Po zkušební směně v suši baru jsem si říkal, že to bylo tak lehké, že nevím, co na tom lze pokazit. Měl jsem za úkol odklízet talíře po zákaznících. Nevím, jak mohli tuto činnost u různých uchazečů porovnávat, myslel jsem, že se mi dařilo. "My se vám ozveme". Ozvali, že vybrali vhodnějšího uchazeče, ale že mi mohou nabídnout místo řidiče. Přijal jsem, ale moje pocity byly smíšené a v prvním poločase po položení telefonu měly převahu ty negativní. Je to paradoxní, protože rozvážení občerstvení na kole jsem bral jako zábavu, přičemž to bylo mnohem nebezpečnější a hůř placené.
Ale co, v Japonsku jsem jezdil po levé straně dost a těch pár liber se mi hodit bude. Jinak mě čeká hraní na ulici, koncerty, některé dokonce i placené a propagování mého hráčského umění na všech místech, kde by někdo mohl o violoncello stát. Musím přistoupit na hru tohoto města, být vlezlý, neskromný a neupřímný. Hurá!
Včera jsem se dozvěděl, jak se pirátská kapela jmenuje. R, co kapelu vede, považuje za vysoce umělecké název neustále měnit, ale asi mu už dochází, že by bylo dobré mít název jako obchodní značku, nechceme-li hrát pořád po hospodách za pivo zdarma. Společně s veselým irským akordeonistou D se snažíme kapelu tlačit do větší rafinovanosti co se týče aranží a já jsem dost neúprosný co se týče intonace. Nikdy jsem nebyl hnidopich (doufám) a lepší výrazná nedokonalá hudba než perfektně sehraná nuda, ale práh bolesti mám přece jenom níže než většina mých spoluhráčů. Jsem rád, že jsem se vydal i hudebně na cestu trnitou a hraní po hospodách a festivalech mě zatím baví. Smysl pro detail, který mi vštípilo studium vážné hudby, si ale nechat vzít nemohu.
Léto vrcholí, což tady v Anglii znamená, že občas začíná být docela slušná zima a lije jako z konve. Většina personálu v suši baru je japonská a brazilská a já začínám mít pocit, že Londýn je další přestupní stanice. Do dalšího odjezdu si ale ještě počkám.
Žádné komentáře:
Okomentovat