V tomto nádražním suši baru shánějí personál na pomoc v době oběda. I když nemám v plánu být asijskou číšnicí, měl jsem zde dnes jedno z nejkratších interview, ve kterém se mě německá paní vedoucí neptala, jaký si myslím, že budu mít přínost pro chod restaurace, na co jsem ve svém životě nejvíce hrdý, jestli mám nějaké vlastnosti, které by mohly negativně ovlivnit mou práci pro ně, jak si představuji svou budoucnost za pět let atd. Zkrátka nic z toho, na co jsem se připravoval, protože se mě na to ptali téměř všude předtím. Jen říkala, že je super, že jsem v Japonsku byl a znám japonskou kuchyni, že umím japonsky je taky výhoda a vůbec, že je pěkné, že se rád učím jazyky. Fakt, který většina ostatních zaměstnavatelů brala jako přitěžující okolnost, asi.
V pátek dělám "trial shift". Toto už tu jednou bylo. Zkušební směna v suši baru u St. Paul's Cathedral, "my se vám ozveme", v dobách, kdy jsem si ještě blog nevedl. Byl bych rád, kdyby tento part time job vyšel. Aspoň budu s větším klidem moct rozvíjet svoje hudební aktivity. Vypadá to totiž, že se budu jako hostující hráč účastnit zjevně velmi ambiciózního projektu. To ale zase někdy možná za pár týdnů...
Je léto a já jsem rád, že jsem si díky hraní s SL párkát odpočinul v zeleni anglického venkova od výhně Londýna. Teď jsem v ní opět zavřen a opět zápasím, ať mě tato obluda neutopí. Vybral jsem si ji sám, ale ještě jsem se s ní nenaučil zacházet. Pámbú zaplať za těch pár lidí, kteří mi ukazují směr, kterým bych se měl ubírat, pokud toto chci změnit.
Doufám, že moje příspěvky nevypadají zoufale. Může to působit, že se vlastně pořád točím dokola. Pohovory, rozdávání životopisů, neúspěchy. Trošku si tak připadám, ale i když na této cestě narážím na podobné nebo dokonce skoro stejné situace, mám stále pocit, že je správná a vede ven z těžkostí, která zažívám.
Žádné komentáře:
Okomentovat