Cizinec promine

Nemám rád Vánoce. Je hezké si jednou za rok vzpomenout, že existuje něco jako rodina, ale slavit fiktivní narozeniny domnělého syna božstva, v jehož existenci nevěřím, se mi chce každým rokem čím dál tím méně.

A tak jsem utekl. Do Japonska. I když jsem tuto dobu šílenství v této zemi jednou strávil, malinko naivně jsem si myslel, že Vánocům uniknu. Neunikl jsem, ale rozdíl tu byl. Tento svátek je asi něco takového jako Sv. Valentýn v České republice. V tradici kořeny nemá a když si člověk nezapne televizi anebo se na Štědrý večer nebo den předtím neocitne v centru velkoměsta (v mém případě Ósaka), tak si nevšimne, že něco vůbec probíhá. Na Štědrý večer jsem měl k večeři rámen v levné restauraci kousek od hotelu a až během telefonátu s rodinou si uvědomil, že vlastně měl být kapr.

Trošku jsem pojezdil oblast Kansai, tj. starobylé centrum Japonska na západě hlavního ostrova Honšú, ale nebudu dělat zápisky z cest. Ty bude (nebudu-li líný) možno přečíst někde jinde.

Je zvláštní být zpátky. Přijde mi, že jsem před třemi roky přijel do Japonska pln představ, na které jsem hledal pouze potvrzení. Jako bych sem jel za exotikou a záměrně si nevšímal věcí obyčejných. Po třech letech (někdy až pilného) studia japonského jazyka a kultury a životě v jednom z nejkosmopolitnějších měst na světě, mám ale dojem, že rozdíly, které člověk vnímá jako "kulturní šok", jsou vskutku povrchní.

Člověk si na cestě z letiště v Ósace všimne hned, že jsou všichni neobvykle štíhlí a pohlední (inu, japonská strava), že personál hotelu, restaurací a dokonce i dopravních služeb je přátelský, neustále se klaní (jako ostatně tady všichni) a že všude je neuvěřitelně čisto (a to i v Ósace, která má pověst "špinavého" města). To jsem ale už věděl. Na to jsem byl připraven. Díky tomu, že se teď ale pohybuji v prostředí stoprocentně "japonském", bydlím v domě rodiny své milé, narozdíl od toho, kdy jsem tu byl naposledy s dalšími třemi cizinci, poznávám, co je pod povrchem.

Zkrátka, líbí se mi tu. Ty věci, které tu jsou jinak, mám rád. Jiné zvyky a obyčeje ale nejsou věcmi vrozenými a každý se je v průběhu života musí naučit. A tak cizinci, který si dá dostatečného majzla (v japonské etiketě číhá jedna nástraha za druhou) a nebude urážet místní vědomou ignorancí jejich zvyklostí a hodnot, dojde, že vlastně nejde o rozdíl "kultur", ale dochází ke komunikaci individua s individuem.

Jsem čím dál tím více přesvědčen, že "kulturní rozdíly" (které lidé občas zmiňují i v kontextu možnosti fungování vztahu dvou lidí z odlišných kultur) jsou pouze záležitostí, ve kterou jsme se naučili věřit, aniž bychom o nich pochybovali. Jako narozeniny Jušue Ha-Nokriho, nebo jak se ten člověk jmenoval.

Pro velký úspěch?

Jsem zcela upřímně, třebaže upřímně příjemně překvapen, že se mi několik (byť několik málo) lidí ozvalo, že nepíšu. Tak píšu. Chtěli jste to, máte to meet.

Budapešť

Zkraje chci poděkovat čtyřem přátelům, kteří se přijeli podívat. Moc si toho vážím a jsem rád, že jsme se viděli. Bylo to v hlavním městě Uher celé příjemné i kvůli tomu, že, inu, přijeli.

A jsme se (jak asi ti z vás, co jsou na oné hrozné věci na osm, ví) měli dobře kvůli tomu, že jsme hráli a hráli a hráli. Každý večer, každý večer jinde a každý večer jinak a popravdě čím dál tím líp a čím dál víc se nám v Budapešti líbilo.

Bylo zvláštní toto město vidět očima o čtyři roky staršími a zkušenějšími. Když jsem byl v Budapešti v létě roku 2008, přišlo mi to malinko exotické (jazyk mi takový popravdě přijde vždycky). Nyní jsme jeli autem z Itálie a přišlo mi to, jako bych přijel do České republiky. Nechci se ale nikoho dotknout, tak tuto myšlenku nebudu dále rozvíjet.

A je krize. V Budapešti je nejen cítit ale i vidět. Jenže i tak si hrdí Maďaři udržují kulturu (tím myslím koncerty a divadlo a tak) a daří se jim. Je to zvláštní země, většině z toho, co jsem viděl, asi nikdy neporozumím.

Glasgow

Skotsko má jednu stinnou stránku. O té se ale nebudu rozepisovat. Připadal jsem si jako pražský pepík, když jsem svým rádoby londýnským přízvukem, svým "mockney", děkoval řidiči autobusu do Glasgow. "Kámo, tady ti na nějaký tvoje 'cheers, mate' budeme zvysoka kálet", jakoby říkal. Jenom jakoby. Neboť Skoti třebaže jsou přímější a celkově takoví odvázanější než Angličané, nebudou se do člověka navážet jenom za to, že není Skot. Pokud není Angličan.

Největší město Skotska je asi takové, jaká by možná někdy mohla být Ostrava. Inu, nevzhledné, nepěkné, pochmurné, ale současně krásně živé, tepající studentské město s živou jazzovou scénou, vcelku přátelskou atmosférou a rozumnými cenami za bydlení. Byl jsem tam zatím dvakrát a líbilo se mi moc, až na tu jednu stinnou stránku.

Benátky

Letí to, letí. A letos jsem byl v Itálii víc, než kdy předtím (až na svůj erasmácký půlrok, to dá rozum). Nahráli a vlastním nákladem jsme vydali cédéčko a odvezli jej do Budapešti. A teď pojede do Londýna.

