Cizinec promine

Nemám rád Vánoce. Je hezké si jednou za rok vzpomenout, že existuje něco jako rodina, ale slavit fiktivní narozeniny domnělého syna božstva, v jehož existenci nevěřím, se mi chce každým rokem čím dál tím méně.

A tak jsem utekl. Do Japonska. I když jsem tuto dobu šílenství v této zemi jednou strávil, malinko naivně jsem si myslel, že Vánocům uniknu. Neunikl jsem, ale rozdíl tu byl. Tento svátek je asi něco takového jako Sv. Valentýn v České republice. V tradici kořeny nemá a když si člověk nezapne televizi anebo se na Štědrý večer nebo den předtím neocitne v centru velkoměsta (v mém případě Ósaka), tak si nevšimne, že něco vůbec probíhá. Na Štědrý večer jsem měl k večeři rámen v levné restauraci kousek od hotelu a až během telefonátu s rodinou si uvědomil, že vlastně měl být kapr.

Trošku jsem pojezdil oblast Kansai, tj. starobylé centrum Japonska na západě hlavního ostrova Honšú, ale nebudu dělat zápisky z cest. Ty bude (nebudu-li líný) možno přečíst někde jinde.

Je zvláštní být zpátky. Přijde mi, že jsem před třemi roky přijel do Japonska pln představ, na které jsem hledal pouze potvrzení. Jako bych sem jel za exotikou a záměrně si nevšímal věcí obyčejných. Po třech letech (někdy až pilného) studia japonského jazyka a kultury a životě v jednom z nejkosmopolitnějších měst na světě, mám ale dojem, že rozdíly, které člověk vnímá jako "kulturní šok", jsou vskutku povrchní.

Člověk si na cestě z letiště v Ósace všimne hned, že jsou všichni neobvykle štíhlí a pohlední (inu, japonská strava), že personál hotelu, restaurací a dokonce i dopravních služeb je přátelský, neustále se klaní (jako ostatně tady všichni) a že všude je neuvěřitelně čisto (a to i v Ósace, která má pověst "špinavého" města). To jsem ale už věděl. Na to jsem byl připraven. Díky tomu, že se teď ale pohybuji v prostředí stoprocentně "japonském", bydlím v domě rodiny své milé, narozdíl od toho, kdy jsem tu byl naposledy s dalšími třemi cizinci, poznávám, co je pod povrchem.

Zkrátka, líbí se mi tu. Ty věci, které tu jsou jinak, mám rád. Jiné zvyky a obyčeje ale nejsou věcmi vrozenými a každý se je v průběhu života musí naučit. A tak cizinci, který si dá dostatečného majzla (v japonské etiketě číhá jedna nástraha za druhou) a nebude urážet místní vědomou ignorancí jejich zvyklostí a hodnot, dojde, že vlastně nejde o rozdíl "kultur", ale dochází ke komunikaci individua s individuem.

Jsem čím dál tím více přesvědčen, že "kulturní rozdíly" (které lidé občas zmiňují i v kontextu možnosti fungování vztahu dvou lidí z odlišných kultur) jsou pouze záležitostí, ve kterou jsme se naučili věřit, aniž bychom o nich pochybovali. Jako narozeniny Jušue Ha-Nokriho, nebo jak se ten člověk jmenoval.

Pro velký úspěch?

Jsem zcela upřímně, třebaže upřímně příjemně překvapen, že se mi několik (byť několik málo) lidí ozvalo, že nepíšu. Tak píšu. Chtěli jste to, máte to meet.

Budapešť

Zkraje chci poděkovat čtyřem přátelům, kteří se přijeli podívat. Moc si toho vážím a jsem rád, že jsme se viděli. Bylo to v hlavním městě Uher celé příjemné i kvůli tomu, že, inu, přijeli.

A jsme se (jak asi ti z vás, co jsou na oné hrozné věci na osm, ví) měli dobře kvůli tomu, že jsme hráli a hráli a hráli. Každý večer, každý večer jinde a každý večer jinak a popravdě čím dál tím líp a čím dál víc se nám v Budapešti líbilo.

Bylo zvláštní toto město vidět očima o čtyři roky staršími a zkušenějšími. Když jsem byl v Budapešti v létě roku 2008, přišlo mi to malinko exotické (jazyk mi takový popravdě přijde vždycky). Nyní jsme jeli autem z Itálie a přišlo mi to, jako bych přijel do České republiky. Nechci se ale nikoho dotknout, tak tuto myšlenku nebudu dále rozvíjet.

A je krize. V Budapešti je nejen cítit ale i vidět. Jenže i tak si hrdí Maďaři udržují kulturu (tím myslím koncerty a divadlo a tak) a daří se jim. Je to zvláštní země, většině z toho, co jsem viděl, asi nikdy neporozumím.

Glasgow

Skotsko má jednu stinnou stránku. O té se ale nebudu rozepisovat. Připadal jsem si jako pražský pepík, když jsem svým rádoby londýnským přízvukem, svým "mockney", děkoval řidiči autobusu do Glasgow. "Kámo, tady ti na nějaký tvoje 'cheers, mate' budeme zvysoka kálet", jakoby říkal. Jenom jakoby. Neboť Skoti třebaže jsou přímější a celkově takoví odvázanější než Angličané, nebudou se do člověka navážet jenom za to, že není Skot. Pokud není Angličan.

Největší město Skotska je asi takové, jaká by možná někdy mohla být Ostrava. Inu, nevzhledné, nepěkné, pochmurné, ale současně krásně živé, tepající studentské město s živou jazzovou scénou, vcelku přátelskou atmosférou a rozumnými cenami za bydlení. Byl jsem tam zatím dvakrát a líbilo se mi moc, až na tu jednu stinnou stránku.

Benátky

Letí to, letí. A letos jsem byl v Itálii víc, než kdy předtím (až na svůj erasmácký půlrok, to dá rozum). Nahráli a vlastním nákladem jsme vydali cédéčko a odvezli jej do Budapešti. A teď pojede do Londýna.

Londýn

Je to zvláštní. Někdy mě to tu moc štve. Ten až příliš pokročilý kapitalismus. A samota velkoměsta. Ale stejně, čím víc jezdím po světě, tím víc se zpátky domů těším. Domů, v Budapešti mě uváděli jako umělce z UK. Nebudu si hrát na Angličana a vůbec na tyhle věci kašlu. Nevadilo mi to ale. Cítím se tu víc doma, než jsem se kdy kde cítil. Stává se ze mě asi namyšlený Londýňan, který si myslí, že všude jinde to není ono.

Ještě stále tady dva dny v týdnu musím tancovat pro mafiány na college. Ještě stále bych se bál o peníze na nájem, kdybych tak nečinil. Peníze ale opravdu nejsou vše.

Chystá se velké stěhování. Z původních obyvatel našeho bytu zde zůstává pouze můj sporadický anglický irský spolubydlící a jinak budeme od ledna ve zcela nové sestavě. Spolubydlící lepší, než jsem tu měl doposavad, bych si těžko mohl přát. Ale vím, že vše dobře dopadne.

Nagoja

To až příště. Jestli se k tomu dostanu dříve než zase za 4 měsíce.