La vita è bella

SL nahrává sólové album. A chce abych na něm figurovali někteří ze členů Gillie Boys, jeho doprovodné kapely. Já mezi vyvolené patřím a učím se od začátku skladby, které už znám několik měsíců. Studiové verze se od těch živých liší a ve studiu, jak známo, je slyšet úplně všechno, takže dělat psí kusy jako na většině koncertů nebude možné.

Ve středu jsme hráli u Derby. Kdyby toto město, které obohatilo mezinárodní sportovní slovníček, bylo o něco větší, tak by to bylo jeho předměstí. Byli jsme připraveni na jeden z méně vzrušujících a hůře placených koncertů ve folkovém klubu, který jsme čekali, že beztak bude jenom v nějaké místní hospodě. V hospodě to bylo, ale v oddělené místnosti připomínající obývací pokoj plném folkuchtivého publika. Kromě nás tam zpívali tři místní pěvci a jeden harmonikář z australského Perthu. Kde se tam vzal, nevím, protože cesťák z takového místa by si dovolit nemohli a jako profesionál nevypadal.

Na koncert s námi nemohl dorazit perkusionista S, takže jsme hráli se zaskakujícím tureckým houslistou D jenom ve čtyřech. Díky celkově uvolněnému prostředí, dlouhé době uplynuté od poslední zkoušky a pocitu, že se nejedná o moc důležitý koncert (i když důležité jsou podle mě všechny) se hraní stalo nesmírně zábavnou a veselou záležitostí plnou vtipů hudebních i slovních. Po koncertě nás ubytoval (stejně jako všichni členové klubu) postarší pár, který měl u sebe doma atrakci v podobě domácího bazénu, který umí vytvářet protiproud, takže si člověk může vlastně dát docela do těla. Pilo se, jedlo a já jsem po dvou pivech značky Hobgoblin usoudil, že co se plavání týče, bude ráno moudřejší večera. A tak jsem v 6:45 doopravdy vstal a šel si zaplavat. Jak jsem tak v místnosti velké jako obývací pokoj zkoušel prsa proti umělému proudu, tak mi došlo, že plavu poprvé od neblahého ťuknutí bílé dodávky před třemi měsíci. To to letí.

Zítra nás s SL čeká první ze dvou festivalových hraní tento víkend někde v hrabství Cambridge. Jedná se prý o jednu z největších folkových událostí Británie. Tentokrát vyhořeli všichni jindy dostupní houslisté a bude s námi hrát banjista E, který se mnou hrál v jazzové kapele. Té, ve které jsem se rozhodl před dvě měsíci skončit.

Do toho se rozhodli nahrát album piráti. Ale vzhledem k proslulé nevyzpytatelnosti člověka, co nám má nahrávání vést, se neví od kdy do kdy. Jisté je, že to bude příští týden, což znamená, že v době, kdy nahrává i SL. Křížit se to nebude, protože folk bude vždycky odpoledne a piráti večer.

Opravdu se nudit nebudu. Po této nahrávací etapě mě čeká odpočinek od folku a celkově nejistota co s časem a z jakých prostředků jim můžu mrhat. Kdybych totiž věděl, z čeho budu za dva týdny žít, byl by svět ještě krásnější.

England's mountains green

Perkusionista S mi při nastupování do auta na cestu na hraní s SL říkal zcela vážně, že to, že jsem o tu práci přišel, je jedině dobře. Pak jsme se s plných plic zasmáli tomu, že mám asi jako jeden z mála lidí na světě privilegium být vyhozen z fast foodu pro neschopnost práci vykonávat a prodiskutovali jeho návrhy, jak naložit s mou budoucností. Vyzvedli jsme zaskakujícího houslistu D, který nám nakoupil večeře v podobě kebabů a salátů v pitě a jelo se na večerní přesun do středoanglického hrabství Shropshire u hranic se severním Walesem. Dva Židi, Turek a Čech napůl etiopského původu jeli hrát tradiční anglickou hudbu.