Londýn

Je to zvláštní. Někdy mě to tu moc štve. Ten až příliš pokročilý kapitalismus. A samota velkoměsta. Ale stejně, čím víc jezdím po světě, tím víc se zpátky domů těším. Domů, v Budapešti mě uváděli jako umělce z UK. Nebudu si hrát na Angličana a vůbec na tyhle věci kašlu. Nevadilo mi to ale. Cítím se tu víc doma, než jsem se kdy kde cítil. Stává se ze mě asi namyšlený Londýňan, který si myslí, že všude jinde to není ono.

Ještě stále tady dva dny v týdnu musím tancovat pro mafiány na college. Ještě stále bych se bál o peníze na nájem, kdybych tak nečinil. Peníze ale opravdu nejsou vše.

Chystá se velké stěhování. Z původních obyvatel našeho bytu zde zůstává pouze můj sporadický anglický irský spolubydlící a jinak budeme od ledna ve zcela nové sestavě. Spolubydlící lepší, než jsem tu měl doposavad, bych si těžko mohl přát. Ale vím, že vše dobře dopadne.

Nagoja

To až příště. Jestli se k tomu dostanu dříve než zase za 4 měsíce.

Křeček ve spartakiádním městě duchů

Už to tu je týden. A všechno je jinak, než nám říkali. Možná panika, která byla záměrně vyvolána, způsobila to, že Londýňané buď odjeli na dovolenou anebo se po dobu Her rozhodli pracovat z domu, když to je jen možné. Nicméně výsledek je takový, že doprava není o nic šílenější než za obyčejné ranní špičky, kdy člověk musí stát frontu na metro, protože vozy jsou příliš plné. Dokonce jsem nic takového jako fronty tady ani neviděl. Stratford a hlavní centra dění jsou prý šílená, jinde ale město tepá stejným rytmem jako bez Olympiády či dokonce, jako části centra Londýna, je téměř vylidněné.

Je ale pochopitelné, že se Hry staly oblíbeným tématem konverzace. Zvláštní ale je, že já se tvrzením, že to nesleduji, často ocitám v opozici, jako bych vzdoroval, trucoval, puberťácky se stavěl proti tomu, co ostatní lidi baví. Nerozumím tomu. Nerozumím tomu vůbec. Jsou věci, které považujeme za samozřejmé, i když třeba moc nedávají smysl. To, že jsem dávno přestal věřit v podporování sportovců jen kvůli tomu, že se náhodou narodili či žijí ve stejné zemi jako já, je jedna věc. To, že by na sport šlo pohlížet jako na nejbazilárnější způsob zábavy, při kterém jediný nárok na diváka je doufat, že jimi vybraný atlet vyhraje a řvát a když nevyhraje být smutný a mít radost, když vyhraje, je věcí druhou. Ať se každý baví jak chce, ať mě s tím ale nechá na pokoji.

Nechci, aby došlo k nedorozuměmí. Mám sport rád. Přesto, že jsem nemehlo, velmi rád hraji fotbal a chodím pravidelně plavat. Rád se na sport dívám. Mám rád fotbal, atletiku i tenis. Když ale vidím celou tu kampaň okolo letošních Her a jak moc to je jen o penězích a ničem jiném (viz sponzory Coca-Cola a McDonalds, jejichž produkty by měly být zakázané, ne aby byly partnery největší sportovní události na světě, jak už jsem ostatně poznamenal minule), tak mi to chuť dívat se bere. Nehledě na to, že mám pořád tak trošku něco na práci.

Několik mých známých si nechutně drahé lístky na Olympiádu koupilo, protože to je "jen jednou za život". Budiž. Když ale o něco nejevím normálně zájem, proč najednou utrácet šílené peníze za to, že to je dostupné? Ale to je jedno. Každému co jeho jest.

Já jsem měl "velký den", jak to moje milá nevím proč nazvala, včera. Dva zuby moudrosti, které lákaly kazy po několik let našly svou cestu ven z mých úst. Po dobrém to nešlo a celý včerejší den jsem strávil probíráním ze ze sedativ. Mám nafouklé škraně.

Horečka 2012

Většina věcí už se zbláznila. Pracuji, i když mám před sebou šestitýdenní přestávku, v části Londýna, kde to celé vypukne a jsem v kontaktu s několika málo lidmi, kteří z toho budou mít nějaký užitek. Zbytek se obává pohromy. McDonalds, symbol nezdravé výživy a nadváhy, je "oficiální restaurací" údajně nejdůležitější sportovní událostí světa a plakáty a obří obrazovky s fandícími lidmi se nás pokouší přesvědčit, jak moc se těšíme. Netěšíme se.

Nevím, jak s městem, které i s dojíždějícími čítá asi 12 milionů obyvatel pohne přísun turistů, kteří v závalu nacionalismu přijdou podpořit své skokany, běžce, vrhače, fotbalisty, veslaře, chodce a další. Hraji s jednou houslistkou, která je napůl Australanka a napůl Číňanka. Ta zažila Olympiády v Pekingu i v Sydney a že to prý v obou případech bylo šílené.

Už několik měsíců nás plakáty v hromadné dopravě upozorňují, že "bude lepší vyjít dřív" a že "někdy bude lepší část dojít pěšky". Jak ale bude vyjíždět dřív ten, kdo má různé pochůzky na různých místech a díky přecpané dopravě se mu bude hroutit každodenní plán a jak budou část docházet staří, matky s dětmi anebo violoncellisté, nikoho nezajímá. Proč by.

Říkal jsem si, že to je vyhazování peněz. Jako mnohdy potom a mnohdy předtím jsem se ale mýlil. Těch pár, kteří to celé spískali, si na tom kapsu namastí řádně na vstupenkách a suvenýrech. Přitom se rozhodli neplatit honoráře hudebníkům, kteří v rámci Olympiády mají vystupovat, protože jim to má sloužit jako pocta. A že budou v televizi a každý je uvidí a je to skvělá reklama.. Je to smutnou ukázkou toho, jak to v tomto světě chodí. No ale že by Duran Duran hráli zadarmo? A ochranka, maséři a instalatéři starající se o hladký průběh her a formu sportovců budou pracovat proto, že jim bude ctí?

