Na světě je mnoho věcí. Většinu z nich ale dneska už najdete na internetu! Je to dobře anebo špatně? Máme se čeho bát?
Nejsem odborník. Jsou ale věci, které jsou zcela očividné. Vyhledávám si futrály na cello a na youtube v kolonce na reklamy futrály na cello. Sháním bydlení a začínají mi vyskakovat inzeráty na podnájmy. Furtál bych si šel do obchodu koupit a každý na ulici by mě u toho viděl. Nejde o nic soukromého. Inzeráty na byty také nejsou nic dramaticky soukromého. Co ale, když jsem si dal vyhledávat náplasti proti chrápání a online mi začala být nabízená 100% řešení tohoto už tak trošku soukromého a poměrně trapného problému.
A co když někdo potřebuje viagru? Anebo trpí těžkou chorobou a chce se na bezmezné studnici informací přivzdělat? Bude mu g nabízet šarlatánské léky na rakovinu či klinickou depresi? Nejednalo by se v této situaci o velmi cynické porušování soukromí nemocných? Těžko říct, ale součástí mé práce v nemocnicích je mlčenlivost, protože v reálném životě jsou informace o zdraví pacientů považovány za důvěrné.
Už se vám někdy stalo, že jste se v emailu zmínili o nějaké oblíbené turistické destinaci a g vám začal nabízet hotely či levné lety? V předlistopadovém Československu policie otevírala dopisy a právem jsme to považovali za přinejmenším nehoráznost. Teď si provozovatelé našich serverů vesele projíždí naši korespondenci, aby nám mohl nabízet konzumní balíček šitý na míru.
Vrcholem je ale samozřejmě zrůdnost na osm od F. V dvacátém století se detektiv s lampou svítící do očí vyšetřovaného ptal, kde byl v ten a ten den a co dělal. Teď to uživatelé (už jich je víc než miliarda po celém světě) zcela dobrovolně dávají na svoji "nástěnku".
Není to ale nástěnka, kterou máte v kuchyni svého bytu. Kdyby u vás zazvonili zcela cizí lidé a chtěli, abyste jim dali seznam míst, kde jste byli, fotky vašich přátel a rodiny, toho, co jste měli k obědu či večeři a pokud možno co nejvíce informací o tom, jak se cítíte, jakou máte rádi hudbu a jaké je vaše politické přesvědčení, cítili byste se asi ohroženi.
Nejsem technofobní (dobře, možná trošku) a věřím, že informační revoluce, kterou prožíváme, je velká událost. Znamená demokratizaci přístupu k informacím. Vždy je ale něco za něco.
Tolik stručně o problému, nad kterým jsem v poslední době trošku přemýšlel. O tom, že nejsem paranoidní snad svědčí to, že toto vše píšu na blogu googlu. Pro zájemce o tuto tématiku doporučuji článek: http://www.dfens-cz.com/view.php?cisloclanku=2012122504
čtvrtek 28. února 2013
středa 13. února 2013
Vive la revolution!
Svoboda
"Vlastně to tak hrozné není", mě napadlo v den velkého kroku. A tak jsem si cíleně vzpomněl na to, jak jsem byl nucen bez nároku na honorář (či spíše odškodné) mrvit známé hitovky tzv. "vážné hudby", jak na nás bylo požadováno, abychom zůstali v práci přes víkend do desíti do večera, protože se chystala kontrola, jak jsme nikdy nevěděli, jestli nás nevyhodí. Jak jsme učili duševně nemocné jedince a kriminální živly, aniž by nám to kdokoliv sdělil. Jak málo podpory se nám dostávalo, když nám některý z kriminálních živlů vyhrožoval fyzickým násilím či student s duševními problémy se nám na hodině zhroutil.
Jak našemu šéfovi beztrestně prošlo, že prohlásil, že by homosexuálové měli být smeteni z povrchu zemského a že rozhodně nikoho z nich nechce mít na své college. Jak můj kamarád, který s tím chtěl něco udělat, byl tak dlouho terorizován a bylo mu vyhrožováno, až sám raději odešel.
Obrovské hromady nesmyslného papírování, o kterých nám vždycky řekli až když už bylo pozdě, nevynechajíce příležitost zavyhrožovat si. Jak se nás snažili hnát ke zodpovědnosti za to, že se studenti nedostavují na hodiny. Že jim máme zavolat a vysvětlit jim, že na jejich docházce záleží.
Ano, záleží homofobním sviním, jako mému šéfovi, pro kterého studenti znamenají dotace a dotace znamenají prostředky na realizování jeho marnivých hudebních projektů o kvalitě nikoliv pochybně, ale nepochybně ubohé.
Jak syn šéfa, co se tváří jako producent, prodává drogy na parkovišti školy. Jak nám za to, že se studenti na hodiny nedostavují, chtějí strhávat neodučené hodiny z platu. Jak po nás chtěli, abychom stáli před nádražím ve Stratfordu a rozdávali letáky, abychom natáhli další studenty. Další dotace. Další peníze do chřtánu bandy nenažraných šarlatánů, kteří používají posledních naději mladých lidí ku prospěchu svému a po použití je vyhodí zpět na ulici.
