Boy

"Pokud se neustálý boj o přežití stane normou tvého fungování, začne tě to pomalu měnit, aniž by sis toho všímal", říkal mi jednou jeden kamarád (který tohle možná zrovna čte). Mluvil o krutosti a možná má pravdu. Před dvěma lety jsem nedokázal na lidi vyvíjet mírný nátlak za účelem svého prospěchu. Tehdy bych byl se svými požadavky, byly-li nějaké, vyšel rovnou a dál nechával věci koni. Žije-li ale člověk v prostředí, ve kterém má pocit, že se jej neustále snaží ošidit, snížit mu odměnu za jakoukoliv práci na minimum a využít jej na maximum, musí svůj přístup změnit a jako pes u poloprázdné misky s granulemi mít neustále vyceněné zuby a být ve střehu, aby mu na jeho celodenní stravu nikdo nesáhl.

Sliboval jsem, že se nebudu, alespoň zde na blogu, rozčilovat nad maličkostmi. Hudební diletantství ale maličkost není, a tak se malinko rozepíšu. O počátcích své kariéry učitele na college jsem už něco napsal. Kupodivu je nakonec práce s některými studenty velmi plodná a zatím mě hledání nových cest a způsobů, jak dosáhnout jistého výsledku, baví. Problém ale v něčem zcela jiném. Už jsem se rozepisoval o svém šéfovi. Že to je kecal a rozumbrada, jsem tušil už od začátku. Něco o vážné hudbě a hudbě celkově ví, na klavír trošku hrát umí, ale když studentům přede mnou říkal, že cello je mnohem sólističtější nástroj než housle a že na něj lze také hrát rychle, tak jsem si uvědomil, že si opravdu budu muset dávat pozor.

Příští týden máme koncert. Je to prý velká věc, udělování cen studentům na závěr školního roku. A na tento koncert zaranžoval sám šéf jednu skladbičku pro sbor složený ze studentů a instrumentální soubor složený z vyučujících. V úterý mě zastavil, že to budeme muset nazkoušet. A že mám přijít zítra, tj. středu. Byl jsem poměrně rozladěn, že mi někdo takhle zasahuje do mého času. Zatím jsem ve škole pouze úterky a ostatní dny musím hledět jinak, jak vydělat na přežití. A že bych měl přijít i ve čtvrtek. Správně jsem tušil, že nic z toho nebude placené, což bych byl schopen akceptovat vzhledem k tomu, že můj závazek ke škole zahrnuje i účast na takovýchto akcích.

Také jsem ale vzhledem k organizačním schopnostem lidí, se kterými na onom ústavu pracují, tušil, jak středeční "zkouška" dopadne. Hra na nástroje se totiž vyučuje pouze v úterky a čtvrtky. Takže, když jsem přišel ve středu s tím, že tu jednu písničku nazkoušíme, byl jsem sám, neboť, jak jsem čekal, šéf se neobtěžoval dávat vědět nikomu jinému a divil se, že v den, kdy se nástroje neučí, nejsou ve škole přítomni žádní učitelé nástrojů. Ani jsem se nedivil, že se nehrálo, ani že pro mě neměl party. Ani že se mě zeptal, jestli můžu přijet ve čtvrtek nebo pátek. Nemůžu, mám lepší, užitečnější a důležitější věci na práci, než bez nároku na honorář čekat.

Ještě jsem byl požádán účastnit se dalších projektů na této instituci. Jenže ani zadarmo nehrabe kuře ani v chudobou sužovaném východním Londýně a mám chuť posílat lidi, kteří chtějí mých schopností využívat k realizaci svých snů zapomínaje, že nejsem jejich sluhou, posílat rovnou do oněch míst. Obzvláště stojí-li jejich produkce za to, co oněch míst vychází. Přátelé nehudebníci, vězte, že často, říká-li hudebník, že se mu z nějaké hudební produkce dělalo zle od žaludku, mdlo, či zažíval stavy úzkosti, vězte, že vůbec nepřehání. Pohár trpělivosti s diletanty je zatraceně malý a přetéká až příliš často!

