Benátky se dlouhodobě vylidňují. Jedním z důvodů prý je nepohodlná doprava. A opravdu, autem se nedá nikam jet, musí zůstat zaparkované na Piazzale Roma na okraji města a kolo kvůli obloukovitým mostům nepřipadá v úvahu vůbec, takže se všude musí pěšky nebo na lodi. Každá benátská rodina (aspoň ty, které tam zbyly) tak má loď a jako MHD fungují parníčky (gondoly jak které, ty s hulákajícími veslaři jsou záležitostí výhradně turistickou).
Díky tomu všemu ale byly Benátky ještě před několika lety, než došlo ke změně ve vyhlášce, rájem pro pouliční umělce. Malá náměstíčka s vynikající akustikou a pomalé tempo města jako takového vytvářely atmosféru, ve které se na ulici vyjímaly nejen jazzové standardy v komorní úpravě ale i můj oblíbený Johann SB. Řeč samozřejmě není o nejexponovanějších turistickým místech jako Piazza San Marco, Strada Nuova nebo Rialto.
Tři roky na to v Londýně před zastávkou metra Embankment, kousek od Čerings Krosu s londýnským Steinem a Trafalgarské Škváry. Mladý cellista (to jako já) opět provádí suity od Johanna SB na ulici, ale zjišťuje, že něco je špatně. Londýňané a kupodivu i turisté jakoby někde měli být už před pěti minutami a zvuk se hromadou běžících těl nese asi jako lžíce hrachovkou ve školní jídelně. Občas si někdo všimne, že tam nějaký chudák žebrá, tak mu něco hodí. Věru ale, kdyby foukal do láhve od Hanácké kyselky, tak by to mělo účinek stejný. Jediní, kdo se občas zastaví jsou děti s rodiči.
Žádné komentáře:
Okomentovat