Neznalost neomlouvá

"You're such a cunt!", okomentoval s úsměvem můj kamarád R neúrodnou půdu, na kterou padala jeho snaha vzdělat mě ohledně současných kapel. Jeho kompilaci jsem několik měsíců bezpečně schovával, aniž bych si ji poslechl. Po tomto jeho důrazném apelu mi ale došlo, že se za frázi, že to od sedmdesátých letech jde stejně z kopce a že nemá cenu už cokoliv poslouchat, schovávat nemůžu. Ačkoliv moje nová záliba v Astral Weeks od Vana Morrisona mi byla schválena, bylo mi vyčteno, že pokud hraji v kapelách, tak bych měl vědět, z čeho jejich hudba vychází a vůbec jak scéna vypadá. Moje samozvaná role znalce brazilské hudby mi v tomto asi moc platná nebude. Tak jsem zatím u Arcade Fire, líbí se mi a říkám si, že třeba hudba ještě nezemřela.

V neděli, tedy včera, jsem si byl zahrát na Brick Lane, jednoho z "alternativně" nejmódnějších center východního Londýna. Už jsem se o této ulici zmínil v souvislosti s převážně bangladéšským obyvatelstvem a nápisy v bengálštině. O víkendu je ale vše jinak. Celá ulice i s uličkami postranními se promění v tržnici, kde je k mání v podstatě vše a kam si člověk může jít koupit zpět kolo, o které ten týden přišel. Plno Japonců a bělochů oblečených jako kdysi jejich rodiče (vážnost, s jakou se tu bere móda osmdesátých let mi přijde šokující, nicméně proti gustu...).

Vrcholem pouličního umění tohoto jarmarku je kytarista, zpěvák a současně bubeník s image Hendrixe, který právem upoutává pozornost všech kolemjdoucích. Ale není sám. Těch, co se větší koncentraci lidí bezcílně se potloukajících snaží využít pro vytvoření krátkodobého publika je povícero a tentokrát jsme mezi nimi byli i my dva, český saxofonista B a já. Ve stoje jsme zmrzle (já víc, B míň) improvizovali a ačkoliv se náš dav příznivců nemohl rovnat tomu, který obklopil pouličního Jima, tak až na mráz řezající mi prsty to byla zkušenost velmi příjemná. Hrál jsem přes malé kombíčko a s touto pomůckou mám pocit, že by moje cello na ulici možná nakonec patřit mohlo.

Spojené Evropské Emiráty

Nebýt wikipedie a youtube, tak se ani nemůžu nazývat vzdělancem. Nedávno jsem se na youtube dozvěděl, že populace Evropy a Severní Ameriky se islamizuje. Obyvatelstvo evropského původu se množí tak neochotně, že ho spíš ubývá, zatímco muslimů stále přibývá jak migrací tak vysokou porodností. Samozřejmě že toto video mělo poukázat na to, jak nás muslimové všechny převálcují a z původně křesťanských států se postupně stanou islámské.

Čísla mluví jasně, ale jedná se dle mého pouze čísla. V části Londýna, ve které bydlím, už to vypadá, že islamizace pokročila velmi daleko. Mnoho lidí ale nemusí znamenat faktickou moc a už vůbec ne apokalypsu. Skutečná moc je a bude v rukou lidí, kteří se jí nevzdají. Britská královna, která je stále i hlavou anglikánské církve, se na islám určitě obrátit nenechá. Nemluvě o miliardářích a bankéřích. Někdo by mohl namítnout blízkovýchodní ropné magnáty. Jenže já se, ačkoliv nejsem odborník na mezinárodní vztahy a ekonomiku, domnívám, že ve hře s největšími částkami, penězi takřka fiktivně velikými, jsou i jiní. To, že v britském parlamentu vůbec nějací muslimové jsou, je pouze náznakem toho, že ve funkční demokracii by mělo být zastoupeno celé spektrum obyvatelstva a stejně tak tomu stále není. Obávat se ale, že těchto pár lidí, kteří budou spíše zastupovat zájmy menšin, obrátí stát vzhůru nohama a udělají z něj stát islámský, mi přijde hysterické.

Navíc bílé obyvatelstvo takřka všude na světě očividně stárne. Přistěhovalci z nejen islámských zemí jsou naopak většinou mladí, práce schopní lidé, kteří sem, alespoň většinou, přišli ne okrádat stát či kohokoliv jiného (což by se jim stejně asi moc dlouho nedařilo), ale žít a pracovat. Tím pádem platit daně. Proč si tedy stěžovat, že na důchody stárnoucí většinové populace pracují mladí s původem v jiné zemi a třeba i jiného vyznání? Možná jsem natvrdlý, ale nechápu v čem je problém.