Nemám nic proti sportu: Naopak zbožňuji jej, vydržím dokonce celé hodiny sedět a dívat se na něj. Parafrází citátu Jerome Klapka Jerome bych chtěl závěrem dodat, že toto není útočení na sportovní klání a sport jako takový. S ním totiž má Olympiáda asi tolik společného jako X Factor s hudbou.

Šmeliny a furianti

Večerní návštěva


Byl květnový večer. I přes hrozivou zimu tomu bylo tak. Asi půl desáté a já jsem byl zaneprázdněn chystáním si dokladů a formulářů k pohovoru (který jsem následující den absolvoval neúspěšně a není s ním třeba ztrácet čas). Někdo zazvonil. Kdo to může být, takhle pozdě, podivil jsem se a šel otevřít. U dveří stáli dva Afričané (o tom, jak jsem se naučil rozeznávat černochy africké od těch karibských, se taktéž rozepisovat nebudu). Jeden štíhlý dlouhán v elegantním kabátě a jeden menší s čepicí. Ten vysoký, že je nás domácí a v Londýně je jenom naskok, jinak žije v Accře, třebaže sám pochází z Gambie. Tak aspoň jednou naše realitka nelhala, pomyslel jsem si a pozval je dál.

"Nedostal jsem od nich zatím ani libru." říkal domácí na adresu naší agentury. Po čtyřech měsících, kdy jsme jim složili nemorálně vysokou zálohu a zaplatili čtyři měsíční nájmy se výše zpronevěřené částky vyšplhala možná na čtyřmístné číslo. Nepočítal jsem a radši ani nechci. Zkrátka nás napálili. Smlouva, kterou jsme všichni podepsali, je neplatná a agentura Better Homes in London si peníze, které jsme jim posílali s tím, že si (asi) nechají provizi a zbytek budou posílat domácímu, strčila do kapsy. Navíc zálohu, která se zde v UK vkládá na tzv DPS (Deposit Protection Scheme), aby byla zajištěna transparentnost zacházení s těmito nemalými částkami, si uložila někam na svůj účet a peníze zmizely. Domácí říká, že přebírá odpovědnost a vše z nich dostane. Pracuje pro Světovou banku (poprvé jsem viděl naživo modrý pas OSN), a tak snad bude vědět jak na to. Ten druhý byl jeho právník, který bydlí pár domů od nás a má rád dobré červené víno (Novou smlouvu s námi přišel podepsat zrovna, když jeden ze spolubydlících slavil narozeniny).

Byli jsme napáleni my i pan domácí. Přesto jsem ale byl rád, že budeme od nyní jednat pouze s ním, právníkem s neskutečně šik kloboukem a synem domácího než s "makléři", kteří jako podvodníci vypadali od začátku. No ale budete v realitách čekat někoho, komu záleží na karmě?


Moudro nakonec

Předem se omlouvám svému kamarádovi, který některé z těchto řádků již četl. Napadlo mě, že možná není náhodou, že tady potkávám tolik lidí Evropanů, Neangličanů, kteří stejně jako já jsou smíšeného původu. Jako bychom se všichni rozhodli opustit své homogenní rodné země a vrhnout se do barevného města, které má tolik tváří, že z pohledu některých tvář ztratilo. Jakoby nás stejně jako všechny ostatní lákalo "být mezi svýma", jen se nám toho v našich domovinách nedostávalo.

Ano, multikulturalismus je pouze naučené fungování různých kultur bok po boku a není kulturou jako takovou, jak můj kamarád říká. Kouzlem Londýna je ale právě to, že tady se to ty kultury do značné míry naučily. Krátce poté, co jsem se sem přistěhoval, jsem na Facebooku zahlédl předvolební plakát politika ČSSD (kandidát do senátu, poslanecké sněmovny či v komunálních volbách, nevím a v této situaci to je zcela jedno) hlásající "Nestydím se za to, že jsem ve své zemi většinou". Pod odkazem nadšené komentáře, že to někdo řekl konečně tak, jak to je a já rád, že nejsem v zemi, kde je takový předvolební slogan považován za normální, natož z úst politické strany, která se tváří levicově.

Rasismus existuje i tady a politická korektnost jej nevymýtí. Imigrace je tématem důležitým jako všude jinde a není ani tady nic zvláštního zeptat se dělníka s cockney přízvukem, odkud pochází jeho rodiče. Není třeba předstírat, že jsme všichni jedna rodina, jeden kmen a všichni se budeme mít rádi na věky věků. Lidé často žijí ve svých komunitách. Jen minimum stigmatizace na základě etnické příslušnosti a obecné vědomí blízké myšlence, že jsme všichni v prvé řadě lidi a až v druhé Irové, Angličané, Rusové, Turci, Nigerijci, Jamajčané či Indové, je dle mého názoru důvodem proč tolik míšenců jako já nachází útočiště právě v tomto zmateném Babylonu.

Půda na vodě, estetika a anestetika, lesk a bída Itálie

Benátky krásné, otřesné a otřesené

Jsem v Itálii. Ne přímo v Benátkách, i když tam jezdím skoro každý den. Tak jako pokaždé od konce mého erasmáckého pobytu před x lety jsem ubytovaný u svého kamaráda v Mestre. Benátky jsou jedinečné. Byla tady se mnou první týden moje milá, a tak jsem tento pracovní pobyt mohl alespoň v oněch počátečních dnech pojmout i jako dovolenou. Bloumali jsme křížem krážem tímto kouzelným městem na vodě.

Bohužel nás ale postihla i negativní stránka, neboť jsme díky očividné národnosti milé byli bráni jako zcela řadoví turisté a to i díky mé znalosti italštiny. Kdekdo se nás snažil oškubat a občas se jim to i podařilo. Benátčanům to přijde normální, je to stejné jako si v Praze. To, že moje milá i přes to, že je Japonka, nemá plno peněz a že žijeme v Londýně ze dne na den, nikoho nezajímá.

