Už to tu je týden. A všechno je jinak, než nám říkali. Možná panika, která byla záměrně vyvolána, způsobila to, že Londýňané buď odjeli na dovolenou anebo se po dobu Her rozhodli pracovat z domu, když to je jen možné. Nicméně výsledek je takový, že doprava není o nic šílenější než za obyčejné ranní špičky, kdy člověk musí stát frontu na metro, protože vozy jsou příliš plné. Dokonce jsem nic takového jako fronty tady ani neviděl. Stratford a hlavní centra dění jsou prý šílená, jinde ale město tepá stejným rytmem jako bez Olympiády či dokonce, jako části centra Londýna, je téměř vylidněné.
Je ale pochopitelné, že se Hry staly oblíbeným tématem konverzace. Zvláštní ale je, že já se tvrzením, že to nesleduji, často ocitám v opozici, jako bych vzdoroval, trucoval, puberťácky se stavěl proti tomu, co ostatní lidi baví. Nerozumím tomu. Nerozumím tomu vůbec. Jsou věci, které považujeme za samozřejmé, i když třeba moc nedávají smysl. To, že jsem dávno přestal věřit v podporování sportovců jen kvůli tomu, že se náhodou narodili či žijí ve stejné zemi jako já, je jedna věc. To, že by na sport šlo pohlížet jako na nejbazilárnější způsob zábavy, při kterém jediný nárok na diváka je doufat, že jimi vybraný atlet vyhraje a řvát a když nevyhraje být smutný a mít radost, když vyhraje, je věcí druhou. Ať se každý baví jak chce, ať mě s tím ale nechá na pokoji.
Nechci, aby došlo k nedorozuměmí. Mám sport rád. Přesto, že jsem nemehlo, velmi rád hraji fotbal a chodím pravidelně plavat. Rád se na sport dívám. Mám rád fotbal, atletiku i tenis. Když ale vidím celou tu kampaň okolo letošních Her a jak moc to je jen o penězích a ničem jiném (viz sponzory Coca-Cola a McDonalds, jejichž produkty by měly být zakázané, ne aby byly partnery největší sportovní události na světě, jak už jsem ostatně poznamenal minule), tak mi to chuť dívat se bere. Nehledě na to, že mám pořád tak trošku něco na práci.
Několik mých známých si nechutně drahé lístky na Olympiádu koupilo, protože to je "jen jednou za život". Budiž. Když ale o něco nejevím normálně zájem, proč najednou utrácet šílené peníze za to, že to je dostupné? Ale to je jedno. Každému co jeho jest.
Já jsem měl "velký den", jak to moje milá nevím proč nazvala, včera. Dva zuby moudrosti, které lákaly kazy po několik let našly svou cestu ven z mých úst. Po dobrém to nešlo a celý včerejší den jsem strávil probíráním ze ze sedativ. Mám nafouklé škraně.
