Jeden starý Číňan jednou...

Píšu málo. Věřím ale, že nejsem jediný, kdo u počítače tráví nyní o svátcích méně času. Ačkoliv za celé toto období nevytáhnu paty z Hlavního města Londýn, tak jsem zažil Vánoce pokojné plné přejídání a popíjení (byť vše v teple domova) a došlo i na rybu s bramborovým salátem (byť lososa a ne kapra).

Blíží se silvestr, ale já nebudu upadat do bezduchého tlachání televizních moderátorů o bilancování, co s sebou starý rok přinesl a nebudu dělat do Nového roku předsevzetí. Nebudu přát čtenářům šťastný Nový rok, protože lidé, které mám rád, vědí, že jim vše dobré přeji a nejspíš budu často beztak mít příležitost využít mnohem "osobnějších" prostředků, jako je skype, chat na facebooku či dokonce email.

Z mého nového pokoje se zanedlouho stane bývalý. Důvody různé, ale konečně impuls toto rozhodnutí neoddalovat přišel ve formě velice ošklivé hádky se spolubydlícím. Nic si z toho nedělám, doopravdy jsem se chtěl stěhovat jinam. Jen vyřešit na nějakou dobu mou stále neutěšenou finanční situaci. Nazývám se hlupákem, že jsem si jako cíl nestanovil už dávno dělat to, co mě baví nejvíce, co mi jde a na co jsem patřičně kvalifikován. Přátelé mí, umět x jazyků je zhola k ničemu, není-li člověk nadán obchodnicky, vadí mu otravovat lidi po telefonu, nebo není specialistou v činnosti spojené se zacházením s penězi.

A tak budu doufat, že se mi ozve pokud možno co nejvíce studentů violoncella a že mi vyjde nějaký konkurz a začnu konečně vydělávat hraním na nástroj, na který jsem si na cestu sem pořizoval letenku. Naštěstí nejsem materialistou, a tak mě nedostatek peněz ničí pouze ve chvílích, kdy mi působí neschopnost pořídit si nejzákladnější věci. Jakmile se toto změní, tak nebudu mít důvod k nářku, neboť ostatní, důležitější věci mám nebo jsou na dobré cestě. Když jsem byl středoškolákem a moje fascinace východními filozofiemi teprve začínala, vyčetl jsem z knih, že pro dosažení věcí je dobré radovat se ze samotné cesty. Není tomu jinak a jsem také rádza dílčí úspěchy, kterých se mi po té cestě dostává a které mi ukazují, že cesta je správná. Nezbláznil jsem se a na Nový rok pravděpodobně budu mít kocovinu jako každý jiný.

Já, býk a dva odkazy na Jáchyme, hoď ho do stroje! (kdo je najde, je vítězem)

Vánoční dárky. Kino, restaurace, koupit si něco hezkého na sebe. Parfémy, antiperspiranty a vše pro osobní hygienu. Hudební nástroje a jejich údržba. Nový obal na violoncello. Pořídit si reprobedny nebo sluchátka, ať nemusím hudbu poslouchat z notebooku bez basů. Nechat se ostříhat. Zajít si na výstavu, do divadla nebo na pivo s přáteli. Dobit si kredit v telefonu, nebo uzavřít s operátorem smlouvu. Knihy. Nakoupit jídlo, zaplatit dopravu a mít na nájem. Jen kdyby mi někdo povídal, že peníze nejsou zapotřebí, tak ať ví, kam dotyčného či dotyčnou pošlu.

Občas se zamyslím. Proces bolestivý a někdy až nepříjemný. Napadá mě, co tady vlastně dělám, proč tu jsem. Nepouštím se do větších akcí a tyto úvahy ponechávám o svém působení v Londýně, ne své pozemské existenci jako takové. Pracoval jsem jako prodavač v obchodě se sendviči, jako poskok v suši baru, jako telefonista v češtině a němčině, učil cello a němčinu, rozvážel sendviče, měl několik málo placených koncertů a přitom všem neustálé finanční potíže. Stojí to za to? Nebylo by bývalo lepší zůstat sedět v ČR, sehnat časem práci v oboru, učit si dál po jazykovkách a mít klid? Anebo by nebylo lepší si pár svých saků & paků (můj majetek se stále vejde kromě peřin a cella do jednoho kufru), kapitulovat a vrátit se do země, kterou stále tak nějak asi ještě pokládám za svou domovinu?

Asi ne. Je to pro mě zhola nemožné z několika důvodů, které nebudu rozebírat, protože jsou dost objektivní, obyčejné, praktické nebo zcela subjektivní. Občas mě spíš napadá zeptat se, proč jsem se do tohoto dobrodružství pustil. Londýn jsem si vybral z několika důvodů, multikulturní prostředí téměř prosté předsudků a mnoho možností vyžití mi vyhovuje i přes hluk velkoměsta, na který moc zvyklý nejsem, a svého výběru nelituji, i když bych k tomu mohl mít několik důvodů jako je počasí a strašlivá drahota. Z České republiky mě to táhlo dlouho, tak je dobře, že jsem udělal krok právě tímto směrem. Proč ale to vše? Kde se ve mě bere síla neustále to zkoušet dál a na této cestě setrvávat navzdory chvílím, kdy by bylo mnohem rozumější to vzdát?

Je jedna věc, která mě zde stále drží, které jsem ještě nedosáhl protože k ní je zapotřebí i finančních jistot (můj názor, moje zkušenost). Tou věcí je, nebojím se použít toho slova, svoboda. Chci žít v prostředí, ve kterém nebudu mít problém nacházet lidi, se kterými nacházím společnou řeč (to, že toto čtete znamená, že nejspíše mezi ně také patříte), mít příležitost projevit se jako hudebník, žít v prostředí, ve kterém mě rozčiluje méně věcí než v mé rodné zemi (kupodivu) žít spokojený život s tím, že budu dělat to, co mě doopravdy baví a v čem, myslím, jsem také dobrý. Myslím, že to celé za to úsilí stojí a díky podpoře svých nejbližších mám stále sílu v něm setrvávat.

Na Vánoce se do ČR nechystám, nemám totiž na cestu. V Anglii je kalamita, tak jsem si alespoň ušetřil problémy s odletem. Navíc je to už podruhé v řadě, kdy tyto svátky trávím mimo evropský kontinent, je to trošku škoda, ale jako takovou tragédii to zas nevnímám. Rodiče prominou.

Zdravé bagety, temno a islámská většina

Internet nám znovu spustili. Zas tak moc se toho za tu dobu asi nezměnilo. Stále dělám brigádu v obchodu s rychlým, byť světe div se zdravým, jídlem a po večerech hrávám po hospodách v Camdenu. Vzdal jsem honbu za prací, která mi nepřísluší a na kterou mě nikdo stejně nechce. Změna se stala na poli osobním. Kdo ví, ví.

Tento týden jsem dělal první pohovor na opravdovou práci. Opravdovou myslím něco jiného, než zabíjení času za minimální mzdu(výše zmíněný fast foodu, stejně jako před nějakou dobou opuštěný sushi bar) nebo něco, na co se mi ozvou, když zrovna budou potřebovat a na co se nemůžu příliš vázat (tlumočení).

Za svých studentských let jsem se vědomě vyhýbal učení po ZUŠkách. (Když teď nad tím přemýšlím, tak mě napadá, že jsem vlastně ani nikdy neměl přímo příležitost..) A tak mě nepřekvapilo, když na pozici učitele dětí pro "music service" jednoho z východolondýských obvodů byli vybráni uchazeči s více zkušenostmi v oboru. Jestli by mě neomezovalo při mých hráčských schopnostech učit malé děti tahat po prázdných strunách. Rozhodně méně než si cvičit pouze v čase volném od příležitostných a nekvalifikovaných prací, odvětil jsem. Porota se tvářila, že rozumí, myslím, že rozuměla, ale prostě vybrali zkušenější. Nezoufám, byl to první pohovor tohoto druhu a alespoň pro příště vím, na co se připravit. A naučil jsem se vázat kravatu. Dlouho jsem se tomu divnému hadru visícímu od krku bránil.

A tak mě nejpíše ještě nějakou dobu čeká šaškování v občerstvení, ve kterém, vida každodenní počet předmětů, které mi spadnou, nemám co dělat. Nicméně jsem snad na dobré cestě. Řady potenciálních i reálných soukromých studentů cella se rozšiřují.

Napadl sníh. A přesně podle předpovědi zkušenějších roztál. Blíží se Vánoce a ač některé části Londýna svítí jako každé evropské město (tady už svítí tak od čtyř, kdy denního světla pomálu), tak na jiných to poznat nejde. V té, ve které bydlím já, a ve které je většina obyvatel muslimská, to, že se blíží nějaký křesťanstký svátek, není poznat vůbec. Kde sehnat kapra ale už vím.

Krátká zpráva o mlčení

Na nějakou dobu jsem se odmlčel a nějakou dobu to ještě potrvá. Až vás, přátelé mí, napadne stěžovat si na neserióznost českých provozovatelů internetu a neskutečně dlouhé čekací doby, tak vězte, že tomu v centru kapitalismu není jinak.

The game is hard

"Lajka gému!", prohlásil jednou se smíchem japonský barman ze suši baru. Krásně tím vystihl celý princip fungování v podobném zaměstnání. Je to doopravdy pouze hra. V restauraci jde o to nedostat trestné body za dlouho čekající zákazníky anebo neobsazená místa plná špinavého nádobí. V občerstvení, ve kterém pracuji nyní, jde o to, co nejrychleji úhledně nacpat daný počet předmětů do tašky, přijmout platbu a spočítat drobné. To vše doplněno o hereckou etudu od ucha k uchu. Brigádu v mém novém pracovišti činí snesitelnou velmi férová a schopná, třebaže přísná, paní vedoucí.