Nicméně, nenechali jsme si zážitky pokazit a když někdo z mých přátel měl volno, rádi jsme se nechali provést místy, kde se nám nic takového nestalo. Taky jsme si udělali výlet do Padovy, kde jsem po dobu svého studia tady v Itálii přebýval a jeden koncert našeho klezmerového "projektu" nás zavedl do malebného městečka Bassano del Grappa v podhůří Alp.

Benátky jsou pohádkové. Doslova. Realita je totiž tady, na pevnině v Mestre, kam se většina obyvatel Benátek za posledních padesát let odstěhovala. Drahota, nepraktičnost spojená s nemožností používat konvenční dopravní prostředky a věčné povodně (jedny katastrofální v roce 1966 byly prý jedním z největších spouštěcích mechanismů pro exodus na pevninu) snížily obyvatelstvo žijící na vodě na pouhých 60 tisích obyvatel, zatímco na pevnině jich žije přes 300 tisíc.

Přijeli jsme krátce po prvních dvou ničivých zemětřeseních v oblasti Emilia jihozápadně od Benátek a i zde byly cítit doznívající otřesy, "aftershocks". Lidé se bojí, ale rozměrů katastrofálních jako v místech okolo Bologne zdejší zemětřesení nedosáhlo. Jen se zničehonic začínala klepat okna a člověku se na pár chvil ztratila pevná půda pod nohama.

Smysl pro krásno


Itálie je země kulturního bohatství neskutečných rozměrů. Bezesporu toto bylo spojeno s bohatstvím materiálním v období renesance, která vznikla právě na apeninské kozačce. Je v tom ale i něco trošku jiného.

Italská společnost je hedonistická. Důraz, který je kladený na užívání si dobrých a krásných věcí života, jsem snad nikde jinde v takové míře neviděl. Nemyslím tím dekadentní požitkářství. Spíše jde o uvědomělost a cílení vyhledávání dobrých věcí.

Lze začít u jídla. Itálie je jedna ze dvou zemí, kde jsem nikdy nejedl nic, co by nechutnalo přinejmenším přijatelně. (Tou druhou je Japonsko.) Čím to je? Úrodností? Snad, tradičně zde roste zelenina i ovoce velmi chutné a díky slunci, které je na jih od Alp intenzivnější, je i snažší výroba kvalitního vína.

Dle mého názoru je to ale i otázka přístupu. Vybrat si: Ušetřím na jídle abych si mohl koupit něco jiného nebo ušetřím na něčem jiném, abych si mohl koupit dobré jídlo?

Většina anglických spolubydlících, co jsem zatím měl, si kupovali  polotovary anebo si uvařili něco, co zabralo méně než 20 minut a oběd či večeři si šli sníst do svého pokoje na postel k televizi. V Itálii je jídlo společenská událost. No a o rozdílech v přístupu k "chuti" a "objemu" mezi Italy a Čechy jsem se toho ve svém životě napovídal ažaž.

Nechci ale nikoho a nic shazovat. Jen porovnávám. Stejně lze nalézt rozdíly mezi tím, jak vnímají Italové a Angličané či Češi noční život a konzumaci alkoholu. Komunikace je v Itálii důležitou věcí a většina Italů si jde ve hlavně "pokecat" a dát si něco, co potěší jejich chuťové buňky a přitom se třeba malinko picnout. Trošku podobné českému chození na pivo. Nicméně člověku, až jakmile českou kotlinu opustí, dojde, jak monstrózní konzumaci piva spousta Čechů považuje za normální.

V Anglii je to ale ještě o kousek dále. Přiznám se, že se vyhýbám víkendovému chození na pivo. Důvod? 99% míst, které si přes týden říkají hospody, to o víkendu rozjedou ve velkém stylu. Stanou se z nich přecpaná místa s hlasitou hudbou, při které neslyšíte vlastního slova, natož, abyste si s někým popovídali. Připomíná vám to diskotéku? Problém je v tom, že skoro nikdo netančí. A tak to jediné, co můžete udělat, je naládovat do sebe co nejvíce alkoholu, abyste celý ten blázinec přežili. Někdo tvrdí, že hudbu pouštějí tak hlasitě právě proto, aby lidé více pili. Nicméně, kdyby většina mladých taková místa nevyhledávali, tak by se hospodám taková taktika nevyplatila.

Zkrátka,už chápu proč mám tak rád večerní Benátky a vyhýbám se anglickým hospodám (a to vlastně i v týdnu). Italové vnímání svět esteticky. Tak, že člověk zapíná všechny smysly a je uprostřed dění. Anglická zábava je anestetická, taková, při které do sebe vpravím co nejvíce jedu a ráno s bolavou hlavou si budu pochvalovat jaká to je legrace ztratit kontrolu nad svým jednáním.

Je na každém, co si vybereme. Výhodou naší doby je, že na výběr máme. Obojí má svoje pro i proti, neboť svět nemůže být složen jen z věcí, které přinášejí požitek.

Otázka na závěr

Ptáte se, proč se sem tedy nepřestěhuji? I já jsem se nutně musel zeptat, proč jsem si vybral deštivý Londýn a ne slunnou Itálii, když kontakty jsem měl právě tady. Ve Venetu (oblasti, jejímž hlavním městem jsou Benátky, ale která zahrnuje i další klenoty kulturní i přírodní jako Veronu, Padovu či Dolomity) je hodně přistěhovalců. Ano, přistěhovalců, nikoliv Italů s původem jinde.

Benátky jsou plné Afričanů a Bangladéšanů prodávající růže, falešné kabelky a různé tretky. Hodně Bangladéšanů prodává světélka s vrtulkou, které neustále vyhazují do vzduchu pro vzbuzení pozornosti. Nicméně jich je hodně a večer vypadají turistické části Benátek jako město zelených a fialových světlušek.

Člověk se musí prát a i když přijde do Evropy ze země "třetího světa", příležitosti se na něj nepohrnou. Nevím nic o příbězích těchto lidí, nicméně nikoho takového v Londýně nevidím. "Práce není ani pro našince", by řekl mnohý Severoital a snad má i pravdu. Nicméně země, ve které veškeré původní obyvatelstvo je šíleně bohaté (i přes mediální bububu o recesi a krizi eura tomu tak stále je) a veškeré obyvatelstvo zvenčí žebrá, má zcela určitě nějaký problém.