Možná se původě evropské obyvatelstvo podvědomě bojí, že šíření náboženství je spojené s podobnými úmysly, s jakými západní kolonizátoři stavěli kostely po celém světě a šířili to náboženství své. Uznávám, že i tady v Londýně se člověk setká s poněkud militantnějšími formami šíření Koránu (tím nemám na mysli undergroundové kamikadze z léta 2005), ale nedomnívám se, že prodejci kebabů a majitelé pákistánských restaurací mají v úmyslu svou hostitelskou zemi přeměnit na zemi svou.

Svět se mění a jsou věci které neovlivníme. Evropa, jejíž společenské hodnoty jsou teoreticky založené právě na toleranci, a jejíž náboženské hodnoty fungují již hodně skrytě, by se měla učit soužít, ne vzdorovat. Nemá to smysl a přiznám se, že se mi britský postoj k přistěhovalcům "buď, jaký jsi, věř, čemu chceš, oblékej se, jak jsi zvyklý, ale respektuj zákon a nedělej nám tady bordel" přijde mnohem lepší než všemožné zákazy a represe snažící se zvrátit nezvratné a štvoucí si proti sobě lidi, které daná země velmi pravděpodobně bude v budoucnosti potřebovat.

Několik spolu nijak nesouvisejících odstavců

Dostal jsem napůl dobrovolně týden dovolené ve své milované brigádě a ještě k tomu slaměně ovdověl. Hlavně díky dovolené jsem si od začátku bláhově říkal, kolik toho stihnu. Samozřejmě, na tlumočení se mi ozývají stále stejně málo a cvičím si stejnou hodinku, dvě denně. Trošku jsem se začal věnovat tolik nezbytné teoretické stránce studia japonštiny. Zítra mě čeká po třech měsících hodina s N-san, tak se moc těším. Je po výplatě, ale toto je jediný "luxus", který si nebojím dopřát.

Zabydluji se. Japonky jsou přátelské, i když by mě ani nenapadlo jakkoliv pokoušet jejich smysl pro pořádek a Pákistánský spolubydlící mi vysvětlil, že prasata žijí v uzavřených prostorách a pojídají vše včetně vlastních exkrementů a proto je jejich maso tak nedobré a zdravotně závadné. Odvětil jsem, že jsem v Gruzii viděl mnoho čuníků se prohánět po loukách a zahradách a že takové stravě holdují spíše slepice. Ale o tom on nechtěl ani slyšet. Ve vepřovém jsou červíci a basta! A tak jsme si objednali další pintu.

Říká se, že anglické počasí je špatné. To ale není pravda, je tu nyní stejně slunečno a teplo jako v září! A dny se prodlužují, takže ve tři ještě není tma. Jaro se blíží a ještě tak tři měsíce bude.

Mezi bílými Angličany je moc populární folk. A taky muzikály. Tak jsem si říkal, že by mohlo být zajímavé napsat folkový muzikál odehrávající se v předválečném pobaltí třeba na motiv knihy Günthera Bluegrasse, který by se jmenoval "Dirty Danzig". Ale pak mi došlo, že to je jako většina mých nápadů volovina.

Říkal jsem si, že budu shánět jinou práci, protože mi sendvičárna jen a jen pije krev. Potřebuji pořád dělat něco jiného než učit či hrát abych si svou existenci ve městě měst mohl finančně obhájit. Jenže den se dnem se míjí a o zábavu se mi stará nedobytná pevnost call center HMRC, přes kterou se snažím zjistit, jak to teda je s těmi daněmi a co udělat pro to, aby mi nepřišel nějaký moc pěkný účet s nezaplaceným bůhvíčím. Telefonáty drahé, takže až někdy provoláte 4 libry s tím, že celou dobu strávíte čekáním až se uvolní operátor, tak vězte, že nejste první!

Hromady

Je zajímavé, čemu se člověk učí věřit. Kdyby dost dlouho od někoho poslouchal, že koule je hranatá, tak by snad nakonec dokázal hrany i spočítat. Sám se bavím tím, jak člověk musí snášet na něho se neustále valící obrovité hromady bullshitu (ačkoliv se záměrně vyhýbám anglikanismům, tak český ekvivalent "kecy" mi tak nějak nepřijde dost úderný).

Televizi nevedu a celkově sleduji média tak málo, až se za to tak trošku stydím, a tak mi velká část této hmoty, která se na zbytek obyvatelstva zeměkoule hrne, uniká. Nicméně vzhledem k tomu, že pracuji pro korporaci, velikána, síť fast foodů, tak si jí užívám dosyta. O něčem jsem se zmínil v souvislosti s našim uvítacím dnem, to ale nebylo vše.

