Jeden starý Číňan jednou...

Píšu málo. Věřím ale, že nejsem jediný, kdo u počítače tráví nyní o svátcích méně času. Ačkoliv za celé toto období nevytáhnu paty z Hlavního města Londýn, tak jsem zažil Vánoce pokojné plné přejídání a popíjení (byť vše v teple domova) a došlo i na rybu s bramborovým salátem (byť lososa a ne kapra).

Blíží se silvestr, ale já nebudu upadat do bezduchého tlachání televizních moderátorů o bilancování, co s sebou starý rok přinesl a nebudu dělat do Nového roku předsevzetí. Nebudu přát čtenářům šťastný Nový rok, protože lidé, které mám rád, vědí, že jim vše dobré přeji a nejspíš budu často beztak mít příležitost využít mnohem "osobnějších" prostředků, jako je skype, chat na facebooku či dokonce email.

Z mého nového pokoje se zanedlouho stane bývalý. Důvody různé, ale konečně impuls toto rozhodnutí neoddalovat přišel ve formě velice ošklivé hádky se spolubydlícím. Nic si z toho nedělám, doopravdy jsem se chtěl stěhovat jinam. Jen vyřešit na nějakou dobu mou stále neutěšenou finanční situaci. Nazývám se hlupákem, že jsem si jako cíl nestanovil už dávno dělat to, co mě baví nejvíce, co mi jde a na co jsem patřičně kvalifikován. Přátelé mí, umět x jazyků je zhola k ničemu, není-li člověk nadán obchodnicky, vadí mu otravovat lidi po telefonu, nebo není specialistou v činnosti spojené se zacházením s penězi.

A tak budu doufat, že se mi ozve pokud možno co nejvíce studentů violoncella a že mi vyjde nějaký konkurz a začnu konečně vydělávat hraním na nástroj, na který jsem si na cestu sem pořizoval letenku. Naštěstí nejsem materialistou, a tak mě nedostatek peněz ničí pouze ve chvílích, kdy mi působí neschopnost pořídit si nejzákladnější věci. Jakmile se toto změní, tak nebudu mít důvod k nářku, neboť ostatní, důležitější věci mám nebo jsou na dobré cestě. Když jsem byl středoškolákem a moje fascinace východními filozofiemi teprve začínala, vyčetl jsem z knih, že pro dosažení věcí je dobré radovat se ze samotné cesty. Není tomu jinak a jsem také rádza dílčí úspěchy, kterých se mi po té cestě dostává a které mi ukazují, že cesta je správná. Nezbláznil jsem se a na Nový rok pravděpodobně budu mít kocovinu jako každý jiný.

Já, býk a dva odkazy na Jáchyme, hoď ho do stroje! (kdo je najde, je vítězem)

Vánoční dárky. Kino, restaurace, koupit si něco hezkého na sebe. Parfémy, antiperspiranty a vše pro osobní hygienu. Hudební nástroje a jejich údržba. Nový obal na violoncello. Pořídit si reprobedny nebo sluchátka, ať nemusím hudbu poslouchat z notebooku bez basů. Nechat se ostříhat. Zajít si na výstavu, do divadla nebo na pivo s přáteli. Dobit si kredit v telefonu, nebo uzavřít s operátorem smlouvu. Knihy. Nakoupit jídlo, zaplatit dopravu a mít na nájem. Jen kdyby mi někdo povídal, že peníze nejsou zapotřebí, tak ať ví, kam dotyčného či dotyčnou pošlu.

Občas se zamyslím. Proces bolestivý a někdy až nepříjemný. Napadá mě, co tady vlastně dělám, proč tu jsem. Nepouštím se do větších akcí a tyto úvahy ponechávám o svém působení v Londýně, ne své pozemské existenci jako takové. Pracoval jsem jako prodavač v obchodě se sendviči, jako poskok v suši baru, jako telefonista v češtině a němčině, učil cello a němčinu, rozvážel sendviče, měl několik málo placených koncertů a přitom všem neustálé finanční potíže. Stojí to za to? Nebylo by bývalo lepší zůstat sedět v ČR, sehnat časem práci v oboru, učit si dál po jazykovkách a mít klid? Anebo by nebylo lepší si pár svých saků & paků (můj majetek se stále vejde kromě peřin a cella do jednoho kufru), kapitulovat a vrátit se do země, kterou stále tak nějak asi ještě pokládám za svou domovinu?

