Et Pourtant

Psal se rok 2001. Já jsem prožíval bouřlivé pomaturitní prázdniny. Vracel jsem se domů ze Stavenice poblíž Mohelnice, centra mého tehdejšího hudebního života, z festivalu na kterém jsem tehdy vystupoval s kapelou Selling Buggers, centrem mého tehdejšího hudebního snažení. Bylo nad ránem a já chtěl z této vesničky dojít na jeden z prvních vlaků z Mohelnice do Zábřeha, mého tehdejšího bydliště. Bylo krásně a já jen ze zvyku, co kdyby, jsem zdvihal palec, když se za prvního slunce onoho nedělního rána objevilo nějaké vozidlo.

Jedno mi zastavilo. Byla to dodávka skupiny Toto Nono, ve které většina této kapely seděla a kterou řídil baskytarista, kterému nikdo neřekl jinak než Baron. Že mě na nádraží vezme, ale nejdřív vyhodí ostatní a aparaturu ve své zkušebně. Na nádraží mě vezl sám. Přišla řeč na moje budoucí studium konzervatoře. "Hlavně se tím moc nenechej zblbnout!", mi říkal bez známky nadsázky či ironie. Je to dávno, a tak si jeho přesná slova nepamatuji. Vím ale, že mi vysvětlil, že se ocitnu na instituci, která se mi bude snažit vzít všechno, čemu on říkal "poctivé muzikantství", věci, jakými jsou improvizace, spontánní hra a tak podobně. Vyslechl jsem jej. Kdybych jej bral příliš vážně, byl bych měl o cestě, na kterou jsem se vydal, pochyby už tehdy.

V září toho samého roku jsem na konzervatoř nastoupil. Můj profesor byl velmi přísný, předcházela jej pověst pedanta. Díky jeho přísnosti, pedagogickém umu a důslednosti se ze mě stal violoncellista. Díky tomu, že jsem jej bral vážně, jsme po celé čtyři roky na konzervatoři prožívali téměř bezproblémový vztah. Cvičil jsem šest, osm hodin denně, přehrál si ruku, a pak znovu cvičil šest hodin denně. Mnohokrát jsem ale o smyslu toho všeho zapochyboval a trvalo mi několik dalších let, kdy jsem se ve vlnách vracel k poznání, že hudba je vlastně radostí.

Nyní jsem tady. Ocitám se mezi lidmi tvořícími místo hudby ego, kterým se ale náramně daří, mezi hudebními nadšenci bez kouska soudnosti a utekl jsem před profesionály bez kouska radosti z hudby. Snažím se najít syntézu mezi Baronovou tezí a antitezí mého profesora. Mezi bezprostředním muzicírováním a precizním provedením. Nejde o kompromis. Nejlepší hudebníci všech žánrů, sólisté vážné hudby, dobří jazzmani, folkloristé i rockoví hráči musí umět obojí. Proč jsem tak často nucen muset si vybírat?

Jsem na dobré cestě. Našel jsem na ni několik lidí, kteří mě v mém stanovisku podporují. Preciznost a bezchybnost je podmínkou stejně jako prožitek a radost. Jedno bez druhého není ničím. Člověk pocházející z prostředí vážné hudby je veden k oceňování a snahy dosáhnout prvního. Prozření, že to není to jediné, je obzvláště bolestivé, lze-li mu absenci preciznosti vyčíst (jak tomu bylo mnohokrát u mě). Když se ale i takto na české poměry "nedokonalý" hráč ocitne mezi hudebníky, kteří si zkušenosti mnohahodinového denního cvičení neprošli, ale hrají si jen tak pro radost, může mít z počátku pocit, že právě to je to, co mu celou dobu chybělo. Nicméně nízké nároky na kvalitu produkce ho časem opět potáhnou jinam.

Čeká mě závěrečný koncert s lidmi z mého milovaného zaměstnání. Muzikanti jsou to většinou dobří, a tak se těším. A těším se, že s dalšími a dalšími hudebníky, které potkávám, se zvýší pravděpodobnost, že narazím na hudebníky a lidi, kteří hledají to samé co já. Proto jsem tady, v Londýně, místě neomezených možností. Těch špatných jsem si zkusil dost. A tak se taky těším na ty dobré.

