London Pride and Prejudice

Krásné letní dny asi už definitivně přešly v podzim, který s troškou štěstí skončí příští duben. Ital A vzpomíná, že první tři měsíce v Londýně jedinkrát neviděl slunce. Opálených lidí tu je ale víc než dost. Samozřejmě, že to jsou ti, jejichž předci sem nepřišli před x tisíci let a tudíž ještě nestihli správně vyblednout.

Ze začátku celého tohoto svého londýnského dobrodružství jsem se domníval podle černochů a Indů v oblecích v City a Canary Wharf, že tu jsou šance rovné. Každý, kdo něco umí, dostane příležitost se předvést, svůj um uplatnit a tak být společnosti prospěšný a neprudit. Chyba lávky. Zdá se, že se tu daří nejlépe bílé střední třídě, průměrným blonďákům a zrzkům. Nedávno mě banjista E poučil, že "Middle Class Blues" začíná slovy "Ráno jsem se probudil a obě moje auta byla pryč."

Do této Middle Class může mít občan původu nebritského (včetně Irů) ještě s troškou štěstí přístup. Společnost ale je rozkastovaná i zde. Když jsem svému spolubydlícímu S, který sám je černoch, povídal, že jsem bral jako symbol svobody a pokojného soužití obří mešity roztroušené po Londýně, poučil mě, že ty stojí pouze v chudých, ne zrovna výstavních oblastech Londýna. V těchto částech, ať si každý staví, co chce. Běda ale pokusit se o to v některé z opravdu pěkných, bílých, čtvrtí! (V tomto kontextu mi přijde ironické, že ta největší ve východním Londýně stojí na místě zvaném "Whitechapel".)

Nespecifikoval, ale tvrdil, že často s ním nebylo nakládáno jako s rovným. Potvrdilo to i vyprávění V, fotografky konžského původu, která se po absolvování vysoké školy a poté pěti letech za pultem jako prodavačka rozhodla raději odjet učit angličtinu do Číny, než aby takhle strávila zbytek života. Umělci zde celkově nemají na růžích ustláno. Africký, asijský nebo karibský původ patrně přístup do nejvyšších kruhů (není-li někdo Naomi C) ale zcela vylučuje. Nutno dodat, že v žádné evropské zemi tomu asi není jinak a podle všeho to Britové zvládli nejlépe. Možná nejlepší ze špatně fungujících společností.

Při cestě domů z jednoho z mých vystoupení s Piráty jsem se v nočním autobuse stal svědkem střetu (i když pouze slovního) několika Turků s řidičem autobusu. Nebudu zabíhat do podrobností, ale faktem je to, že ani jedna strana z něj v mých očích nevycházela jako morální vítěz. Turci pro prvotní pokus podvádět, postarší bílý řidič pro neslýchaně arogantní jednání a neochotu i po snaze Turků jízdenku koupit věc urovnat. "Třeba takových zážitků měl spoustu a má toho plné zuby, tak už se s tím nepáře, lidi se tady v Londýně vůbec s ničím nepářou", myslel jsem si. Když ale přistoupil jeho dvoumetrový holohlavý kamarád, došlo mi, že to asi bude tak, jak to vypadá.

Sám bych ale mohl být obviněn z rasismu. Myslím si, že by se plnoštíhlé bledé Angličanky neměly oblékat do krátkých sukní jako postavy z japonského anime a za nahraného doprovodu á la karaoke falešným a často nechtěným dvojhlasem zpívat japonské písně, jak tomu bylo minulý týden na jedné J pop party. Domnívám se, že to není správné a nemělo by se to dít.

Demáček

Co jsem se Bacha nahrál! Ale nahrál jsem ho až teď. Vzal jsem tři věty, největší hitovky z první a třetí suity a na několik pokusů a na šest mikrofonů ve studiu s překvapivě příjemnou akustikou, s pomocí studenta zvukařiny R, svoje hraní zvěčnil. Ještě je zapotřebí stopy dobře smíchat, aby vznikla co nejpříjemnější kombinace zvuků z různých mikrofonu a moje sólové demo bude na světě. Kam mě povede a kam mi otevře dveře uvidím. R ale měl radost a vypadá to na další spolupráci.

