Jeden koncert v Trevisu, jeden ve Forte Marghera u Mestre, jeden přímo v Mestre a tři v Benátkách. Z toho jeden na karnevalu, překvapivě ze všech suverénně nejhorší. Zvuková zkouška, která proběhla za velmi podivných okolností, vyústila v situaci, ve které v Campo Santa Agnese stálo asi 300 lidí, kteří nás neslyšeli, jen viděli čtyři poskakující muzikanty. Celé to mohlo připomínat tragikomickou pantomimu. Kdo trošku zná problémy s ozvučováním, ví, jaký je problém na pódiu odhadnout, co vlastně slyší publikum.
Taky jsme spoustu času strávili ve studiu. K našemu velkému štěstí je akordeonista souboru taky zvukař, a tak jsme mohli nahrávat a zkoušet v pohodlí jeho domácího studia ve vesnici mezi Benátkami a Trevisem.
Možná je trávník souseda doopravdy zelenější. Nicméně si nemohu pomoct, ale mám pocit, že v Itálii přes veškeré ekonomické nesnáze uplynulých let hudebníci požívají alespoň nějakého respektu. Nikde se uměním nebohatne (alespoň tak nečiní samotní umělci), ale narozdíl od Londýna v této zemi nemají pořadatelé pocit, že hudebníkům prokazují laskavost tím, že je nechají hrát. To samo o sobě jsem považoval za velmi příjemnou změnu.
Hned po příjezdu a jednom jako vždy velmi plodném dni na college jsem odjel do Leedsu na dvoudenní zkoušení s Indy. Zkoušeli jsme u loutkáře, který vyrábí figuríny např. pro muzikály West Endu a jehož ateliéru dominuje obří napodobenina Margaret Thatcher. Brr!
Jsou v jednání koncerty a vypadá to nadějně. Kolikrát už ale mé hudební projekty tady v Londýně vypadaly "nadějně". Je snad rozdíl v tom, že celý projekt organizuje V, výborný houslista a flétnista z Chennai (neboli Mádrasu), profesionál, který nemá v plánu vymetat londýnské putyky a který pracuje pro společnost, která organizuje koncerty indické hudby po celé severní Anglii a že ředitelka této společnosti v tomto projektu zpívá. Snad ano.
Žádné komentáře:
Okomentovat