Krátký příspěvek o stěhování

Francouzsky "akné", japonsky "hakkuni", já Hackney opouštím. Říkal jsem si, že třeba jenom dočasně, ale pokud růst cen v této kdysi chudé a nebezpečné čtvrti bude pokračovat, možná to tak nedopadne. Můj nový domov se uvolní až v sobotu, a tak mě čekají tři noci na gauči u zpěváka z LA. Poté znovu přesun s veškerým mým majetkem do čtvrti Bethnal Green. Leží pouze kousek jižně od Hackney a patří pod obvod Tower Hamlets, centrum East Endu, který se rozprostírá od čtvrtí Whitechapel a Bethnal Green s muslimskou většinou až po Canary Wharf, nablýskanou výkladní skříň pokročilého kapitalismu s mrakodrapy s obřími nápisy názvů bank. Dům, do kterého se mám stěhovat, nevypadá špatně, ale okolních několik málo věžáků připomíná stará dobrá sídliště z opačného konce toho, co kdysi byla železná opona.

Ode dneška jsem oficiálně vyléčen ze zlomené klíční kosti, zaplatil jsem částku vyšší než za ojeté kolo za opravu svého ojetého kola (i když onu částku beru jako poplatek za lekci proti prokrastinaci) a teď sedím ve svém už takřka vybíleném pokoji a čekám na paní domácí, že jí poděkuji, předám klíče a že se rozloučím se spolubydlícími. I když pokoj, který budu mít v bytě s dalšími čtyřmi lidmi (Polsko - 2, Austrálie -1, Švédsko -1) není zlý a mým potřebám by měl stačit, nejdu bydlet do lepšího, ale šetřit musím na všem, na čem se dá. A hodiny japonštiny si přece jenom neodpustím.

Chick summer, Little Japan & opět jedno zklamání

Sháním bydlení. Rád bych zůstal v Hackney, ale uvidím, jak to dopadne. Říkám si, že chci něco levnějšího, ale vzhledem k tomu, že jsem na severu od Temže, v části Londýna, do které si díky tomu, že kdysi bývala hodně chudá, začali za dobrodružstvím stěhovat mladící a mladice ze středních vrstev, to tu není zrovna snadné. I když Londýn samozřejmě celkově není místo, kde by se dalo ušetřit. Babí léto pomalu končí, ale pořád tady svítí slunce, je až k neuvěření, že tohle je Anglie. Zatím.

V suši baru bych se už občas nudil, kdyby mi vedoucí ve svém rodném jazyce občas nevyčinila za nesplnění nějakého veskrze nemožného úkolu a kdyby po mě občas brazilští kuchaři nechtěli nemožnosti a kdyby mě občas všichni nerozčilovali tím, jaká závaží mě nechají nosit. Obzvláště rád mám nakupování různých kvant pětikilových pytlů s hnědou rýží. Beru to z lepší stránky, kde se berou, tu se berou svaly a taky jsem díky svému odmítavému postoji k cestování městskou hromadnou dopravou shodil. Jen tak dál!

V Londýně je prý 10 000 Japonců. Bezpochyby 9 998 z nich bylo v sobotu na japonské oslavě, festivalu, 祭り, na tržišti Spitalfields nedaleko Ribapuru Sutoríto Station. Aspoň jedna z prodejkyň našeho stánku byla z Japonska a ačkoliv jsem na obzvláště postarší a angličtinou asi příliš nevládnoucí Asiaty dokázal reagovat taky, přece jenom bylo lepší svěřit péči o tyto případy číšnici z Hokkaida, prvního člověka z tohoto ostrova, kterého jsem potkal. Navíc jsem na řvaní "Miso soup!" a "Iraššaimase!", aby si nás někdo všiml, trošku plachý. To ale německou vedoucí nikterak nezajímalo. Tak jsem hulákal z plných plic, kdybych měl méně pigmentu, tak bych se červenal a těšil se, až budu zase moci v klidu v zákulisí chystat ony slavné polévky miso. Suši šlo na dračku.

Ve své polední pauze jsem se stihl i porozhlédnout po tržnici, kde se festival konal. Pořadatelé zřejmě měli v úmyslu na něj nacpat vše, co nějak souvisí s Japonskem, a tak se půl hodiny po hráči na šamisen na stejném pódiu kroutila Japonka s modrými vlasy do rytmů písní z anime, zatímco jinde spolu (asi ale jenom jako) zápisili bílí zápasníci všech možných bojových umění a k tomu z jiné scény bubnovaly japonské bubny. A k tomu ještě všechny stánky s jídlem, které dle mého očekávání stály za ochutnávku a tak jsem mohl přejedený v prodeji pokračovat.