Jako hra byl i úvodní den celého tohoto zaměstnání, induction day. Byli jsme pochváleni, jak jsme dobří, že jsme prošli tak vysokým počtem uchazečů a brazilský školitel na znamení úcty po většinou vysokoškolsky vzdělaných lidech házel plyšovou rybu, když měl pocit, že spí nebo nedávají pozor. "Ti lidi se nám snaží nakecat, že chceme v jejich firmě udělat kariéru!" říkal jediný původní Londýňan, který se celého tohoto divadla účastnil. Je to opravdu celé jenom divadlo, komedie, kterou není zapotřebí brát příliš vážně. S takovým přístupem se člověk může občas i docela pobavit. Už jsem pochopil, co je zapotřebí v jedenáct, když do práce dorazím, udělat a jak rychle to musí být a obě vedoucí jsou většinou spokojené. Firma na tlumočení se mi ozývá tak málo, že ani moc nelituji toho, že opět pracuji přes poledne. Je ale čas pohnout se z místa a začít dělat něco úplně jiného. Chvilku to asi ale ještě potrvá, každému to chvilku trvalo.

"Víte, já jsem začínal jako vy." nám říkal onen brazilský školitel, abychom věděli, jakou skvělou kariéru můžeme v této expandující firmě udělat. Ano, všichni jsme začínali za pulty, jako uklízeči a umývači nádobí. Jsou ale tací, kteří nemají za cíl na ty, co takto "začínají" moct za dva, tři roky řvát. I to je součást hry, tvářit se, že jsem se pro "customer service" narodil a nežiji pro nic jiného, než bankéřům v City prodávat bagety. Ještě jsem nepochopil, kdo všechno to bere vážně a kdo ne. Jsou tací, které to doopravdy baví a určitě je i dost takových, co se nechali přesvědčit, že toto je jejich životní cesta. Já jsem rád, že se učím myslet prakticky. Je to ale jako učit jednorukého veslovat. Těžké.

Menší dávka optimismu

Někdy si říkám, v čem je vlastně rozdíl. V režimu, který se naštěstí neúspěšně pokusil vrátit východní část střední Evropy do doby kamenné, bylo dost nevhodné vyčnívat. Kdo měl nějakou zvláštní schopnost, tak buď ji využíval tak, jak považovala za vhodné vyšší moc, nebo ji nevyužíval a naopak byl za to, že něčím vyniká, systematicky trestán a ponižován. Kdo nesouhlasil se systémem nikdy neměl možnost postupu na společenském žebříku a dělal ty nejméně kvalifikované a nejméně respektované práce.

Co jsem se nastěžoval na českou mentalitu poznamenanou dvěma generacemi žijícími v takovémto prostředí! Důraz na obyčejnost ("obyčejný kluk hledá obyčejnou holku"), na průměrnost, hlavně nebýt příliš vidět a nesnažit se věci jakkoliv měnit. Ale ejhle! Proč jsou i ve městě jako Londýn, právě centru toho, co jsme považovali za protipól levičáckého komunistického myšlení, na tom nejlépe lidé průměrní, bez většího zájmu o cokoliv, kteří se pouze dokáží dobře začlenit do davu? Tak, jak v dobách normalizace básníci a filosofové pracovali v kotelnách, tak zde umělci a intelektuálové pracují po hospodách a za pulty jako prodavači, to vše za nejnižší legální mzdu.

Kromě častých případů, kdy se lidé pouze považují za umělce, přeceňujíce tak silně svoje schopnosti, je důvodem pro tuto situaci jednoduše to, že nesouhlasí se systémem hodnot, který nastavuje společnost zaměřená čistě na konzum a televize, která má nad myšlením lidí v podstatě stejnou, ne-li větší moc jako kdysi v ČSSR předchůdkyně spanilé KSČ. (Vím, že míchám jablka a hrušky a že televize je pouze médium, které může k propagaci jakýchkoliv myšlenek využívat kdokoliv či cokoliv) Zatímco za komunismu všichni časem tak nějak asi začali tušit, že jim režim lže, střednímu proudu médií v současnosti ale, zdá se, věří většina zcela bezpodmínečně a ačkoliv si všichni na konzumní způsob života stěžují, tak absolutní moci peněz a stavění výdělku a zisku nad všechny ostatní hodnoty se diví málokdo.

Zkrátka vyčnívat, mít jiný názor a snažit podle něj žít, se nevyplácí nikde. Ač už to trestá pojmenovatelný orgán KSČ či nepojmenovatelný orgán finančního nátlaku na většinu obyvatelstva. Je tu ale jeden rozdíl. V kapitalistické společnosti nikdo nikoho za neposlouchání nezavírá a ti, co se z toho dokáží vymanit a přesto se finančně zajistit, jsou ti, kteří dokáží svůj život naplnit opravdovými hodnotami a žít život šťastnější než většina lidí trávící týden zoufalým těšením se na víkend.

Rozdíl mezi materialismem a bídou

Billy Bones. Ti, kteří jsou mí "přátele" na oné zrůdnosti na osm, mě možná viděli na fotografiích, některých velice zdařilých, z koncertů jedné kapely. Je jasné, že se jedná o Piráty, ne o indie kapelu. Tak, jak ve volbách Monty Pythonů, existovala "silly party" a "sensible party", tak já mám "silly band" a "sensible band". Členové obou kapel jsou co do konzumace alkoholu pravými hudebníky, ale fauna, kterou tvoří uskupení, jejíž hlavní postavou je tak trošku šílený zpěvák a kytarista původem z Birminghamu R, se opravdu může sejít jenom okolo někoho tak trošku šíleného.

Počet členů tohoto uskupení je proměnlivý, jednoduše proto, že ne pořád má každý čas a R nám domlouvá koncerty jak divý, takže se hraje tak dvakrát do týdne. Bohužel bez honoráře, zatím. Zase se můžeme chlubit, že na naše koncerty chodí celebrity a rodiče celebrit.

Po jednom z vystoupení tohoto varieté jsem měl zkušební směnu v obchodě sítě občerstvení EAT. Otevírání krabic a sáčků a podobné pro někoho jiného nenáročné úkony byly pro mě jako pro chronické nemehlo zcela nemožné, ale přesto mě přijali. Jsem si vědom, že mě nečeká žádné "dobré" zaměstnání v tomto městě. Obchodu, tj sféře, ve které bych se svými znalostmi jazyků podle všeho mohl nejspíše najít uplatnění, se se svojí povahou budu muset vyhýbat širokým obloukem. Nezbývá, než si práci vymyslet sám. Jinak se totiž hudbou, tj sféře, ve které bych našel uplatnění nejraději, asi ani neuživím. Možností by bylo učení hudby, o tato místa ale zpravidla bývá opravdu hodně zájemců.

Taky jsem díky výpovědi suši baru mohl přestat odmítat tlumočení pro nemocnice. Zatím mi volají na češtinu, neboť asi pochopitelně na italštinu dostávají přednost rodilí mluvčí. Práce to není špatná, ale nepravidelná, takže bagety, sendviče, kafe, řvaní, že to dělám pomalu, vstávání na šestou a přemýšlení, jak dlouho celé toto bude mít smysl. Nepodaří-li se mi najít způsob výdělku s hudbou, tak asi ani moc dlouho už ne.

Malý vousatý irský akordeonista, vysoký jihoanglický hezoun hrající na banjo, londýnský slide kytarista indonéského původu - profík a tudíž pijan, houslista z Yorku ve službách jejího veličenstva, bubeník, který pro hraní s pirátskou kapelou ani nemusí volit převleky, nově trumpetista, který nás už několikrát zvučil, hlavní postava R a moje maličkost. Mám celé toto uskupení neobyčejně rád, hraní je mi potěšením a každý koncert je radostí. Nenajdu-li ale i hraní, které mě bude aspoň částečně živit, budu mít pocit, že jsem se těch 8 let intenzivně věnoval studiu cella pro vlastní potěšení. Svět by byl krásný, kdyby to stačilo k zaplacení nájmu a nákupu stravy.

Menší dávka pesimismu

Každý má talent. Každý má vlohy pro jisté povolání, každému jde nějaká činnost ze všeho nejlépe, baví jej a chce ji dělat. Naučili jsme se bez jakékoliv zjevné logiky vážit si některých talentů víc než jiných. Budiž, hasič nebo číšník by většinou nebyl dobrým houslistou nebo astrofyzikem, ale je to i naopak. Někteří lidé mají to štěstí, že svůj talent objeví záhy a rozvíjejí jej. Takovíto lidé ve své činnosti nacházejí zalíbení a práce jim ubíhá, jak říkal Jan Amos K: "je jim kratochvílí". Co se ale stane, když tito lidé, jdouce za možností svůj talent uplatnit, jsou nuceni příliš dlouho dělat věci, pro které mají vlohy lidé jiní, a které dělat jim nepřísluší? Stane se tragédie, jsou nešťastní, tápou a snaží se mermomocí chytit toho, co si mysleli, že už tak pevně drží v rukou. Jejich život ztrácí smysl a jejich duše nenachází naplnění. Ocitnou-li se v prostředí, kde jsou všichni takto zoufalí, nezbývá jim než dojít k závěru, že to celé nestojí za to. Zoufalství je, jak nás Sochy ctností a neřestí v K učí, neřestí. Je to totiž vzdání boje a nic není boje hodno více než hledání štěstí. Chtít ale pouze štěstí někdy znamená od života žádat příliš.