Myslel jsem si, že si festival užijeme, budeme se přes den procházet mezi stany, naslouchat hudbě a vypravěčům, kterým vlastně tento festival je věnován, a ochutnávat místní ale. Se zaskakujícím houslistou by ale bylo co zkoušet, i kdyby SL nebyl workholik. A tak se k nám v průběhu šesti hodin zkoušení roztahaných po celém dni přidal židovský harfista M, Angličan původem z Leicestershiru, a na večerní koncert jsme všichni přišli ztrhaní a z našeho výkonu jsme měli (naštěstí, doufám, narozdíl od publika) smíšené pocity. Čekalo nás ještě jedno, nedělní, vystoupení, na které jsme už dorazili patřičně odpočati, což se samozřejmě odrazilo na našem výkonu. Nechci aby to znělo samolibě, ale málokteré folkové kapele se podaří roztančit publikum v neděli odpoledne.

Ačkoliv jsme byli dost zaneprázdněni aranžováním a zkoušením, něco z festivalu jsme každý viděli. Někteří členové do nedělního odpoledne nepřestávali potkávat další a další staré známé a já jsem chvíle volna od hraní využíval k procházení se mezi stany, naslouchání hudbě a vyprávěčů, kterým vlastně tento festival je věnován, a ochutnáváním místního ale. To vše převážně v neděli, kdy jsme se už radši nic nepokoušeli nazkoušet. Viděl jsem diskuzi francouzské písničkářky o původu francouzských výrazů v Angličtině, příjemné vyprávění dvou indických vyprávěčů, vystoupení mimů s Downovým syndromem a jednoho až zajímavě nudného anglického písničkáře.

Na hraní s SL je jednou z mnoha příjemných věcí to, že se člověk podívá za hranice metropolitní oblasti Londýna, pozná něco z Anglie a má možnost nadýchat se mezi loukami a lesy opravdového čerstvého vzduchu. Směrem na sever se taky počasí stává čím dál angličtějším a díky tomuto víkendu jsem plně pochopil oblibu čaje, který zde neustále popíjela většina účastníků festivalu. V tomto anglickém létě (podle francouzské písničkářky oxymoron) totiž člověk pořád potřebuje zahřát a slivovice přece jenom není vhodná pro celodenní konzumaci.

Folkoví hudebníci jsou i v Anglii jedna velká parta známých společně s vyprávěči, kteří jsou ještě k tomu často chorobně ukecaní a i na nejjednodušší otázky typu "Co je v tomto hrnci?" musí vymýšlet neskutečné příběhy plné staroanglické mytologie a poznatků moderní vědy. Příští víkend další festival a ve středu koncert v Derby. Za jiných okolností bych si na něco takového musel brát neplacené volno.

Working Class Hero?

Věděl jsem, že to není navždy. Bylo mi jasné, že spíše dříve než později to budu muset skončit. Nenapadlo mě ale, že by to měla ukončit druhá strana. Dozvěděl jsem se, že jsem příliš intelektuální typ neschopný pracovat efektivně pod tlakem, rychle řešit několik úkolů současně a že bych pro ně mohl pracovat, kdyby to byla pátá restaurace, ale že na tento nový koncept se nehodím, protože nových podnětů, které nedokážu včas zpracovávat, bude hodně. Změny se budou dít neustále a já prý potřebuji mít všechno naplánované, abych něco udělal. Něco na tom bude, ale když někomu řeknou, že nezvládne práci ve fast foodu, tak to jeho víře v uplatnění na pracovním trhu moc nepřidá.

