O nepsaní

Čas letí. Jen co jsem začal svou kariéru učitele se blíží prázdniny. Kapitalismus si zkouším se vším všudy, a tak mě ani nepřekvapuje že za těch šest týdnů volna dostanu tak akorát velký kulový. Po prázdninách ale mám na dříve popsané (nakonec ne až tak hrůzostrašné, přesto poměrně frustrující) instituci slíbené dva dny. Takže ačkoliv nebude dobojováno, tak se můj životní styl přiblíží normálu. Tady nejde o fňukání, ale nemuset se obávat, z čeho zaplatím nájem, je pro mě stále ještě zkušenost tady v Londýně neznámá. Ano, přátelé mí se divili, jak se od mého příjezdu změnil životní styl. Do jisté míry jsem rád, chodit denně na pivo není ani zdravé ani pěkné. Uvařit si doma je levnější a člověk ví, co do toho svého jídla dává (viz předešlý příspěvek). Navíc i na jídlo jako takové nakonec, skládáme-li se ve dvou, to nějak vyjde. Když ale takhle uvažuji, je jasné, jaká situace pořád je?

Už asi dva týdny je zataženo. A tak mě ani tak moc nemusí mrzet, že mě opět složil bacil, díky kterému můžu vysedávat u internetu a psát předlouhé články na svůj blog. Nebudu to ale dělat. Plány jsou, pořád se mění, o existenčních problémech jsem toho napsal už dost, noviny nečtu, takže nemám co komentovat a své každodenní činnosti, studiu japonských znaků, jsem věnoval minulý, snad až příliš dlouhý, článek.