Black White

Občas ani nevím, co je za den. Kdyby z většiny týdnů jako skály netrčely úterky a středy kdy se za ranní špičky přecpanou Overground a metrem kodrcám do college, ztratil bych téměř přehled. Ranní špička je zábavná. Člověk kvůli přeplněnosti vagónů někdy nastoupí až na třetí vlak, který přijede, a neví, koho by za zpoždění, se kterým se dostaví do práce, proklel. Není koho.

Nebudu se rozepisovat o tom, kolik toho mám a jak z toho nic nemám. Jak dřu bídu i když nemám volných dnů, jak ztrácím víru v lidské pokolení a jak se učím asertivitě.

Učím se jazz, když studenti nechodí, cvičím licky a různá cvičení na klavír a snažím se zahrát vše ve všech tóninách. Z těch černých a bílých kláves se mi motá hlava a někdy až doufám, že mě někdo vyruší a zachrání můj mozek před zavařením.

Jsem překvapen, že můj blog ještě někdo čte. Jsem ale rád, že si aspoň občas procvičím češtinu napsáním nějakých svých, řekněme, myšlenek. Čeká mě opět divoký kolotoč v rytmu klezmeru a spolupráce s Indy na severu Anglie dostává stále jasnějších kontur.

Slyšeli jste někdy o indickém čase? Nemyslím časové pásmu, ale pojetí času. Já taky ne, ale napadlo mě to a potvrdila mi to anglická sekretářka společnosti organizující ony koncerty. Shodli jsme se na tom, že taková věc existuje.

Indové mají pojetí času tak lineární, že člověk až žasne, kolik času lze promrhat neděláním vůbec ničeho. Nestěžuji si, zkoušky jsou velmi produktivní a to ostatní, co prožívám, mi alespoň pomáhá pochopit jak funguje indická hudba a proč tomu tak je.