O zacházení s časem a střetu civilizací

Počasí se stále kazí a teploty se opět nebezpečně blíží nule. Nic pro pouliční hráče, hlavně ty smyčcové. Mě to ale rmoutilo jen do chvíle, kdy mě překladatelská agentura zahrnula prací na příštích několik dní. Proběhne-li vše podle plánu, budu celý tento týden běhat po doktorech a prohlubovat si znalost své skromné lékařské italštiny. Můj táta mi kdysi říkal, že tlumočení se naučím nejlépe tak, že jej budu praktikovat, a tak jdu v jeho šlépějích a učím se tlumočit jazyky, ze kterých ani jeden není můj rodný.

Taky ve volném čase zkouším, učím se hity posledních pěti desetiletí v naději, že si tím třeba někdy něco vydělám. Plány jsou a já do podrobností nebudu zacházet. Jsem v té své téměř nezaměstnanosti zaměstnán dost a to je dobře. Hrozba toho, že opět vyběhnu z peněz (záměrný anglikanismus), tu je, ale snažím se ji odvracet. Všemi možnými způsoby doufaje, že metoda pokus-omyl začne nosit čím dál méně omylů.

Jsou totiž dva druhy lidí. Ti, kteří dělí lidi na dva druhy a ti kteří je nedělí (ne můj nápad, už Ken Robinson, v jehož projevu jsem to slyšel, někoho citoval). A taky ti, kteří přijdou do práce na domluvenou dobu, domluvenou dobu stráví činností či nečinností, v jistou dobu se z práce vrací domů a tak každý den od pondělí do pátku. Jednou za měsíc dostanou pozvolna rostoucí výplatu.

Mně vyhovuje vést si diář, snažit se být včas, lítat, mít každý den trošku jiný. Dělat různé věci. I často frustrující situace z toho, že stávkuje metro nebo že se s nějakým problémem setkávám poprvé, mi stojí za to věnovat se činnostem, které neustále vyžadují něco nového.

Pamatuji se, že několik let zpátky můj dobrý kamarád D viděl můj diář a divil se, že mě to baví. Ne, že by byl diář příliš nabitý, jen tento můj kamarád patří do té skupiny první, jej baví práce tak, jak je, a situace, že by každý den byl na jiném místě a dělal něco jiného, je pro něj nepředstavitelná.

Zatím bohužel není tento můj pestrý život naplněn výdělkem, abych mohl důstojně žít. Nezapomínám ale, že jsem přistěhovalcem v divoké kapitalistické zemi, kde o holou existenci bojuje i mnohý schopný domorodec, a tak si nestěžuji. "Because I'm English", mi odpověděl kamarád, tesař (jinak vystudovaný fyzik) proč jej vyhodili ze stavby, na které pracoval. Poláci.

Výlet

Jako tlumočník v nemocnicích se občas dostanu k zajímavým případům a doslechnu se zajímavé a často dost smutné příběhy. Slib mlčenlivosti mě ale váže nic nepouštět ven. Nicméně to, že jsem dnes tlumočil poprvé italštinu, prozradit můžu. Taky to, že jsem byl párkrát nedostatkem slovní zásoby zahnán do úzkých. Nakonec ale vše dobře dopadlo a žádná informace se neztratila.

Když jsem byl na cestě domů, tak jsem v doubledeckeru seděl ve spodním patře. Těsně před jednou zastávkou se ozvalo z horního patra rychlé dupání takové, že trošku zbystřili všichni v přízemí. Po chvilce autobus zastavil a ze schodů seběhli jak střely tři mladíci, hip hopoví kapucíni. Když se autobus opět rozjel, sešel dolů někdo jiný, že bychom neměli nikam jezdit, že nahoře je zraněný člověk.