Nedávno mi moje vedoucí vyčetla, že do služby zákazníkům dávám málo své osobnosti. Přišlo mi to komické. Obléknou nás do uniforem stejného střihu, barvy a velikosti a kladou nám na srdce, abychom dali průchod své "osobnosti". Jediné, co jsme si pod touto výtkou představil, bylo to, že se mám na zákazníka za každou cenu přiblble usmívat. A měl jsem pravdu. Vedoucí to myslí dobře a je mi sympatická, ale to, že dělá kariéru v takovéto instituci, svědčí o tom, že na celý tento bullshit a nazývání věcí nepravými jmény přistoupila a já tuto hru tedy ochotně hraji taky. A tak se usmívám, jako úplný tupec. Sám jsem si vědom, jaký je to nepříjemný pocit, obsluhuje-li mě v obchodě či restauraci personál s nezájmem či dokonce očividnou nechutí. Ale posuďte sami, měl jsem snad někdy problém s vystupováním?

A také posloucháme, jak zákazník nikdy nesmí čekat, nemá dokonce ani právo se moc dlouho rozmýšlet. Musíme jej hned při vstupu do obchodu odchytit a zpracovat. Že on platí naši mzdu, mi jednou říkal jeden můj nadřízený. Tím jsem dostal několik lopat mazlavé hmoty přímo do obličeje.

Není to jev nový a s demagogií se člověk shledává všude. Mladí muži si v historii mysleli, že padají za vlast, víru, ideály a bůhvíco jiného než mocenské či majetkové zájmy někoho jiného. Dodnes tomu vlastně není jinak. Lidé si kupují jídlo, o kterém jim někdo řekne, že je hodně zdravé, než průzkum za 30 let zjistí, že vlastně ne, ale že zato je moc zdravého něco jiného. Spoustu technických vymožeností a hračiček "potřebujeme" přes to, že jsme o jejich existenci před 10-ti lety nevěděli. Lidé věří, čemu chtějí a když se jim dostane něčeho, čemu věřit nechtějí, tak se smějí. A tak se můj úsměv při zákaznické službě někdy přeměňuje ve smích nad celým tímto divadlem, jehož jsem se stal protagonistou.

Equal Opportunities

Čím víc se mě lidé ptají odkud jsem a čím méně musím vysvětlovat jak to, že na Čecha vůbec nevypadám, mi přijde docela přirozené říkat, že jsem z České Republiky. Většina lidí, co potkávám si pod tím stejně nic moc nedokáže představit. Vím, že v zemi, kterou považuji za svou domovinu, žít nechci, ale i kdyby se mi to nelíbilo, tak polovina mých genů a zatím většina mého života je právě s touto zemí s počtem obyvatelů menším než londýnská metropolitní oblast spojena.

A není na tom nic špatného. S odstupem vidím, že Česko je dobré místo pro život, v mnoha ohledech lepší než Velká Británie. Češi užívají svobod, o kterých Britové už dávno zapomněli, že existují. Skvělé místo, jen ne pro mě. Jsem sám překvapen, jak přes všechno své nadávání a stěžování si, o české kultuře mluvím jako o něčem hezkém a hodnotném, čímž je ostatně každá kultura. Není v tom hrdost, hrdý může být, jak nás mj. George Carlin poučil, leda na svoje vlastní skutky. Jen se jedná o pocit, že to, co je mou nedílnou součástí, je dobré a že moje kořeny jsou hlubší, než jsem si za své mladické nerozvážnosti a bohorovného kosmopolitismu připustil.

Stejně tak se hlásím k etiopské části svého já, i když jazyk mého otce je někde hluboce skrytý v mém nevědomí. Díky jazyku jsem naopak jako mezi svými, když se ocitnu mezi Němci, aniž bych si na Němce sám hrál. Taky se občas zmíním o svém vzdáleném židovském předku, vím ale, že mě tak malé procento izraelitské krve neopravňuje se s touto národností jakkoliv ztotožňovat.

Někdo by mohl myslet, že takovéto rozštěpení identity je škodlivé a působí chaos. Zjistil jsem ale, že to vše je mou součástí a namísto zmatku mě naopak obohacuje právě když si tohoto svého dědictví budu vědom a nebudu se ani pokoušet jakkoliv se od tohoto oprostit.

Je nabíledni, že mě k tomuto závěru vedl odstrašující příklad mého spolubydlícího, který se narodil jako Polák a přistěhoval se do Anglie. Někomu řekl, že v sedmi, někomu že v sedmnácti, někomu tvrdí, že jeho otec je Angličan, někomu tuto informaci nesdělil. Někomu řekl, že vyrůstal ve Wolverhamptonu, někomu, že žil ve východním Londýně. Považuje se za Angličana, necítí nic než opovržení vůči všem přistěhovalcům, hlavně Polákům.