Asi ne. Je to pro mě zhola nemožné z několika důvodů, které nebudu rozebírat, protože jsou dost objektivní, obyčejné, praktické nebo zcela subjektivní. Občas mě spíš napadá zeptat se, proč jsem se do tohoto dobrodružství pustil. Londýn jsem si vybral z několika důvodů, multikulturní prostředí téměř prosté předsudků a mnoho možností vyžití mi vyhovuje i přes hluk velkoměsta, na který moc zvyklý nejsem, a svého výběru nelituji, i když bych k tomu mohl mít několik důvodů jako je počasí a strašlivá drahota. Z České republiky mě to táhlo dlouho, tak je dobře, že jsem udělal krok právě tímto směrem. Proč ale to vše? Kde se ve mě bere síla neustále to zkoušet dál a na této cestě setrvávat navzdory chvílím, kdy by bylo mnohem rozumější to vzdát?

Je jedna věc, která mě zde stále drží, které jsem ještě nedosáhl protože k ní je zapotřebí i finančních jistot (můj názor, moje zkušenost). Tou věcí je, nebojím se použít toho slova, svoboda. Chci žít v prostředí, ve kterém nebudu mít problém nacházet lidi, se kterými nacházím společnou řeč (to, že toto čtete znamená, že nejspíše mezi ně také patříte), mít příležitost projevit se jako hudebník, žít v prostředí, ve kterém mě rozčiluje méně věcí než v mé rodné zemi (kupodivu) žít spokojený život s tím, že budu dělat to, co mě doopravdy baví a v čem, myslím, jsem také dobrý. Myslím, že to celé za to úsilí stojí a díky podpoře svých nejbližších mám stále sílu v něm setrvávat.

Na Vánoce se do ČR nechystám, nemám totiž na cestu. V Anglii je kalamita, tak jsem si alespoň ušetřil problémy s odletem. Navíc je to už podruhé v řadě, kdy tyto svátky trávím mimo evropský kontinent, je to trošku škoda, ale jako takovou tragédii to zas nevnímám. Rodiče prominou.

Zdravé bagety, temno a islámská většina

Internet nám znovu spustili. Zas tak moc se toho za tu dobu asi nezměnilo. Stále dělám brigádu v obchodu s rychlým, byť světe div se zdravým, jídlem a po večerech hrávám po hospodách v Camdenu. Vzdal jsem honbu za prací, která mi nepřísluší a na kterou mě nikdo stejně nechce. Změna se stala na poli osobním. Kdo ví, ví.

Tento týden jsem dělal první pohovor na opravdovou práci. Opravdovou myslím něco jiného, než zabíjení času za minimální mzdu(výše zmíněný fast foodu, stejně jako před nějakou dobou opuštěný sushi bar) nebo něco, na co se mi ozvou, když zrovna budou potřebovat a na co se nemůžu příliš vázat (tlumočení).

Za svých studentských let jsem se vědomě vyhýbal učení po ZUŠkách. (Když teď nad tím přemýšlím, tak mě napadá, že jsem vlastně ani nikdy neměl přímo příležitost..) A tak mě nepřekvapilo, když na pozici učitele dětí pro "music service" jednoho z východolondýských obvodů byli vybráni uchazeči s více zkušenostmi v oboru. Jestli by mě neomezovalo při mých hráčských schopnostech učit malé děti tahat po prázdných strunách. Rozhodně méně než si cvičit pouze v čase volném od příležitostných a nekvalifikovaných prací, odvětil jsem. Porota se tvářila, že rozumí, myslím, že rozuměla, ale prostě vybrali zkušenější. Nezoufám, byl to první pohovor tohoto druhu a alespoň pro příště vím, na co se připravit. A naučil jsem se vázat kravatu. Dlouho jsem se tomu divnému hadru visícímu od krku bránil.

A tak mě nejpíše ještě nějakou dobu čeká šaškování v občerstvení, ve kterém, vida každodenní počet předmětů, které mi spadnou, nemám co dělat. Nicméně jsem snad na dobré cestě. Řady potenciálních i reálných soukromých studentů cella se rozšiřují.

Napadl sníh. A přesně podle předpovědi zkušenějších roztál. Blíží se Vánoce a ač některé části Londýna svítí jako každé evropské město (tady už svítí tak od čtyř, kdy denního světla pomálu), tak na jiných to poznat nejde. V té, ve které bydlím já, a ve které je většina obyvatel muslimská, to, že se blíží nějaký křesťanstký svátek, není poznat vůbec. Kde sehnat kapra ale už vím.