O jídle

Objevili jsme asi pět minut chůze od nás čínský obchod s asijskými potravinami. I přes nevraživost, která asi mezi Číňany a Japonci, hlavně ze strany čínské (viz druhá světová) stále panuje, se tyto dva národy společně s Korejci (jinak taktéž velkými přáteli svých východních sousedů) ocitají na půdě téměř evropské v mnohem větší blízkosti, než by tomu možná doma byli věřili či chtěli. Obchody v Chinatownu se ale často vyznačují tím, že člověk s jiným než čínským jazykem nepochodí. A to ještě může mluvit o štěstí, bude-li padat na úrodnou půdu oněch několik málo slov, která se naučil standardní čínštinou, mandarínsky, neboť personál často mluví zcela jiným z mnoha čínských jazyků a na vaše "šíší" vám z vysoka kašle.

Jak ale říkám, jeden velmi levný a pokrývající spektra většiny východoasijských kuchyní jsme našli v Hackney. Přesněji řečeno jsme našli dva. Asi byla moje milá obrácená zády ke dvěma Japonkám, které do toho druhého, v Dalstonu, vstoupily, a tak si nevšimly, že mají v obchodě člověka ze své země. Velmi svobodně se děvčata bavila o kvalitách obchodu, nahlas srovnávaly ceny s těmi v ostatních asijských obchodech. Vlastně nepovídala nic, co by se k uším prodavačů nemělo z úst slušného zákazníka dostat (až na zmínku o zápachu v obchodě, leč pravdu děly), jen mi přijde milé, jak si člověk připadá bezpečně v prostředí, ve kterém si myslí, že mu nikdo nerozumí. Nutno poznamenat, že to byli Japonky, ne Italky, a tak i tato jejich "přidrzlá" konverzace byla pravděpodobnější o něco zdvořilejší, než mnohý nakupující Evropan.

A tak jsem opět shodil. Což mi jedině prospěje. Rámen, udon (ten vyrábíme domácí), soba, rýže (japonská rýže mimochodem vypěstovaná v Itálii, pak že je všechno made i China!), ryby na tisíc způsobů, tempura, zelenina, mořské řasy, krevety! Vypadá to jako luxus, leč v onom obchodě člověk za nákup nechá přibližně stejné množství peněz jako v Tesku za nákup srovnatelného objemu.

Šetřit musíme. Smířil jsem se prací na college natolik, že mám pocit, že někteří studenti budou i vzdělávatelní, nicméně učím jen jeden den. Takže stále ulice. Když ještě nedávno někdo chválil West End, tak jsem namítal, že je přelidněný, turistický, drahý a tak vůbec. Jako Praha! Jenže teď, když trávím několik odpolední v týdnu v Sohu, začínám kouzlo centra Londýna konečně také objevovat. Stačí se (v lepším případě bez cella na zádech) projít od Oxford Street směrem k Leicester Square. Od někdy až vskutku nechutně přecpaného centra nákupních horeček se člověk dostane k mnohem klidnější Soho Square s malým parčíkem, poté páru bloky kolem hospod, klubu a tak přes Chinatownu vonící čínskými restauracemi a obchody se vším, co se v Zemi středu jí, k Leicester square, co by kamenem dohodil od Picadilly Circus (přeplněný, drahý a s velkými reklamními blikátky). Kromě mnoha turistů zde žijí černoši (patrně původně Afričané) a Číňané (patrně původně Číňané) své vlastní životy a na pozadí turistické centra, na kterém by se v Praze snažil svést kdejaký přeučený vekslák a podnikavec, se odehrává běžný život lidí, jejich předkové přestali být v Londýně cizinci.

Vždycky jsem rád, když se z tohoto kolotoče můžu vrátit do Hackney, které vypadá jako maloměsto někde na hranici Turecka, Jamajky a Anglie 80. let. Hackney je patrně jedno z center vegánů v Londýně. Myslím, že by tyto bělochy, kteří by za práva zvířat vlastní životy položili, kleplo pepka, kdyby viděli, co vše je k dostání v onom čínském obchodě v Lower Clapton Road, s prodavačkou, která vám nebude anglicky rozumě ani "how much". Velmi oblíbený je naopak turecký obchod, ve kterém nějak cíleně pozapomínají dávat na produkty cenovky. Zato je na většině napsané, že to je organic. Bojovníci za práva všeho, co se hýbe, takto označený produkt koupí, i kdyby to byly tři mrkve a měla na ně padnout výplata! Na obhajobu nutno dodat, že jsem sám tyto produkty kupoval a zatím se ani jednou nedivil tomu, jak je cena vysoká. Ba naopak! A tak střídavě nakupuji zdravě organicky a v čínském obchodě stravu, o jejíž čerstvosti nemůže být nejmenších pochyb.