni jako zcela řadoví turisté a to i díky mé znalosti italštiny. Kdekdo se nás snažil oškubat a občas se jim to i podařilo. Benátčanům to přijde normální, je to stejné jako si v Praze. To, že moje milá i přes to, že je Japonka, nemá plno peněz a že žijeme v Londýně ze dne na den, nikoho nezajímá.
Nicméně, nenechali jsme si zážitky pokazit a když někdo z mých přátel měl volno, rádi jsme se nechali provést místy, kde se nám nic takového nestalo. Taky jsme si udělali výlet do Padovy, kde jsem po dobu svého studia tady v Itálii přebýval a jeden koncert našeho klezmerového "projektu" nás zavedl do malebného městečka Bassano del Grappa v podhůří Alp.
Benátky jsou pohádkové. Doslova. Realita je totiž tady, na pevnině v Mestre, kam se většina obyvatel Benátek za posledních padesát let odstěhovala. Drahota, nepraktičnost spojená s nemožností používat konvenční dopravní prostředky a věčné povodně (jedny katastrofální v roce 1966 byly prý jedním z největších spouštěcích mechanismů pro exodus na pevninu) snížily obyvatelstvo žijící na vodě na pouhých 60 tisích obyvatel, zatímco na pevnině jich žije přes 300 tisíc.
Přijeli jsme krátce po prvních dvou ničivých zemětřeseních v oblasti Emilia jihozápadně od Benátek a i zde byly cítit doznívající otřesy, "aftershocks". Lidé se bojí, ale rozměrů katastrofálních jako v místech okolo Bologne zdejší zemětřesení nedosáhlo. Jen se zničehonic začínala klepat okna a člověku se na pár chvil ztratila pevná půda pod nohama.
Smysl pro krásno
Itálie je země kulturního bohatství neskutečných rozměrů. Bezesporu toto bylo spojeno s bohatstvím materiálním v období renesance, která vznikla právě na apeninské kozačce. Je v tom ale i něco trošku jiného.
Italská společnost je hedonistická. Důraz, který je kladený na užívání si dobrých a krásných věcí života, jsem snad nikde jinde v takové míře neviděl. Nemyslím tím dekadentní požitkářství. Spíše jde o uvědomělost a cílení vyhledávání dobrých věcí.
Lze začít u jídla. Itálie je jedna ze dvou zemí, kde jsem nikdy nejedl nic, co by nechutnalo přinejmenším přijatelně. (Tou druhou je Japonsko.) Čím to je? Úrodností? Snad, tradičně zde roste zelenina i ovoce velmi chutné a díky slunci, které je na jih od Alp intenzivnější, je i snažší výroba kvalitního vína.
Dle mého názoru je to ale i otázka přístupu. Vybrat si: Ušetřím na jídle abych si mohl koupit něco jiného nebo ušetřím na něčem jiném, abych si mohl koupit dobré jídlo?
Většina anglických spolubydlících, co jsem zatím měl, si kupovali polotovary anebo si uvařili něco, co zabralo méně než 20 minut a oběd či večeři si šli sníst do svého pokoje na postel k televizi. V Itálii je jídlo společenská událost. No a o rozdílech v přístupu k "chuti" a "objemu" mezi Italy a Čechy jsem se toho ve svém životě napovídal ažaž.
Nechci ale nikoho a nic shazovat. Jen porovnávám. Stejně lze nalézt rozdíly mezi tím, jak vnímají Italové a Angličané či Češi noční život a konzumaci alkoholu. Komunikace je v Itálii důležitou věcí a většina Italů si jde ve hlavně "pokecat" a dát si něco, co potěší jejich chuťové buňky a přitom se třeba malinko picnout. Trošku podobné českému chození na pivo. Nicméně člověku, až jakmile českou kotlinu opustí, dojde, jak monstrózní konzumaci piva spousta Čechů považuje za normální.
