Come on, Eileen! a Možná příjde i Yo-yo Ma

Hráli jsme na Brick Lane s irským akordeonistou D klezmerový freylakh, když se před nás postavil houslista se skládací židlí. Rád se setkávám s jinými muzikanty. Na ulici ale dobré neznat bratra, a tak se člověk časem naučí ostatní buskery brát jako mírnou hrozbu. Tentokrát se moje paranoidní intuice mýlila. Houslista se k nám přiblížil, a jestli jsme z Izraele. A my že Irsko a Česká republika. A on že je z Irska taky, herec, měl představení ve West Endu a šel si na ulici zahrát. Že přijde ještě jeden kamarád, kytarista, a jestli se k nám do té doby může přidat. Nebudu zacházet do podrobností, ale díky jeho pěveckému a vskutku hereckému projevu a výběru známých folkových melodií, se kolem nás tvořily tančící hloučky a vydělali jsme si více, než bych čekal. Taky jsme se pokoušeli přijít na akordy písně Come on, Eileen! Přišel jsem o nejlepší, když jsem šel vyzvednout kamaráda O (druhého kamaráda z dob před přestěhováním, který mě zde navštívil). Za tu dobu totiž kolem jamujících Irů prošel autor tohoto velkého hitu 80. let, a tak se mohli zeptat, jaké akordy tam teda jsou, přímo jeho. Inu, Londýn. Když jsem se vrátil, byl herec už někde za rohem s celebritou.

Počasí tu je vskutku nevyzpytatelné. Podíváte se z okna, ale odhadovat, jaká bude teplota, je jen pro odvážnější. Včera jsem po nesmírně slunném a teplém velikonočním období vyšel nalehko v košili, když mi cestou na Carnaby Street začalo docházet, že jsem se opět spletl. Bylo tak o deset stupňů méně, než by se podle slunečního jasu mohlo zdát. Jsme blízko moře a výkyvy jsou opravdu rychlé, nečekané a zákeřné. Přes to, že jsem tak trošku mrzl a musel překřikovat prodavače svatebního speciálu periodika Sun, tak se na den v týdnu dařilo. Opět několik vizitek a výdělek takový, že třeba nakonec budu i mít peníze na pivo v ČR. Prodejce speciálů byl usměvavý Bangladéšan, kterého nijak nermoutilo, že nic neprodal a smál se tomu, jakého to má hloupého zaměstnance, že za takovou volovinu chce 5 liber. Je placený od hodiny, tak se smát může.

Někdy se ale nedaří. Potvrdilo se mi, že je pramalá souvislost mezi kvalitou výkonu a výdělkem. Podle očekávání mě většina lidí stejně poslouchá pouze okrajově a rozhodnutí drobné hodit či nehodit je učiněno ihned po spatření osamělého umělce. Problém je v tom, že se vždycky může vyskytnout někdo, kdo tomu rozumí. Tak jsem si jednou popovídal s cellistou Madras String Quarteta a včera s pánem, co se zná s Lynn Harrellem (jedním nejslavnějších cellistů současnosti).

Na počasí si nestěžuji. S tím nic nenadělám a musím holt být na jeho zrádnost lépe připravený. Doufám ale, že rozmarům štěstěny při pouličním hraní nebudu muset být naplno vystaven už moc dlouho. Vlastně se to už mění. Tlumočení už začíná jako záchranná síť fungovat a termíny začátku na obou školách se nezadržitelně blíží.

A na závěr věc, o které jsme se měl zmínit před několika týdny. Ku příležitosti svých 80. narozenin tady měl galavečer s kupou celebrit Michail Gorbačov. Když jsem se pozastavil nad bizarností oslavy narozenin komunistického totalitního vládce v centru kapitalismu & demokracie, tak jen můj anglický kamarád utrousil, že ho my, východoevropané, jako hrdinu asi nevnímáme. Je problém ve mě, nebo se svět zbláznil? Držím se Bacha.

Londýňané všech zemí

Nechci svůj blog nechat časem umřít, vyhnít. Jen jsem byl teď tak trošku vytížený. Hraní na ulici, tlumočení, zařizování dalšího zaměstnání, hledání nového bydlení a tak vůbec.

Pěkně popořadě. Štěstí je vrtkavé a dvojnásob to platí člověk pociťuje, živí-li se hraním na ulici. A tak po euforickém hraní s partou Irů (na jehož závěr se dostavil i můj starý kamarád z ČR) a nečekaně výnosném pondělí následovalo několik dnů buskerské okurkové sezóny, kdy jsem hodiny a hodiny seděl, hrál Bacha a sledoval, jak mi stovky kolem procházejících lidí neházejí ani floka a já budu rád, když budu mít ráno na mléko. Ale takový je život buskera a vlastně život vůbec. Jednou dole, jednou nahoře.

Mám za sebou první sezení na psychiatrii, tedy jako tlumočník, a příští týden mě čeká práce hodně, což je dobře, protože bude dobré nemuset na nájem střádat peníze z pouličního hraní. Taky mě čekají první zakázky na němčinu. Sám si držím palce.

Datum začátku učení na college už je dané stejně jako datum začátku učení na další škole. Byl jsem se předvést na koncertě této školy jako "host" a budoucí učitel v duu s vedoucím Studia of Performing Arts z college. Nikoho nezajímalo, že naše představení připomínalo slepou bábu, třebaže jsme začali i skončili společně, a říkali nám, že to celé bylo moc pěkné.

