Dlouhé filmy o zabíjení

Nevím na základě čeho se vybírají zaměstnanci do různých restauračních podniků. Zájem o všechno japonské nejspíš nepomohl k práci tam, kde pracuji, pouze mně, ale i třeba italskému číšníkovi A. Tento mladík z Bergama je přímo nadšencem pro japonskou kinematografii a po nedělním koncertu s piráty jsme strávili snad až příliš dlouhé hodiny rozebíráním filmů.

Má stejně jako já rád Takeshi Kitana, ale viděl toho od něj ještě více. Jednou jsem někde zahlédl dokument o tomto režisérovi a že je jednou z hlavních inspirací Quentina Tarantina. No nevím, třeba Kill Bill je víceméně předělávka japonské Lady Snowblood ze sedmdesátých let a oba autoři tvoří souběžně. Navíc mi přijde, že společné mají akorát to, že se v jejich filmech hodně střílí, což u onoho japonského režiséra ani není v polovině případů pravda, což neví ani mnohý Japonec.

Kitano, který je asi o patnáct let starší než Tarantino, proslul původně jako komik, i když jeho humor je na evropského diváka poněkud břitký. Jako filmový režisér je ale znám hlavně jako autor filmů odvíjejících se kolem Yakuzy. Překvapivě se u něj tyto dva světy, komický a násilný, střetávají hodně málo a tak, jak Tarantino míchá právě násilí s humorem (Hanebné Pancharty jsem neviděl, tak mi to možná někdo vyvrátí), tak Kitano jej prolíná se zcela osobitou poetikou vlastní i filmům, ve kterých nikdo nezahyne. Násilí v jeho filmech má přesah mnohem lidštější a hlubší, než tomu je u předem jmenovaného amerického režiséra. Zkrátka, někteří kritici nebo znalci nebo jak si říkají si dle mého názoru pletou pojem s průjmem a hážou do jednoho pytle švestky s hruškami. Nezpochybňuji ale, že Tarantino jako svůj vliv Kitana uvádí. Nemusí to nutně znamenat, že se filmy obou nějak podobají.

A co tak dělám? Kupodivu netrávím večery u japonských filmů, jak by to mohlo vypadat. Třeba včera večer jsem učil svou historicky první hodinu cella v Londýně. Na otázku, co si počnu se jměním, které jsem si takto vydělal, mi přišla odpověď dnes dopoledne cestou do práce v formě kovové destičky, které se válela na ulici a přední kolo ji přihrálo kolu zadnímu, které tak bylo tak trochu proměněno v cedník. Inu, stejně jsem potřeboval nový plášť a zrovna jsem na něj měl.

Taky jsem se dnes zeptal japonské kolegyně, jestli mám dodržovat správnou gramatiku a slovní zásobu podle hierarchie na pracovišti, když s nimi mluvím jejich mateřštinou. Přece jenom tam pracují déle a v japonských firmách se na to hraje. Vysmála se mi. Že tohle není Japonsko, říkala.

A před dvěma týdny jsem byl na soutěžní výstavě portrétů, které se účastnil nějaký mladý muž ze Šumperka.