V Anglii je to ale ještě o kousek dále. Přiznám se, že se vyhýbám víkendovému chození na pivo. Důvod? 99% míst, které si přes týden říkají hospody, to o víkendu rozjedou ve velkém stylu. Stanou se z nich přecpaná místa s hlasitou hudbou, při které neslyšíte vlastního slova, natož, abyste si s někým popovídali. Připomíná vám to diskotéku? Problém je v tom, že skoro nikdo netančí. A tak to jediné, co můžete udělat, je naládovat do sebe co nejvíce alkoholu, abyste celý ten blázinec přežili. Někdo tvrdí, že hudbu pouštějí tak hlasitě právě proto, aby lidé více pili. Nicméně, kdyby většina mladých taková místa nevyhledávali, tak by se hospodám taková taktika nevyplatila.
Zkrátka,už chápu proč mám tak rád večerní Benátky a vyhýbám se anglickým hospodám (a to vlastně i v týdnu). Italové vnímání svět esteticky. Tak, že člověk zapíná všechny smysly a je uprostřed dění. Anglická zábava je anestetická, taková, při které do sebe vpravím co nejvíce jedu a ráno s bolavou hlavou si budu pochvalovat jaká to je legrace ztratit kontrolu nad svým jednáním.
Je na každém, co si vybereme. Výhodou naší doby je, že na výběr máme. Obojí má svoje pro i proti, neboť svět nemůže být složen jen z věcí, které přinášejí požitek.
Otázka na závěr
Ptáte se, proč se sem tedy nepřestěhuji? I já jsem se nutně musel zeptat, proč jsem si vybral deštivý Londýn a ne slunnou Itálii, když kontakty jsem měl právě tady. Ve Venetu (oblasti, jejímž hlavním městem jsou Benátky, ale která zahrnuje i další klenoty kulturní i přírodní jako Veronu, Padovu či Dolomity) je hodně přistěhovalců. Ano, přistěhovalců, nikoliv Italů s původem jinde.
Benátky jsou plné Afričanů a Bangladéšanů prodávající růže, falešné kabelky a různé tretky. Hodně Bangladéšanů prodává světélka s vrtulkou, které neustále vyhazují do vzduchu pro vzbuzení pozornosti. Nicméně jich je hodně a večer vypadají turistické části Benátek jako město zelených a fialových světlušek.
Člověk se musí prát a i když přijde do Evropy ze země "třetího světa", příležitosti se na něj nepohrnou. Nevím nic o příbězích těchto lidí, nicméně nikoho takového v Londýně nevidím. "Práce není ani pro našince", by řekl mnohý Severoital a snad má i pravdu. Nicméně země, ve které veškeré původní obyvatelstvo je šíleně bohaté (i přes mediální bububu o recesi a krizi eura tomu tak stále je) a veškeré obyvatelstvo zvenčí žebrá, má zcela určitě nějaký problém.
V Itálii vládne mentalita vázanosti k rodné hroudě. Na tom není nic špatného. Ale je to spojené i s neochotou přijímat kohokoliv zvenčí. Odvěký problém mezi severem a jihem je toho důkazem. I obyvatelé různých oblastí vůči sobě často cítí antipatie. Jaký pak asi budou mít přístup vůči lidem z jiného kontinentu?
Můžeme polemizovat o tom, jak je dobré zachovat si svou identitu a být vůči nim loajální, nenechat si svůj pěkný čistý svět pošpinit někým zvenčí, kdo neuznává moje hodnoty, ale nic mi nepřinese. Naštvaná stárnoucí společnost (nejen) Itálie by si ale mohla uvědomit, kdo by jim mohl vydělávat na důchody, až jim jejich jediné dítě odroste. Ale těžko soudit, nevím, jaké jsou příčiny. Vidím jen důsledky a podle těch se těžko posuzuje.
Neměl jsem a nemám v Londýně na růžích ustláno a vím, že tady v Itálii bych neprodával cetky, kdybych se tehdy, ne přelomu desetiletí, byl rozhodl přestěhovat sem. Vím ale, že těch málo příležitostí, co mám ve Velké Británii, bych tady asi těžko dostal. Navíc jsem velice rád, že žiji v zemi, ve které si lidé uvědomují, že je svět za hranicemi jejich vesnice a že se toho světa není zapotřebí bát.
Rozepsal jsem se. Omlouvám se. A taky se omlouvám za všechno to zobecňování. Znám výborné anglické kuchaře, italské ožraly, české abstinenty, italské bojovníky za lidská práva a londýnské pravicové extremisty. Jak se ale člověk může v tom dnešním světě bez trošky zobecňování vyznat?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)