V Itálii vládne mentalita vázanosti k rodné hroudě. Na tom není nic špatného. Ale je to spojené i s neochotou přijímat kohokoliv zvenčí. Odvěký problém mezi severem a jihem je toho důkazem. I obyvatelé různých oblastí vůči sobě často cítí antipatie. Jaký pak asi budou mít přístup vůči lidem z jiného kontinentu?

Můžeme polemizovat o tom, jak je dobré zachovat si svou identitu a být vůči nim loajální, nenechat si svůj pěkný čistý svět pošpinit někým zvenčí, kdo neuznává moje hodnoty, ale nic mi nepřinese. Naštvaná stárnoucí společnost (nejen) Itálie by si ale mohla uvědomit, kdo by jim mohl vydělávat na důchody, až jim jejich jediné dítě odroste. Ale těžko soudit, nevím, jaké jsou příčiny. Vidím jen důsledky a podle těch se těžko posuzuje.

Neměl jsem a nemám v Londýně na růžích ustláno a vím, že tady v Itálii bych neprodával cetky, kdybych se tehdy, ne přelomu desetiletí, byl rozhodl přestěhovat sem. Vím ale, že těch málo příležitostí, co mám ve Velké Británii, bych tady asi těžko dostal. Navíc jsem velice rád, že žiji v zemi, ve které si lidé uvědomují, že je svět za hranicemi jejich vesnice a že se toho světa není zapotřebí bát.

Rozepsal jsem se. Omlouvám se. A taky se omlouvám za všechno to zobecňování. Znám výborné anglické kuchaře, italské ožraly, české abstinenty, italské bojovníky za lidská práva a londýnské pravicové extremisty. Jak se ale člověk může v tom dnešním světě bez trošky zobecňování vyznat?

Zase o hudbě a kulturních rozdílech

Pouliční tao

Déšť. Slunce. Vítr. Zima. Hlasitá hudba linoucí se ze stánků a obchodů. Otrávení stánkaři. Nepřátelští majitelé obchodů. Policie. Někdy i ostatní umělci. Je hodně věcí, které hudebníkům snažícím si vydělat nějakou tu libru na ulici mohou být na obtíž, či jim dokonce v jejich živobytí bránit. Je ale hodně věcí, které vyváží negativa a dělají z hraní na ulice příjemnou zkušenost, která život hudebníka obohacuje.

Třeba asi před měsícem jsem byl požádán majitelem knihkupectví na jedné lodi, jestli bych v jejich obchůdku nechtěl zahrát. Loď je na kanálech Londýna nejen dopravním prostředkem, ale i poměrně oblíbeným obydlím či, jako v tomto případě, místem pro podnikání. Nápad se mi líbil, a tak jsem se onoho slunečného odpoledne vyskytl na střeše onoho knihkupectví a říkal si, že o zážitky opravdu nouze není.

Neustále potkávám další pouliční hráče a musím říct, že mnohé z nich obdivuji. Často ani ne tak kvůli jejich muzikantskému umu, třebaže je často slyšet velmi dobré muzikanty. Spíše si cením toho, jakým způsobem si jdou tito lidé za svým cílem, kterým je hudba samotná.

Ulici lze takto vidět nejen jako jejich pódium ale často i téměř symbolicky jako jejich cestu k úspěchu, k nalezení publika, k možnosti toho, co spousta lidí považuje za samozřejmost. Být za svou práci zaplaceni a živit se jí.

Já jsem se z této cesty odklonil. Respektive mou cestou není pouze ulice, ale i kontakty získané jinak. Moje duše ale dostává veliké šrámy, což ve mě vzbuzuje ještě větší obdiv k oněm pouličním umělcům, kteří než aby někde zaprodávali duši ďáblu, budou žít v podnájmech a squatech, ale přitom si nepřestávají ve svém každodenním snažení jít za tím, co i já ve svém životě považuji za to nejdůležitější.

Dvojí karma


Ano. Já zatím učím někdy velmi chytré a sympatické, někdy neschopné a sympatické, někdy neschopné a nesympatické a někdy nezvladatelné jedince v jedné z nejzvláštnějších čtvrtí Londýna a tluču se do hlavy. Copak studenti! Ti jsou tací, jací jsou a nikdy jiní nebudou a nebyli! Že někteří nemají smysl pro povinnost bude chyba rodičů ale i společnosti, ve které vyrůstají. Jenže smysl pro pořádek a profesionalita musí vycházet svrchu, a i když studenti chápou, že ryba smrdí od hlavy a že neschopa č.1 sedí v hlavním křesle a má absolutní moc nade všemi, tak je jasné, že se nic nezmění.

Někdy chodím hlavou proti zdi. Klepu na dřevo, ale zatím se mi nestalo, že bych toho musel litovat. Alespoň ne s odstupem. Můj šéf, šarlatán nejtěžšího kalibru, mě několikrát zneužil ke svým choutkám zneuctít hudbu, v tomto případě vážnou, a já jsem se podvolil. Jak mé srdce krvácelo! Snažil jsem se usmívat, protože jsem věděl, že mi jde o živobytí, ale pohár přetekl. Po anglicku (což znamená velmi slušně, ale stále jasně) jsem jej poslal do oněch míst, že jsem na takový jeho projekt "busy" a teď si vyžírám následky.

Dle mého indického kamaráda V dělám chybu. Tento můj kamarád, ač sám velmi schopný hudebník a hluboce duchovně založený člověk, má na tyto věci náhled dost rozličný od toho mého. Na šéfa, o kterém, stejně jako já, je přesvědčený, že je úplný trouba, se bude usmívat a pochlebovat mu. Ne, protože by od něj něco chtěl, ale protože nechce přijít o zaměstnání a vůči šéfovi, který mi dal práci a umožnil mi uživit se, je zapotřebí zachovat loajalitu.