Opravdu to tak hrozné nebylo? Nevím, nicméně, jsem minulý týden přišel do práce s kufrem. Že letím do Itálie. A na college už se nikdy nevrátím. Žádný velký krok není bezbolestný. Nemám ale pochyb, že jsem udělal dobře. Dva roky falešně nadějných vyhlídek jsem v trapu. Cítím se mnohem lépe.
Rovnost
A co ještě vlastně ksakru dělám v Londýně? Od listopadu do února jsem tam strávil tak šest týdnů. Nejdřív koncertování v Itálii a Maďarsku, pak výlet do Japonska a teď znovu Itálie a posléze Německo. Milou mám v Glasgow, kapelu v Benátkách, většinu přátel stále v České republice a v Londýně nemám téměř nic. Jen občasnou tlumočnickou práci, to málo učení, které mi po mém velkém kroku zbylo, a ulice otevřené pouličním umělcům.
Dokud ale budu v Evropě, nedokážu si představit místo lepší než Londýn. I přes drahotu (koneckonců ale ne takovou jako v Itálii), absenci vřelých mezilidských vztahu, nutnosti být stále ve střehu, abych nepracoval zadarmo a praktické nemožnosti živit se jako muzikant, je tu jedna věc, kterou nepřestávám opívat a za kterou jsem rád.
Nemyslím si, že by mi dveře k čemukoliv, co podnikám, byly tak otevřené (třebaže protáhnout se jimi a nebýt umačkán ostatními, kteří se o to pokouší taktéž, je obtížné) jako tady bez ohledu na to, odkud jsem, jak vypadám, jaký mám přízvuk atp.
Tento týden jsem si otevřel zvěrstvo na 8 a první status, který jsem viděl, bylo houfné utahování si z českých Romů, kteří písní nabádají své mladé, aby se učili a pracovali a nenechali se smiřovat s diskriminací, která je v ČR potkává. Ano, jsem za Londýn, kde by člověk za to, že se něčemu takovému směje, musel lézt kanály, rád.
Politická korektnost není nemožnost "nazývat věci pravým jménem". Je to naopak nutnost nazývat věci tak, jaké jsou a ne tak, jak jsme si je vytvořili v hlavě na základě svých předsudků. Většina Romů, se kterými jsem pracoval tady jako tlumočník, byli většinou velmi "slušně" (jak pravicoví extrémisté rádi říkají) vypadající pracující lidi, kteří asi měli dost toho, jak s nimi v ČR bylo zacházeno.
Londýn není městem neomezených příležitostí. Je ale místem, kde právě díky té proklaté politické korektnosti, nesmí výt člověk diskriminován na základě toho, že nosí burku nebo je Rom či čehokoliv jiného. Není to ideální, ale nejblíže ideálu. Ale to už se zase opakuji.
Bratrstvo
A tak jsem v Itálii. Rasistické, maloměstsky omezené, požitkářské a dekadentní severní Itálii. Nicméně na místě, kde se s hudebníky zachází jako s lidmi, kteří ne, že "si chodí zahrát", ale chodí do práce.
S našim triem, obohaceným většinou o jednoho hosta, jsme včera dokončili sérii koncertů v Benátkách, Mestre a Miláně a chystáme se na velký přesun do severního Německa.
Těším se a jsem rád, za to, jak s těmito dvěma Italy, kteří v žádném ohledu nejsou maloměstsky omezení, rasisté či dekadentní, byť trošku požitkáři, jezdíme po Evropě. Je to zkušenost přínosná nejen muzikantsky, ale i lidsky a lekce toho, jak se vede byznys, kterým vlastně kapela, která to myslí vážně, konec konců je. Je dobré vést business s přáteli. Výnosy jsou zatím takové, že nám to přátelství rozhodně nepřekazí.
Navíc i v přesyceném Londýně si člověk může udělat jméno i tím, že jezdí koncertovat po Evropě. A i kdyby ne, úspěch není to jediné, oč stojí za to v životě usilovat.
"Vlastně to tak hrozné není", mě napadlo v den velkého kroku. A tak jsem si cíleně vzpomněl na to, jak jsem byl nucen bez nároku na honorář (či spíše odškodné) mrvit známé hitovky tzv. "vážné hudby", jak na nás bylo požadováno, abychom zůstali v práci přes víkend do desíti do večera, protože se chystala kontrola, jak jsme nikdy nevěděli, jestli nás nevyhodí. Jak jsme učili duševně nemocné jedince a kriminální živly, aniž by nám to kdokoliv sdělil. Jak málo podpory se nám dostávalo, když nám některý z kriminálních živlů vyhrožoval fyzickým násilím či student s duševními problémy se nám na hodině zhroutil.
Jak našemu šéfovi beztrestně prošlo, že prohlásil, že by homosexuálové měli být smeteni z povrchu zemského a že rozhodně nikoho z nich nechce mít na své college. Jak můj kamarád, který s tím chtěl něco udělat, byl tak dlouho terorizován a bylo mu vyhrožováno, až sám raději odešel.