Profesionální album budou vydávat LA. Kapela hrající eklektický rock, který tady v Londýně dost frčí, a která mě přizvala na koncertování. Zatím jsem s nimi měl jednu zkoušku a jsem zvědav. Nahrávka zní velice slibně. Tak jako všechno zde v Londýně a na tomto světě vlastně vůbec je vše otázka správného marketingu. Nejen kvůli tomu, že s nimi sám mám vystupovat, jim držím palce, ať tento v hudbě velmi důležitý (a spoustou romantiků opomíjený) faktor hraje v jejich prospěch.

Everybody's Talking

Při rozvozu, nebo spíš roznášce jídla ze suši baru občas někam musím jet metrem. Jednou jsem zaslechl jednoho ze šťastlivců vlastnících licenci na hraní v metru zpívat píseň z filmu "Midnight Cowboy". Sám jsem si na tento film o nepravdivosti amerického snu několikrát vzpomněl při pokusech za provize lákat kolemjdoucí do klubů ("promotion works" na konci června) , rozdávat, opět za provize, letáky (konec července) anebo najít místo, kde bych s cellem mohl být na ulici vůbec k postřehnutí (docela nedávno). Fiasko za fiaskem.

Je důležité jít si za svými sny. Jsou ale sny, u kterých to jde snadněji a přímočaře a takové, k jejichž splnění vede cesta plná překážek. Ačkoliv jsem měl jiné představy o své profesi než Jon Voigt v tomto filmu, příběh o nemilosrdnosti "velkého světa" se velice podobá příběhu mnohých tady. Zatím se mezi ně nechci počítat. Je ale pravda, že situací, ve kterých by nebylo nerozumné to vzdát, všeho nechat a vrátit se, už pár bylo.

Nikoho slavného jsem tu zatím nepotkal. Akorát mě jednou při projíždění Camdenem SL upozornil, kde bydlí Amy Winehouse a po cestě na hodinu japonštiny před několika týdny jsem se byl podívat na knihkupectví, kde se točily Black Books. Kupodivu je tady tento sitcom prakticky neznámý. To bude tím, že už je několik let starý a tady podobné věci vznikají jak na běžícím páse.

Great Expectations

Když jsem dělal telefonický pohovor pro tlumočnickou agenturu, tak jsem se i přes to, že jsem tlumočil ze své mateřštiny (češtiny) do angličtiny, cítil dost nejistě. Občas jsem nerozuměl ani jedné straně a celkově jsem musel působit dost zmateně. Přesto mě vzali. Asi jsem přes veškerou nejistotu dokázal překládat spolehlivě a přesně a přece jenom je každému jasné, že po telefonu tlumočit je mnohem těžší než v reálu.

A tak jsem zažádal o zařazení do databáze s dalšími dvěma jazyky: němčinou a italštinou. Je vcelku málo pravděpodobné, že se v anglické nemocnici ocitne Němec, Rakušan nebo Švýcar, který by neovládal angličtinu dost dobře na to, aby řekl, co ho trápí. S italštinou to v tomto vypadá mnohem nadějněji, a tak byla včera, dva měsíce po přezkoušení z češtiny, schválena i moje italština. Kupodivu jsem byl mnohem méně nervózní. Asi kvůli tomu, že jsem si po předešlé zkušenosti moc nefandil.

Každopádně teď už jenom čekám na výpis z trestního rejstříku (jeho získání je zde proces dlouhý a často drahý), abych mohl konečně začít tlumočit. Zaměstnání jako takové to ale zatím nebude. Pouze tlumočení na volné noze s tím, že se peníze fakturují měsíčně a chodí téměř o měsíc později. Jako řešení mé situace zcela nemyslitelné, do budoucna ale dost slibné.

Kapitalismus s lidskou tváří?

Riverpool Street Station je kromě toho, že se jedná o třetí nejrušnější nádraží ve Velké Británii, bránou do City, starobylého a ponurého centra anglického bankovnictví, místa, kde se zachází se všemi penězi, ke kterým většina lidí nikdy nebude mít přístup. Hned naproti tomuto nádraží je ono čínské bistro, ve kterém došli k závěru, že na smažení jarních závitků nemám tu správnou povahu.