Dnes jsem dělal skupinový pohovor do další sítě fast foodů. Bylo to opět zcela směšné, zbytečné a dlouhé a výsledky se dozvíme bůhvíkdy. Nevadilo by mi takovou práci muset dělat nějakou dobu, ale proč ji musejí dělat lidé, kteří zde jsou již roky, proč se umělci a vysokoškolsky vzdělaní lidé téměř všichni živí i tady prací po barech a obchodech? Někteří mají štěstí, ale větší město znamená více lidí, kteří chtějí být šťastni. A z nějakého důvodu se příliš mnohým z nich nedaří.

Malaga, Essex, Karachi

Stále svítí slunce. Je to až k neuvěření, že toto je Londýn, podívá-li se člověk z okna. Jakmile ale vyjde, dojde mu, že opravdu nejsme v Malaze. Mrazivý vítr a slunce hřející asi tak jako letos povolené úsporné žárovky připomíná, že realita je taková, že jsme v severní Evropě. Člověk nemůže mít vše.

Dle plánu jsou mé dny v suši baru sečteny a v některých vypjatějších situacích v posledních pracovních hodinách jsem byl i rád, že tomu tak je. Opět mě čeká kolotoč rozesílání a roznášení CV, obeptávání se známých atp. Můj nový domácí mi ale vyšel vstříc s placením zálohy na bydlení, takže tentokrát do tohoto rizika nejdu se zcela holou zadnicí.

Tento týden jsem měl tři koncerty. Piráti pomalu zrají v dobrou kapelu, věc potvrzená a zpečetěná připojením fenomenálního slide kytaristy M. LA, kapela rocková, nebo indie, nebo tak nějak, mě poučila, že na rozšířenou sestavu včetně sebe nemám nahlížet jako na hosty, ale že jsme regulérní členové. Peníze jsou ale stále problém, a tak s nimi můžeme hrát pouze vystoupení, kde by kvůli dopravě nepřekročily náklady výdělek. Když ale možnost hrát mám, hraji rád a vděčen.

Jsem také velice rád, že noví spolubydlící nejsou rezervovaní a rádi si popovídají u společné večeře či oběda. Dva dokonce tento týden přišli na moje vystoupení. A s domácím, který sám v bytě bydlí, jsme podnikli výlet za Londýn, do Epping forestu, kde si on zaběhal a já se na mechu učil japonské znaky. Bohužel je celý les obklopen dálnicemi vedoucími z Londýna do všech severnějších míst, a tak houby není radno sbírat. I náznak lesní vůně ale byl velmi osvěžující. Shodli jsme se na tom, že Londýn je jedno z měst, které ani nepáchne ani nevoní. Je to zobecnění až příkré, pro místo, jehož metropolitní oblast má více obyvatel než Česká republika, ale něco na tom je.Nebydlí-li ovšem někdo v sousedství Pákistánské rodiny.

Byl jsem se nechat po tři čtvrtě roce ostříhat u pákistánských holičů a vypadám teď sám jako bych pocházel z indického subkontinentu. I před tímto zákrokem se mi stalo, že se mě lidé ze Srí Lanky či Nepálu ptali, zda nejsem Ind. Nevěděl jsem, jaká odpověď by byla správná, ale odpověděl jsem popravdě.

God shave the Queen

Mé dny strávené jako "řidič" v suši baru jsou téměř sečteny. Je to oficiální, za týden mě tato instituce propustí a já se znovu začnu protloukat jak to půjde s vědomím, že to zase možná nepůjde. Rozhodl jsem se tak kvůli tlumočení, které se mi s doručováním obědů a uklízením talířů v restauraci kříží, a kvůli tomu, že je čas na změnu. Je příjemné každý den mluvit jazykem země vycházejícího slunce, ale je dobré v nejlepším přestat. Beztak jsem teď po stěhování téměř soused s většinou japonských kolegů.

Hraní je dost (přátelé z Facebooku možná postřehli). BB, kteří konečně začali vystupovat pod stálým názvem, začínají být trošku sehrané jak lidsky tak muzikantsky a LA teď někde sjíždí po Anglii propaguje svůj nový singl a my se s houslistkou J těšíme na koncerty v Londýně a Readingu, kde bude kapela opět obohacena o smyčcovou sekci.

Na posledním koncertě jsme měli vyhrazenou VIP místnost, kde byly pro umělce přichystány pohovky a alkohol v lednicích. Po koncertě jsem zpozoroval známou tvář a říkal si, že to není možné. Co by dělala enfant terrible světové pop music v zaplivané hospodě v Camdenu v pondělí večer na koncertě projektu, který má šest písniček. Tak jsem se diskrétně kamaráda zeptal, kdo je tamta a slečna a opravdu. Ta vychrtlá, potetovaná postava s účesem, který lze poznat na 200 metrů byla Amy W. Dokonce i mezi kapelami, které byly na programu, zazpívala. Byla ale zcela očividně pod obraz, takže zážitek to byl spíše mimohudební.

"Tvůj přízvuk je skotský?" zeptal se mě japonský kamarád jednou. Trošku mě to rozesmálo, ale došlo mi, že drtivá většina mých anglických přátel pochází z míst od Birminghamu na sever a jak nejsem přílišným příznivcem londýnské angličtiny, tak od nich pochytávám různé manýry. Nevadí mi to, ale s tím, jak mi jsou protivní Východoevropané, kteří se snaží mluvit angličtěji než samotní Angličané, a jejichž "so" končí někde v zátylku, tak se snažím vyvarovat něčemu podobnému. Poklonou mi je, když mi říkají rodilí mluvčí, že vůbec netuší, kam by můj přízvuk zařadili.

Počasí je proměnlivé, ale stále teplé, tak mě trošku mrzí, že jsem se zařadil mezi většinu londýnských cyklistů tím, že mi kolo bylo odcizeno. Trošku bolela velká investice do jeho opravy týden před nedobrovolným předáním jinému majiteli, ale co se dá dělat. Takový je život.

Uneasy rider

Že jsem nešika a nepraktický vím já i každý, kdo mě asi kdy viděl manuálně pracovat. Snažím se s tím rvát, seč mi síly stačí a někdy se daří více, někdy méně. Když jsem šéfku upozornil, že jsem na skútru v životě neseděl, tak mi na to řekla, že na tom nic není. Je tak lehké říci o něčem, co má udělat někdo jiný, že na tom nic není! Zprvu jsem odmítl. Oni mi ale prostě dali zavazadla, poslali mě ke skútru (přičemž mi trošku pozapomněli sdělit, který z těch třiceti zaparkovaných u nádraží to je) a že mám jet tam a tam.

Tak jsem sedl a po chvíli sezení a nesmělého mačkání čudlíků se rozhodl, že nebudu riskovat, že moje cesta skončí v pravých předních dveřích taxíku se zatím nijak nezaujatým řidičem přede mnou, a že se jim na to vykašlu. Tak se mnou o polední pauze poslali Brazilce, kteří mi vysvětlili jak na to a že mám zkusit objet blok. Zkusil jsem a zjistil, že na tom opravdu nic není. Jen člověk musí vědět, který ten čudlík na začátku zmáčknout.

A tak mě poslali vyřizovat něco do naší další pobočky ve futuristickém Canary Wharf. Nic naplat, že jsem v této změti mrakodrapů byl už mnohokrát jako cestující londýnské MHD (TFL). Příjezdové cesty byly, pochopitelně, úplně jiné, občas jsem měl pocit, že jsem na dálnici, občas, že se motám kdesi mezi racky, ale ne a ne najít cestu do nejvyššího mrakodrapu, jehož nápis CITI se na mě celou cestu výsměšně šklebil. Cesta tam i zpátky trvala 3 hodiny, čímž jako voda utekla moje večerní směna a já jsem mohl po jediné dodávce, na kterou zbyl čas, ponechat rozzlobenou vedoucí svému vzteku a jít domů.

Další den jsem byl opět pověřen řídit skútr. Ačkoliv počasí bylo anglické a moje bunda je nepromokavá jenom když neprší, jsem zjistil, že mě jízda na tomto dopravním prostředku docela baví. Cesta do Canary Wharf tentokrát trvala polovinu. Jízda se ale opakovat se nebude, protože jsem pouze zaskakoval za svého kolegu. Navíc nevím, jak dlouho mě takovéto tajtrlíkování bude bavit.

Krátký příspěvek o stěhování

Francouzsky "akné", japonsky "hakkuni", já Hackney opouštím. Říkal jsem si, že třeba jenom dočasně, ale pokud růst cen v této kdysi chudé a nebezpečné čtvrti bude pokračovat, možná to tak nedopadne. Můj nový domov se uvolní až v sobotu, a tak mě čekají tři noci na gauči u zpěváka z LA. Poté znovu přesun s veškerým mým majetkem do čtvrti Bethnal Green. Leží pouze kousek jižně od Hackney a patří pod obvod Tower Hamlets, centrum East Endu, který se rozprostírá od čtvrtí Whitechapel a Bethnal Green s muslimskou většinou až po Canary Wharf, nablýskanou výkladní skříň pokročilého kapitalismu s mrakodrapy s obřími nápisy názvů bank. Dům, do kterého se mám stěhovat, nevypadá špatně, ale okolních několik málo věžáků připomíná stará dobrá sídliště z opačného konce toho, co kdysi byla železná opona.

Ode dneška jsem oficiálně vyléčen ze zlomené klíční kosti, zaplatil jsem částku vyšší než za ojeté kolo za opravu svého ojetého kola (i když onu částku beru jako poplatek za lekci proti prokrastinaci) a teď sedím ve svém už takřka vybíleném pokoji a čekám na paní domácí, že jí poděkuji, předám klíče a že se rozloučím se spolubydlícími. I když pokoj, který budu mít v bytě s dalšími čtyřmi lidmi (Polsko - 2, Austrálie -1, Švédsko -1) není zlý a mým potřebám by měl stačit, nejdu bydlet do lepšího, ale šetřit musím na všem, na čem se dá. A hodiny japonštiny si přece jenom neodpustím.