Po autobuse se začala šířit zpráva, že nahoře někdo krvácí z nosu a začalo i nám dole být jasné, co se asi tak odehrálo. Některým taky začalo docházet, že doopravdy nikam nejedeme, a tak se zvedali ze sedadel a vystupovali z autobusu. Za chvíli se schodů sešla dvojice Asiatů (tipuji na jihovýchodní Asii), jeden z nich s krvácejícím nosem. Nevypadal dramaticky zraněně, ale podle jejich slov, stejně jako slov očitých svědků, mu oni mladíci strhli řetěz z krku a při náznaku odporu jej před kamerami a spoustou očitých svědků zbili. Řidič nás z autobusu slušně vykázal, že musí zavolat policii a vše nahlásit. Další autobus přijel během minuty.

A tak mám během jednoho dne za sebou první tlumočení z italštiny a poprvé jsem se v tomto velkoměstě ocitl v blízkosti loupežného přepadení. Ve dvě odpoledne.

(london)

Řekl jsem si, že nebudu na nic čekat. Hned jak si umyji ruce od přípravku proti vodnímu kameni, kterým se čistí kotel na polévky, a hned jak přestanu muset nosit černou uniformu a zástěru, chci sedět na ulici a líbeznými tóny vábit ty šťastnější obyvatele této země a návštěvníky k vhození nějakého toho drobného do mého futrálu.

Inu, skončil jsem v pátek. V sobotu lilo jak z konve a když jsem se na svoji oblíbenou Brick Lane vypravil v neděli, tak mrholilo. Takové to krásné English počasí, kdy neprší, ale vše je na dotek mokré. Samo o sobě se to přežít dá, nechtěl bych ale poslední finančně hodnotnou věc, kterou vlastním, své cello, o hodnotu připravit. Zato se už znám s prodejkyněmi ze stánků z etiopským jídlem. Takhle jsem si to ale celé nepředstavoval, i když jsem s tím tady v této zemi měl počítat.

V pondělí se mi ozval můj kamarád, kytarista & banjista z obou kapel, se kterými jsem v současné době aktivní, jestli si myslím, že bude dobré počasí na hraní. Tma jak v pytli, zataženo, tentokrát ale bez kapének vody ve vzduchu, tak jsme to zkusili. A tak jsme si hraním svérázných úprav "Smoke on the Water" a "In the Summertime" pro banjo a cello v Sohu vydělali 30 liber za jednu hodinu, což je o 10 víc, než jsem si de facto vydělal za čtyřhodinovu směnu v obchodě se sendviči. Ochladilo se, tak jsme to po oné hodině zabalili, a výdělek jsme samozřejmě dělili vejpůl, ale moje mínění, že jsem chybu neudělal, se mi tím jen potvrdilo. Jen umět poručit větru, dešti...

Kariéra

Moje kariéra v obchodě sítě EAT. dnes skončila. Poslední den jsem díky včerejšímu koncertu s pirátskou kapelou a pokoncerntí akci stejně jako zkušební směnu loni v říjnu strávil s odeznívajícím primátem. Z různých důvodů jsem rád, že to mám za sebou. Moje vedoucí mi v podstatě celou tuto zkušenost, kterou beru jako náhradu za vojnu, hodně ulehčily tím, že byly velice férové (alespoň většinou) a vzhledem k tomu, že vím, že většina vedoucích takových není, jsem se rozhodl na podobné práce se do budoucna vykašlat a nenechat ze sebe dělat hlupáka.

A tak přemýšlím o dalších krocích, jak se v tomto městě neutopit. "Dva roky", tuto informaci jsem tento týden slyšel z úst cellistky, co mě kdysi učila baroknímu cellu (které nevlastním a na které stále neumím). Nebyla první, kdo mi říkala, jak ze zkušenosti vlastní, tak svých známých, že to je doba, které je zapotřebí pro to, aby se člověk tady usadil a začalo se mu dařit. Kdybych sem přišel umývat nádobí a věnoval tomu veškerý čas a úsilí, tak se můžu vypracovat a celé by to bylo rychlejší. Jenže já se pouštím do divokých vod volné nohy, a tak doufám, že mám nyní za sebou polovinu doby živoření.