S penězi se opět budu muset poprat, i když školení dostanu zaplacené. Musím se ale přiznat, že mi bude chybět kolektiv, se kterým jsem teď strávil dva týdny jako na nějakém letním táboře. Poláci, ze kterých, mám pocit, už polovina svoje působení ve fast foodu kvůli neshodami s šéfem asi taky ukončila. Ruský fotbalista A, který mě rozesmíval imitováním ruského přízvuku, který sám jinak téměř neměl. Přátelská Francouzka L, Londýňanka M, která mou roztržitost odměňovala hlasitým černošských smíchem. Napůl čínská Angličanka S z Básu a napůl čínský Angličan B, který fast food bere jenom jako způsob výdělku, než se může stát taxikářem. Bangladéšané A a R, kteří mě naučili základní konverzaci svého jazyka, G z Budapeště, díky které jsem se zlepšil v mluvení pozpátku. Francouz N, fanoušek bojových umění, snaživec a militarista (no,ten mi asi zas tak moc chybět nebude...), londýnská Maďarka M.

Dali si záležet, abychom se všichni dobře poznali, abychom pracovali jako tým a vzápětí tento výraz začali zneužívat a mířit jej proti nám, když potřebovali něčeho dosáhnout na úkor nás, team members. Příští týden si mě překladatelská agentura má přezkoušet z němčiny a italštiny a dnes vyjíždíme do jednoho z nejrurálnějsích hrabství Anglie hrát na festival s SL. Těším se.

The dull life of a City stockbroker

Už mě to bavit přestalo. Někdy je ale zapotřebí držet ústa & krok, což dělám. Arogantně usměvavý francouzský vedoucí mě laskavě nechá hrát na obou festivalech o příštích dvou víkendech. To, že jsem už kvůli jedné směně, kterou jsem se dozvěděl s třídenním předstihem, musel zrušit hraní s piráty, jsem radši nezmiňoval.

Opět se těším na spanilou jízdu s SL a celou jeho neustále se měnící družinou do zapadlého hrabství Shropshire a méně zapadlého Cambridgeshire. Zítra přijede až ze západního Yorkshiru houslistka G a na obou festivalech by měl hrát nejen židovský harfista M, ale i perkusionista a židovský harfista S.

Ten minulý týden nijak nereflektoval náznaky mé radosti z nové práce a vymyslel deset tisíc způsobů, jak mít výdělek, aniž bych musel ztrácet čas a energii smažením závitků a "mrháním svým talentem", jak to nazval on. Ztráta času to svým způsobem je, ale někdy se nedá nic dělat. Výdělek ale v této chvíli potřebuji jistý a ne že někdy možná. Navíc jsem přistěhovalec a i když v jedné ze zemí k přistěhovalcům nejpřátelštějších, můj status oproti domorodcům je zatím jiný. Nicméně mi jeho popichování pomáhá nepolevit v hledání způsobů jak ven z této situace kdy pracuji za nemálo více než je zákonné minimum.

Zítra na sebe opět jdu nechat řvát a pozítří otevíráme bistro u jednoho z nejrušnějších nádraží Velké GB. Řvaní mi nevadí, člověk má volnost si myslet něco o mentálně retardovaném jedinci, reprodukčních orgánech nebo defekaci, a důležitě řvoucího šéfa vlastně ignorovat. Problém je malá flexibilita a nemožnost vědět, jaké budou mé směny víc než týden dopředu. Nikdo do Londýna nepřijel krájet zeleninu. Já ale mám tu smůlu, že krájení zeleniny v době, kdy mí spoluhráči musí vystupovat v Camden Townu bez cella, mi brání v tom, co jsem sem přijel dělat já a časem se ze spoluhráčů mohou stát bývalí. Díky této bezcílné činnosti ale mám na hodiny s N a snad i tentokrát na nájem. Londýn se mazlí jen s těmi, co si na to vydělají. Neměl bych si stěžovat, jsem v centru kapitalismu.

