Boy

"Pokud se neustálý boj o přežití stane normou tvého fungování, začne tě to pomalu měnit, aniž by sis toho všímal", říkal mi jednou jeden kamarád (který tohle možná zrovna čte). Mluvil o krutosti a možná má pravdu. Před dvěma lety jsem nedokázal na lidi vyvíjet mírný nátlak za účelem svého prospěchu. Tehdy bych byl se svými požadavky, byly-li nějaké, vyšel rovnou a dál nechával věci koni. Žije-li ale člověk v prostředí, ve kterém má pocit, že se jej neustále snaží ošidit, snížit mu odměnu za jakoukoliv práci na minimum a využít jej na maximum, musí svůj přístup změnit a jako pes u poloprázdné misky s granulemi mít neustále vyceněné zuby a být ve střehu, aby mu na jeho celodenní stravu nikdo nesáhl.

Sliboval jsem, že se nebudu, alespoň zde na blogu, rozčilovat nad maličkostmi. Hudební diletantství ale maličkost není, a tak se malinko rozepíšu. O počátcích své kariéry učitele na college jsem už něco napsal. Kupodivu je nakonec práce s některými studenty velmi plodná a zatím mě hledání nových cest a způsobů, jak dosáhnout jistého výsledku, baví. Problém ale v něčem zcela jiném. Už jsem se rozepisoval o svém šéfovi. Že to je kecal a rozumbrada, jsem tušil už od začátku. Něco o vážné hudbě a hudbě celkově ví, na klavír trošku hrát umí, ale když studentům přede mnou říkal, že cello je mnohem sólističtější nástroj než housle a že na něj lze také hrát rychle, tak jsem si uvědomil, že si opravdu budu muset dávat pozor.

Příští týden máme koncert. Je to prý velká věc, udělování cen studentům na závěr školního roku. A na tento koncert zaranžoval sám šéf jednu skladbičku pro sbor složený ze studentů a instrumentální soubor složený z vyučujících. V úterý mě zastavil, že to budeme muset nazkoušet. A že mám přijít zítra, tj. středu. Byl jsem poměrně rozladěn, že mi někdo takhle zasahuje do mého času. Zatím jsem ve škole pouze úterky a ostatní dny musím hledět jinak, jak vydělat na přežití. A že bych měl přijít i ve čtvrtek. Správně jsem tušil, že nic z toho nebude placené, což bych byl schopen akceptovat vzhledem k tomu, že můj závazek ke škole zahrnuje i účast na takovýchto akcích.

Také jsem ale vzhledem k organizačním schopnostem lidí, se kterými na onom ústavu pracují, tušil, jak středeční "zkouška" dopadne. Hra na nástroje se totiž vyučuje pouze v úterky a čtvrtky. Takže, když jsem přišel ve středu s tím, že tu jednu písničku nazkoušíme, byl jsem sám, neboť, jak jsem čekal, šéf se neobtěžoval dávat vědět nikomu jinému a divil se, že v den, kdy se nástroje neučí, nejsou ve škole přítomni žádní učitelé nástrojů. Ani jsem se nedivil, že se nehrálo, ani že pro mě neměl party. Ani že se mě zeptal, jestli můžu přijet ve čtvrtek nebo pátek. Nemůžu, mám lepší, užitečnější a důležitější věci na práci, než bez nároku na honorář čekat.

Ještě jsem byl požádán účastnit se dalších projektů na této instituci. Jenže ani zadarmo nehrabe kuře ani v chudobou sužovaném východním Londýně a mám chuť posílat lidi, kteří chtějí mých schopností využívat k realizaci svých snů zapomínaje, že nejsem jejich sluhou, posílat rovnou do oněch míst. Obzvláště stojí-li jejich produkce za to, co oněch míst vychází. Přátelé nehudebníci, vězte, že často, říká-li hudebník, že se mu z nějaké hudební produkce dělalo zle od žaludku, mdlo, či zažíval stavy úzkosti, vězte, že vůbec nepřehání. Pohár trpělivosti s diletanty je zatraceně malý a přetéká až příliš často!