Pěkně popořadě. Štěstí je vrtkavé a dvojnásob to platí člověk pociťuje, živí-li se hraním na ulici. A tak po euforickém hraní s partou Irů (na jehož závěr se dostavil i můj starý kamarád z ČR) a nečekaně výnosném pondělí následovalo několik dnů buskerské okurkové sezóny, kdy jsem hodiny a hodiny seděl, hrál Bacha a sledoval, jak mi stovky kolem procházejících lidí neházejí ani floka a já budu rád, když budu mít ráno na mléko. Ale takový je život buskera a vlastně život vůbec. Jednou dole, jednou nahoře.
Mám za sebou první sezení na psychiatrii, tedy jako tlumočník, a příští týden mě čeká práce hodně, což je dobře, protože bude dobré nemuset na nájem střádat peníze z pouličního hraní. Taky mě čekají první zakázky na němčinu. Sám si držím palce.
Datum začátku učení na college už je dané stejně jako datum začátku učení na další škole. Byl jsem se předvést na koncertě této školy jako "host" a budoucí učitel v duu s vedoucím Studia of Performing Arts z college. Nikoho nezajímalo, že naše představení připomínalo slepou bábu, třebaže jsme začali i skončili společně, a říkali nám, že to celé bylo moc pěkné.
V Británii nemá rasová segregace tak hluboké kořeny jako třeba v USA, nicméně je vážná hudba doménou spíše bílých a bohatších lidí. Když jsem šel na pohovor na onu college a z vrátnice mě vyzvedl vyholený černoch se slunečnými brýlemi a sportovní postavou v perfektně padnoucím obleku, čekal jsem, že toto bude zcela nová zkušenost. Ocitám se jako učitel na školách v jedné z nejchudších částí Londýna, kde hudbou mladých je RnB a Hip Hop. Koncert dětí (ten, na kterém jsme s mým budoucím šéfem vystupovali jako "hosté") zakončený gospelovou úpravou Ódy na Radost (půjčené z filmu Sestra v akci 2) mě přesvědčil, že mě asi čeká doopravdy něco, na co mě moje pedagogická kvalifikace z ČR připravit nemohla ani při sebelepší vůli. Ředitelka, kolegové i studenti výhradně afrického, karibského a z menší části indického původu. Temperament, za který by děti v ČR byly posílány do dyslektických tříd. Myslím, že ještě bude o čem psát.
Z druhé strany olympijského stadionu (reprezentujících dle mého názoru jednu z nejzbytečnějších a nejdražších akcí na světě) leží Hackney Wick. I v této čtvrti sestávající prakticky pouze ze skladů jsme se byli podívat na bydlení. Na první pohled ponurá oblast, kde se člověk necítí bezpečně kvůli citelné absenci lidí, je naopak velice bezpečná právě proto, že jediný živočišný druh, který se zde vyskytuje, jsou výtvarníci. Sklady přetvořené na byty a ateliéry. Moje milá si jeden z těchto ateliérů pronajala, a tak jsme se rozhodli pokoj v bytě ležícího dvě ulice od něj nevzít. Nechtěla by trávit veškerý svůj čas mezi ponurými stavbami skladišť a zavřených továren a i mně tato oblast přišla spíše "zajímavá" než atraktivní jako bydliště.
Přesto se do Hackney vracíme. Tento obvod Londýna je asi silně návykový, neboť kdo v něm bydlí delší dobu a neutekl (u mě se tak stalo pouze z důvodů finančních), nemůže si jej vynachválit a už nikam jinam nechce. Čeká nás další stěhování. Tentokrát se ale nejedná o řešení dočasné, a tak se těšíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat