Kozačky a tlumočení

Dnes jsem šel utrácet něco z první výplaty z fast foodu. Chtěl jsem si mimo jiné koupit lžíci na obouvání a logicky zašel do obchodu s obuví. Jakmile jsem vstoupil, zjistil jsem, že se asi jedná pouze o obchod s obuví ženskou, takže jsem se mezi lodičkami a několika kozačkami (moc v těchto vedrech na odbyt asi nepůjdou) zašel zeptat k pultu družně se bavících prodavače a prodavačky, jak se tomu vlastně anglicky nadává a jestli to nemají. Neměli, že se mám zajít podívat do opravny obuvi. Vydal jsem se na odchod a mladík mě zarazil a nějakou lžíci zpod pultu mi s úsměvem daroval.

V nové práci je několik Poláků. Konečně jsem na nějaké narazil. Nepřestávají se smát slovům "esemeska" a "cédéčko", ale jinak s nimi vycházím velice dobře. Jsou čtyři, ostatní národnosti jsou mezi členy týmu zastoupeny po jednom až dvou (Bangladéš 2, Francie 2, Maďarsko 1, ČR 1, Rusko 1) a Angličanů je taky čtveřice (z toho dva napůl čínského a jedna maďarského původu). Manažeři jsou Francouzi a z toho jeden má tak silný přízvuk, že se člověk po celodenním školení musí bránit, aby nevyslovoval "maximom", "alüminiom" a "vežtebol".

Čím více se blíží otevření restaurace, tím méně se těším. Vím, že v kuchyních v restauracích to tak chodí, ale nevím, jak dlouho se mi bude chtít nechat na sebe řvát jak od Francouzů tak Indonéského kuchaře, co nás učí vařit, že špatně krájím zeleninu a pomalu čistím friťák. Zatím nic jiného nezbývá, je to méně bolestivé než průzkum trhu a já se těším, že bude hrozně moc práce s tlumočením.