Kozačky a tlumočení

Dnes jsem šel utrácet něco z první výplaty z fast foodu. Chtěl jsem si mimo jiné koupit lžíci na obouvání a logicky zašel do obchodu s obuví. Jakmile jsem vstoupil, zjistil jsem, že se asi jedná pouze o obchod s obuví ženskou, takže jsem se mezi lodičkami a několika kozačkami (moc v těchto vedrech na odbyt asi nepůjdou) zašel zeptat k pultu družně se bavících prodavače a prodavačky, jak se tomu vlastně anglicky nadává a jestli to nemají. Neměli, že se mám zajít podívat do opravny obuvi. Vydal jsem se na odchod a mladík mě zarazil a nějakou lžíci zpod pultu mi s úsměvem daroval.

V nové práci je několik Poláků. Konečně jsem na nějaké narazil. Nepřestávají se smát slovům "esemeska" a "cédéčko", ale jinak s nimi vycházím velice dobře. Jsou čtyři, ostatní národnosti jsou mezi členy týmu zastoupeny po jednom až dvou (Bangladéš 2, Francie 2, Maďarsko 1, ČR 1, Rusko 1) a Angličanů je taky čtveřice (z toho dva napůl čínského a jedna maďarského původu). Manažeři jsou Francouzi a z toho jeden má tak silný přízvuk, že se člověk po celodenním školení musí bránit, aby nevyslovoval "maximom", "alüminiom" a "vežtebol".

Čím více se blíží otevření restaurace, tím méně se těším. Vím, že v kuchyních v restauracích to tak chodí, ale nevím, jak dlouho se mi bude chtít nechat na sebe řvát jak od Francouzů tak Indonéského kuchaře, co nás učí vařit, že špatně krájím zeleninu a pomalu čistím friťák. Zatím nic jiného nezbývá, je to méně bolestivé než průzkum trhu a já se těším, že bude hrozně moc práce s tlumočením.

Training

Postoupil jsem do druhé fáze. Prošel jsem konečně úspěšně dvěma pohovory a jsem v procesu školení. Tlumočení mě nikdo učit nebude. Z toho si mě vyzkoušeli po telefonu. Nicméně i tak jsme byli úspěšní uchazeči pozváni na "induction day"do jednoho z mrakodrapů v Canary Wharf. Blíže jsme se seznámili s náplní práce, kterou bude překládání pro pacienty v nemocnicích, a vyřídili nutné papírování. Než pro tuto společnost budu moct začít na volné noze (což nejspíše znamená velmi nepravidelně) pracovat, musím počkat, než mi bude vyřízen výpis z trestního rejstříku (proces ve Velké Británii drahý a zdlouhavý).

Přichází mi to paradoxně vhod. Dva týdny totiž teď příliš dostupný ani nebudu. Procházím školením druhým. Ono vlastně na práci ve fast foodu by toho člověk moc vědět nebo umět nemusel. Autoři projektu, jehož první pobočka se bude otevírat 14. července, jsou ale názoru, že bychom o všem, co zákazníkům podáváme, měli opravdu vědět všechno a chtějí mít v podniku lidi, kteří v prostorách budou zvládat více činností. Navíc razí teorii, že šťastný zaměstnanec odvádí lepší práci a mám dojem, že kolektiv, jehož jsem třetím nejstarším členem vybrali spíše pro to, že bychom spolu mohli dobře vycházet a jako tým lépe spolupracovat. Berou to na můj vkus trošku příliš vážně, hrajeme nejapné hry, že si občas všichni připadáme spíš jako na letním táboře. Jsme ale za stavění lidských pyramid a jiné voloviny placeni, tak co.

Konkurence tu je velká. Sítí občerstvení a restaurací nabízejících kuchyně všech možných zemí světa tu je hodně, takže každý nováček na trhu musí mít velmi dobře propracovanou strategii. Co z milého chování našich šéfů je strategie a co lidská přirozenost zůstává otázkou. Můžu ale říct, že se jen tak nudit nezačnu a že i tato zkušenost bude možná užitečná a určitě zajímavá. Navíc mi umožní začít se vyhrabávat z finančních nesnází.