Chick summer, Little Japan & opět jedno zklamání

Sháním bydlení. Rád bych zůstal v Hackney, ale uvidím, jak to dopadne. Říkám si, že chci něco levnějšího, ale vzhledem k tomu, že jsem na severu od Temže, v části Londýna, do které si díky tomu, že kdysi bývala hodně chudá, začali za dobrodružstvím stěhovat mladící a mladice ze středních vrstev, to tu není zrovna snadné. I když Londýn samozřejmě celkově není místo, kde by se dalo ušetřit. Babí léto pomalu končí, ale pořád tady svítí slunce, je až k neuvěření, že tohle je Anglie. Zatím.

V suši baru bych se už občas nudil, kdyby mi vedoucí ve svém rodném jazyce občas nevyčinila za nesplnění nějakého veskrze nemožného úkolu a kdyby po mě občas brazilští kuchaři nechtěli nemožnosti a kdyby mě občas všichni nerozčilovali tím, jaká závaží mě nechají nosit. Obzvláště rád mám nakupování různých kvant pětikilových pytlů s hnědou rýží. Beru to z lepší stránky, kde se berou, tu se berou svaly a taky jsem díky svému odmítavému postoji k cestování městskou hromadnou dopravou shodil. Jen tak dál!

V Londýně je prý 10 000 Japonců. Bezpochyby 9 998 z nich bylo v sobotu na japonské oslavě, festivalu, 祭り, na tržišti Spitalfields nedaleko Ribapuru Sutoríto Station. Aspoň jedna z prodejkyň našeho stánku byla z Japonska a ačkoliv jsem na obzvláště postarší a angličtinou asi příliš nevládnoucí Asiaty dokázal reagovat taky, přece jenom bylo lepší svěřit péči o tyto případy číšnici z Hokkaida, prvního člověka z tohoto ostrova, kterého jsem potkal. Navíc jsem na řvaní "Miso soup!" a "Iraššaimase!", aby si nás někdo všiml, trošku plachý. To ale německou vedoucí nikterak nezajímalo. Tak jsem hulákal z plných plic, kdybych měl méně pigmentu, tak bych se červenal a těšil se, až budu zase moci v klidu v zákulisí chystat ony slavné polévky miso. Suši šlo na dračku.

Ve své polední pauze jsem se stihl i porozhlédnout po tržnici, kde se festival konal. Pořadatelé zřejmě měli v úmyslu na něj nacpat vše, co nějak souvisí s Japonskem, a tak se půl hodiny po hráči na šamisen na stejném pódiu kroutila Japonka s modrými vlasy do rytmů písní z anime, zatímco jinde spolu (asi ale jenom jako) zápisili bílí zápasníci všech možných bojových umění a k tomu z jiné scény bubnovaly japonské bubny. A k tomu ještě všechny stánky s jídlem, které dle mého očekávání stály za ochutnávku a tak jsem mohl přejedený v prodeji pokračovat.

A teď z jiného soudku. Na onom nádraží Ribaruru Sutoríto, kde přes týden pracuji, už od pátku 10. září nefunguje jeden ze dvou výtahů. K veliké radosti mé a jednoho zaměstnance Marks & Spencer, taktéž v prvním patře, dnes dopoledne vypověděl službu i ten druhý. Stane se. Mě ale zaráží, že nikdo nebyl schopen ten, který používají všechny obchody a restaurace v prvním patře, opravit za celých 10 dní. Vůbec mi to nejde dohromady s precizností, kterou bych zde očekával. A doprava autobusy mi připomíná hromadnou dopravu v zemi Alighieriho.

Postmoderní mix

Na počátku své kariéry pěšího řidiče jsem vyplňoval, stejně jako do všech zaměstnání, dotazník "equal opportunities", ve kterém se udává "background", mnohem nekorektněji rasová příslušnost, když jsem poznamenal před svou tehdy novou šéfkou, že nevím, co s tím. Napůl černoch nejsem, běloch taky ne, jako Arab vypadám, ale v životě jsem v žádné z těchto zemí nebyl, tak vždycky jako blbec vyplňuji ČR plus Etiopie neočekávaje, že někdo bude vědět, kde tyto země vůbec leží. "Napíš, že seš bílej", mi tehdy šéfka řekla. "Narodil ses v Česku a vyrůstal v Německu." Tak jsem to napsal.

Přiznám se, že mi přišlo, že to není úplně pravda, ale nijak mi to nevadilo. V prvé řadě tam prostě moje kategorie není, leda "other" a v druhé řadě jsem se nikdy necítil víc jako běloch než v Hackney, kde většina lidí (kromě mladých lidí s účesy z osmdesátých let a upnutými džínami) je afrického původu. Vyvstává ale otázka: "Kam bych se měl sám zařadit?" A ještě důležitější otázka: "Proč bych se o to měl pokoušet?" Třeba na to zná odpověď Tiger Woods.

Angličané rozzlobení & veselí

Na nějakou dobu jsem se odmlčel. Neplánovaně, jednoduše kvůli tomu, že jsem měl většinou jiné věci na práci než sedět u počítače a taky kvůli tomu, že ani moc nebylo co psát. Některé věci takřka ve vývoji a člověk něco nechce zakřiknout a něčeho vývoj není až tak zajímavý.

Každý všední den přes obědy jsem v suši baru. Přesouvám těžká závaží z A do různě vzdálených B a nadávám u toho, že mě to nechají všechno nosit pěšky. Občas povýším a dělám (za stejné peníze) číšníka a občas při práci i konverzuji japonsky, německy či dokonce s personálem kuchyně portugalsky. Všichni se moc diví, že s takovými jazykovými znalostmi nedělám nějakou "lepší" práci. A ne a ne je přesvědčit, že tyto moje znalosti jsou při hledání práce k ničemu. (Kdo žádá vysvětlení, nechť se mi ozve, rád odpovím.)

Nenudím se. Už nejsem stálým členem folkové kapely GB, ale mám za sebou tři zkoušky s rockovou kapelou LA, která v poslední letošní letní den křtí svůj nový singl. Tato čtveřice přizvala mě a houslistku (a časem ještě druhou zpěvačku a trumpetistu, ještě jsem ale neměl tu čest) na svoje londýnské koncerty a teď pracujeme na tom, co má být prezentace jejich alba, které už je nahrané, ale vychází až příští rok. Musím říct, že mě jednak baví zahrát si opět úplně jinou hudbu, která ještě k tomu opravdu šlape a po všech jazzových, folkových, klezmerových a bůhvíjakých muzikantech jsem rád, že jsem v osobě houslistky potkal někoho, s kým si můžu popovídat o houslových a cellových koncertech a sonátách. Jsem rád, že nejsem nucen tyto konverzace vést neustále, ale přece jenom zjišťuji, že máločemu asi rozumím tak hluboce jako vážné hudbě. (Ano, sám se divím.)

Dnes stávkovalo metro. Ale autobusy i vlaky jezdily, takže na autobusovém nádraží u nádraží vlakového Liverpoor Street Station měli Angličané a spřátelené národy možnost předvést, jak pěkně umí stát ve frontě. Umí, taky prý fronty vynalezli. Akorát ten přistěhovalec, co se mezi nimi snažil prodrat s vozíkem plným krabic na take-away sushi, asi musel většině frustrovaných cestujících pěkně pít krev.

Zatím je překvapivě pěkné počasí. Pár dnů se vskutku anglickým už jsme zažili taky, ale nemůžu si stěžovat. Říká se, že tady prší pořád. To ale vůbec není pravda, pouze dvakrát třikrát do dne sprchne. Když tak sprchovalo včera při odchodu ze zkoušky, konstatoval jsem, že jsem se kvůli počasí do Londýna nestěhoval. Angličani se smáli.

London Pride and Prejudice

Krásné letní dny asi už definitivně přešly v podzim, který s troškou štěstí skončí příští duben. Ital A vzpomíná, že první tři měsíce v Londýně jedinkrát neviděl slunce. Opálených lidí tu je ale víc než dost. Samozřejmě, že to jsou ti, jejichž předci sem nepřišli před x tisíci let a tudíž ještě nestihli správně vyblednout.

Ze začátku celého tohoto svého londýnského dobrodružství jsem se domníval podle černochů a Indů v oblecích v City a Canary Wharf, že tu jsou šance rovné. Každý, kdo něco umí, dostane příležitost se předvést, svůj um uplatnit a tak být společnosti prospěšný a neprudit. Chyba lávky. Zdá se, že se tu daří nejlépe bílé střední třídě, průměrným blonďákům a zrzkům. Nedávno mě banjista E poučil, že "Middle Class Blues" začíná slovy "Ráno jsem se probudil a obě moje auta byla pryč."

Do této Middle Class může mít občan původu nebritského (včetně Irů) ještě s troškou štěstí přístup. Společnost ale je rozkastovaná i zde. Když jsem svému spolubydlícímu S, který sám je černoch, povídal, že jsem bral jako symbol svobody a pokojného soužití obří mešity roztroušené po Londýně, poučil mě, že ty stojí pouze v chudých, ne zrovna výstavních oblastech Londýna. V těchto částech, ať si každý staví, co chce. Běda ale pokusit se o to v některé z opravdu pěkných, bílých, čtvrtí! (V tomto kontextu mi přijde ironické, že ta největší ve východním Londýně stojí na místě zvaném "Whitechapel".)