To, co vypadá jako faleš a přetvářka v jedné kultuře, je pud sebezáchovy v jiné. Asi ve společnosti, ve které být chudý znamená být sežrán psy, se dívají na některé věci jinak. Trvalo mi několik rozhovorů s tímto vskutku (a bez ironie) nezkaženým člověkem, než jsem to pochopil.

Inu, já tak neuvažuji, a tak vzpomínám na fidlání na ulici jako na období, kdy jsem se živil něčím, čím moje karma netrpěla. No ale dám výpověď?

Sucho a dva hororové příběhy

Je sucho. Oficiálně a dlouhodobě. Neobvykle slunečné počasí uplynulých dvou let si odneslo daň v podobě kriticky snížených hladin podzemní vody Velké Británie. Tak je snad dobře, že si to anglické nebe v posledních dvou týdnech vynahrazuje. Naštěstí jsem se beztak rozhodl omezit hraní na ulici na minimum a raději se věnovat cvičení v klidu domova.

Příběh první:

Můj spolubydlící pracuje jako asistent učitele pro jednu agenturu. Ta mu každé ráno volá a posílá ho asistovat do různých škol po celém Londýně. Hlavně v poslední době pracoval ve dvou ve východním Londýně, které sdílejí stejného ředitele.

Toto pondělí hlídal páťáky během přestávky. Jedna skupinka si hrála s míčem v části hřiště, kde jsou míčové hry zakázány (dost obvyklý jev v obytných čtvrtích tohoto města), a tak je A, můj spolubydlící, šel napomenout a ať jdou jinam. Děti se ale záhy na zakázanou část hřiště i s míčem vrátily, a tak je A šel znovu napomenout. To se opakovalo několikrát a mému příteli zbývalo méně a méně trpělivosti. Nakonec se rozhodl dětem jednoduše míč sebrat, přičemž, aby na míč dosáhl, dvě děti zlehka odsunul.

O přestávce na oběd mu volali z ředitelny, ať se okamžitě dostaví. V ředitelně byly čtyři z neposlušných dětí a ředitel, který se ihned jal výslechu. Že je prý uhodil, tvrdily děti. Můj kamarád se pokusil vysvětlit, oč se jednalo, nicméně mu bylo sděleno, že okamžitě musí pryč. Zcela šokován a za dohledu (!) si šel pro své věci, byl vyveden a nevěřil, co se to stalo.

Čtyřem smradům, kteří měli být potrestáni za to, že neuposlechly pokynů učitele, nejen, že jejich chování prošlo. Docílili navíc ještě toho, že člověk, který neudělal nic špatně a který musí platit nájem a účty, byl na hodinu vyhozen. Ano, děti potřebují být chráněny, ale společnosti, která děti neumí trestat, naopak jim dává převahu nad dospělými, a nepěstuje v nich žádnou úctu k autoritám, se takto vržený boomerang vrátí šeredně. A už se vrací, ale jakoby to nikdo nechtěl chápat.

Agentura, která zaměstnává mého spolubydlícího ale naštěstí z tohoto incidentu větší závěry nedělala, a tak dnes má zkušební směnu v jiného škole.

Příběh druhý:


David Cameron a celá současná legislativa Spojeného království se netají tím, že chtějí podmínky pro pobyt cizinců ve své zemi zpřísnit. Proč ne, já mám na celou situaci svůj extrémní názor, ale jsem si dobře vědom, kde leží hranice reality. Nicméně mi stále někdy zůstává rozum stát nad bezprávím, které toto zpřísňování způsobuje.

Kamarádce mé milé, taktéž Japonce, končilo vízum. Ačkoliv je kvalifikovaná neurochiruržka, rozhodla se přihlásit se ještě na kurz angličtiny a zažádat si o vízum studentské. Mohlo by se zdát, že když tu nějakou dobu žila, měla by přece umět anglicky dobře a žádný kurz nepotřebuje. Není na mě, abych soudil, nicméně vízum dostala. Akorát jí to nové, studentské, vstoupilo v platnost několik týdnů potom, co jí to staré, pracovní, vypršelo. A tak odjela do Turecka na výlet, "backpacking", na čundr.

Při návratu na letišti (nevím na kterém londýnském se to odehrálo) se UKBA (UK Border Agency) ale moc nezamlouvaly její doklady. Vzali si ji do cely a po výslechu se rozhodli ji do Spojeného království nepustit. A nejen to. Byla okamžitě deportována do Japonska se zákazem se do UK vrátit 10 let. Veškerý majetek v bytě, na který má smlouvu a kde stále musí po dobu výpovědní lhůty platit nájem, musela nechat tak, jak jej opustila, když odjížděla do Turecka a školné na onen kurz plus poplatek za vízum jí taky nebude nikdo vracet. Zde je řeč o librách v čtyřmístných částkách!

Proč? Podle pohraničních úředníků měla ona Japonka štěstí, že jí dali to vízum předtím. Žádné diskuze, chyby ostatních úředníků z dob dřívějších nemůžou zůstat nenapraveny! Že by bylo bývalo stačilo ji odmítnout s vízem studentským a tak ji umožnit si naplánovat život a nezacházet s člověkem, který žádná pravidla neporušil, jako se zločinecem, asi nikomu nepřišlo důležité.

Nedokážu si představit "menšinu", která by ohrožovala britský trh práce a sociální systém méně než Japonci. Nicméně mezinárodní úmluvy jsou mezinárodní úmluvy, a tak tady může legálně vegetovat a po roce práce na stavbě pobírat sociální dávky kdejaký pobuda z Polska nebo Bulharska, ale jste-li z jakékoliv země mimo Evropu unii, počítejte, že s vámi možná bude zacházeno jako s kusem špíny.

Třetí jaro

A znovu se musím pozastavit nad tím, jak to letí. Jsou to dva roky a devět dní, co jsem sem připlul, rok a devět dní od toho, co jsem udělal bizarní pohovor na college a dva dny od toho, co jsem si poprvé tady v Hlavním městě zahrál s větším profesionálním hudebním tělesem.