Musím vymyslet, jak zefektivnit svou hru na ulici, jak si sám sehnat placené koncerty a jak rozšířit řady svých studentů. Možná bych svoje plány nemusel takto internetově vytrubovat. Jen kdyby někdo měl o mě starost, jestli tady neumřu hlady. Trvalo dlouho zjistit, do čeho má cenu investovat čas a úsilí. Mimochodem, taky bych se divil, kdyby mi někdo vyprávěl, že v únoru bude hrát na ulici. Je ale zapotřebí vzít v potaz, že tu je klima oceánské a teploty kolem 10-ti stupňů tu jsou v této roční době zcela běžné.

Hodnoty

Mnoho lidí se bere příliš vážně. Ale to, co se v posledních týdnech odehrálo v ČR přesahuje hranice mého omezeného chápání. Celá ta "krize" okolo doktorů vyhrožujících odchodem do zahraničí mi kromě jiných věcí přijde jako projev toho, která povolání naše společnost považuje za nedůležitá a která za důležitá. Vím, že doktoři v nemocnicích bývají přepracovaní a přetěžováni. Přijde mi ale komické, že se jakákoliv skupina obyvatelstva sama nazývá "elitou národa". Všichni víme, že velká část této "elity" svou práci nedělá pořádně, fláká ji a zdraví lidí a jejich životy, o kterých se dušují, že je chrání, spíše ohrožují.

Vím, že studium medicíny je náročné a dlouhé. Já jsem cello díky tomu, že jsem šel na vysokou školu o dva roky dříve, než je obvyklé, studoval "jenom" osm let. Bez ohledu na zkouškové období nebo prázdniny jsem každý den cvičil, abych se mohl stát profesionálem. S troškou štěstí bych skončil ve filhramonii nebo divadle a pobíral 14 tisíc hrubého, pracoval dopoledne, odpoledne i večery, často šest dnů v týdnu, měl pár týdnů v létě volno.

Někdo by mohl namítnout, že doktorů je zapotřebí. Ano, každý občas doktora potřebujeme. Mně samotnému se ale stalo, že mi ale v době nejpotřebnější díky vlastní nedbalosti a lhostejnosti nepomohli. Napadlo mě, že by bylo zajímavé uskutečnit "stávku hudby", kdy by v daném městě lidé neměli týden přístup k hudbě, živé či reprodukované, aby jim došlo, jak nás "nepotřebují".

Další námitka by mohla být ta, že jsem sám z ČR odešel. Učinil jsem tak ale čistě v cestě za vlastním štěstím a nikomu nebudu říkat, že jsem součástí "elity" a že na mě někdo kvůli tom má brát ohledy.

Nevidím do problematiky českého zdravotnictví dostatečně, abych mohl vynášet soudy. Je úctyhodné, že se lékaři jako jedna z mála skupin v ČR od roku 1989 dokázala vzbouřit proti něčemu, co se jim nelíbí a je-li zapotřebí reforma, je dobře, že se ozvali. Způsob, kterým se tak stalo, ale svědčí o neskutečné aroganci zúčastněných.

Námět pro tento článek jsem čerpal jinde. Daný blogger se ale nechává svými emocemi unášet značně, a tak odkaz můžu zaslat na požádání, ale tady jej zveřejňovat nebudu.

Diários de bicicleta 2011 a slova

Na svatého Valentýna se vyjasnilo. Rozhodl jsem se poprvé rozjet na půjčeném a do té doby zazimovaném kole a znovu jsem se přesvědčil., že pohled na toto město je nejkrásnější ze sedadla tohoto dvoukolého koně. Euforie mě malinko přešla dnes ráno, kdy jsem ještě pln nadšení šlápl do pedálu a zjistil, že mi protivítr možná přimrazí ruce k řídítkům. Nakonec jsem se ale pilným šlapáním a kličkováním mezi černým taxíky a nablýskanými fáry bankéřů zahřál a spokojeně dojel až k Bank of England, kousek od které ještě pár dnů budu prodávat sendviče.

Když jsem minulý týden trávil čekání na tlumočení v kavárně studiem japonštiny, zaslechl jsem hodinu čínštiny probíhající vedle mě. Paní, Číňanka, učila Evropana nejzběsilejšímu ze světových jazyků podobně, jako se v kavárně toho samého řetězce scházím za účelem výuky s N-san já. Nyní bohužel velice zřídka. Nějakou dobu jsem si kutil kartičky se slovíčky, když se u vedlejšího stolu chystala usednout postarší asijská dáma. Moc si už podle obličeje Číňany s Japonci nepletu, tentokrát jsem si ale nebyl jist. Když ale paní vytáhla balík ubrousků a jedním z nich začala na pohled čistý stůl utírat, nebyl jsem již na pochybách.