Nespecifikoval, ale tvrdil, že často s ním nebylo nakládáno jako s rovným. Potvrdilo to i vyprávění V, fotografky konžského původu, která se po absolvování vysoké školy a poté pěti letech za pultem jako prodavačka rozhodla raději odjet učit angličtinu do Číny, než aby takhle strávila zbytek života. Umělci zde celkově nemají na růžích ustláno. Africký, asijský nebo karibský původ patrně přístup do nejvyšších kruhů (není-li někdo Naomi C) ale zcela vylučuje. Nutno dodat, že v žádné evropské zemi tomu asi není jinak a podle všeho to Britové zvládli nejlépe. Možná nejlepší ze špatně fungujících společností.

Při cestě domů z jednoho z mých vystoupení s Piráty jsem se v nočním autobuse stal svědkem střetu (i když pouze slovního) několika Turků s řidičem autobusu. Nebudu zabíhat do podrobností, ale faktem je to, že ani jedna strana z něj v mých očích nevycházela jako morální vítěz. Turci pro prvotní pokus podvádět, postarší bílý řidič pro neslýchaně arogantní jednání a neochotu i po snaze Turků jízdenku koupit věc urovnat. "Třeba takových zážitků měl spoustu a má toho plné zuby, tak už se s tím nepáře, lidi se tady v Londýně vůbec s ničím nepářou", myslel jsem si. Když ale přistoupil jeho dvoumetrový holohlavý kamarád, došlo mi, že to asi bude tak, jak to vypadá.

Sám bych ale mohl být obviněn z rasismu. Myslím si, že by se plnoštíhlé bledé Angličanky neměly oblékat do krátkých sukní jako postavy z japonského anime a za nahraného doprovodu á la karaoke falešným a často nechtěným dvojhlasem zpívat japonské písně, jak tomu bylo minulý týden na jedné J pop party. Domnívám se, že to není správné a nemělo by se to dít.

Demáček

Co jsem se Bacha nahrál! Ale nahrál jsem ho až teď. Vzal jsem tři věty, největší hitovky z první a třetí suity a na několik pokusů a na šest mikrofonů ve studiu s překvapivě příjemnou akustikou, s pomocí studenta zvukařiny R, svoje hraní zvěčnil. Ještě je zapotřebí stopy dobře smíchat, aby vznikla co nejpříjemnější kombinace zvuků z různých mikrofonu a moje sólové demo bude na světě. Kam mě povede a kam mi otevře dveře uvidím. R ale měl radost a vypadá to na další spolupráci.

Profesionální album budou vydávat LA. Kapela hrající eklektický rock, který tady v Londýně dost frčí, a která mě přizvala na koncertování. Zatím jsem s nimi měl jednu zkoušku a jsem zvědav. Nahrávka zní velice slibně. Tak jako všechno zde v Londýně a na tomto světě vlastně vůbec je vše otázka správného marketingu. Nejen kvůli tomu, že s nimi sám mám vystupovat, jim držím palce, ať tento v hudbě velmi důležitý (a spoustou romantiků opomíjený) faktor hraje v jejich prospěch.

Everybody's Talking

Při rozvozu, nebo spíš roznášce jídla ze suši baru občas někam musím jet metrem. Jednou jsem zaslechl jednoho ze šťastlivců vlastnících licenci na hraní v metru zpívat píseň z filmu "Midnight Cowboy". Sám jsem si na tento film o nepravdivosti amerického snu několikrát vzpomněl při pokusech za provize lákat kolemjdoucí do klubů ("promotion works" na konci června) , rozdávat, opět za provize, letáky (konec července) anebo najít místo, kde bych s cellem mohl být na ulici vůbec k postřehnutí (docela nedávno). Fiasko za fiaskem.

Je důležité jít si za svými sny. Jsou ale sny, u kterých to jde snadněji a přímočaře a takové, k jejichž splnění vede cesta plná překážek. Ačkoliv jsem měl jiné představy o své profesi než Jon Voigt v tomto filmu, příběh o nemilosrdnosti "velkého světa" se velice podobá příběhu mnohých tady. Zatím se mezi ně nechci počítat. Je ale pravda, že situací, ve kterých by nebylo nerozumné to vzdát, všeho nechat a vrátit se, už pár bylo.

Nikoho slavného jsem tu zatím nepotkal. Akorát mě jednou při projíždění Camdenem SL upozornil, kde bydlí Amy Winehouse a po cestě na hodinu japonštiny před několika týdny jsem se byl podívat na knihkupectví, kde se točily Black Books. Kupodivu je tady tento sitcom prakticky neznámý. To bude tím, že už je několik let starý a tady podobné věci vznikají jak na běžícím páse.

Great Expectations

Když jsem dělal telefonický pohovor pro tlumočnickou agenturu, tak jsem se i přes to, že jsem tlumočil ze své mateřštiny (češtiny) do angličtiny, cítil dost nejistě. Občas jsem nerozuměl ani jedné straně a celkově jsem musel působit dost zmateně. Přesto mě vzali. Asi jsem přes veškerou nejistotu dokázal překládat spolehlivě a přesně a přece jenom je každému jasné, že po telefonu tlumočit je mnohem těžší než v reálu.

A tak jsem zažádal o zařazení do databáze s dalšími dvěma jazyky: němčinou a italštinou. Je vcelku málo pravděpodobné, že se v anglické nemocnici ocitne Němec, Rakušan nebo Švýcar, který by neovládal angličtinu dost dobře na to, aby řekl, co ho trápí. S italštinou to v tomto vypadá mnohem nadějněji, a tak byla včera, dva měsíce po přezkoušení z češtiny, schválena i moje italština. Kupodivu jsem byl mnohem méně nervózní. Asi kvůli tomu, že jsem si po předešlé zkušenosti moc nefandil.

Každopádně teď už jenom čekám na výpis z trestního rejstříku (jeho získání je zde proces dlouhý a často drahý), abych mohl konečně začít tlumočit. Zaměstnání jako takové to ale zatím nebude. Pouze tlumočení na volné noze s tím, že se peníze fakturují měsíčně a chodí téměř o měsíc později. Jako řešení mé situace zcela nemyslitelné, do budoucna ale dost slibné.

Kapitalismus s lidskou tváří?

Riverpool Street Station je kromě toho, že se jedná o třetí nejrušnější nádraží ve Velké Británii, bránou do City, starobylého a ponurého centra anglického bankovnictví, místa, kde se zachází se všemi penězi, ke kterým většina lidí nikdy nebude mít přístup. Hned naproti tomuto nádraží je ono čínské bistro, ve kterém došli k závěru, že na smažení jarních závitků nemám tu správnou povahu.

Je zvláštní, že přímo uprostřed tohoto nádraží, které spojuje kolébku kapitalismu se zbytkem světa, si někdo může v suši baru dovolit neotloukat o hlavu nebohým špatně placeným zaměstnancům důležitost "týmu", nebuzerovat číšníky, když se hostů, kteří se ze všeho nejvíce chtějí v klidu najíst, neustále nevyptávají, co si ještě dají a nerozčilovat se, když si někdo dovolí jídlo pro personál jíst ve stejném oblečení, ve kterém pracuje.

Zrůdnost korporací a jejich agresivita vůči zákazníkům a bezohlednost vůči zaměstnancům je tady v Anglii dost očividná. Téhle restaurace jakoby se to ale vůbec netýkalo. A přesto mají přes obědy plno tak, že se tvoří fronty na volná místo. K čemu tedy celý ten humbuk?

Dlouhé filmy o zabíjení

Nevím na základě čeho se vybírají zaměstnanci do různých restauračních podniků. Zájem o všechno japonské nejspíš nepomohl k práci tam, kde pracuji, pouze mně, ale i třeba italskému číšníkovi A. Tento mladík z Bergama je přímo nadšencem pro japonskou kinematografii a po nedělním koncertu s piráty jsme strávili snad až příliš dlouhé hodiny rozebíráním filmů.

Má stejně jako já rád Takeshi Kitana, ale viděl toho od něj ještě více. Jednou jsem někde zahlédl dokument o tomto režisérovi a že je jednou z hlavních inspirací Quentina Tarantina. No nevím, třeba Kill Bill je víceméně předělávka japonské Lady Snowblood ze sedmdesátých let a oba autoři tvoří souběžně. Navíc mi přijde, že společné mají akorát to, že se v jejich filmech hodně střílí, což u onoho japonského režiséra ani není v polovině případů pravda, což neví ani mnohý Japonec.

Kitano, který je asi o patnáct let starší než Tarantino, proslul původně jako komik, i když jeho humor je na evropského diváka poněkud břitký. Jako filmový režisér je ale znám hlavně jako autor filmů odvíjejících se kolem Yakuzy. Překvapivě se u něj tyto dva světy, komický a násilný, střetávají hodně málo a tak, jak Tarantino míchá právě násilí s humorem (Hanebné Pancharty jsem neviděl, tak mi to možná někdo vyvrátí), tak Kitano jej prolíná se zcela osobitou poetikou vlastní i filmům, ve kterých nikdo nezahyne. Násilí v jeho filmech má přesah mnohem lidštější a hlubší, než tomu je u předem jmenovaného amerického režiséra. Zkrátka, někteří kritici nebo znalci nebo jak si říkají si dle mého názoru pletou pojem s průjmem a hážou do jednoho pytle švestky s hruškami. Nezpochybňuji ale, že Tarantino jako svůj vliv Kitana uvádí. Nemusí to nutně znamenat, že se filmy obou nějak podobají.