Obrovské hromady nesmyslného papírování, o kterých nám vždycky řekli až když už bylo pozdě, nevynechajíce příležitost zavyhrožovat si. Jak se nás snažili hnát ke zodpovědnosti za to, že se studenti nedostavují na hodiny. Že jim máme zavolat a vysvětlit jim, že na jejich docházce záleží.
Ano, záleží homofobním sviním, jako mému šéfovi, pro kterého studenti znamenají dotace a dotace znamenají prostředky na realizování jeho marnivých hudebních projektů o kvalitě nikoliv pochybně, ale nepochybně ubohé.
Jak syn šéfa, co se tváří jako producent, prodává drogy na parkovišti školy. Jak nám za to, že se studenti na hodiny nedostavují, chtějí strhávat neodučené hodiny z platu. Jak po nás chtěli, abychom stáli před nádražím ve Stratfordu a rozdávali letáky, abychom natáhli další studenty. Další dotace. Další peníze do chřtánu bandy nenažraných šarlatánů, kteří používají posledních naději mladých lidí ku prospěchu svému a po použití je vyhodí zpět na ulici.
Opravdu to tak hrozné nebylo? Nevím, nicméně, jsem minulý týden přišel do práce s kufrem. Že letím do Itálie. A na college už se nikdy nevrátím. Žádný velký krok není bezbolestný. Nemám ale pochyb, že jsem udělal dobře. Dva roky falešně nadějných vyhlídek jsem v trapu. Cítím se mnohem lépe.
Rovnost
A co ještě vlastně ksakru dělám v Londýně? Od listopadu do února jsem tam strávil tak šest týdnů. Nejdřív koncertování v Itálii a Maďarsku, pak výlet do Japonska a teď znovu Itálie a posléze Německo. Milou mám v Glasgow, kapelu v Benátkách, většinu přátel stále v České republice a v Londýně nemám téměř nic. Jen občasnou tlumočnickou práci, to málo učení, které mi po mém velkém kroku zbylo, a ulice otevřené pouličním umělcům.
Dokud ale budu v Evropě, nedokážu si představit místo lepší než Londýn. I přes drahotu (koneckonců ale ne takovou jako v Itálii), absenci vřelých mezilidských vztahu, nutnosti být stále ve střehu, abych nepracoval zadarmo a praktické nemožnosti živit se jako muzikant, je tu jedna věc, kterou nepřestávám opívat a za kterou jsem rád.
Nemyslím si, že by mi dveře k čemukoliv, co podnikám, byly tak otevřené (třebaže protáhnout se jimi a nebýt umačkán ostatními, kteří se o to pokouší taktéž, je obtížné) jako tady bez ohledu na to, odkud jsem, jak vypadám, jaký mám přízvuk atp.
Tento týden jsem si otevřel zvěrstvo na 8 a první status, který jsem viděl, bylo houfné utahování si z českých Romů, kteří písní nabádají své mladé, aby se učili a pracovali a nenechali se smiřovat s diskriminací, která je v ČR potkává. Ano, jsem za Londýn, kde by člověk za to, že se něčemu takovému směje, musel lézt kanály, rád.
Politická korektnost není nemožnost "nazývat věci pravým jménem". Je to naopak nutnost nazývat věci tak, jaké jsou a ne tak, jak jsme si je vytvořili v hlavě na základě svých předsudků. Většina Romů, se kterými jsem pracoval tady jako tlumočník, byli většinou velmi "slušně" (jak pravicoví extrémisté rádi říkají) vypadající pracující lidi, kteří asi měli dost toho, jak s nimi v ČR bylo zacházeno.
Londýn není městem neomezených příležitostí. Je ale místem, kde právě díky té proklaté politické korektnosti, nesmí výt člověk diskriminován na základě toho, že nosí burku nebo je Rom či čehokoliv jiného. Není to ideální, ale nejblíže ideálu. Ale to už se zase opakuji.
Bratrstvo
A tak jsem v Itálii. Rasistické, maloměstsky omezené, požitkářské a dekadentní severní Itálii. Nicméně na místě, kde se s hudebníky zachází jako s lidmi, kteří ne, že "si chodí zahrát", ale chodí do práce.
S našim triem, obohaceným většinou o jednoho hosta, jsme včera dokončili sérii koncertů v Benátkách, Mestre a Miláně a chystáme se na velký přesun do severního Německa.
Těším se a jsem rád, za to, jak s těmito dvěma Italy, kteří v žádném ohledu nejsou maloměstsky omezení, rasisté či dekadentní, byť trošku požitkáři, jezdíme po Evropě. Je to zkušenost přínosná nejen muzikantsky, ale i lidsky a lekce toho, jak se vede byznys, kterým vlastně kapela, která to myslí vážně, konec konců je. Je dobré vést business s přáteli. Výnosy jsou zatím takové, že nám to přátelství rozhodně nepřekazí.
Navíc i v přesyceném Londýně si člověk může udělat jméno i tím, že jezdí koncertovat po Evropě. A i kdyby ne, úspěch není to jediné, oč stojí za to v životě usilovat.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)