Ještě kratší zpráva z domova

Stále čekám a nedělám si iluze, že mě ten můj slavný pohovor zachrání. Za dva týdny začínají velikonoční prázdniny, a tak mi je jasné, že se ještě nějaký ten pátek budu muset držet hraní na ulici. Lidé po mě chtějí vizitky a občas mi i drobné hodí, a tak nebudu hladovět, bude-li počasí rozumné.

Stále zkoušíme s kamarády na potenciální koncerty za peníze. Beru to jako investici do budoucna vzhledem ke schopnostem zúčastněných nadějnou. Někdy.

Jaro se tady na Ostrovy štěstí vkrádá poměrně nesměle a já vnímám jako "příznivé" počasí okolo 10-ti stupňů a jsem rád za každý paprsek slunce postupně ohřívající půdu, na kterou jsem před rokem vstoupil, stejně jako se raduji z každé nové libry v mém futrále. Nespočívá umění žít právě ve schopnosti radovat se z malých darů?

Krátce ze zahraničí

Noviny jsem opět přestal sledovat. Myslím si o invazi na Libyi, hysterii kolem japonské pohromy a vůbec dění ve světě své. Nemám své názory ničím objektivním podložené a i kdybych měl, tak by mi věřil málokdo, tak jak já nevěřím sdělovacím prostředkům a vůbec málokomu, kdo má větší vliv. Mugabeho nikdo nebude při obhajobě afrického spoluhrdolžeze brát vážně, i když si budeme tak nějak myslet, že v tom ropa tak trošku roli hraje. Ale dost už, vím o tom opravdu příliš málo.

Můj táta říká "Dobrá zpráva není žádná zpráva" a opravdu takto média fungují. Japonsko není celé vzhůru nohama. Češi, kteří se nechali "evakuovat" vojenským letadlem, žádné újmy neutrpěli a většinou spíše chtěli ušetřit za letenku. Známí a příbuzní mé milé i mých spolubydlících žijí, nepřinášejí ozáření mír ani lásku. Více o tom píše v Japonsku žijící Čech a Čech, který byl s ostatními Čechy "evakuován". Je to střídavě k smíchu a k pláči. Představte si, že by tsunami zasáhla Ostravu (nevím jak, třeba by se nějak dramaticky rozlila Ostravice). Byla by to pohroma, sta tisíce lidí by se ocitly bez přístřešku a mnoho by jich zahynulo. A co by na to říkali Brňáci nebo dokonce Pražáci? A kdyby se vylila nějaká chemička?

Taky někdo dostal nápad rušit jaderné elektrárny, když jsou tak hrozně nebezpečné. To samotné bez komentáře. Tak jak jsem byl veden k ohleduplnosti k životnímu prostředí, kdy to jenom šlo, třídil odpad a vůbec, tak mi začínají populistické kampaně beroucí mou oblíbenou barvu (zelenou) nadarmo lézt pomalu ale jistě krkem. Filozofii Senilního ješity ale na chuť nepřicházím, nebojte.

Noviny ale opravdu moc nesleduji. Sedím doma a čekám, kdy že to začnu přesně učit. Dnes jsem byl vyplňovat formuláře a prozatím se držím hraní na ulici. Stále lepší než na sebe nechat řvát v prodejně sendvičů. A včera jsem v Notting Hillu našel obchod, ve kterém měli na prodej indžeru. Knedlík jsem tady od svého příjezdu neměl ani jeden a přiznám se, že mi opravdu česká kuchyně nechybí vůbec. Ale bez etiopské mi to jde opravdu ztěžka.

Měl jsem pocit, že bych po skoro týdnu něco měl napsat.

Druhý první jarní den

Včera, tj v první jarní den, tomu byl přesně rok, co mě autobus National Express z letiště ve Stanstedu vyplivl na autobusovém nádraží ve Stratfordu. Shodou okolností jsem právě v den tohoto výročí znovu ve Stratfordu měl pohovor na učení violoncella. Zatím druhý v Londýně. Netušil jsem, co čekat a co místo, o které jsem se ucházel, obnáší, jsem se dozvídal až během svérázného pohovoru.

Byl jsem jediný uchazeč, respektive mě music service pro obvod Newham měl ve svých záznamech jako učitele, a tak se obrátili jen na mě. Takže jsme si vlastně s vedoucím oddělení, lékařem a pianistou, pouze popovídali a místo "konkurzu" jsem dostal za úkol zahrát studentům, abych je na hru na tento krásný nástroj navnadil.