A co tak dělám? Kupodivu netrávím večery u japonských filmů, jak by to mohlo vypadat. Třeba včera večer jsem učil svou historicky první hodinu cella v Londýně. Na otázku, co si počnu se jměním, které jsem si takto vydělal, mi přišla odpověď dnes dopoledne cestou do práce v formě kovové destičky, které se válela na ulici a přední kolo ji přihrálo kolu zadnímu, které tak bylo tak trochu proměněno v cedník. Inu, stejně jsem potřeboval nový plášť a zrovna jsem na něj měl.

Taky jsem se dnes zeptal japonské kolegyně, jestli mám dodržovat správnou gramatiku a slovní zásobu podle hierarchie na pracovišti, když s nimi mluvím jejich mateřštinou. Přece jenom tam pracují déle a v japonských firmách se na to hraje. Vysmála se mi. Že tohle není Japonsko, říkala.

A před dvěma týdny jsem byl na soutěžní výstavě portrétů, které se účastnil nějaký mladý muž ze Šumperka.

Úleva, téměř žádné překvapení a nakonec menší zklamání

Úloha "řidiče" vypadá trošku jinak, než jsem si myslel. Vlastně úplně jinak. Byl mi představen můj maďarský kolega, který stejnou práci vykonává v době večerní, zatímco já pracuji přes obědy. Divil se, když jsem se ho ptal, co za auto že to řídíme. Prý jaké auto. Že restaurace má jenom skútr a i ten se používá málo, protože vše, co je zapotřebí vyřídit, je v dosahu pěšky. Německá vedoucí mi dokonce na konci první směny sdělila, že já nebudu jezdit ani na skútru, že koupí kolo. Jsem docela rád, abych pravdu řekl.

Moje práce, jak jsem zjistil, spočívá v nákupech, přinášení věcí z a odnášení do skladu a příležitostné pomoci v restauraci. Včera jsem třeba čistil plastové poklopy na talíře od suši, což je velmi zábavná činnost, při které čas utíká neskutečným tempem. Japonský barman je zjevně rád, že se na pracovišti ocitl další adept na jeho jazyk a nijak mě nešetří. Mluví na mě stejně rychle, jako v době oběda při plné restauraci musí pracovat. Takže mám výbornou praxi, jak co do umývání nádobí, tak co se japonštiny týče.

Taky jsem podruhé (ano, jsem osuda) za svoje působení v tomto městě šel na koncert, na kterém jsem sám nijak neúčinkoval. Myslel jsem si, že všechny kapely tady zní jako revivaly kapel z osmdesátých let. A zjistil jsem, že většina zní jako Joy Division, respektive New Order revival. Ale vždycky člověk narazí na něco nečekaného. Jako revival projektů Kate Bush, nebo něčeho takového, zněl projekt, ve kterém účinkovaly dvě Angličanky, ze kterých jedna obsluhovala přístroj (zn. Jabko) a druhá se vznášela po pódiu v něčem, co mělo připomínat kostým víly, asi. Přiznám se, že něco tak bizarního a současně nudného jsem dlouho neslyšel, ale stejně jako většina příchozích do sálu, kde se koncert odehrával, jsem se nemohl nedívat a nevnímat unylost pět minut se opakujících manter typu "You are Jerusalem". Inu, fantazii se meze nekladou.

A taky jsem zjistil, že autobusová linka 222 nejezdí to Tootingu. Škoda.

Sitting in an English garden, waiting for the sun

Benátky se dlouhodobě vylidňují. Jedním z důvodů prý je nepohodlná doprava. A opravdu, autem se nedá nikam jet, musí zůstat zaparkované na Piazzale Roma na okraji města a kolo kvůli obloukovitým mostům nepřipadá v úvahu vůbec, takže se všude musí pěšky nebo na lodi. Každá benátská rodina (aspoň ty, které tam zbyly) tak má loď a jako MHD fungují parníčky (gondoly jak které, ty s hulákajícími veslaři jsou záležitostí výhradně turistickou).

Díky tomu všemu ale byly Benátky ještě před několika lety, než došlo ke změně ve vyhlášce, rájem pro pouliční umělce. Malá náměstíčka s vynikající akustikou a pomalé tempo města jako takového vytvářely atmosféru, ve které se na ulici vyjímaly nejen jazzové standardy v komorní úpravě ale i můj oblíbený Johann SB. Řeč samozřejmě není o nejexponovanějších turistickým místech jako Piazza San Marco, Strada Nuova nebo Rialto.

Tři roky na to v Londýně před zastávkou metra Embankment, kousek od Čerings Krosu s londýnským Steinem a Trafalgarské Škváry. Mladý cellista (to jako já) opět provádí suity od Johanna SB na ulici, ale zjišťuje, že něco je špatně. Londýňané a kupodivu i turisté jakoby někde měli být už před pěti minutami a zvuk se hromadou běžících těl nese asi jako lžíce hrachovkou ve školní jídelně. Občas si někdo všimne, že tam nějaký chudák žebrá, tak mu něco hodí. Věru ale, kdyby foukal do láhve od Hanácké kyselky, tak by to mělo účinek stejný. Jediní, kdo se občas zastaví jsou děti s rodiči.

Katalánský kytarista E, který se hraním na ulici a vystupováním v restauracích živí, říká, že ho občas odněkud vyženou policisté, ale že to můžou udělat pouze na základě stížností. Obyvatelé Westminsteru (=velmi bohatí Londýňané) si na klid potrpí, takže nějaký vrzal jim nebude narušovat harmonii jejich příbytků. Nelegální ale hraní na ulici není, člověk má akorát někdy problémy. Kytaristu to baví, říkal, že dokonce díky tomuto hraní měl několik nabídek hrát na svatbách a různých akcích. Tak budu muset vydržet. Tedy, nebude-li počasí stále tak anglické jako právě dnes. Od čtvrtka pracuji jako řidič s tím, že budu příležitostně vypomáhat v restauraci.

Próxima estación: Esperanza

Český saxofonista B mi říkal, že chyba, kterou jsem udělal, když jsem se sem přistěhoval, byla ta, že jsem se nezačal hned věnovat tomu, co jsem vystudoval a co mi jde. Asi má pravdu. Chybami se ale někteří učí.

Po zkušební směně v suši baru jsem si říkal, že to bylo tak lehké, že nevím, co na tom lze pokazit. Měl jsem za úkol odklízet talíře po zákaznících. Nevím, jak mohli tuto činnost u různých uchazečů porovnávat, myslel jsem, že se mi dařilo. "My se vám ozveme". Ozvali, že vybrali vhodnějšího uchazeče, ale že mi mohou nabídnout místo řidiče. Přijal jsem, ale moje pocity byly smíšené a v prvním poločase po položení telefonu měly převahu ty negativní. Je to paradoxní, protože rozvážení občerstvení na kole jsem bral jako zábavu, přičemž to bylo mnohem nebezpečnější a hůř placené.

Ale co, v Japonsku jsem jezdil po levé straně dost a těch pár liber se mi hodit bude. Jinak mě čeká hraní na ulici, koncerty, některé dokonce i placené a propagování mého hráčského umění na všech místech, kde by někdo mohl o violoncello stát. Musím přistoupit na hru tohoto města, být vlezlý, neskromný a neupřímný. Hurá!

Včera jsem se dozvěděl, jak se pirátská kapela jmenuje. R, co kapelu vede, považuje za vysoce umělecké název neustále měnit, ale asi mu už dochází, že by bylo dobré mít název jako obchodní značku, nechceme-li hrát pořád po hospodách za pivo zdarma. Společně s veselým irským akordeonistou D se snažíme kapelu tlačit do větší rafinovanosti co se týče aranží a já jsem dost neúprosný co se týče intonace. Nikdy jsem nebyl hnidopich (doufám) a lepší výrazná nedokonalá hudba než perfektně sehraná nuda, ale práh bolesti mám přece jenom níže než většina mých spoluhráčů. Jsem rád, že jsem se vydal i hudebně na cestu trnitou a hraní po hospodách a festivalech mě zatím baví. Smysl pro detail, který mi vštípilo studium vážné hudby, si ale nechat vzít nemohu.

Léto vrcholí, což tady v Anglii znamená, že občas začíná být docela slušná zima a lije jako z konve. Většina personálu v suši baru je japonská a brazilská a já začínám mít pocit, že Londýn je další přestupní stanice. Do dalšího odjezdu si ale ještě počkám.

Déjà vu

Pražský hlavák přestavěli, ale kdekoliv jinde mám rád nádražky. Guláše za hubičku (naštěstí jenom v přeneseném slova smyslu), polévky, levné pivo, stařící (často mladší než vypadají) tvořící součást podniku stejně jako seprané ubrusy. Na suši by se v tomto podniku asi nikdo neptal. V Londýně je japonské (i když evropsky japonské) jídlo ale oblíbené natolik, že na nádraží Liverpool Street Station se našlo místo i pro nádražní suši bar. Vypadá vcelku civilně, i když ony seprané ubrusy by člověk hledal stěží a i přestože by si to leckterý host jistě přál, za hubičku od asijských číšnic nic nedostane.

V tomto nádražním suši baru shánějí personál na pomoc v době oběda. I když nemám v plánu být asijskou číšnicí, měl jsem zde dnes jedno z nejkratších interview, ve kterém se mě německá paní vedoucí neptala, jaký si myslím, že budu mít přínost pro chod restaurace, na co jsem ve svém životě nejvíce hrdý, jestli mám nějaké vlastnosti, které by mohly negativně ovlivnit mou práci pro ně, jak si představuji svou budoucnost za pět let atd. Zkrátka nic z toho, na co jsem se připravoval, protože se mě na to ptali téměř všude předtím. Jen říkala, že je super, že jsem v Japonsku byl a znám japonskou kuchyni, že umím japonsky je taky výhoda a vůbec, že je pěkné, že se rád učím jazyky. Fakt, který většina ostatních zaměstnavatelů brala jako přitěžující okolnost, asi.

