Radosti Buskingu 2

Vzpomínám si, že jsem loni v srpnu prohlásil, že dobrou práci nedostanu, pokud si ji nevytvořím sám. Mladý ale zkušenostmi a sebevědomím překypující houslista D pokyvoval a říkal: "Welcome to the world of self-employment! Or as we say: Self-unemployment." A tak k věcem přistupuji kreativně a díky mému definitivnímu "ne" pracím, které nejsou na mé cestě za tím, co chci a dle mého názoru bych měl dělat, se přede mnou více než nejistota otevřela svoboda.

Dost filozofování. Je ráno a mně můj jmenovec, busker původem z Briminghamu, sdělil, že neděle v Notting Hillu je v podstatě stejná jako všední dny, tak se tam chystám v tuto středu. Pátek a sobota jsou napěchované turisty i buskery a, dle jeho slov, nemá ani cenu hrát. Nevěděl jsem to, ale díky tomuto nedorozumění (myslel jsem, že neděle je den D) se v Portobello Marketu v Notting Hillu i na tržnici Brick Lane (jejíž mumraj vrcholí naopak v neděli) lišácky vyskytuji, když tam je méně lidí, ale i méně pouličních hráčů a vydělávám více, než kdybych se snažil upoutat pozornost davů mačkajících se okolo mě, pln obav, že mě někdo ušlape.

Minulou sobotu jsem na oné Brick Lane preludoval nejdříve brazilské písně pak jazz a pak Bacha. Byl překvapen, že i na tak rokenrolové ulici jako je tato, se nejlépe ujímal právě Johann Sebastian. Dokonce se našlo publikum, které se vedle mě usadilo na tak dlouho, až jsem se obával, že budu muset před nimi začít skladby opakovat a oni si toho všimnou. (Bach suit napsal šest, ale cellistů, kteří jich všech šest nosí v hlavě, je vskutku málo) Nakonec jsem po odehrání svého "programu" vstal, jakože mám pauzu a bylo. Z jednoho z posluchačů, dredatého Japonce, se vyklubal kolega, pouliční hráč, busker na didgeridoo. Že pořádá nějakou akci a chtěl by na to svolat co nejvíce pouličních hráčů. Charita na katastrofu, co se v Japonsku odehrála. Vítr v kapse mi ani nedovoluje darovat jakékoliv peníze, a tak jsem rád, že, vytěží-li se z této akce něco, aspoň nějak pomůžu. Navíc opět o kontakt více, že ano. Japonce jsem znal od vidění, a tak jsem rád, že se známe už oficiálně.

A v neděli, když jsem drže se téměř čistě Bacha, preludoval na tom samém místě jako každou neděli, za mnou přišel nejspíše vedoucí protější hospody, která byla právě otevírána. Bylo pravé poledne. Jak dlouho, že budu hrát. Odpověděl jsem otázkou, jestli je s mým hraním nějaký problém. A on, že naopak, jestli bych se nemohl postavit před jeho hospodu, tak na dvě hodinky, že mi za to něco přihodí. A tak jsem měl první hospodský koncert. Kromě vhozených drobných ještě menší příplatek od nadšeného vedoucího a mohl jsem s pocitem dobře vykonané práce domů.