Je zvláštní, že přímo uprostřed tohoto nádraží, které spojuje kolébku kapitalismu se zbytkem světa, si někdo může v suši baru dovolit neotloukat o hlavu nebohým špatně placeným zaměstnancům důležitost "týmu", nebuzerovat číšníky, když se hostů, kteří se ze všeho nejvíce chtějí v klidu najíst, neustále nevyptávají, co si ještě dají a nerozčilovat se, když si někdo dovolí jídlo pro personál jíst ve stejném oblečení, ve kterém pracuje.

Zrůdnost korporací a jejich agresivita vůči zákazníkům a bezohlednost vůči zaměstnancům je tady v Anglii dost očividná. Téhle restaurace jakoby se to ale vůbec netýkalo. A přesto mají přes obědy plno tak, že se tvoří fronty na volná místo. K čemu tedy celý ten humbuk?

Dlouhé filmy o zabíjení

Nevím na základě čeho se vybírají zaměstnanci do různých restauračních podniků. Zájem o všechno japonské nejspíš nepomohl k práci tam, kde pracuji, pouze mně, ale i třeba italskému číšníkovi A. Tento mladík z Bergama je přímo nadšencem pro japonskou kinematografii a po nedělním koncertu s piráty jsme strávili snad až příliš dlouhé hodiny rozebíráním filmů.

Má stejně jako já rád Takeshi Kitana, ale viděl toho od něj ještě více. Jednou jsem někde zahlédl dokument o tomto režisérovi a že je jednou z hlavních inspirací Quentina Tarantina. No nevím, třeba Kill Bill je víceméně předělávka japonské Lady Snowblood ze sedmdesátých let a oba autoři tvoří souběžně. Navíc mi přijde, že společné mají akorát to, že se v jejich filmech hodně střílí, což u onoho japonského režiséra ani není v polovině případů pravda, což neví ani mnohý Japonec.

Kitano, který je asi o patnáct let starší než Tarantino, proslul původně jako komik, i když jeho humor je na evropského diváka poněkud břitký. Jako filmový režisér je ale znám hlavně jako autor filmů odvíjejících se kolem Yakuzy. Překvapivě se u něj tyto dva světy, komický a násilný, střetávají hodně málo a tak, jak Tarantino míchá právě násilí s humorem (Hanebné Pancharty jsem neviděl, tak mi to možná někdo vyvrátí), tak Kitano jej prolíná se zcela osobitou poetikou vlastní i filmům, ve kterých nikdo nezahyne. Násilí v jeho filmech má přesah mnohem lidštější a hlubší, než tomu je u předem jmenovaného amerického režiséra. Zkrátka, někteří kritici nebo znalci nebo jak si říkají si dle mého názoru pletou pojem s průjmem a hážou do jednoho pytle švestky s hruškami. Nezpochybňuji ale, že Tarantino jako svůj vliv Kitana uvádí. Nemusí to nutně znamenat, že se filmy obou nějak podobají.

A co tak dělám? Kupodivu netrávím večery u japonských filmů, jak by to mohlo vypadat. Třeba včera večer jsem učil svou historicky první hodinu cella v Londýně. Na otázku, co si počnu se jměním, které jsem si takto vydělal, mi přišla odpověď dnes dopoledne cestou do práce v formě kovové destičky, které se válela na ulici a přední kolo ji přihrálo kolu zadnímu, které tak bylo tak trochu proměněno v cedník. Inu, stejně jsem potřeboval nový plášť a zrovna jsem na něj měl.

Taky jsem se dnes zeptal japonské kolegyně, jestli mám dodržovat správnou gramatiku a slovní zásobu podle hierarchie na pracovišti, když s nimi mluvím jejich mateřštinou. Přece jenom tam pracují déle a v japonských firmách se na to hraje. Vysmála se mi. Že tohle není Japonsko, říkala.

A před dvěma týdny jsem byl na soutěžní výstavě portrétů, které se účastnil nějaký mladý muž ze Šumperka.

