Každopádně mě cesty shánění práce zavedly až do Brightonu. Když jsem se na nádraží London Bridge uvelebil ve vlaku pln radosti, že se výjimečně netahám s cellem a že jsem to stihl, oslovila mě postarší zaměstnankyně drah, že jsem nechal v automatu jízdenku. Tedy, vzal jsem si jednu, ale ta, jak jsem byl poučen, by mi byla bez dalších dvou papírků platná jako mrtvému zimník. (Řekli mi to trošku jinými slovy, mám pocit) Došlo mi, že mě zřízenkyně musela pronásledovat asi půl kilometrů od automatů až do vlaku, aby mě zachránila před pokutou nebo nemožností návratu. Velmi podobné přístupu drah českých, že ano?
Test, na základě kterého vybírali z uchazečů o práci lingvistických zkoušečů počítačových her, sestával z opravování hrubek a překlepů v textech týkajících se počítačů. Nikoho moc nezajímalo, že jsem se za dobu, za kterou jiní psali test jeden, pokoušel splácat tři a při otázce na konci dotazníků "Jakých je vašich pět oblíbených počítačových her?" mi už začínalo být jasné, že mi pšenka nepokvete. Nepokvetla. Zjistil jsem to už to samé odpoledne, tak jsem aspoň využil situace, šel se projít k moři a pojal celou záležitost jako výlet. Popravdě nevím, jestli by se mi chtělo do práce na plný úvazek dojíždět dvě a půl hodiny a tím si zcela znemožnit jakékoliv jiné aktivity.
A tak jsem šel v pátek rozdávat letáky na ulici. Narazil jsem v této práci na Švýcara, co se mnou bydlel na hostelu v Greenwichi. Inu, i v Londýně se takovéto náhody dějí. Ten mi říkal, že ve středu se opravdu dařilo, že vydělal 18 liber. (Za pět hodin práce, asi polovina minimální mzdy.) Nebudu rozebírat systém, jakým probíhá placení zaměstnanců, ale faktem je, že to zdaleka není spravedlivé, a tak jsem se asi v půlce směny rozhodl neplýtvat takto časem. Příští týden bych měl společně s českým saxofonistou B začít hrát na ulici.
Žádné komentáře:
Okomentovat