Člověk potřebuje docela dost cviku na to, aby se národnosti východní Asie naučil rozpoznat. Narazíte na typy, které si splést nemůžete nikdy, hlavně podle oblékání či vystupování, ale musím říct, že i po teď už dlouhém procvičování občas danou osobu zařadit schopen nejsem. Dost praxe mám v práci, kde nám zákazníci chtějící ohřát housku diktují jména, která vyvoláváme, když je svačinka hotová. Tak se mi stalo, že jsem si myslel, že pán je Japonec a jmenoval se Kim anebo dnes, že pán vypadal velmi čínsky a řekl mi s londýnským přízvukem, že je Robert. A taky jsme dnes jedné japonské paní dovrtali objednávku a dali jí jiný toust.

Říkat věci očividné, jako "byl tam ten černoch" nebo "ten obchod, co mají ti Číňani", nebo dokonce "Číňana od Japonce, to já poznám!", není politicky příliš korektní a spíše se hodí použít eufemismů a na to, že někdo vypadá jinak nebo že má původ jinde, radno vůbec moc neklást důraz. Paradoxně se ale při přihlášce do zaměstnání vyplňuje dotazník "equal opportunities" (námět pro názvy dvou předešlých příspěvků mého blogu), kde jim to všechno musíte vyslepičit.

Myslel jsem si, že je něco špatně. Že přece na černochovi vidím, že je černoch a když Číňana od Korejce nebo Japonce rozpoznám, tak na tom přece není nic špatného. Není, ale pouze v daném kontextu a doopravdy je asi lepší v komunikaci, řekněme "na úrovni", stáčet hovor směrem, který naznačuje, že těmto věcem není kladena přílišná váha. Bylo by totiž lepší, kdyby na nich vůbec nezáleželo přes to, že se jedná o věci očividné. Ačkoliv by mělo nést stejný význam tvrzení, že "je černovlasý" jako "je černoch", tak tomuto tak není a ještě donedávna to s sebou neslo zcela jasnou stigmatizaci, které se toto tvrzení samotné ještě nezbavilo. Zkuste třeba říct, že vás podvedl ten blonďák, nebo že vás podvedl ten Žid. Slova je zapotřebí volit s ohledem na to, jak bývala používána dříve a co si pod nimi představujeme a co jsme si představovali. Nejsou pouze holým tvrzením.

Omlouvám se některým čtenářům za neustálé omílání problematiky multikulturalismu, ale vězte, že to společně s hudbou je jeden z hlavních důvodů, proč jsem si toto město vybral. S komentátory mnou dříve zmíněného projevu pana premiéra se samozřejmě roztrhl pytel a já se k nim už přidávat nebudu.

A co se týče hudby, není nikdy moc co psát. Tam je naopak zapotřebí slova volit velice střídmě.

Až později, Lakatoši

Premiér mé hostitelské země měl včera na bezpečnostní konferenci v Mnichově proslov. Článek o tomto proslovu mě na stránkách BBC zaujal natolik, že jsem si i samotnou řeč přečetl. Obyčejně jsem na takové věci příliš líný, ale jednalo se o téma, které jsem ve svém deníčku asi před týdnem zmínil i já.

O soužití různých kultur v jednom prostoru jsem se toho ve svém blogu napsal hodně. Někdy jsem oplýval nadšením, někdy zklamáním, že šance tu zas tak rovné, jak by se na první pohled mohlo zdát, nejsou. Celkově jsem ale vždy byl a zatím i jsem názoru, že britský systém je nejlepší ze špatně fungujících a dobře fungující neexistuje. Proto se nikdo nemůže divit, že jsem strnul při pohledu na titulek "Státní multikulturalismus neuspěl, říká David Cameron".

