Pouliční tao
Déšť. Slunce. Vítr. Zima. Hlasitá hudba linoucí se ze stánků a obchodů. Otrávení stánkaři. Nepřátelští majitelé obchodů. Policie. Někdy i ostatní umělci. Je hodně věcí, které hudebníkům snažícím si vydělat nějakou tu libru na ulici mohou být na obtíž, či jim dokonce v jejich živobytí bránit. Je ale hodně věcí, které vyváží negativa a dělají z hraní na ulice příjemnou zkušenost, která život hudebníka obohacuje.
Třeba asi před měsícem jsem byl požádán majitelem knihkupectví na jedné lodi, jestli bych v jejich obchůdku nechtěl zahrát. Loď je na kanálech Londýna nejen dopravním prostředkem, ale i poměrně oblíbeným obydlím či, jako v tomto případě, místem pro podnikání. Nápad se mi líbil, a tak jsem se onoho slunečného odpoledne vyskytl na střeše onoho knihkupectví a říkal si, že o zážitky opravdu nouze není.
Neustále potkávám další pouliční hráče a musím říct, že mnohé z nich obdivuji. Často ani ne tak kvůli jejich muzikantskému umu, třebaže je často slyšet velmi dobré muzikanty. Spíše si cením toho, jakým způsobem si jdou tito lidé za svým cílem, kterým je hudba samotná.
Ulici lze takto vidět nejen jako jejich pódium ale často i téměř symbolicky jako jejich cestu k úspěchu, k nalezení publika, k možnosti toho, co spousta lidí považuje za samozřejmost. Být za svou práci zaplaceni a živit se jí.
Já jsem se z této cesty odklonil. Respektive mou cestou není pouze ulice, ale i kontakty získané jinak. Moje duše ale dostává veliké šrámy, což ve mě vzbuzuje ještě větší obdiv k oněm pouličním umělcům, kteří než aby někde zaprodávali duši ďáblu, budou žít v podnájmech a squatech, ale přitom si nepřestávají ve svém každodenním snažení jít za tím, co i já ve svém životě považuji za to nejdůležitější.
Dvojí karma
Ano. Já zatím učím někdy velmi chytré a sympatické, někdy neschopné a sympatické, někdy neschopné a nesympatické a někdy nezvladatelné jedince v jedné z nejzvláštnějších čtvrtí Londýna a tluču se do hlavy. Copak studenti! Ti jsou tací, jací jsou a nikdy jiní nebudou a nebyli! Že někteří nemají smysl pro povinnost bude chyba rodičů ale i společnosti, ve které vyrůstají. Jenže smysl pro pořádek a profesionalita musí vycházet svrchu, a i když studenti chápou, že ryba smrdí od hlavy a že neschopa č.1 sedí v hlavním křesle a má absolutní moc nade všemi, tak je jasné, že se nic nezmění.
Někdy chodím hlavou proti zdi. Klepu na dřevo, ale zatím se mi nestalo, že bych toho musel litovat. Alespoň ne s odstupem. Můj šéf, šarlatán nejtěžšího kalibru, mě několikrát zneužil ke svým choutkám zneuctít hudbu, v tomto případě vážnou, a já jsem se podvolil. Jak mé srdce krvácelo! Snažil jsem se usmívat, protože jsem věděl, že mi jde o živobytí, ale pohár přetekl. Po anglicku (což znamená velmi slušně, ale stále jasně) jsem jej poslal do oněch míst, že jsem na takový jeho projekt "busy" a teď si vyžírám následky.
Dle mého indického kamaráda V dělám chybu. Tento můj kamarád, ač sám velmi schopný hudebník a hluboce duchovně založený člověk, má na tyto věci náhled dost rozličný od toho mého. Na šéfa, o kterém, stejně jako já, je přesvědčený, že je úplný trouba, se bude usmívat a pochlebovat mu. Ne, protože by od něj něco chtěl, ale protože nechce přijít o zaměstnání a vůči šéfovi, který mi dal práci a umožnil mi uživit se, je zapotřebí zachovat loajalitu.
To, co vypadá jako faleš a přetvářka v jedné kultuře, je pud sebezáchovy v jiné. Asi ve společnosti, ve které být chudý znamená být sežrán psy, se dívají na některé věci jinak. Trvalo mi několik rozhovorů s tímto vskutku (a bez ironie) nezkaženým člověkem, než jsem to pochopil.
Inu, já tak neuvažuji, a tak vzpomínám na fidlání na ulici jako na období, kdy jsem se živil něčím, čím moje karma netrpěla. No ale dám výpověď?