V pátek dělám "trial shift". Toto už tu jednou bylo. Zkušební směna v suši baru u St. Paul's Cathedral, "my se vám ozveme", v dobách, kdy jsem si ještě blog nevedl. Byl bych rád, kdyby tento part time job vyšel. Aspoň budu s větším klidem moct rozvíjet svoje hudební aktivity. Vypadá to totiž, že se budu jako hostující hráč účastnit zjevně velmi ambiciózního projektu. To ale zase někdy možná za pár týdnů...

Je léto a já jsem rád, že jsem si díky hraní s SL párkát odpočinul v zeleni anglického venkova od výhně Londýna. Teď jsem v ní opět zavřen a opět zápasím, ať mě tato obluda neutopí. Vybral jsem si ji sám, ale ještě jsem se s ní nenaučil zacházet. Pámbú zaplať za těch pár lidí, kteří mi ukazují směr, kterým bych se měl ubírat, pokud toto chci změnit.

Doufám, že moje příspěvky nevypadají zoufale. Může to působit, že se vlastně pořád točím dokola. Pohovory, rozdávání životopisů, neúspěchy. Trošku si tak připadám, ale i když na této cestě narážím na podobné nebo dokonce skoro stejné situace, mám stále pocit, že je správná a vede ven z těžkostí, která zažívám.

Výlet k moři a londýnské ulice

Dlouho jsem nic nenapsal. Po festivalu, na kterém jsme vystupovali za velmi symbolickou částku, takže jsem si opět plně uvědomil, jak na tom jsem s penězi, mě čekal týden pohovorů, rozesílání CV a podobných nudných věcí. Festival byl mimochodem velice zajímavý, prý nejprestižnější alternativní v Anglii.

Každopádně mě cesty shánění práce zavedly až do Brightonu. Když jsem se na nádraží London Bridge uvelebil ve vlaku pln radosti, že se výjimečně netahám s cellem a že jsem to stihl, oslovila mě postarší zaměstnankyně drah, že jsem nechal v automatu jízdenku. Tedy, vzal jsem si jednu, ale ta, jak jsem byl poučen, by mi byla bez dalších dvou papírků platná jako mrtvému zimník. (Řekli mi to trošku jinými slovy, mám pocit) Došlo mi, že mě zřízenkyně musela pronásledovat asi půl kilometrů od automatů až do vlaku, aby mě zachránila před pokutou nebo nemožností návratu. Velmi podobné přístupu drah českých, že ano?

Test, na základě kterého vybírali z uchazečů o práci lingvistických zkoušečů počítačových her, sestával z opravování hrubek a překlepů v textech týkajících se počítačů. Nikoho moc nezajímalo, že jsem se za dobu, za kterou jiní psali test jeden, pokoušel splácat tři a při otázce na konci dotazníků "Jakých je vašich pět oblíbených počítačových her?" mi už začínalo být jasné, že mi pšenka nepokvete. Nepokvetla. Zjistil jsem to už to samé odpoledne, tak jsem aspoň využil situace, šel se projít k moři a pojal celou záležitost jako výlet. Popravdě nevím, jestli by se mi chtělo do práce na plný úvazek dojíždět dvě a půl hodiny a tím si zcela znemožnit jakékoliv jiné aktivity.

A tak jsem šel v pátek rozdávat letáky na ulici. Narazil jsem v této práci na Švýcara, co se mnou bydlel na hostelu v Greenwichi. Inu, i v Londýně se takovéto náhody dějí. Ten mi říkal, že ve středu se opravdu dařilo, že vydělal 18 liber. (Za pět hodin práce, asi polovina minimální mzdy.) Nebudu rozebírat systém, jakým probíhá placení zaměstnanců, ale faktem je, že to zdaleka není spravedlivé, a tak jsem se asi v půlce směny rozhodl neplýtvat takto časem. Příští týden bych měl společně s českým saxofonistou B začít hrát na ulici.

La vita è bella

SL nahrává sólové album. A chce abych na něm figurovali někteří ze členů Gillie Boys, jeho doprovodné kapely. Já mezi vyvolené patřím a učím se od začátku skladby, které už znám několik měsíců. Studiové verze se od těch živých liší a ve studiu, jak známo, je slyšet úplně všechno, takže dělat psí kusy jako na většině koncertů nebude možné.

Ve středu jsme hráli u Derby. Kdyby toto město, které obohatilo mezinárodní sportovní slovníček, bylo o něco větší, tak by to bylo jeho předměstí. Byli jsme připraveni na jeden z méně vzrušujících a hůře placených koncertů ve folkovém klubu, který jsme čekali, že beztak bude jenom v nějaké místní hospodě. V hospodě to bylo, ale v oddělené místnosti připomínající obývací pokoj plném folkuchtivého publika. Kromě nás tam zpívali tři místní pěvci a jeden harmonikář z australského Perthu. Kde se tam vzal, nevím, protože cesťák z takového místa by si dovolit nemohli a jako profesionál nevypadal.

Na koncert s námi nemohl dorazit perkusionista S, takže jsme hráli se zaskakujícím tureckým houslistou D jenom ve čtyřech. Díky celkově uvolněnému prostředí, dlouhé době uplynuté od poslední zkoušky a pocitu, že se nejedná o moc důležitý koncert (i když důležité jsou podle mě všechny) se hraní stalo nesmírně zábavnou a veselou záležitostí plnou vtipů hudebních i slovních. Po koncertě nás ubytoval (stejně jako všichni členové klubu) postarší pár, který měl u sebe doma atrakci v podobě domácího bazénu, který umí vytvářet protiproud, takže si člověk může vlastně dát docela do těla. Pilo se, jedlo a já jsem po dvou pivech značky Hobgoblin usoudil, že co se plavání týče, bude ráno moudřejší večera. A tak jsem v 6:45 doopravdy vstal a šel si zaplavat. Jak jsem tak v místnosti velké jako obývací pokoj zkoušel prsa proti umělému proudu, tak mi došlo, že plavu poprvé od neblahého ťuknutí bílé dodávky před třemi měsíci. To to letí.

Zítra nás s SL čeká první ze dvou festivalových hraní tento víkend někde v hrabství Cambridge. Jedná se prý o jednu z největších folkových událostí Británie. Tentokrát vyhořeli všichni jindy dostupní houslisté a bude s námi hrát banjista E, který se mnou hrál v jazzové kapele. Té, ve které jsem se rozhodl před dvě měsíci skončit.

Do toho se rozhodli nahrát album piráti. Ale vzhledem k proslulé nevyzpytatelnosti člověka, co nám má nahrávání vést, se neví od kdy do kdy. Jisté je, že to bude příští týden, což znamená, že v době, kdy nahrává i SL. Křížit se to nebude, protože folk bude vždycky odpoledne a piráti večer.

Opravdu se nudit nebudu. Po této nahrávací etapě mě čeká odpočinek od folku a celkově nejistota co s časem a z jakých prostředků jim můžu mrhat. Kdybych totiž věděl, z čeho budu za dva týdny žít, byl by svět ještě krásnější.

England's mountains green

Perkusionista S mi při nastupování do auta na cestu na hraní s SL říkal zcela vážně, že to, že jsem o tu práci přišel, je jedině dobře. Pak jsme se s plných plic zasmáli tomu, že mám asi jako jeden z mála lidí na světě privilegium být vyhozen z fast foodu pro neschopnost práci vykonávat a prodiskutovali jeho návrhy, jak naložit s mou budoucností. Vyzvedli jsme zaskakujícího houslistu D, který nám nakoupil večeře v podobě kebabů a salátů v pitě a jelo se na večerní přesun do středoanglického hrabství Shropshire u hranic se severním Walesem. Dva Židi, Turek a Čech napůl etiopského původu jeli hrát tradiční anglickou hudbu.

Myslel jsem si, že si festival užijeme, budeme se přes den procházet mezi stany, naslouchat hudbě a vypravěčům, kterým vlastně tento festival je věnován, a ochutnávat místní ale. Se zaskakujícím houslistou by ale bylo co zkoušet, i kdyby SL nebyl workholik. A tak se k nám v průběhu šesti hodin zkoušení roztahaných po celém dni přidal židovský harfista M, Angličan původem z Leicestershiru, a na večerní koncert jsme všichni přišli ztrhaní a z našeho výkonu jsme měli (naštěstí, doufám, narozdíl od publika) smíšené pocity. Čekalo nás ještě jedno, nedělní, vystoupení, na které jsme už dorazili patřičně odpočati, což se samozřejmě odrazilo na našem výkonu. Nechci aby to znělo samolibě, ale málokteré folkové kapele se podaří roztančit publikum v neděli odpoledne.

Ačkoliv jsme byli dost zaneprázdněni aranžováním a zkoušením, něco z festivalu jsme každý viděli. Někteří členové do nedělního odpoledne nepřestávali potkávat další a další staré známé a já jsem chvíle volna od hraní využíval k procházení se mezi stany, naslouchání hudbě a vyprávěčů, kterým vlastně tento festival je věnován, a ochutnáváním místního ale. To vše převážně v neděli, kdy jsme se už radši nic nepokoušeli nazkoušet. Viděl jsem diskuzi francouzské písničkářky o původu francouzských výrazů v Angličtině, příjemné vyprávění dvou indických vyprávěčů, vystoupení mimů s Downovým syndromem a jednoho až zajímavě nudného anglického písničkáře.