Komorní orchestr sestavený z většinou z čerstvých absolventů Královské akademie, Královské college a podobných elitních škol. Někteří hráči jsou vynikající, někteří "pouze" dobří a všichni očividně zkušenější než já. Není to legrace, po dvou a půl letech hraní na ulici, hraní po hospodách s kapelami a celkové orchestrální abstinence se ocitnout v takovém souboru.

Konkurence tady v Londýně číhá na každém rohu a člověk si může být jist, že ať dělá cokoliv, tak se najde několik lidí, kteří to dělají lépe. To ale považuji za velmi užitečný stimul.

Zda se mi znovu ozvou je ve hvězdách, řekl bych že databáze vedoucího souboru čítá mnoho cellistu, nicméně považuji za úspěch vůbec to, že jsem s nimi vystupoval.

Kromě tohoto se mi diář plní někdy i placeným hraním a já se těším, že budu moct svému zatím jedinému pravidelnému zaměstnanci dát okázalé "fuck off" co nejdříve. Mám rád své studenty, mám rád své kolegy, ale náš šéf nechává mé srdce krvácet příliš.

Black White

Občas ani nevím, co je za den. Kdyby z většiny týdnů jako skály netrčely úterky a středy kdy se za ranní špičky přecpanou Overground a metrem kodrcám do college, ztratil bych téměř přehled. Ranní špička je zábavná. Člověk kvůli přeplněnosti vagónů někdy nastoupí až na třetí vlak, který přijede, a neví, koho by za zpoždění, se kterým se dostaví do práce, proklel. Není koho.

Nebudu se rozepisovat o tom, kolik toho mám a jak z toho nic nemám. Jak dřu bídu i když nemám volných dnů, jak ztrácím víru v lidské pokolení a jak se učím asertivitě.

Učím se jazz, když studenti nechodí, cvičím licky a různá cvičení na klavír a snažím se zahrát vše ve všech tóninách. Z těch černých a bílých kláves se mi motá hlava a někdy až doufám, že mě někdo vyruší a zachrání můj mozek před zavařením.

Jsem překvapen, že můj blog ještě někdo čte. Jsem ale rád, že si aspoň občas procvičím češtinu napsáním nějakých svých, řekněme, myšlenek. Čeká mě opět divoký kolotoč v rytmu klezmeru a spolupráce s Indy na severu Anglie dostává stále jasnějších kontur.

Slyšeli jste někdy o indickém čase? Nemyslím časové pásmu, ale pojetí času. Já taky ne, ale napadlo mě to a potvrdila mi to anglická sekretářka společnosti organizující ony koncerty. Shodli jsme se na tom, že taková věc existuje.

Indové mají pojetí času tak lineární, že člověk až žasne, kolik času lze promrhat neděláním vůbec ničeho. Nestěžuji si, zkoušky jsou velmi produktivní a to ostatní, co prožívám, mi alespoň pomáhá pochopit jak funguje indická hudba a proč tomu tak je.

Community Music

Už jsem zpátky skoro týden. V Itálii bylo dobře. Až na pohromu, kterou jsem způsobil na poslední den a o které se raději nebudu rozepisovat, byl tento "zájezd" nejen příjemný, ale v mnohém užitečný.

Jeden koncert v Trevisu, jeden ve Forte Marghera u Mestre, jeden přímo v Mestre a tři v Benátkách. Z toho jeden na karnevalu, překvapivě ze všech suverénně nejhorší. Zvuková zkouška, která proběhla za velmi podivných okolností, vyústila v situaci, ve které v Campo Santa Agnese stálo asi 300 lidí, kteří nás neslyšeli, jen viděli čtyři poskakující muzikanty. Celé to mohlo připomínat tragikomickou pantomimu. Kdo trošku zná problémy s ozvučováním, ví, jaký je problém na pódiu odhadnout, co vlastně slyší publikum.

Taky jsme spoustu času strávili ve studiu. K našemu velkému štěstí je akordeonista souboru taky zvukař, a tak jsme mohli nahrávat a zkoušet v pohodlí jeho domácího studia ve vesnici mezi Benátkami a Trevisem.

Možná je trávník souseda doopravdy zelenější. Nicméně si nemohu pomoct, ale mám pocit, že v Itálii přes veškeré ekonomické nesnáze uplynulých let hudebníci požívají alespoň nějakého respektu. Nikde se uměním nebohatne (alespoň tak nečiní samotní umělci), ale narozdíl od Londýna v této zemi nemají pořadatelé pocit, že hudebníkům prokazují laskavost tím, že je nechají hrát. To samo o sobě jsem považoval za velmi příjemnou změnu.

Hned po příjezdu a jednom jako vždy velmi plodném dni na college jsem odjel do Leedsu na dvoudenní zkoušení s Indy. Zkoušeli jsme u loutkáře, který vyrábí figuríny např. pro muzikály West Endu a jehož ateliéru dominuje obří napodobenina Margaret Thatcher. Brr!

Jsou v jednání koncerty a vypadá to nadějně. Kolikrát už ale mé hudební projekty tady v Londýně vypadaly "nadějně". Je snad rozdíl v tom, že celý projekt organizuje V, výborný houslista a flétnista z Chennai (neboli Mádrasu), profesionál, který nemá v plánu vymetat londýnské putyky a který pracuje pro společnost, která organizuje koncerty indické hudby po celé severní Anglii a že ředitelka této společnosti v tomto projektu zpívá. Snad ano.

Dost filzofování

Sněžilo. Tuto zimu zažívám české Vánoce na blátě a italský karneval pod sněhem. Pro Italy to je konec světa.

Máme za sebou první koncert v Benátkách a čeká nás nahrávání a dalších pár koncertů v okolí města na vodě a jeden přímo na karnevale. Venku, uvidíme, jestli nezmrzneme.

Krize je všude. Za ty bezmála čtyři roky, co jsem tu nebyl, se toho ale moc nezměnilo. Znovu si užívám italských stravovacích návyků, na dva týdny jsem upustil od své bezcukrové stravy a divím se, jak mi tu vše přijde levné. Ne moc, ale trošku. Dost na to, abych si připadal se svými librami bohatý. Aspoň na chvíli.