A tak se pro velký úspěch stanu učitelem violoncella na jednom východolondýnském college. Budu učit studenty jiných oborů, kteří si jako volitelný předmět zapsali violoncello. Dnes jsem byl synem vedoucího oddělení požádán o nahrání violoncellových partů do písně, která má jít na charitu. A tak jsem se mohl seznámit s dalšími budoucími kolegy. Úvazek bude pouze částečný, ale jsem rád, že konečně. Konečně se moje cesta za profesionálním muzikantstvím v tomto městě, ve kterém nic není nemožné stejně jako jednoduché, odebírá správným směrem!

Smutek a vztek

Komentátorů se dle očekávání vyrojilo více než dost. Nejsem jaderný fyzik, seismolog ani sociolog. Mám jen rád Japonsko a díky svému současnému bydlení jsem neustále mezi lidmi, kterých se celá záležitost nepřímo dotýká. Nepřímo, neboť nikdo z nich nepochází z prefektur Iwate, Miyagi ani Fukušimy. Bratranec pirátského houslisty, který žije v Tokiu, se jako mnoho dalších nemohl dostat přes noc po tsunami domů a celé se ho to tak hluboce dotklo, že musel noc přetrpět v hospodě se sake, pivem a japonskými pochutinami. Matka mé spolubydlící ze Saitamy je zdravotní sestra a jede dobrovolničit do prefektury Iwate.

"Japonci to zvládnou." mi skálopevně tvrdí moje další spolubydlící, z Tokia. Kdyby její rodina byla pod ohrožením vystavením radiace, asi by takhle nemluvila. Celá ta záležitost ve Fukušimě je průšvih. Ale mnohem menšího rozsahu, než to ve většina médií vypadá. Údaje mluví jasně, ale celé se to odehrává na relativně malé části japonského území. Jenže to zpravodaje bude zajímat málo a občas to podle novin vypadá, že konec světa (byť plánovaný až koncem příštího roku) už začal v Zemi vycházejícího slunce.

"They're a nation of anxious people and they can't do anything individually." Toto příkré tvrzení se mi zarylo do paměti. Vyslovila jej postava Mr Lawrence ve filmu Merry Christmas Mr Lawrence (britsko-japonské koprodukci z prostředí 2. světové války s mými dvěma hrdiny Davidem Bowiem a Takeshi Kitanem v hlavních rolích) a jsou adresována na Japonce. Ve filmu není ani známka nadsázky a vypadá to, že i autor scénáře či knižní předlohy to myslí vážně. Ano, na Evropana tak působí. Úzkostní; když si kýchnete v letadle plném Japonců, tak si ti nejblíže vám nasadí roušky, aby od vás nic nechytili. Pedantská dochvilnost a s "neschopností cokoliv dělat samostatně" související až neuvěřitelná obětavost pro celek.

Právě díky těmto charakteristikám, které my, nezávislí a střízliví Evropané, často považujeme za špatné vlastnosti, mě ale už krátce po neštěstí napadlo to, co moje spolubydlící z Tokia vyslovila až předevčírem. Japonský premiér je terčem kritiky pro neschopnost situaci řešit. Nevím ale, kde jinde by se s katastrofou podobného rozsahu vypořádali lépe.

Přes zdánlivé poplácávání se po rameni a vyhlídky na zlepšení situace je jasné, že je situace v domovině mé milé a mnoha mých přátel velice vážná a ze všeho toho panuje spíše smutek než naděje.

A teď si představte, že jedete domů z koncertu. Jedete tzv. "Severní linkou" (která paradoxně ze všech linek metra zajíždí nejjižněji) a potřebujete tam, kde se větví, jet vlevo, na Bank. Na ukazateli ale stojí, že přes požadovanou stanici z tohoto nástupiště nic nepojede ještě minimálně 11 minut. A tak zkusíte nástupiště jiné, na které přijíždějí vlaky z jiného směru (příliš mnoho možností na jednu linku metra) a zjistíte, že to jede až za 15 minut. Je pozdě a nechcete zmeškat poslední vlak nadzemky, která vás právě z oné stanice Bank má odvést domů. A tak se kodrcáte zpět na nástupiště, ze kterého souprava, kterou chcete jet, jede už jen za 8 minut. Přijede jiná, o které ukazatel tvrdí, že "Charing Cross", tudíž žádné Bank, ale uvnitř vagónů je napsáno Bank. Toho si ale samozřejmě všimnete, až když se vlak rozjíždí. A co čert nechtěl, dlouho očekávaná souprava na "Bank" má uvnitř napsáno "Charing Cross".