A teď z jiného soudku. Na onom nádraží Ribaruru Sutoríto, kde přes týden pracuji, už od pátku 10. září nefunguje jeden ze dvou výtahů. K veliké radosti mé a jednoho zaměstnance Marks & Spencer, taktéž v prvním patře, dnes dopoledne vypověděl službu i ten druhý. Stane se. Mě ale zaráží, že nikdo nebyl schopen ten, který používají všechny obchody a restaurace v prvním patře, opravit za celých 10 dní. Vůbec mi to nejde dohromady s precizností, kterou bych zde očekával. A doprava autobusy mi připomíná hromadnou dopravu v zemi Alighieriho.

Postmoderní mix

Na počátku své kariéry pěšího řidiče jsem vyplňoval, stejně jako do všech zaměstnání, dotazník "equal opportunities", ve kterém se udává "background", mnohem nekorektněji rasová příslušnost, když jsem poznamenal před svou tehdy novou šéfkou, že nevím, co s tím. Napůl černoch nejsem, běloch taky ne, jako Arab vypadám, ale v životě jsem v žádné z těchto zemí nebyl, tak vždycky jako blbec vyplňuji ČR plus Etiopie neočekávaje, že někdo bude vědět, kde tyto země vůbec leží. "Napíš, že seš bílej", mi tehdy šéfka řekla. "Narodil ses v Česku a vyrůstal v Německu." Tak jsem to napsal.

Přiznám se, že mi přišlo, že to není úplně pravda, ale nijak mi to nevadilo. V prvé řadě tam prostě moje kategorie není, leda "other" a v druhé řadě jsem se nikdy necítil víc jako běloch než v Hackney, kde většina lidí (kromě mladých lidí s účesy z osmdesátých let a upnutými džínami) je afrického původu. Vyvstává ale otázka: "Kam bych se měl sám zařadit?" A ještě důležitější otázka: "Proč bych se o to měl pokoušet?" Třeba na to zná odpověď Tiger Woods.

Angličané rozzlobení & veselí

Na nějakou dobu jsem se odmlčel. Neplánovaně, jednoduše kvůli tomu, že jsem měl většinou jiné věci na práci než sedět u počítače a taky kvůli tomu, že ani moc nebylo co psát. Některé věci takřka ve vývoji a člověk něco nechce zakřiknout a něčeho vývoj není až tak zajímavý.

Každý všední den přes obědy jsem v suši baru. Přesouvám těžká závaží z A do různě vzdálených B a nadávám u toho, že mě to nechají všechno nosit pěšky. Občas povýším a dělám (za stejné peníze) číšníka a občas při práci i konverzuji japonsky, německy či dokonce s personálem kuchyně portugalsky. Všichni se moc diví, že s takovými jazykovými znalostmi nedělám nějakou "lepší" práci. A ne a ne je přesvědčit, že tyto moje znalosti jsou při hledání práce k ničemu. (Kdo žádá vysvětlení, nechť se mi ozve, rád odpovím.)

Nenudím se. Už nejsem stálým členem folkové kapely GB, ale mám za sebou tři zkoušky s rockovou kapelou LA, která v poslední letošní letní den křtí svůj nový singl. Tato čtveřice přizvala mě a houslistku (a časem ještě druhou zpěvačku a trumpetistu, ještě jsem ale neměl tu čest) na svoje londýnské koncerty a teď pracujeme na tom, co má být prezentace jejich alba, které už je nahrané, ale vychází až příští rok. Musím říct, že mě jednak baví zahrát si opět úplně jinou hudbu, která ještě k tomu opravdu šlape a po všech jazzových, folkových, klezmerových a bůhvíjakých muzikantech jsem rád, že jsem v osobě houslistky potkal někoho, s kým si můžu popovídat o houslových a cellových koncertech a sonátách. Jsem rád, že nejsem nucen tyto konverzace vést neustále, ale přece jenom zjišťuji, že máločemu asi rozumím tak hluboce jako vážné hudbě. (Ano, sám se divím.)

Dnes stávkovalo metro. Ale autobusy i vlaky jezdily, takže na autobusovém nádraží u nádraží vlakového Liverpoor Street Station měli Angličané a spřátelené národy možnost předvést, jak pěkně umí stát ve frontě. Umí, taky prý fronty vynalezli. Akorát ten přistěhovalec, co se mezi nimi snažil prodrat s vozíkem plným krabic na take-away sushi, asi musel většině frustrovaných cestujících pěkně pít krev.

Zatím je překvapivě pěkné počasí. Pár dnů se vskutku anglickým už jsme zažili taky, ale nemůžu si stěžovat. Říká se, že tady prší pořád. To ale vůbec není pravda, pouze dvakrát třikrát do dne sprchne. Když tak sprchovalo včera při odchodu ze zkoušky, konstatoval jsem, že jsem se kvůli počasí do Londýna nestěhoval. Angličani se smáli.