Na hraní s SL je jednou z mnoha příjemných věcí to, že se člověk podívá za hranice metropolitní oblasti Londýna, pozná něco z Anglie a má možnost nadýchat se mezi loukami a lesy opravdového čerstvého vzduchu. Směrem na sever se taky počasí stává čím dál angličtějším a díky tomuto víkendu jsem plně pochopil oblibu čaje, který zde neustále popíjela většina účastníků festivalu. V tomto anglickém létě (podle francouzské písničkářky oxymoron) totiž člověk pořád potřebuje zahřát a slivovice přece jenom není vhodná pro celodenní konzumaci.

Folkoví hudebníci jsou i v Anglii jedna velká parta známých společně s vyprávěči, kteří jsou ještě k tomu často chorobně ukecaní a i na nejjednodušší otázky typu "Co je v tomto hrnci?" musí vymýšlet neskutečné příběhy plné staroanglické mytologie a poznatků moderní vědy. Příští víkend další festival a ve středu koncert v Derby. Za jiných okolností bych si na něco takového musel brát neplacené volno.

Working Class Hero?

Věděl jsem, že to není navždy. Bylo mi jasné, že spíše dříve než později to budu muset skončit. Nenapadlo mě ale, že by to měla ukončit druhá strana. Dozvěděl jsem se, že jsem příliš intelektuální typ neschopný pracovat efektivně pod tlakem, rychle řešit několik úkolů současně a že bych pro ně mohl pracovat, kdyby to byla pátá restaurace, ale že na tento nový koncept se nehodím, protože nových podnětů, které nedokážu včas zpracovávat, bude hodně. Změny se budou dít neustále a já prý potřebuji mít všechno naplánované, abych něco udělal. Něco na tom bude, ale když někomu řeknou, že nezvládne práci ve fast foodu, tak to jeho víře v uplatnění na pracovním trhu moc nepřidá.

S penězi se opět budu muset poprat, i když školení dostanu zaplacené. Musím se ale přiznat, že mi bude chybět kolektiv, se kterým jsem teď strávil dva týdny jako na nějakém letním táboře. Poláci, ze kterých, mám pocit, už polovina svoje působení ve fast foodu kvůli neshodami s šéfem asi taky ukončila. Ruský fotbalista A, který mě rozesmíval imitováním ruského přízvuku, který sám jinak téměř neměl. Přátelská Francouzka L, Londýňanka M, která mou roztržitost odměňovala hlasitým černošských smíchem. Napůl čínská Angličanka S z Básu a napůl čínský Angličan B, který fast food bere jenom jako způsob výdělku, než se může stát taxikářem. Bangladéšané A a R, kteří mě naučili základní konverzaci svého jazyka, G z Budapeště, díky které jsem se zlepšil v mluvení pozpátku. Francouz N, fanoušek bojových umění, snaživec a militarista (no,ten mi asi zas tak moc chybět nebude...), londýnská Maďarka M.

Dali si záležet, abychom se všichni dobře poznali, abychom pracovali jako tým a vzápětí tento výraz začali zneužívat a mířit jej proti nám, když potřebovali něčeho dosáhnout na úkor nás, team members. Příští týden si mě překladatelská agentura má přezkoušet z němčiny a italštiny a dnes vyjíždíme do jednoho z nejrurálnějsích hrabství Anglie hrát na festival s SL. Těším se.

The dull life of a City stockbroker

Už mě to bavit přestalo. Někdy je ale zapotřebí držet ústa & krok, což dělám. Arogantně usměvavý francouzský vedoucí mě laskavě nechá hrát na obou festivalech o příštích dvou víkendech. To, že jsem už kvůli jedné směně, kterou jsem se dozvěděl s třídenním předstihem, musel zrušit hraní s piráty, jsem radši nezmiňoval.

Opět se těším na spanilou jízdu s SL a celou jeho neustále se měnící družinou do zapadlého hrabství Shropshire a méně zapadlého Cambridgeshire. Zítra přijede až ze západního Yorkshiru houslistka G a na obou festivalech by měl hrát nejen židovský harfista M, ale i perkusionista a židovský harfista S.

Ten minulý týden nijak nereflektoval náznaky mé radosti z nové práce a vymyslel deset tisíc způsobů, jak mít výdělek, aniž bych musel ztrácet čas a energii smažením závitků a "mrháním svým talentem", jak to nazval on. Ztráta času to svým způsobem je, ale někdy se nedá nic dělat. Výdělek ale v této chvíli potřebuji jistý a ne že někdy možná. Navíc jsem přistěhovalec a i když v jedné ze zemí k přistěhovalcům nejpřátelštějších, můj status oproti domorodcům je zatím jiný. Nicméně mi jeho popichování pomáhá nepolevit v hledání způsobů jak ven z této situace kdy pracuji za nemálo více než je zákonné minimum.

Zítra na sebe opět jdu nechat řvát a pozítří otevíráme bistro u jednoho z nejrušnějších nádraží Velké GB. Řvaní mi nevadí, člověk má volnost si myslet něco o mentálně retardovaném jedinci, reprodukčních orgánech nebo defekaci, a důležitě řvoucího šéfa vlastně ignorovat. Problém je malá flexibilita a nemožnost vědět, jaké budou mé směny víc než týden dopředu. Nikdo do Londýna nepřijel krájet zeleninu. Já ale mám tu smůlu, že krájení zeleniny v době, kdy mí spoluhráči musí vystupovat v Camden Townu bez cella, mi brání v tom, co jsem sem přijel dělat já a časem se ze spoluhráčů mohou stát bývalí. Díky této bezcílné činnosti ale mám na hodiny s N a snad i tentokrát na nájem. Londýn se mazlí jen s těmi, co si na to vydělají. Neměl bych si stěžovat, jsem v centru kapitalismu.

Kozačky a tlumočení

Dnes jsem šel utrácet něco z první výplaty z fast foodu. Chtěl jsem si mimo jiné koupit lžíci na obouvání a logicky zašel do obchodu s obuví. Jakmile jsem vstoupil, zjistil jsem, že se asi jedná pouze o obchod s obuví ženskou, takže jsem se mezi lodičkami a několika kozačkami (moc v těchto vedrech na odbyt asi nepůjdou) zašel zeptat k pultu družně se bavících prodavače a prodavačky, jak se tomu vlastně anglicky nadává a jestli to nemají. Neměli, že se mám zajít podívat do opravny obuvi. Vydal jsem se na odchod a mladík mě zarazil a nějakou lžíci zpod pultu mi s úsměvem daroval.

V nové práci je několik Poláků. Konečně jsem na nějaké narazil. Nepřestávají se smát slovům "esemeska" a "cédéčko", ale jinak s nimi vycházím velice dobře. Jsou čtyři, ostatní národnosti jsou mezi členy týmu zastoupeny po jednom až dvou (Bangladéš 2, Francie 2, Maďarsko 1, ČR 1, Rusko 1) a Angličanů je taky čtveřice (z toho dva napůl čínského a jedna maďarského původu). Manažeři jsou Francouzi a z toho jeden má tak silný přízvuk, že se člověk po celodenním školení musí bránit, aby nevyslovoval "maximom", "alüminiom" a "vežtebol".

Čím více se blíží otevření restaurace, tím méně se těším. Vím, že v kuchyních v restauracích to tak chodí, ale nevím, jak dlouho se mi bude chtít nechat na sebe řvát jak od Francouzů tak Indonéského kuchaře, co nás učí vařit, že špatně krájím zeleninu a pomalu čistím friťák. Zatím nic jiného nezbývá, je to méně bolestivé než průzkum trhu a já se těším, že bude hrozně moc práce s tlumočením.

Training

Postoupil jsem do druhé fáze. Prošel jsem konečně úspěšně dvěma pohovory a jsem v procesu školení. Tlumočení mě nikdo učit nebude. Z toho si mě vyzkoušeli po telefonu. Nicméně i tak jsme byli úspěšní uchazeči pozváni na "induction day"do jednoho z mrakodrapů v Canary Wharf. Blíže jsme se seznámili s náplní práce, kterou bude překládání pro pacienty v nemocnicích, a vyřídili nutné papírování. Než pro tuto společnost budu moct začít na volné noze (což nejspíše znamená velmi nepravidelně) pracovat, musím počkat, než mi bude vyřízen výpis z trestního rejstříku (proces ve Velké Británii drahý a zdlouhavý).

Přichází mi to paradoxně vhod. Dva týdny totiž teď příliš dostupný ani nebudu. Procházím školením druhým. Ono vlastně na práci ve fast foodu by toho člověk moc vědět nebo umět nemusel. Autoři projektu, jehož první pobočka se bude otevírat 14. července, jsou ale názoru, že bychom o všem, co zákazníkům podáváme, měli opravdu vědět všechno a chtějí mít v podniku lidi, kteří v prostorách budou zvládat více činností. Navíc razí teorii, že šťastný zaměstnanec odvádí lepší práci a mám dojem, že kolektiv, jehož jsem třetím nejstarším členem vybrali spíše pro to, že bychom spolu mohli dobře vycházet a jako tým lépe spolupracovat. Berou to na můj vkus trošku příliš vážně, hrajeme nejapné hry, že si občas všichni připadáme spíš jako na letním táboře. Jsme ale za stavění lidských pyramid a jiné voloviny placeni, tak co.

Konkurence tu je velká. Sítí občerstvení a restaurací nabízejících kuchyně všech možných zemí světa tu je hodně, takže každý nováček na trhu musí mít velmi dobře propracovanou strategii. Co z milého chování našich šéfů je strategie a co lidská přirozenost zůstává otázkou. Můžu ale říct, že se jen tak nudit nezačnu a že i tato zkušenost bude možná užitečná a určitě zajímavá. Navíc mi umožní začít se vyhrabávat z finančních nesnází.