Úleva, téměř žádné překvapení a nakonec menší zklamání

Úloha "řidiče" vypadá trošku jinak, než jsem si myslel. Vlastně úplně jinak. Byl mi představen můj maďarský kolega, který stejnou práci vykonává v době večerní, zatímco já pracuji přes obědy. Divil se, když jsem se ho ptal, co za auto že to řídíme. Prý jaké auto. Že restaurace má jenom skútr a i ten se používá málo, protože vše, co je zapotřebí vyřídit, je v dosahu pěšky. Německá vedoucí mi dokonce na konci první směny sdělila, že já nebudu jezdit ani na skútru, že koupí kolo. Jsem docela rád, abych pravdu řekl.

Moje práce, jak jsem zjistil, spočívá v nákupech, přinášení věcí z a odnášení do skladu a příležitostné pomoci v restauraci. Včera jsem třeba čistil plastové poklopy na talíře od suši, což je velmi zábavná činnost, při které čas utíká neskutečným tempem. Japonský barman je zjevně rád, že se na pracovišti ocitl další adept na jeho jazyk a nijak mě nešetří. Mluví na mě stejně rychle, jako v době oběda při plné restauraci musí pracovat. Takže mám výbornou praxi, jak co do umývání nádobí, tak co se japonštiny týče.

Taky jsem podruhé (ano, jsem osuda) za svoje působení v tomto městě šel na koncert, na kterém jsem sám nijak neúčinkoval. Myslel jsem si, že všechny kapely tady zní jako revivaly kapel z osmdesátých let. A zjistil jsem, že většina zní jako Joy Division, respektive New Order revival. Ale vždycky člověk narazí na něco nečekaného. Jako revival projektů Kate Bush, nebo něčeho takového, zněl projekt, ve kterém účinkovaly dvě Angličanky, ze kterých jedna obsluhovala přístroj (zn. Jabko) a druhá se vznášela po pódiu v něčem, co mělo připomínat kostým víly, asi. Přiznám se, že něco tak bizarního a současně nudného jsem dlouho neslyšel, ale stejně jako většina příchozích do sálu, kde se koncert odehrával, jsem se nemohl nedívat a nevnímat unylost pět minut se opakujících manter typu "You are Jerusalem". Inu, fantazii se meze nekladou.

A taky jsem zjistil, že autobusová linka 222 nejezdí to Tootingu. Škoda.

Sitting in an English garden, waiting for the sun

Benátky se dlouhodobě vylidňují. Jedním z důvodů prý je nepohodlná doprava. A opravdu, autem se nedá nikam jet, musí zůstat zaparkované na Piazzale Roma na okraji města a kolo kvůli obloukovitým mostům nepřipadá v úvahu vůbec, takže se všude musí pěšky nebo na lodi. Každá benátská rodina (aspoň ty, které tam zbyly) tak má loď a jako MHD fungují parníčky (gondoly jak které, ty s hulákajícími veslaři jsou záležitostí výhradně turistickou).

Díky tomu všemu ale byly Benátky ještě před několika lety, než došlo ke změně ve vyhlášce, rájem pro pouliční umělce. Malá náměstíčka s vynikající akustikou a pomalé tempo města jako takového vytvářely atmosféru, ve které se na ulici vyjímaly nejen jazzové standardy v komorní úpravě ale i můj oblíbený Johann SB. Řeč samozřejmě není o nejexponovanějších turistickým místech jako Piazza San Marco, Strada Nuova nebo Rialto.

Tři roky na to v Londýně před zastávkou metra Embankment, kousek od Čerings Krosu s londýnským Steinem a Trafalgarské Škváry. Mladý cellista (to jako já) opět provádí suity od Johanna SB na ulici, ale zjišťuje, že něco je špatně. Londýňané a kupodivu i turisté jakoby někde měli být už před pěti minutami a zvuk se hromadou běžících těl nese asi jako lžíce hrachovkou ve školní jídelně. Občas si někdo všimne, že tam nějaký chudák žebrá, tak mu něco hodí. Věru ale, kdyby foukal do láhve od Hanácké kyselky, tak by to mělo účinek stejný. Jediní, kdo se občas zastaví jsou děti s rodiči.