Zabývá se problémem hrozby terorismu a její spojitostí s multikulturalismem a "oslabenou národní identitou". De facto navrhuje posílit britskou identitu v mladých muslimech, aby se, zmateni nevůlí přijmout bezmezně přísné islámské hodnoty svých rodičů a neschopností integrace do "většinové" společnosti, pro nabytí pocitu sounáležitosti neinklinovali k islámistickému extremismu. To, že tato ideologie má tak silnou živnou půdu právě v jeho domovině, přisuzuje David, velmi zjednodušeně řečeno, přílišné toleranci. Souhlasím s ním, pokud jde o to, že by měl být radikální islámismus potírán stejně přísně jako extremismus pravicový. Vskutku by mělo být stejně nelegální hlásat, že někdo chce tuto zem vidět muslimskou (názor, se kterým se tu lze setkat), jako hlásat, že by tato země měla být jen a jen bílá.

Za stávající situace, kdy například polovina obyvatel Londýna má původ mimo Anglii se jeví jako jediná možnost právě tolerance. Proti té ale přímo štvou kazatelé islámského extremismu a tak je zapotřebí se s nimi vypořádat. Dejme tomu. Nežiji tady dost dlouho na to, abych to mohl posoudit, ale s jakoukoliv hrozbou terorismu jsem se tu nesetkal.

Nebudu se příliš vracet k tomu, že "terorismus" je jedno z moderních zaklínadel, na základě kterého lze démonizovat vše a díky kterému si západní politikové dělají fackovacího panáka z islámu. Nechci se ani zabývat tím, že se terorismus, jak ostatně Cameron připustil, zdaleka neomezuje pouze na muslimy (načež se v posledních desíti letech s oblibou zapomíná).

Zajímavé mi přijde to, co říká Inayat Bunglawala z organizace Muslims4Uk. Dle něho premiér "střílí na nepravý cíl". Dle něj se islám radikalizoval až po invazích v Afghanistánu a Iráku, zatímco se velký počet muslimů vyskytoval v Británii už od 60. let. Problém tudíž není potřeba soužití kultur. Stejně jako já má dojem, že je povýšené nutit celou rozsáhlou skupinu obyvatelstva přijmout velký seznam hodnot, který jim není vlastní. Dle mého je také nespravedlivé vytahovat jednu skupinu z mnoha, které tyto hodnoty nepřijímají.

Nemám problém s nakupování v obchodech, kde místo rádia hraje muezín a několik mých kamarádů jsou muslimové. Uznávám, že to, že já sám problém skryté hrozby terorismu nevidím, neznamená, že neexistuje. A uznávám, že pokud takový problém tu je, je také zapotřebí jej řešit. Přijde mi ale nebezpečné, dokonce velice nebezpečné jakkoliv, byť jen náznakem se snažit útočit na identitu jakékoliv části obyvatelstva. Je jasné, že posun směrem "naděláme z nich Angličany" by dle mého napáchal více škody než užitku. Tentokrát by se mohli Britové něco naučit od Čechů a podívat se na odstrašující příklad dlouhodobého "řešení"otázky českých Romů. "Přizpůsobování většině" zní jako pěkný nápad, ale kořeny lidí nelze vytrhat a společnosti, která se o to u jakékoliv své menšiny pokusí, se tento krok šeredně vrací. Nechci ale z Camerona dělat hlupáka a vím, že to přesně takhle nemyslel. Jen jsem zvědav, kterým směrem se v příštích letech změní přístup britských úřadů vůči cizincům.

Zaklínadla a cukrárna

Malý krok pro lidstvo, ale pro mě jako člověka je výpověď v sendvičárně krokem velkým. Vedlo mě k tomu pohnutek několik a doufám, že se svobodou, které se mi díky tomuto rozhodnutí dostane, nepřijde opět tíseň finanční. Náhradní řešení je, jen mít trošku toho štěstíčka a nebýt líný.

Skolil mě bacil, který se o to nejspíše pokoušel už asi dva týdny, a tak jsem dnes zůstal ležet (až na jeden tajný pohovor) doma. Jinak velice milá vedoucí mé omluvy, že mě bolí v krku a ušislyšně nemůžu ani mluvit, nebrala, že "je pátek, takže hodně práce" a s telefonem mi praštila. Tak jsem si říkal: "A co mi můžou? Vyhodit mě?"