O nepsaní

Čas letí. Jen co jsem začal svou kariéru učitele se blíží prázdniny. Kapitalismus si zkouším se vším všudy, a tak mě ani nepřekvapuje že za těch šest týdnů volna dostanu tak akorát velký kulový. Po prázdninách ale mám na dříve popsané (nakonec ne až tak hrůzostrašné, přesto poměrně frustrující) instituci slíbené dva dny. Takže ačkoliv nebude dobojováno, tak se můj životní styl přiblíží normálu. Tady nejde o fňukání, ale nemuset se obávat, z čeho zaplatím nájem, je pro mě stále ještě zkušenost tady v Londýně neznámá. Ano, přátelé mí se divili, jak se od mého příjezdu změnil životní styl. Do jisté míry jsem rád, chodit denně na pivo není ani zdravé ani pěkné. Uvařit si doma je levnější a člověk ví, co do toho svého jídla dává (viz předešlý příspěvek). Navíc i na jídlo jako takové nakonec, skládáme-li se ve dvou, to nějak vyjde. Když ale takhle uvažuji, je jasné, jaká situace pořád je?

Už asi dva týdny je zataženo. A tak mě ani tak moc nemusí mrzet, že mě opět složil bacil, díky kterému můžu vysedávat u internetu a psát předlouhé články na svůj blog. Nebudu to ale dělat. Plány jsou, pořád se mění, o existenčních problémech jsem toho napsal už dost, noviny nečtu, takže nemám co komentovat a své každodenní činnosti, studiu japonských znaků, jsem věnoval minulý, snad až příliš dlouhý, článek.

Kanji, téměř nekonečný boj o japonské znaky

Dal jsem si nelehký úkol. Šest znaků denně je opravdu výzva. Mám učebnici, která mi to celé naplánuje, takže stačí si k tomu každý den "jenom" hodinu, dvě sednout. Ovoce studium nese, všímám si, že psané japonštině rozumím čím dál lépe. Že jejich systém je ale tak akorát srozumitelný pro to, aby se jej rodilí mluvčí byli schopní naučit, a akorát dost šílený na to, aby cizinci téměř neměli šanci, se mi ale pouze potvrzuje. Pokud čtenáře nezajímá, jak to celé funguje, nechť nečte dál.

Znaky, o kterých je řeč, se nazývají kanji (čti "kandži"), jsou čínského původu a do jisté míry (byť ne v běžně užívaném jazyce) je používá korejština a do jisté doby je používala vietnamština. Za povšimnutí stojí, že všechny tyto tři jazyky nemají s jazyky čínskými kromě znaků a s nimi importovaného základu části slovní zásoby společného vůbec nic a jeden s druhým příbuzné taky vůbec nejsou. Lze říct, že si jsou podobné jako angličtina, maďarština, indonéština a swahilština, které také všechny používají stejné písmo.

Toto přirovnání ale nesedí zcela, neboť latinka je nositelem výslovnosti, zatímco znaky jsou nositelem významu. V ostatních jazycích používajících znaky mají snad výslovnost ustálenou, v japonštině to ale dosahuje největšího mozkové závity rvoucího extrému, kde nejenom se několik znaků může číst stejně, ale každý znak lze číst různě. Zní to šíleně. Je to šílené. Čím víc do tajů tohoto systému pronikám, tím víc mám pocit, že kdo tohle vymyslel byl buď génius, měl o kolečko navíc, anebo byl postaven před téměř nemožný úkol aplikovat systém šitý na míru čínštině jazyku, jehož základy a logika jsou zcela jiné.

V období Heian (Japonci mají historii rozdělenou na období, díky čemuž nemají ani ustálený letopočet, ale roky se počítají od začátku každého období. Letos je rok 23 období Heisei), tj konec 8. až konec 12. století, kdy vrcholil čínský vliv v Zemi vycházejícího slunce, vznikl systém japonského psaní, jak jej známe dnes. Japonští učenci se snažili čínský systém znaků naroubovat na japonštinu.