V Británii nemá rasová segregace tak hluboké kořeny jako třeba v USA, nicméně je vážná hudba doménou spíše bílých a bohatších lidí. Když jsem šel na pohovor na onu college a z vrátnice mě vyzvedl vyholený černoch se slunečnými brýlemi a sportovní postavou v perfektně padnoucím obleku, čekal jsem, že toto bude zcela nová zkušenost. Ocitám se jako učitel na školách v jedné z nejchudších částí Londýna, kde hudbou mladých je RnB a Hip Hop. Koncert dětí (ten, na kterém jsme s mým budoucím šéfem vystupovali jako "hosté") zakončený gospelovou úpravou Ódy na Radost (půjčené z filmu Sestra v akci 2) mě přesvědčil, že mě asi čeká doopravdy něco, na co mě moje pedagogická kvalifikace z ČR připravit nemohla ani při sebelepší vůli. Ředitelka, kolegové i studenti výhradně afrického, karibského a z menší části indického původu. Temperament, za který by děti v ČR byly posílány do dyslektických tříd. Myslím, že ještě bude o čem psát.

Z druhé strany olympijského stadionu (reprezentujících dle mého názoru jednu z nejzbytečnějších a nejdražších akcí na světě) leží Hackney Wick. I v této čtvrti sestávající prakticky pouze ze skladů jsme se byli podívat na bydlení. Na první pohled ponurá oblast, kde se člověk necítí bezpečně kvůli citelné absenci lidí, je naopak velice bezpečná právě proto, že jediný živočišný druh, který se zde vyskytuje, jsou výtvarníci. Sklady přetvořené na byty a ateliéry. Moje milá si jeden z těchto ateliérů pronajala, a tak jsme se rozhodli pokoj v bytě ležícího dvě ulice od něj nevzít. Nechtěla by trávit veškerý svůj čas mezi ponurými stavbami skladišť a zavřených továren a i mně tato oblast přišla spíše "zajímavá" než atraktivní jako bydliště.

Přesto se do Hackney vracíme. Tento obvod Londýna je asi silně návykový, neboť kdo v něm bydlí delší dobu a neutekl (u mě se tak stalo pouze z důvodů finančních), nemůže si jej vynachválit a už nikam jinam nechce. Čeká nás další stěhování. Tentokrát se ale nejedná o řešení dočasné, a tak se těšíme.

Radosti Buskingu 2

Vzpomínám si, že jsem loni v srpnu prohlásil, že dobrou práci nedostanu, pokud si ji nevytvořím sám. Mladý ale zkušenostmi a sebevědomím překypující houslista D pokyvoval a říkal: "Welcome to the world of self-employment! Or as we say: Self-unemployment." A tak k věcem přistupuji kreativně a díky mému definitivnímu "ne" pracím, které nejsou na mé cestě za tím, co chci a dle mého názoru bych měl dělat, se přede mnou více než nejistota otevřela svoboda.

Dost filozofování. Je ráno a mně můj jmenovec, busker původem z Briminghamu, sdělil, že neděle v Notting Hillu je v podstatě stejná jako všední dny, tak se tam chystám v tuto středu. Pátek a sobota jsou napěchované turisty i buskery a, dle jeho slov, nemá ani cenu hrát. Nevěděl jsem to, ale díky tomuto nedorozumění (myslel jsem, že neděle je den D) se v Portobello Marketu v Notting Hillu i na tržnici Brick Lane (jejíž mumraj vrcholí naopak v neděli) lišácky vyskytuji, když tam je méně lidí, ale i méně pouličních hráčů a vydělávám více, než kdybych se snažil upoutat pozornost davů mačkajících se okolo mě, pln obav, že mě někdo ušlape.

Minulou sobotu jsem na oné Brick Lane preludoval nejdříve brazilské písně pak jazz a pak Bacha. Byl překvapen, že i na tak rokenrolové ulici jako je tato, se nejlépe ujímal právě Johann Sebastian. Dokonce se našlo publikum, které se vedle mě usadilo na tak dlouho, až jsem se obával, že budu muset před nimi začít skladby opakovat a oni si toho všimnou. (Bach suit napsal šest, ale cellistů, kteří jich všech šest nosí v hlavě, je vskutku málo) Nakonec jsem po odehrání svého "programu" vstal, jakože mám pauzu a bylo. Z jednoho z posluchačů, dredatého Japonce, se vyklubal kolega, pouliční hráč, busker na didgeridoo. Že pořádá nějakou akci a chtěl by na to svolat co nejvíce pouličních hráčů. Charita na katastrofu, co se v Japonsku odehrála. Vítr v kapse mi ani nedovoluje darovat jakékoliv peníze, a tak jsem rád, že, vytěží-li se z této akce něco, aspoň nějak pomůžu. Navíc opět o kontakt více, že ano. Japonce jsem znal od vidění, a tak jsem rád, že se známe už oficiálně.

A v neděli, když jsem drže se téměř čistě Bacha, preludoval na tom samém místě jako každou neděli, za mnou přišel nejspíše vedoucí protější hospody, která byla právě otevírána. Bylo pravé poledne. Jak dlouho, že budu hrát. Odpověděl jsem otázkou, jestli je s mým hraním nějaký problém. A on, že naopak, jestli bych se nemohl postavit před jeho hospodu, tak na dvě hodinky, že mi za to něco přihodí. A tak jsem měl první hospodský koncert. Kromě vhozených drobných ještě menší příplatek od nadšeného vedoucího a mohl jsem s pocitem dobře vykonané práce domů.