Už dvakrát jsem zasvětil odpoledne brouzdání po internetové stránce http://stuffwhitepeoplelike.com, která si utahuje z věcí, které mají rádi běloši, ti američtí. Právě kvůli tomu, že se jedná o zámořské lidi evropského původu, to občas na lidi na této straně Atlantiku neplatí. Nutno poznamenat, že samotní tvůrcové této stránky jsou američtí běloši a spíše než o kritiku jde o recesi, dle mého zdařilou. Sám jsem se musel u několika položek zasmát sám sobě.

Tak třeba Japonsko. Anglicky mluvící běloši jako na povel, když řeknu, že jsem strávil nějakou dobu v Zemi vycházejícího slunce, odpoví, že by se tam taky chtěli někdy podívat. Všichni do jednoho. Ti drsnější dokonce řeknou, že by se do Japonska někdy "měli" podívat. Je jasné, že ani jedni se tam nevypraví, protože ti, co to myslí doopravdy vážně, tam odjeli hned po vysoké učit angličtinu. Důvodů chtít se do této země podívat je hodně, domnívám se ale, že hlavně jde o jednu z mála zemí nabízejících opravdovou exotiku, aniž by dotyčný jedinec, co se týče "civilizačních návyků" (hodně televizních programů, čistota, možnost jít v jedenáct večer nakupovat) musel obětovat cokoliv ze svého pohodlí.

Heslem, které na mě ještě částečně působí, je recyklace. Přiznat, že nerecykluji je ve "vyspělé" západní zemi takřka společenskou smrtí. Přitom se vskutku, jak píší i na této stránce, jedná spíše o pocit, že jsem vykonal něco dobrého, aniž bych pro to musel mnoho udělat. Netvrdím, že to nemá smysl, jen mi přijde roztomilé, jak si většina obyvatelstva myslí, že tím, že bude plastové láhve házet do jiného koše, zachrání planetu (která navíc zachránit nepotřebuje).

Imunní jsem zcela vůči bio potravinám. Nejspíše se řadový obyvatel střední třídy domnívá, že bio potraviny jsou vyráběné na farmách jako za starých časů a nepřipouští si, že to je pouze trik pro zvedání cen za téměř ten samý výrobek. Taky samozřejmě všichni chceme pečovat o svá zdraví, a tak do sebe nechceme cpát nic chemického, pesticidy a tak podobně. Chyba není na straně zákazníků, ale domnívám se, že to by měla být samozřejmost, bez nálepky "bio", anglicky "organic".

Citlivost na kvalitu a složení potravin je kapitolou samou o sobě. V sendvičárně, ve které brzy končím (hurá!), jsou pečlivě označeny výrobky s méně než 3% tuku a zákazníci velice rádi využívají svého práva vědět, co v daných potravinách je a tak, třebaže za nimi stojí fronta až k východovým dveřím, se musí zeptat, jestli jeho oběd obsahuje pšenici nebo ne. Samozřejmě většinou u těch nejnepravděpodobnějších výrobků. A tak pátráme v knihách s přesným složením abychom zjistili, jestli by daný zákazník po požití toho, co jsme mu prodali, neumřel.

A hitem sezóny jsou antioxidanty! Nikdo neví (přes to, že si o tom každý přečetl několik článků v časopisech), co tyto zázračné látky přesně dělají, ale lákadlem jsou tak silným, že po Londýně jezdí autobusy s reklamou na kávu slibující, že daný výrobek je "Bursting with antioxidants". Budu zdravý díky pití té pravé instantní kávy!

Závěrem bych chtěl poděkovat za reakce na barvu mého blogu. Jsem rád za ty příznivé a ještě radši za ty nepříznivé a ze všech přirovnání, která tady radši ani nebudu publikovat se mi jako marnivci nejvíce líbí to vlastní; napadlo vás, že by to mohlo být jako nějaký moc dobrý zákusek? S velkou dávkou cukru, vajec a pšeničné mouky!