Potíží ale nastalo několik. Hlavní z nich patrně byla rozdílnost gramatik obou jazyků. Čínština jako jazyk čistě aglutinační nezná koncovky a partikule, jak je používá japonština. Tím pádem slabiky, které Japonci používají k vyjadřování vztahů mezi pojmy jako takovými, neměly čínský ekvivalent. Pro vyřešení tohoto problému byly vynalezena hlásková písma - hiragana a katakana. Historické využití obou písem by vydalo asi na další podobně dlouhý článek a upřímně řečeno o něm zas tak moc nevím. Dnes se každopádně hiragana používá pro vyjadřování právě gramatických jevů, jako jsou koncovky a partikule, zatímco katakana slouží zápisu slov cizího původu a zdůraznění výrazů, které by jinak byly psány hiraganou či kanji, čínskými znaky.

U těch začíná onen kámen úrazu. Naučit se dvě hlásková písma není až takový problém. Japonský hláskový systém je navíc mnohem jednodušší než třeba český, takže s troškou snahy je člověk po měsíci, dvou, za vodou. Jenže běda! Když se člověk takto připravený ocitne v centru dění, zjistí, že mu jeho pracně nabyté znalosti jsou k ničemu. Všechno se píše znaky!

Vyvstává otázka proč. Otázka místná. Proč, když mají písmo, kterým mluvený jazyk dokáží vyjádřit velmi jednoduše, tento systém používají pouze v knihách pro děti a křiklavých reklamách? (Proč mají písma dvě místo jednoho by mohla být další otázka, na kterou se ale nebudu snažit odpovědět). Proč si komplikovat život? Proč trápit děti a mládež po většinu doby studia, když vše, co řeknou, dokáží nějak zapsat po prvním roce školní docházky?

Když Japonci ve středověku importovali čínské znaky, importovaly s nimi i jejich čtení. Čtení různá, protože přicházela z různých částí Číny a v různých obdobích. A tak to, co by se vlastně dalo zapsat pouze jedním znakem plus příslušnou koncovkou a přečíst japonsky, čtením kunjomi, lze přečíst i čtením druhým, onjomi, původně čínským (i když pro Číňany dnes k nepoznání zkomoleným). Onjomi se navíc typický skládají, málokdy stojí o samotě. Znaky s různými čteními si ale stále zachovávají svůj význam a čtení původně lišící se v čínštině ve čtení japonském naopak splynula ve čtení stejná, takže by bez použití znaku nebylo lze význam jednoznačně vyjádřit.

Prakticky s každou nově naučenou složeninou je zapotřebí se naučit, který znak je onjomi a který kunjomi (kombinace jsou možné všeho druhu). A tak je zcela běžné, že se nedoukovy jako mně stane, že vidí nápis složený ze čtyř znaků, rozumí třem, podle čehož je schopen odhadnout význam, leč čtení pro něj zůstává tajemstvím, protože se dané znaky neučil v dané kombinaci, a tak neví, která z možností je platná právě v této složenině.

Japonci s tím problém očividně nemají. Celý systém jim přijde srozumitelný. Snad proto, že se svůj jazyk od mala učí vnímat v symbolech v Japonsku prakticky neexistuje dysgrafie. Jen my gajdžini můžeme čekat, až se nám mozek zavaří anebo mít hezký pocit z dobré vykonané práce, když si po letech studia můžeme přečíst novinový článek.

O jídle

Objevili jsme asi pět minut chůze od nás čínský obchod s asijskými potravinami. I přes nevraživost, která asi mezi Číňany a Japonci, hlavně ze strany čínské (viz druhá světová) stále panuje, se tyto dva národy společně s Korejci (jinak taktéž velkými přáteli svých východních sousedů) ocitají na půdě téměř evropské v mnohem větší blízkosti, než by tomu možná doma byli věřili či chtěli. Obchody v Chinatownu se ale často vyznačují tím, že člověk s jiným než čínským jazykem nepochodí. A to ještě může mluvit o štěstí, bude-li padat na úrodnou půdu oněch několik málo slov, která se naučil standardní čínštinou, mandarínsky, neboť personál často mluví zcela jiným z mnoha čínských jazyků a na vaše "šíší" vám z vysoka kašle.