Vypadá to složitě, ale do podrobností nezacházím. Jenom cesta, která běžně trvá 30 minut trvala přes hodinu s tím, že jsme se téměř domů nedostali. Nejsme v Itálii a já jsem si mohl jít na šest hodin, než jsem ráno šel tlumočit, lehnout.

Ráno jsem si zapomněl "pípnout" jízdenku. Postavit automaty na prodej za brány, na kterých je zapotřebí elektronickou jízdenku, v mém případě Oyster card, označit, je nejlepší způsob, jak tomu nepředejít. Oyster card mi za to ve špičce strhla strašlivých 6,50, a tak jsem to šel hned v Eustonu na nádraží vyřídit (kupodivu se tu na mnoha věcech dá domluvit). A oni, že ne, že s tím nic nemůžou udělat. A já jak to, že jinde mi ty peníze vrátit mohou a zde ne. A oni, že by to nemělo být možné ani jinde. Jinými slovy nařkli svoje kolegy ze zneužívání pravomocí pokladního u dráhy. A tak jsem šel na zastávku Warren Street a tam mi stržené peníze vrátili. A já říkám: "Anarchy in the UK!". Ještě že se člověk může odevzdat svým malým starostem.

Nejsilnější zaznamenané

Nemohu to samozřejmě odbýt pouze komentářem, že se s nikým postiženým obří katastrofou neznám. Vlastně dokonce jeden můj kamarád ze suši baru pochází ze Sendaie. Až po třech dnech se rodičům dovolal. Jeho rodina je v pořádku ale jsou bez potravin, vody, elektřiny a benzínu, tudíž možnosti se dopravovat.

Moje milá pochází z Nagoje. Dost daleko na to, abych si řekl, když jsem se o neštěstí a kde se odehrálo dozvěděl, že to bude v pořádku. Světe div se, země se zatřásla i v tak vzdáleném koutě Japonska. Jenže tam šlo pouze o zemětřesení, která jsou v této zemi vcelku běžná, a tak třeba její děda si ani nějakého zemětřesení nevšiml. U moře nebydlí, takže se jich ani hrozba tsunami netýká. Jen její bratr žijící v Tokyu se nemohl dostat domů z práce a tak strávil noc v kanceláři. To se mimochodem v Japonsku běžně děje, když je hodně práce.

Na severovýchodě země ale mizela města a uniká radiace. Před tsunami se těžko dalo evakuovat, protože se celé zemětřesení odehrálo tak blízko pobřeží, že na to nebylo kdy. Domy většinou nepadaly, protože holt jsou na zemětřesení stavěná. Viděl jsem dokonce video třesoucího se mrakodrapu, který přes obrovité výkyvy zůstal pevně stát. To nic nemění na tom, že tak mohutné zemětřesení části domů ničilo a padající sutiny se mohly taky stávat smrtícími.

V muzeu, ve kterém jsem byl před více než rokem hrát, zemětřesení poškodilo velkou část hracích strojků, a tak ačkoliv se nikomu nic nestalo, muselo na dva dny zavřít, aby se zaměstnanci mohli věnovat opravám.

Radosti Buskingu

Že by se už začínalo trošku dařit? Po neuskutečněné, nicméně placené, hodině tlumočení jsem se dnes ráno odebral hrát na most, co tam po večerech hrává můj kamarád. Dařilo se, dokonce se i lidé zastavili, aby si mého Bacha vyslechli. Občas si jen tak improvizuji, ale když vidím, že někdo má o mou hru opravdový zájem, nasadím nějakou tu větu z Bachových suit a účinkem se neminu.

Můj kamarád, co na mostě hrává, označil partičku, mám dojem, že rumunských Romů za přirození. A mně se toto jeho konstatování potvrdilo, když kolem mě kolem půl dvanácté, asi po hodině mého hraní, u kterého samozřejmě nebyli, prošli s nenávistnými pohledy a na stometrovém mostě se usadili pět metrů ode mě. Ještě než si oba harmonikáři vybalili akordeon a ještě než si trumpetista přimontoval nátrubek, začal "bubeník" mlátit do svého minikopáku hlava nehlava, asi abych věděl, čí tento most je. "Perkuse" v tomto bandu ještě představuje jeden hráč na plastové kontejnery. Nemohl jsem se zvukem tohoto ansámblu soupeřit a rozhodl se vyklidit pole, pamatuje na moudrá slova mého zkušeného kolegy.