Rock'n'Roll is dead

Situace je vážná. Nás pár umělců, kteří si myslíme, že spasíme svět, anebo alespoň jeho smysl pro vkus, tvoříme výjimku. Zbytek nestojí za nic. Kdyby někdo chtěl natočit film odehrávající se v sedmdesátých letech, stačilo by mu zajet si do Camdenu a ani by nepotřeboval shánět komparz. Jako statisté by mu posloužili návštěvníci podniků v tomto samozvaném centru rokenrolu.

Pozadí pěkně ztřeštěných let osmdesátých by nabídly části obvodu Hackney jako Dalston či Shoreditch. Teď mě napadá, že možná můj odmítavý postoj k estetice desetiletí, ve kterém jsme se sám narodil, pramení z toho, v jaké zemi se tomu tak stalo (tedy, moje narození). Vnímám ji (tu estetiku) jako největší úpadek od dob raného středověku, ale na ospravedlnění je třeba dodat, že v Československu tento úpadek dosáhl rozměrů zcela monstrózních. Viz vynikající dokument Paskvilu.

Tak obludné újmy smysl pro krásu v zemi, které v této dekádě přinesly světu třeba Cure nebo Depeche Mode přece jenom neutrpěla. Nemůžu se ale bránit divnému pocitu ze situace, kdy většina kapel, které jsou na koncertech v oněch centrech rokenrolu, zní jako něco, co jste už slyšeli. O to hůře, když většina z nich zní stejně jako ty samé dvě, tři kapely. Každá doba s sebou nese specifika, která nejspíše lze vnímat jako uniformitu. Když ale tato uniformita spočívá v napodobování hudby, která stejnými místy zněla před třiceti lety, je něco špatně. Rock'n'roll byla vzpoura, svoboda, mládí, už třicet let se ale jedná o pouhou zábavu, které se věnují rozmazlení přerostlí puberťáci ze středních vrstev.

Nedám na Hackney dopustit. Líbí se mi tu a jentak v jiné části Londýna bydlet nechci. Nemůžu si ale pomoct a věci kolem sebe vidět kritickým pohledem. Kdysi jsem si říkal, že není moc fér, že se tato část, kdysi nechvalně proslulé centrum gangů a pouličního násilí, díky vyšši bezpečnosti stala taky mnohem dražší, což může mít za následek vypuzování původního obyvatelstva.

Věci se měly následovně. Hackney mělo pověst špinavého a vražedně nebezpečného místa. Tak nebezpečného, že do tohoto obvodu sousedícím se City of London radní pro jistotu ani nezavedli metro. Díky tomu všemu tu bylo levno.

To začínalo přitahovat dva druhy lidí: umělce a "umělce". Rozdíl mezi oběma pojmy je velmi malý. Ti první se sem začali stěhovat kvůli tomu, že díky menšímu finančnímu tlaku mohli svobodněji tvořit (velmi zjednodušeně řečeno, až to zní hloupě), pronajímat si nevyužité prostory, platit méně za nájem a přece jenom žít v centru dění.

Ti druzí sem přišli z popudů podobných, rozdíl je jen v tom, že měli záda krytá tak trošku bohatými rodiči (přes veškeré fňukání o krizi je britská střední třída stále bohatší než 99,9% zbytku světa), což ucítili ti, co tu byli dříve či původní obyvatelstvo. Nájmy stoupaly, ale na druhou stranu začaly kvést místní obchody. Střední třídě totiž přijde, že není na světě nic lepšího, než nakupovat v místních obchůdcích a nepodporovat strašlivé korporace (které dávají práci těm původním obyvatelům této kdysi zoufalé oblasti).

Když jsem se jednou před svojí známou (z těch, co tu jsou z novousedlíků nejdéle, asi 10 let) zmínil, že je trošku nefér, že se původní obyvatelstvo musí stěhovat na periférii kvůli tomu, že se sem "za dobrodružstvím" sesouvá střední vrstva z celé západní Evropy, odpověděla mi, že s tím se nedá nic dělat. Hackney se vskutku stalo mnohem bezpečnějším a lepším místem pro život, což s sebou vždy nese vyšší náklady na život v dané oblasti. Že se to tak děje v mnohých evropských městech.

