Úleva, téměř žádné překvapení a nakonec menší zklamání

Úloha "řidiče" vypadá trošku jinak, než jsem si myslel. Vlastně úplně jinak. Byl mi představen můj maďarský kolega, který stejnou práci vykonává v době večerní, zatímco já pracuji přes obědy. Divil se, když jsem se ho ptal, co za auto že to řídíme. Prý jaké auto. Že restaurace má jenom skútr a i ten se používá málo, protože vše, co je zapotřebí vyřídit, je v dosahu pěšky. Německá vedoucí mi dokonce na konci první směny sdělila, že já nebudu jezdit ani na skútru, že koupí kolo. Jsem docela rád, abych pravdu řekl.

Moje práce, jak jsem zjistil, spočívá v nákupech, přinášení věcí z a odnášení do skladu a příležitostné pomoci v restauraci. Včera jsem třeba čistil plastové poklopy na talíře od suši, což je velmi zábavná činnost, při které čas utíká neskutečným tempem. Japonský barman je zjevně rád, že se na pracovišti ocitl další adept na jeho jazyk a nijak mě nešetří. Mluví na mě stejně rychle, jako v době oběda při plné restauraci musí pracovat. Takže mám výbornou praxi, jak co do umývání nádobí, tak co se japonštiny týče.

Taky jsem podruhé (ano, jsem osuda) za svoje působení v tomto městě šel na koncert, na kterém jsem sám nijak neúčinkoval. Myslel jsem si, že všechny kapely tady zní jako revivaly kapel z osmdesátých let. A zjistil jsem, že většina zní jako Joy Division, respektive New Order revival. Ale vždycky člověk narazí na něco nečekaného. Jako revival projektů Kate Bush, nebo něčeho takového, zněl projekt, ve kterém účinkovaly dvě Angličanky, ze kterých jedna obsluhovala přístroj (zn. Jabko) a druhá se vznášela po pódiu v něčem, co mělo připomínat kostým víly, asi. Přiznám se, že něco tak bizarního a současně nudného jsem dlouho neslyšel, ale stejně jako většina příchozích do sálu, kde se koncert odehrával, jsem se nemohl nedívat a nevnímat unylost pět minut se opakujících manter typu "You are Jerusalem". Inu, fantazii se meze nekladou.

A taky jsem zjistil, že autobusová linka 222 nejezdí to Tootingu. Škoda.