Krátká zpráva o mlčení

Na nějakou dobu jsem se odmlčel a nějakou dobu to ještě potrvá. Až vás, přátelé mí, napadne stěžovat si na neserióznost českých provozovatelů internetu a neskutečně dlouhé čekací doby, tak vězte, že tomu v centru kapitalismu není jinak.

The game is hard

"Lajka gému!", prohlásil jednou se smíchem japonský barman ze suši baru. Krásně tím vystihl celý princip fungování v podobném zaměstnání. Je to doopravdy pouze hra. V restauraci jde o to nedostat trestné body za dlouho čekající zákazníky anebo neobsazená místa plná špinavého nádobí. V občerstvení, ve kterém pracuji nyní, jde o to, co nejrychleji úhledně nacpat daný počet předmětů do tašky, přijmout platbu a spočítat drobné. To vše doplněno o hereckou etudu od ucha k uchu. Brigádu v mém novém pracovišti činí snesitelnou velmi férová a schopná, třebaže přísná, paní vedoucí.

Jako hra byl i úvodní den celého tohoto zaměstnání, induction day. Byli jsme pochváleni, jak jsme dobří, že jsme prošli tak vysokým počtem uchazečů a brazilský školitel na znamení úcty po většinou vysokoškolsky vzdělaných lidech házel plyšovou rybu, když měl pocit, že spí nebo nedávají pozor. "Ti lidi se nám snaží nakecat, že chceme v jejich firmě udělat kariéru!" říkal jediný původní Londýňan, který se celého tohoto divadla účastnil. Je to opravdu celé jenom divadlo, komedie, kterou není zapotřebí brát příliš vážně. S takovým přístupem se člověk může občas i docela pobavit. Už jsem pochopil, co je zapotřebí v jedenáct, když do práce dorazím, udělat a jak rychle to musí být a obě vedoucí jsou většinou spokojené. Firma na tlumočení se mi ozývá tak málo, že ani moc nelituji toho, že opět pracuji přes poledne. Je ale čas pohnout se z místa a začít dělat něco úplně jiného. Chvilku to asi ale ještě potrvá, každému to chvilku trvalo.

"Víte, já jsem začínal jako vy." nám říkal onen brazilský školitel, abychom věděli, jakou skvělou kariéru můžeme v této expandující firmě udělat. Ano, všichni jsme začínali za pulty, jako uklízeči a umývači nádobí. Jsou ale tací, kteří nemají za cíl na ty, co takto "začínají" moct za dva, tři roky řvát. I to je součást hry, tvářit se, že jsem se pro "customer service" narodil a nežiji pro nic jiného, než bankéřům v City prodávat bagety. Ještě jsem nepochopil, kdo všechno to bere vážně a kdo ne. Jsou tací, které to doopravdy baví a určitě je i dost takových, co se nechali přesvědčit, že toto je jejich životní cesta. Já jsem rád, že se učím myslet prakticky. Je to ale jako učit jednorukého veslovat. Těžké.

Menší dávka optimismu

Někdy si říkám, v čem je vlastně rozdíl. V režimu, který se naštěstí neúspěšně pokusil vrátit východní část střední Evropy do doby kamenné, bylo dost nevhodné vyčnívat. Kdo měl nějakou zvláštní schopnost, tak buď ji využíval tak, jak považovala za vhodné vyšší moc, nebo ji nevyužíval a naopak byl za to, že něčím vyniká, systematicky trestán a ponižován. Kdo nesouhlasil se systémem nikdy neměl možnost postupu na společenském žebříku a dělal ty nejméně kvalifikované a nejméně respektované práce.

Co jsem se nastěžoval na českou mentalitu poznamenanou dvěma generacemi žijícími v takovémto prostředí! Důraz na obyčejnost ("obyčejný kluk hledá obyčejnou holku"), na průměrnost, hlavně nebýt příliš vidět a nesnažit se věci jakkoliv měnit. Ale ejhle! Proč jsou i ve městě jako Londýn, právě centru toho, co jsme považovali za protipól levičáckého komunistického myšlení, na tom nejlépe lidé průměrní, bez většího zájmu o cokoliv, kteří se pouze dokáží dobře začlenit do davu? Tak, jak v dobách normalizace básníci a filosofové pracovali v kotelnách, tak zde umělci a intelektuálové pracují po hospodách a za pulty jako prodavači, to vše za nejnižší legální mzdu.

Kromě častých případů, kdy se lidé pouze považují za umělce, přeceňujíce tak silně svoje schopnosti, je důvodem pro tuto situaci jednoduše to, že nesouhlasí se systémem hodnot, který nastavuje společnost zaměřená čistě na konzum a televize, která má nad myšlením lidí v podstatě stejnou, ne-li větší moc jako kdysi v ČSSR předchůdkyně spanilé KSČ. (Vím, že míchám jablka a hrušky a že televize je pouze médium, které může k propagaci jakýchkoliv myšlenek využívat kdokoliv či cokoliv) Zatímco za komunismu všichni časem tak nějak asi začali tušit, že jim režim lže, střednímu proudu médií v současnosti ale, zdá se, věří většina zcela bezpodmínečně a ačkoliv si všichni na konzumní způsob života stěžují, tak absolutní moci peněz a stavění výdělku a zisku nad všechny ostatní hodnoty se diví málokdo.

Zkrátka vyčnívat, mít jiný názor a snažit podle něj žít, se nevyplácí nikde. Ač už to trestá pojmenovatelný orgán KSČ či nepojmenovatelný orgán finančního nátlaku na většinu obyvatelstva. Je tu ale jeden rozdíl. V kapitalistické společnosti nikdo nikoho za neposlouchání nezavírá a ti, co se z toho dokáží vymanit a přesto se finančně zajistit, jsou ti, kteří dokáží svůj život naplnit opravdovými hodnotami a žít život šťastnější než většina lidí trávící týden zoufalým těšením se na víkend.