Great Expectations

Když jsem dělal telefonický pohovor pro tlumočnickou agenturu, tak jsem se i přes to, že jsem tlumočil ze své mateřštiny (češtiny) do angličtiny, cítil dost nejistě. Občas jsem nerozuměl ani jedné straně a celkově jsem musel působit dost zmateně. Přesto mě vzali. Asi jsem přes veškerou nejistotu dokázal překládat spolehlivě a přesně a přece jenom je každému jasné, že po telefonu tlumočit je mnohem těžší než v reálu.

A tak jsem zažádal o zařazení do databáze s dalšími dvěma jazyky: němčinou a italštinou. Je vcelku málo pravděpodobné, že se v anglické nemocnici ocitne Němec, Rakušan nebo Švýcar, který by neovládal angličtinu dost dobře na to, aby řekl, co ho trápí. S italštinou to v tomto vypadá mnohem nadějněji, a tak byla včera, dva měsíce po přezkoušení z češtiny, schválena i moje italština. Kupodivu jsem byl mnohem méně nervózní. Asi kvůli tomu, že jsem si po předešlé zkušenosti moc nefandil.

Každopádně teď už jenom čekám na výpis z trestního rejstříku (jeho získání je zde proces dlouhý a často drahý), abych mohl konečně začít tlumočit. Zaměstnání jako takové to ale zatím nebude. Pouze tlumočení na volné noze s tím, že se peníze fakturují měsíčně a chodí téměř o měsíc později. Jako řešení mé situace zcela nemyslitelné, do budoucna ale dost slibné.