To bych bral. Když se ale zmínila, že ti "chudí" stejně chodí nakupovat do Teska a nepodporují místní byznysy, tak jsem měl pocit, že jsem celou tuhle hru prokoukl. Příslušníci střední vrstvy chtějí mít ze sebe dobrý pocit, že dělají svět lepším tím, že nakupují fair trade zboží a organické potraviny v útulných obchůdcích na rohu své ulice. Prodavači a majitelé těchto byznysů je v jejich postoji podporují (sami z toho mají slušný zisk). No a ostatní ať si trhnou, když nemají na to zachránit planetu!

Je proti čemu se bouřit, ale rokenrolem ani folkovými protestsongy to už bohužel nebude. Doufám, že rychle někdo s něčím přijde.

La Bohème

Léto je v plném proudu, a tak tady prší jenom občas. Nemuselo by mě to ale zas tak moc mrzet, kdyby tomu bylo naopak. neboť pro mě, alespoň prozatím, končí období potřeby buskování. Tedy, ne že bych se bez něj obešel úplně. Díky vědomí výdělku z učení ale vím, že zaplatím nájem a vše je hned snažší. Tedy, o výplatu jsem kvůli trestuhodné chybě někoho z oddělení Human Resources musel pěkně zabojovat. Nějak jsem už ale zvyklý, i když nemohu říci, že by mi to prospívalo.

Na zkoušce na slavný koncert jsme se nakonec všichni zúčastnění sešli. Zjistil jsem, že mí kolegové jsou většinou vskutku velmi schopní hudebníci a taky vím, že všichni za šest týdnů prázdnin dostaneme akorát velké kulové. Musíme si držet palce, ať nám život za našeho úsilí nažene do cesty pár pěkně placených koncertů a spoustu soukromých studentů, ať do nového školního roku nenastupujeme umřelí hladem. Přítomnost oněch schopných kolegů mě ale přesvědčuje, že bych nad svým novým zaměstnáním neměl zcela házet flintu do žita. Když si ještě k tomu uvědomím, že jsem před rokem touto dobou byl školen v čínském bistru a moc se mi nedařilo, tak mi do ohrnování nosu už moc není.

Na ulici se díky hraní neustále seznamuji s novými lidmi, spoluhudebníky. Všichni jsme takřka na jedné lodi, a tak je moudré se podporovat, než si házet klacky pod nohy. Pár jich to tak sice nechápe, ale většinou narážím na všechny možné případy, buskující z všech možných důvodů. A většinou se jedná spíš než o "pouhou" potřebu výdělku, o snahu vydělávat jej tím, co opravdu dělat chtějí. Jako manželský pár ze střední Anglie, které každou neděli potkávám v Notting Hillu. Oba se živí hraním na ulici, ona má doktorát, ale práce v oboru ji nebavila, raději hraje svoje písničky na ulici. Co se na to dá říct?

Majitel obchodu, před kterým v neděle hrávám, mě má v oblibě, asi mu Bach lahodí po celém víkendu hlučících kapel pod jeho okny, a tak mám jeho svolení. Říkává, že se těší až přijdu zase! Občas dostanu plechovku koly, ať se mi líp hraje. Jednou mi, když jsem se kvůli dešti chystal k odchodu, vytáhl clonu, která bohatě vystačila na ochranu před živlem, a tak jsem mohl pokračovat.

Dokončil jsem svou poslední učebnici japonských znaků, a tak teď jenom opakuji. Křivka zapomínání je neúprosná. A mluvením a posloucháním japonské hudby to nevytrhnu. Sešel jsem se tu s kamarádem ze středoškolských let v ČR , viděl jsem se s ním tady v Londýně od přestěhování už podruhé a zaráželo mě, jak začínám v mluvené češtině nemít slov. Tak snad aspoň blogováním nezapomenu, jak mě máma učila.