To ale byla zatím jediná nepříjemná událost. Když bývám posílán někam, nebo hrát někam jinam, bývá tak členy ochranky nějakého objektu převážně západoafrického původu činěno po anglicku zdvořile a bez emocí. Dokonce se mi jednou stalo, že mi sekuriťák přímo doporučil, kam mám jít, abych se vyhnul stížnostem. Oni by si totiž mohli stěžovat na hluk, zjistil jsem. Na většině míst, na kterých jsem byl by ale buď hluk (auta, sbíječky, kvalitní reprodukovaná hudba z butiků) přehlušoval mě, anebo se nenašel nikdo, kdo by sólové violoncello považoval za hluk.

Nemůžu si stěžovat. Ještě se ale mám co učit. Čemu jsem se ale už naučil, je drzost, se kterou si svoje fidlátka jsem schopen vybalit kdekoliv a kohokoliv, kdo by na mě mohli přijít se nebojím. Třeba dnes se kousek ode mě postavil prodejce The Big Issue, britské verze Nového prostoru, že mě jenom upozorňuje, že to je jeho místo, tak bude něco hulákat, jestli mi to nebude vadit. Uznal jsem jeho právo, a chystal se k odchodu. V tom mě ale několik mladíků a jeden postarší pán, co se do mé hry zaposlouchali, požádali, ať nikam nechodím. A tak jsem hrál preludia, couranty, giguy atp, zatímco sociálně slabší prodejce vyvolával. Celé to vypadalo jako reklama, kterou podkreslovala dost neobvyklá hudba. A za těch dvacet minut v mém furtále přistálo dalších pár liber, tak jsme byl rád.

A teď z jiného soudku. V Japonsku se stala tragedie. Nikdo z mých známých či rodiny mé milé tím ale postížen nebyl. Alespoň o tom nevím. Epicentrum bylo dost daleko od toho, kde se většina z nich nachází.

No fun

Učit se jazyky je můj koníček. Nedokázal bych na svých prstech spočítat, o znalost kolika jsem se pokoušel, ale nebyl jsem zdaleka u všech úspěšný. Největší výzva je podle očekávání japonština. Někdo tvrdí, že prvních pět jazyků je těžkých a zbytek jde sám. Je to pravda, jen člověk musí zůstávat u evropských jazyků. To pak doopravdy s každým dalším jazykem stačí doplňovat díly do předem nastavené mozaiky.

Jakmile se ale člověk pustí do něčeho tak odlišného, jako je jazyk východoasijský, tak je vše jinak. Všechny nové výrazy jsou abstraktní, nicneříkající. Při učení se gramatice jazyka se vždy snažím odprostit od mateřštiny či jazyků, které znám. To ale u japonštiny znamená svůj mozek učit uvažovat v zákonitostech zcela jiných, než na jaké je nastavený.

Učit se evropské jazyky je zkrátka víceméně doplňování odlišných a někdy podobných výrazů do často pouze nepatrně odlišných struktur. Učit se jazyk tak vzdálený jako je japonština je jako budovat strukturu zcela novou.

Nevěřím zázračným metodám snažícím se učit cizí jazyky tak, "jak se jej učí děti". Ty, když se učí mluvit, se současně učí i myslet a z tabuly rasy se stává (v úspěšných případech) logicky uvažující člověk, jehož nástrojem se stává právě mateřský jazyk. Dospělý člověk, i kdyby se na hlavu postavil, na takový příjem informací už není nastavený není. Nejsem neurolog, psycholog ani lingvista v odborném slova smyslu, ale tyto metody mi přijdou podobně jako zázračné prostředky na hubnutí pouze jako způsob, jak vydělat peníze na lidech, kteří se pro dosažení výsledku chtějí vyhnout úsilí.

Proto jsem konzervativní a jazyk se učím jako strukturu, postaru gramaticky a systematicky. Nechci jenom umět mluvit, věci nějak říct, aby mi bylo rozuměno. Chci umět mluvit úměrně svému intelektu a vyjadřovat věci tak, jak je myslím a cítím, neomezený jazykovou bariérou. Cíl neskromný, ke kterému se blížím pomalu, ale snad jistě. Až donedávna jsem se nesetkal s jazykem, jehož učení se by se nestávalo o nic snažším ani po roce a půl studia. Není to žádná legrace.

