Tento týden jedna studentka na college na chodbě zavolala "Kde je ten běloch?". Můj kolega vyběhl z kanceláře a napomenul ji, že nesmí říkat, že někdo je "white". Že se takové výrazy ve škole neakceptují, že to je rasistické. Možná je dobré poznamenat, že studentka je černoška a profesor míšenec (takže ve většinově bílé společnosti taky vnímán jako černoch).
Napadlo mě, že to Britové s politickou korektností malinko přehání a že za pár let bude třeba nepřípustné říct: "Kde je ta ženská?", protože by to bylo považováno za sexistický výrok. Navíc takový přístup pouze prohloubí rozdíl mezi tím, co si lidi myslí a co říkají.
Na druhou stranu, říct o někom, že je "bílý" nebo "černý" s sebou stále nese důraz na něco, načež by důraz v ideální společnosti (která neexistuje) kladen být neměl.
Vtipné na tom celém je, že jsem se autorky onoho "rasistického" výroku ten samý den ráno zeptal, jestli ví, kdo to je Nina Simone. A ona, že ne. A já, že je dobrá zpěvačka. A ona, jestli je jazzová. A já že jo. A ona na to, jestli je černoška nebo běloška. A já jsem jí odpověděl, že černoška. A nikdo nikoho z rasismu neobvinil.
Musím se ale přiznat, že uvažovat stylem "černý jazzový muzikant=dobrý jazzový muzikant" je jako tvrdit, že černoši nejsou schopni hrát vážnou hudbu. Obojí je nepravdivé a vlastně rasistické tvrzení. Až lidem přestanou tyhle věci přicházet důležité, bude dobře. Proč mě ale tak láká Japonsko?
Mimochodem, onen profesor, o které jsem se zmiňoval, měl kdysi kapelu, která vydala několik poměrně úspěšných singlů a se kterou jel světové turné s Lenny Kravitzem. Ten pak po rozpadu kapely hostoval na jeho dalším albu. Tento můj kolega a kamarád sebou dvě dekády poté, co se octl blízko rockovému nebi, musí nechat orat a vláčet na zavšivené instituci v zavšiveném koutu východního Londýna.
Mnoho muzikantů, kteří by měli na růžích ustláno, věru není. Nezbývá, než na sobě pracovat a doufat, že jednou...