Katalánský kytarista E, který se hraním na ulici a vystupováním v restauracích živí, říká, že ho občas odněkud vyženou policisté, ale že to můžou udělat pouze na základě stížností. Obyvatelé Westminsteru (=velmi bohatí Londýňané) si na klid potrpí, takže nějaký vrzal jim nebude narušovat harmonii jejich příbytků. Nelegální ale hraní na ulici není, člověk má akorát někdy problémy. Kytaristu to baví, říkal, že dokonce díky tomuto hraní měl několik nabídek hrát na svatbách a různých akcích. Tak budu muset vydržet. Tedy, nebude-li počasí stále tak anglické jako právě dnes. Od čtvrtka pracuji jako řidič s tím, že budu příležitostně vypomáhat v restauraci.

Próxima estación: Esperanza

Český saxofonista B mi říkal, že chyba, kterou jsem udělal, když jsem se sem přistěhoval, byla ta, že jsem se nezačal hned věnovat tomu, co jsem vystudoval a co mi jde. Asi má pravdu. Chybami se ale někteří učí.

Po zkušební směně v suši baru jsem si říkal, že to bylo tak lehké, že nevím, co na tom lze pokazit. Měl jsem za úkol odklízet talíře po zákaznících. Nevím, jak mohli tuto činnost u různých uchazečů porovnávat, myslel jsem, že se mi dařilo. "My se vám ozveme". Ozvali, že vybrali vhodnějšího uchazeče, ale že mi mohou nabídnout místo řidiče. Přijal jsem, ale moje pocity byly smíšené a v prvním poločase po položení telefonu měly převahu ty negativní. Je to paradoxní, protože rozvážení občerstvení na kole jsem bral jako zábavu, přičemž to bylo mnohem nebezpečnější a hůř placené.

Ale co, v Japonsku jsem jezdil po levé straně dost a těch pár liber se mi hodit bude. Jinak mě čeká hraní na ulici, koncerty, některé dokonce i placené a propagování mého hráčského umění na všech místech, kde by někdo mohl o violoncello stát. Musím přistoupit na hru tohoto města, být vlezlý, neskromný a neupřímný. Hurá!

Včera jsem se dozvěděl, jak se pirátská kapela jmenuje. R, co kapelu vede, považuje za vysoce umělecké název neustále měnit, ale asi mu už dochází, že by bylo dobré mít název jako obchodní značku, nechceme-li hrát pořád po hospodách za pivo zdarma. Společně s veselým irským akordeonistou D se snažíme kapelu tlačit do větší rafinovanosti co se týče aranží a já jsem dost neúprosný co se týče intonace. Nikdy jsem nebyl hnidopich (doufám) a lepší výrazná nedokonalá hudba než perfektně sehraná nuda, ale práh bolesti mám přece jenom níže než většina mých spoluhráčů. Jsem rád, že jsem se vydal i hudebně na cestu trnitou a hraní po hospodách a festivalech mě zatím baví. Smysl pro detail, který mi vštípilo studium vážné hudby, si ale nechat vzít nemohu.

Léto vrcholí, což tady v Anglii znamená, že občas začíná být docela slušná zima a lije jako z konve. Většina personálu v suši baru je japonská a brazilská a já začínám mít pocit, že Londýn je další přestupní stanice. Do dalšího odjezdu si ale ještě počkám.

Déjà vu

Pražský hlavák přestavěli, ale kdekoliv jinde mám rád nádražky. Guláše za hubičku (naštěstí jenom v přeneseném slova smyslu), polévky, levné pivo, stařící (často mladší než vypadají) tvořící součást podniku stejně jako seprané ubrusy. Na suši by se v tomto podniku asi nikdo neptal. V Londýně je japonské (i když evropsky japonské) jídlo ale oblíbené natolik, že na nádraží Liverpool Street Station se našlo místo i pro nádražní suši bar. Vypadá vcelku civilně, i když ony seprané ubrusy by člověk hledal stěží a i přestože by si to leckterý host jistě přál, za hubičku od asijských číšnic nic nedostane.

V tomto nádražním suši baru shánějí personál na pomoc v době oběda. I když nemám v plánu být asijskou číšnicí, měl jsem zde dnes jedno z nejkratších interview, ve kterém se mě německá paní vedoucí neptala, jaký si myslím, že budu mít přínost pro chod restaurace, na co jsem ve svém životě nejvíce hrdý, jestli mám nějaké vlastnosti, které by mohly negativně ovlivnit mou práci pro ně, jak si představuji svou budoucnost za pět let atd. Zkrátka nic z toho, na co jsem se připravoval, protože se mě na to ptali téměř všude předtím. Jen říkala, že je super, že jsem v Japonsku byl a znám japonskou kuchyni, že umím japonsky je taky výhoda a vůbec, že je pěkné, že se rád učím jazyky. Fakt, který většina ostatních zaměstnavatelů brala jako přitěžující okolnost, asi.

