Menší dávka optimismu

Někdy si říkám, v čem je vlastně rozdíl. V režimu, který se naštěstí neúspěšně pokusil vrátit východní část střední Evropy do doby kamenné, bylo dost nevhodné vyčnívat. Kdo měl nějakou zvláštní schopnost, tak buď ji využíval tak, jak považovala za vhodné vyšší moc, nebo ji nevyužíval a naopak byl za to, že něčím vyniká, systematicky trestán a ponižován. Kdo nesouhlasil se systémem nikdy neměl možnost postupu na společenském žebříku a dělal ty nejméně kvalifikované a nejméně respektované práce.

Co jsem se nastěžoval na českou mentalitu poznamenanou dvěma generacemi žijícími v takovémto prostředí! Důraz na obyčejnost ("obyčejný kluk hledá obyčejnou holku"), na průměrnost, hlavně nebýt příliš vidět a nesnažit se věci jakkoliv měnit. Ale ejhle! Proč jsou i ve městě jako Londýn, právě centru toho, co jsme považovali za protipól levičáckého komunistického myšlení, na tom nejlépe lidé průměrní, bez většího zájmu o cokoliv, kteří se pouze dokáží dobře začlenit do davu? Tak, jak v dobách normalizace básníci a filosofové pracovali v kotelnách, tak zde umělci a intelektuálové pracují po hospodách a za pulty jako prodavači, to vše za nejnižší legální mzdu.

Kromě častých případů, kdy se lidé pouze považují za umělce, přeceňujíce tak silně svoje schopnosti, je důvodem pro tuto situaci jednoduše to, že nesouhlasí se systémem hodnot, který nastavuje společnost zaměřená čistě na konzum a televize, která má nad myšlením lidí v podstatě stejnou, ne-li větší moc jako kdysi v ČSSR předchůdkyně spanilé KSČ. (Vím, že míchám jablka a hrušky a že televize je pouze médium, které může k propagaci jakýchkoliv myšlenek využívat kdokoliv či cokoliv) Zatímco za komunismu všichni časem tak nějak asi začali tušit, že jim režim lže, střednímu proudu médií v současnosti ale, zdá se, věří většina zcela bezpodmínečně a ačkoliv si všichni na konzumní způsob života stěžují, tak absolutní moci peněz a stavění výdělku a zisku nad všechny ostatní hodnoty se diví málokdo.

Zkrátka vyčnívat, mít jiný názor a snažit podle něj žít, se nevyplácí nikde. Ač už to trestá pojmenovatelný orgán KSČ či nepojmenovatelný orgán finančního nátlaku na většinu obyvatelstva. Je tu ale jeden rozdíl. V kapitalistické společnosti nikdo nikoho za neposlouchání nezavírá a ti, co se z toho dokáží vymanit a přesto se finančně zajistit, jsou ti, kteří dokáží svůj život naplnit opravdovými hodnotami a žít život šťastnější než většina lidí trávící týden zoufalým těšením se na víkend.