Notting Hill

Notting Hill leží pár zastávek metrem západně od Oxford Street. Je vzdálený mému východnímu Londýnu nejen zeměpisně. Malebné barevné domečky, široké ulice s palmami uprostřed a celková upravenost celé této části města dávají na srozuměnou, že tady jsme v Londýně jiném, než ve kterém žije většina lidí, které jsem zatím poznal. Ulice Portobello je plná obchůdků se starožitnostmi a tretkami všeho druhu. Ráj pro turisty a ráj pro hráče na ulici. Zatím je to první místo, kde se lidé zastavují aby vyslechli hru pouličních umělců, dokonce se dnes několikrát ozval potlesk, jeden dotaz na CD a dvě žádosti o vizitku. Pojal jsem to jako takový velmi příjemný nedělní výlet.

Tvořivá opice

Desmond Morris kdysi v minulém tisíciletí napsal knihu s názvem "Nahá opice", ve které nahlížel na lidský druh z pohledu biologa. Své postřehy popularizoval později v populárně naučném seriálu BBC, který taktéž ještě v minulém tisíciletí vysílala Česká televize (řekl bych, že dvojka). V jedné chvíli, pamatuji si, podotkl, že měl knihu možná nazvat spíše "Tvořivá opice", neboť fenomén potřeby tvořit, hlavně v kontextu umění, je v živočišné říši opravdu ojedinělý.

Dlouho jsem tvrdil, že mě moc nezajímá hudba a evropské filmy od 80. let dále. To se nezměnilo, nicméně se ve vlastním zájmu, jak jsem před páru týdny zmínill, začínám i o současnou hudební tvorbu zajímat. Nesmím se nechat zastrašit tím, že mi přijde, že většina Indie kapel zní téměř identicky a že mám dojem, že nejvíce úspěchu na "nezávislé" scéně se dostává hudebníkům bez talentu. Co se týče filmů, stále zůstávám věrný výhradně japonské kinematografii, jen tak.

Hudebníci v šedesátých letech, ačkoliv tvořili hudbu, o které se generaci jejich rodičů radši ani nezdálo, neměli větší ponětí o tom, co se vlastně děje, nebyli kreativnější a netvořili v průměru hodnotnější díla, než my, kteří jsme se, chudáci, narodili do doby, kdy se už ani není proti čemu bouřit, protože původní pankáči jsou starší než naši rodiče.

Mám a asi jentak nepřestanu mít pocit, že by bylo bývalo lepší zažít Londýn před páru desetiletími. To ale tvrdím nyní z pohledu člověka, který stále objevuje muzejní sbírky nahrávek pocházejících z oné doby, které už byly hezky roztříděny a plev se až k mým uším nedostala. Navíc nikoho, obzvláště mladé lidi, nebude bavit stále chodit do muzea, a budou chtít slyšet věci nové, neokoukané, neoposlouchané, třebaže budou připomínat to, co se v tom samém klubu hrálo už za Thatcherky.

Nelíbí se mi móda vracejících se osmdesátých let, uniformní buřinky a scéna, na které tři čtvrtě kapel zní jako Joy Division revival. Jsem ale v jednom z největších měst světa, jednom z center hudby jako takové, a tak mi nic nebrání tvořit s kým chci, jak chci a najít pro tuto svou tvorbu publikum.

Snažím se při hraní na ulici přistoupit na hru, kterou jinak nemám příliš rád, a co nejskromněji dávat najevo, že jsem jenom muzikant, komediant, chronicky šťastný člověk, kterému k životu stačí málo, někde ty svoje husličky vybalit, zafidlat a dostat pivíčko. Nemám tuto hru rád, protože ona tvořivost má mnohem větší hlubší význam. Nejen pro mě. Za dané situace je ale rozumnější se přizpůsobit.

Dnes jsem se takto pokoušel tvořit hodnoty na svém oblíbeném místě u zastávky Embankment. Když jsem ale po třech ne zrovna bravurně odehraných větách Bacha začal ztrácet citlivost v konečcích prstů, došlo mi, že se zimou zápasit nemůžu stejně jako s deštěm. Život je pes.