La Bohème

Léto je v plném proudu, a tak tady prší jenom občas. Nemuselo by mě to ale zas tak moc mrzet, kdyby tomu bylo naopak. neboť pro mě, alespoň prozatím, končí období potřeby buskování. Tedy, ne že bych se bez něj obešel úplně. Díky vědomí výdělku z učení ale vím, že zaplatím nájem a vše je hned snažší. Tedy, o výplatu jsem kvůli trestuhodné chybě někoho z oddělení Human Resources musel pěkně zabojovat. Nějak jsem už ale zvyklý, i když nemohu říci, že by mi to prospívalo.

Na zkoušce na slavný koncert jsme se nakonec všichni zúčastnění sešli. Zjistil jsem, že mí kolegové jsou většinou vskutku velmi schopní hudebníci a taky vím, že všichni za šest týdnů prázdnin dostaneme akorát velké kulové. Musíme si držet palce, ať nám život za našeho úsilí nažene do cesty pár pěkně placených koncertů a spoustu soukromých studentů, ať do nového školního roku nenastupujeme umřelí hladem. Přítomnost oněch schopných kolegů mě ale přesvědčuje, že bych nad svým novým zaměstnáním neměl zcela házet flintu do žita. Když si ještě k tomu uvědomím, že jsem před rokem touto dobou byl školen v čínském bistru a moc se mi nedařilo, tak mi do ohrnování nosu už moc není.

Na ulici se díky hraní neustále seznamuji s novými lidmi, spoluhudebníky. Všichni jsme takřka na jedné lodi, a tak je moudré se podporovat, než si házet klacky pod nohy. Pár jich to tak sice nechápe, ale většinou narážím na všechny možné případy, buskující z všech možných důvodů. A většinou se jedná spíš než o "pouhou" potřebu výdělku, o snahu vydělávat jej tím, co opravdu dělat chtějí. Jako manželský pár ze střední Anglie, které každou neděli potkávám v Notting Hillu. Oba se živí hraním na ulici, ona má doktorát, ale práce v oboru ji nebavila, raději hraje svoje písničky na ulici. Co se na to dá říct?

Majitel obchodu, před kterým v neděle hrávám, mě má v oblibě, asi mu Bach lahodí po celém víkendu hlučících kapel pod jeho okny, a tak mám jeho svolení. Říkává, že se těší až přijdu zase! Občas dostanu plechovku koly, ať se mi líp hraje. Jednou mi, když jsem se kvůli dešti chystal k odchodu, vytáhl clonu, která bohatě vystačila na ochranu před živlem, a tak jsem mohl pokračovat.

Dokončil jsem svou poslední učebnici japonských znaků, a tak teď jenom opakuji. Křivka zapomínání je neúprosná. A mluvením a posloucháním japonské hudby to nevytrhnu. Sešel jsem se tu s kamarádem ze středoškolských let v ČR , viděl jsem se s ním tady v Londýně od přestěhování už podruhé a zaráželo mě, jak začínám v mluvené češtině nemít slov. Tak snad aspoň blogováním nezapomenu, jak mě máma učila.