Obě moje nadřízené v brigádě v sendvičárně jsou černošky, jedna anglická, druhá francouzská, kolegové z Nigérie, Kolumbie, Francie a Bangladéše. Moje milá je Japonka. Mí noví spolubydlící budou z Japonska a Pákistánu ve čtvrti obývané především Bangladéšany a Pákistánci. I přes chvályhodnou snahu britských úřadů dát všem rovné šance patří v části Londýna, ve které bydlím, obchůdky Turkům nebo Gudžarátcům, internetové kavárny Somálcům, Nigérijci pracuji jako ochranka v klubech a většina pracovníků na stavbách jsou Poláci.

Zprvu jsem z této barevnosti byl nadšený. Nyní mi přijde zcela přirozená, tak přirozená, že vím, že bych se nechtěl do ČR vracet a muset řešit, jak je někdo jiný kvůli tomu, že jeho předkové jsou z Indie nebo Indočíny. Zemi, kde se ještě před pěti lety lidé báli chodit do čínských restaurací ze strachu před kočkami. Přišlo jim přirozenější věřit městským legendám, než se pokoušet bojovat s hluboko zasetými předsudky. V zemi, ve které politikové velkých parlamentních stran mohou za podpory obyvatel hlásat, že se nestydí za to být ve své zemi většinou.

Nebudu ale upadat do remcání a vyvyšování jedné společnosti nad druhou. Předsudky jsou konečně přirozené a do jisté míry nezbytné pro zachování vlastní identity. Věci, o kterých nepochybujeme a které považujeme za samozřejmé, jsou v rovnováze se zdravým úsudkem důležité a cenné. Stejně tak ale každý člověk považuje za samozřejmé věci trošku jiné. A tak jsem rád, že žiji ve městě, ve které nikomu nepřijde divné, že polovina žen za přepážkami v bankách má zahalené vlasy a že při prohlídce bytů bude pan domácí velmi pravděpodobně Číňan.

Little Japan bez rmutu

Rok se překlenul. Silvestrovská party, kde polovina jídla sestávala z roast beefu a yorkshirského pudingu a druhá polovina ze suši, nemohla být více příznačná pro moji zdejší existenci. Celé svátky pokojné, tak spokojené, že jsem díky pravidelné a zdravé stravě shodil (bez ironie) a návrat do reality byl více než krutý.

Den se dnem se míjí, týdny asi opět začnou ubíhat. Ten uplynulý byl náročný. Dost reálně mi hrozil vyhazov z práce (schovávat se před ministerstvem vnitra není radno, pracuje-li člověk pro větší společnosti) a visel nade mnou Damoklův meč daňového přiznání. Vyhazov mi pomohla odehnat moje moc hodná paní vedoucí, černoška z Shakespearova kraje, a daňové přiznání se mě zatím netýká, jak jsem zjistil po telefonátu, o který jsem se pokoušel měsíc. Hurá! Dovolat se pomoci na britských úřadech je překvapivě mnohem těžší, než na těch českých.

Vyřešil jsem bytovou situaci stěhováním se další kousek na jih, čtvrti zvané Limehouse, také převážně muslimské oblasti stále na sever od řeky, do pokoje po své milé, která bude měsíc pobývat ve své domovině a já budu spolubydlet s dalšími dvěma Japonkami a Pákistáncem. Jediný obyvatel neasijského původu. Taky se mi líbí, že se stěhuji do míst, ze kterých vyplul William Adams, první Angličan, který vstoupil na Japonskou půdu. Moc se mu tam líbilo. Tak, že tam zůstal, stal se Samurajem a spokojeně v Japonsku i zesnul.

A studentů cella je po Novém roce jako hub po dešti, a tak doufám, že si to rychle nerozmyslí, protože mě učení baví a peníze to jsou nesrovnatelně lepší než prodej baget, samozřejmě. De facto jsem kapituloval na hledání si jiného "shit jobu", jak se těmto smysluplným aktivitám tady přezdívá a sháním se po výdělečné činnosti takové, ze které samotné bych mohl mít radost stejně jako z peněz z ní obdržených. "Music services" obvodů Londýna komunikují a já jsem pln očekávání.

Je krásné slunečné odpoledne a říkám si, že mi připomíná loňskou japonskou zimu. Dostal jsem zprávu, že se do muzea na úpatí hory Fuji příští zimu nepodívám. Okolnosti jsou trošku mrzuté, nicméně mě to, že se do země vycházejícího slunce budu muset vypravit jinak, nijak nermoutí.