V pátek dělám "trial shift". Toto už tu jednou bylo. Zkušební směna v suši baru u St. Paul's Cathedral, "my se vám ozveme", v dobách, kdy jsem si ještě blog nevedl. Byl bych rád, kdyby tento part time job vyšel. Aspoň budu s větším klidem moct rozvíjet svoje hudební aktivity. Vypadá to totiž, že se budu jako hostující hráč účastnit zjevně velmi ambiciózního projektu. To ale zase někdy možná za pár týdnů...

Je léto a já jsem rád, že jsem si díky hraní s SL párkát odpočinul v zeleni anglického venkova od výhně Londýna. Teď jsem v ní opět zavřen a opět zápasím, ať mě tato obluda neutopí. Vybral jsem si ji sám, ale ještě jsem se s ní nenaučil zacházet. Pámbú zaplať za těch pár lidí, kteří mi ukazují směr, kterým bych se měl ubírat, pokud toto chci změnit.

Doufám, že moje příspěvky nevypadají zoufale. Může to působit, že se vlastně pořád točím dokola. Pohovory, rozdávání životopisů, neúspěchy. Trošku si tak připadám, ale i když na této cestě narážím na podobné nebo dokonce skoro stejné situace, mám stále pocit, že je správná a vede ven z těžkostí, která zažívám.

Výlet k moři a londýnské ulice

Dlouho jsem nic nenapsal. Po festivalu, na kterém jsme vystupovali za velmi symbolickou částku, takže jsem si opět plně uvědomil, jak na tom jsem s penězi, mě čekal týden pohovorů, rozesílání CV a podobných nudných věcí. Festival byl mimochodem velice zajímavý, prý nejprestižnější alternativní v Anglii.

Každopádně mě cesty shánění práce zavedly až do Brightonu. Když jsem se na nádraží London Bridge uvelebil ve vlaku pln radosti, že se výjimečně netahám s cellem a že jsem to stihl, oslovila mě postarší zaměstnankyně drah, že jsem nechal v automatu jízdenku. Tedy, vzal jsem si jednu, ale ta, jak jsem byl poučen, by mi byla bez dalších dvou papírků platná jako mrtvému zimník. (Řekli mi to trošku jinými slovy, mám pocit) Došlo mi, že mě zřízenkyně musela pronásledovat asi půl kilometrů od automatů až do vlaku, aby mě zachránila před pokutou nebo nemožností návratu. Velmi podobné přístupu drah českých, že ano?

Test, na základě kterého vybírali z uchazečů o práci lingvistických zkoušečů počítačových her, sestával z opravování hrubek a překlepů v textech týkajících se počítačů. Nikoho moc nezajímalo, že jsem se za dobu, za kterou jiní psali test jeden, pokoušel splácat tři a při otázce na konci dotazníků "Jakých je vašich pět oblíbených počítačových her?" mi už začínalo být jasné, že mi pšenka nepokvete. Nepokvetla. Zjistil jsem to už to samé odpoledne, tak jsem aspoň využil situace, šel se projít k moři a pojal celou záležitost jako výlet. Popravdě nevím, jestli by se mi chtělo do práce na plný úvazek dojíždět dvě a půl hodiny a tím si zcela znemožnit jakékoliv jiné aktivity.

A tak jsem šel v pátek rozdávat letáky na ulici. Narazil jsem v této práci na Švýcara, co se mnou bydlel na hostelu v Greenwichi. Inu, i v Londýně se takovéto náhody dějí. Ten mi říkal, že ve středu se opravdu dařilo, že vydělal 18 liber. (Za pět hodin práce, asi polovina minimální mzdy.) Nebudu rozebírat systém, jakým probíhá placení zaměstnanců, ale faktem je, že to zdaleka není spravedlivé, a tak jsem se asi v půlce směny rozhodl neplýtvat takto časem. Příští týden bych měl společně s českým saxofonistou B začít hrát na ulici.