Ale k té krizi. Z pohledu muzikanta tady stejně jako v Londýně je čím dál tím méně práce, čím dál tím méně možností si hraním vydělat. Ještě tady ale, mám pocit, nezašel kapitalismus do tak zrůdných extrémů jako v Londýně. Těžko říct, trávník souseda je vždy zelenější, jak Italové říkají.

A ještě jednou ke krizi. Nejedná se o "celosvětovou krizi", ale spíš o přemísťování ekonomické převahy ze Západu na Východ? Opak toho, co se odehrávalo v šestnáctém století?

Dost filozofování. Ačkoliv má veřejnost pocit, že bohatství je v rukou Židů, je klezmer hudbou chudých. Hudbou bolesti a radosti současně, kterou obdivoval sám Šostakovič. Občas mě udivuje, kolik má společného s hudbou moravskou, a jak se svým "východoevropským" původem k této hudbě mám opravdu blíže než Italové nebo Angláni. I když cvičit musíme všichni.

Krátký příspěvek o stěhování 2

Tak je to tady. Dali jsme sbohem východnímu Londýnu a odstěhovali se do země nikoho mezi částmi New Cross a Peckham na jihovýchodě města. Zabydlujeme se, jde to pomalu, jsme tu všichni noví. Zato se nám splnil sen sdílet byt s přáteli a ne s lidmi, kteří si dali inzerát. Složení: my dva, italský kamarád se svojí australskou přítelkyní a spolubydlící z předešlého bytu, anglický Ir.

New Cross je domovem Goldsmiths University, která je zase almou mater nejednoho slavného umělce a houslistky a violistky kvarteta, se kterým jsem začal minulý týden hrát.

Peckham je zase prý v Londýně oblastí nejpestřejší co se etnického složení týče. Je to taky ale čtvrť, která je na cestě ke stejnému dvojsečnému štěstí jako Hackney, kde se z nechvalně proslulé chudé čtvrti stal domov umělců a bohémů, na které nalákaná střední vrstva vystřelila ceny nemovitostí do nebes. Kdo je pijavicí společnosti? "Underclass" na podpoře anebo "middle class", která svým dychtěním po dobrodružství vyhání nemajetné z jejich domovů?

Realitní makléři nám stále ještě život trošku komplikují. Jsem ale optimista a doufám, že vše dobře dopadnu, než se příští týden vydám na necelé dva týdny do Itálie. Nejedu na dovolenou.

Bude dobře

Život je těžký. Za ty bezmála dva roky jsem si už nejednou postěžoval. Stěhování se táhne jako s prominutím sopel a ubírá nám na energii i na čase více než by bylo zdrávo. Doufáme, že za týden touto dobou už bude dobře.

Tento týden jedna studentka na college na chodbě zavolala "Kde je ten běloch?". Můj kolega vyběhl z kanceláře a napomenul ji, že nesmí říkat, že někdo je "white". Že se takové výrazy ve škole neakceptují, že to je rasistické. Možná je dobré poznamenat, že studentka je černoška a profesor míšenec (takže ve většinově bílé společnosti taky vnímán jako černoch).

Napadlo mě, že to Britové s politickou korektností malinko přehání a že za pár let bude třeba nepřípustné říct: "Kde je ta ženská?", protože by to bylo považováno za sexistický výrok. Navíc takový přístup pouze prohloubí rozdíl mezi tím, co si lidi myslí a co říkají.

Na druhou stranu, říct o někom, že je "bílý" nebo "černý" s sebou stále nese důraz na něco, načež by důraz v ideální společnosti (která neexistuje) kladen být neměl.

Vtipné na tom celém je, že jsem se autorky onoho "rasistického" výroku ten samý den ráno zeptal, jestli ví, kdo to je Nina Simone. A ona, že ne. A já, že je dobrá zpěvačka. A ona, jestli je jazzová. A já že jo. A ona na to, jestli je černoška nebo běloška. A já jsem jí odpověděl, že černoška. A nikdo nikoho z rasismu neobvinil.

Musím se ale přiznat, že uvažovat stylem "černý jazzový muzikant=dobrý jazzový muzikant" je jako tvrdit, že černoši nejsou schopni hrát vážnou hudbu. Obojí je nepravdivé a vlastně rasistické tvrzení. Až lidem přestanou tyhle věci přicházet důležité, bude dobře. Proč mě ale tak láká Japonsko?

Mimochodem, onen profesor, o které jsem se zmiňoval, měl kdysi kapelu, která vydala několik poměrně úspěšných singlů a se kterou jel světové turné s Lenny Kravitzem. Ten pak po rozpadu kapely hostoval na jeho dalším albu. Tento můj kolega a kamarád sebou dvě dekády poté, co se octl blízko rockovému nebi, musí nechat orat a vláčet na zavšivené instituci v zavšiveném koutu východního Londýna.

Mnoho muzikantů, kteří by měli na růžích ustláno, věru není. Nezbývá, než na sobě pracovat a doufat, že jednou...

Definitivní zánik

Je to těžké. Dokud člověk nezačne vydělávat jako průměrný bohatý člověk a nekoupí si vlastní, tak se bude pořád stěhovat. V současné době nám celé dny zaplňuje hledání, telefonování, dostavování se na schůzky a jedno zklamání za druhým. Prý, že hledat ve více lidech je snažší!

Doufám, že až si příště najdu několik chvilek na psaní blogu, tak už budu bydlet v novém, nebo budu vědět, kde budu bydlet a nebudu se těmto pošetilým třem odstavcům v nějakém zatím nezneškodněném squatu smát. Squatterům od letošních změn v legislativě tady v Londýně už prý pšenka nepokvete.

A taky jsem byl přijat do další hudební školy. Moc práce mi zatím nedali, ale beru to snad jako dobrý krok směrem pryč z college. Pokud se nám podaří sehnat nějaké pěkné místo ne dál od centra než jednu hodinu s přestupy a s nevysokým nájmem, tak budu mít pocit, že jsem do roku, který bude znamenat definitivní zánik mayské civilizace, vstoupil pravou nohou.