Neznalost neomlouvá

"You're such a cunt!", okomentoval s úsměvem můj kamarád R neúrodnou půdu, na kterou padala jeho snaha vzdělat mě ohledně současných kapel. Jeho kompilaci jsem několik měsíců bezpečně schovával, aniž bych si ji poslechl. Po tomto jeho důrazném apelu mi ale došlo, že se za frázi, že to od sedmdesátých letech jde stejně z kopce a že nemá cenu už cokoliv poslouchat, schovávat nemůžu. Ačkoliv moje nová záliba v Astral Weeks od Vana Morrisona mi byla schválena, bylo mi vyčteno, že pokud hraji v kapelách, tak bych měl vědět, z čeho jejich hudba vychází a vůbec jak scéna vypadá. Moje samozvaná role znalce brazilské hudby mi v tomto asi moc platná nebude. Tak jsem zatím u Arcade Fire, líbí se mi a říkám si, že třeba hudba ještě nezemřela.

V neděli, tedy včera, jsem si byl zahrát na Brick Lane, jednoho z "alternativně" nejmódnějších center východního Londýna. Už jsem se o této ulici zmínil v souvislosti s převážně bangladéšským obyvatelstvem a nápisy v bengálštině. O víkendu je ale vše jinak. Celá ulice i s uličkami postranními se promění v tržnici, kde je k mání v podstatě vše a kam si člověk může jít koupit zpět kolo, o které ten týden přišel. Plno Japonců a bělochů oblečených jako kdysi jejich rodiče (vážnost, s jakou se tu bere móda osmdesátých let mi přijde šokující, nicméně proti gustu...).

Vrcholem pouličního umění tohoto jarmarku je kytarista, zpěvák a současně bubeník s image Hendrixe, který právem upoutává pozornost všech kolemjdoucích. Ale není sám. Těch, co se větší koncentraci lidí bezcílně se potloukajících snaží využít pro vytvoření krátkodobého publika je povícero a tentokrát jsme mezi nimi byli i my dva, český saxofonista B a já. Ve stoje jsme zmrzle (já víc, B míň) improvizovali a ačkoliv se náš dav příznivců nemohl rovnat tomu, který obklopil pouličního Jima, tak až na mráz řezající mi prsty to byla zkušenost velmi příjemná. Hrál jsem přes malé kombíčko a s touto pomůckou mám pocit, že by moje cello na ulici možná nakonec patřit mohlo.