Jak ale říkám, jeden velmi levný a pokrývající spektra většiny východoasijských kuchyní jsme našli v Hackney. Přesněji řečeno jsme našli dva. Asi byla moje milá obrácená zády ke dvěma Japonkám, které do toho druhého, v Dalstonu, vstoupily, a tak si nevšimly, že mají v obchodě člověka ze své země. Velmi svobodně se děvčata bavila o kvalitách obchodu, nahlas srovnávaly ceny s těmi v ostatních asijských obchodech. Vlastně nepovídala nic, co by se k uším prodavačů nemělo z úst slušného zákazníka dostat (až na zmínku o zápachu v obchodě, leč pravdu děly), jen mi přijde milé, jak si člověk připadá bezpečně v prostředí, ve kterém si myslí, že mu nikdo nerozumí. Nutno poznamenat, že to byli Japonky, ne Italky, a tak i tato jejich "přidrzlá" konverzace byla pravděpodobnější o něco zdvořilejší, než mnohý nakupující Evropan.

A tak jsem opět shodil. Což mi jedině prospěje. Rámen, udon (ten vyrábíme domácí), soba, rýže (japonská rýže mimochodem vypěstovaná v Itálii, pak že je všechno made i China!), ryby na tisíc způsobů, tempura, zelenina, mořské řasy, krevety! Vypadá to jako luxus, leč v onom obchodě člověk za nákup nechá přibližně stejné množství peněz jako v Tesku za nákup srovnatelného objemu.

Šetřit musíme. Smířil jsem se prací na college natolik, že mám pocit, že někteří studenti budou i vzdělávatelní, nicméně učím jen jeden den. Takže stále ulice. Když ještě nedávno někdo chválil West End, tak jsem namítal, že je přelidněný, turistický, drahý a tak vůbec. Jako Praha! Jenže teď, když trávím několik odpolední v týdnu v Sohu, začínám kouzlo centra Londýna konečně také objevovat. Stačí se (v lepším případě bez cella na zádech) projít od Oxford Street směrem k Leicester Square. Od někdy až vskutku nechutně přecpaného centra nákupních horeček se člověk dostane k mnohem klidnější Soho Square s malým parčíkem, poté páru bloky kolem hospod, klubu a tak přes Chinatownu vonící čínskými restauracemi a obchody se vším, co se v Zemi středu jí, k Leicester square, co by kamenem dohodil od Picadilly Circus (přeplněný, drahý a s velkými reklamními blikátky). Kromě mnoha turistů zde žijí černoši (patrně původně Afričané) a Číňané (patrně původně Číňané) své vlastní životy a na pozadí turistické centra, na kterém by se v Praze snažil svést kdejaký přeučený vekslák a podnikavec, se odehrává běžný život lidí, jejich předkové přestali být v Londýně cizinci.

Vždycky jsem rád, když se z tohoto kolotoče můžu vrátit do Hackney, které vypadá jako maloměsto někde na hranici Turecka, Jamajky a Anglie 80. let. Hackney je patrně jedno z center vegánů v Londýně. Myslím, že by tyto bělochy, kteří by za práva zvířat vlastní životy položili, kleplo pepka, kdyby viděli, co vše je k dostání v onom čínském obchodě v Lower Clapton Road, s prodavačkou, která vám nebude anglicky rozumě ani "how much". Velmi oblíbený je naopak turecký obchod, ve kterém nějak cíleně pozapomínají dávat na produkty cenovky. Zato je na většině napsané, že to je organic. Bojovníci za práva všeho, co se hýbe, takto označený produkt koupí, i kdyby to byly tři mrkve a měla na ně padnout výplata! Na obhajobu nutno dodat, že jsem sám tyto produkty kupoval a zatím se ani jednou nedivil tomu, jak je cena vysoká. Ba naopak! A tak střídavě nakupuji zdravě organicky a v čínském obchodě stravu, o jejíž čerstvosti nemůže být nejmenších pochyb.