Dle plánu jsou mé dny v suši baru sečteny a v některých vypjatějších situacích v posledních pracovních hodinách jsem byl i rád, že tomu tak je. Opět mě čeká kolotoč rozesílání a roznášení CV, obeptávání se známých atp. Můj nový domácí mi ale vyšel vstříc s placením zálohy na bydlení, takže tentokrát do tohoto rizika nejdu se zcela holou zadnicí.
Tento týden jsem měl tři koncerty. Piráti pomalu zrají v dobrou kapelu, věc potvrzená a zpečetěná připojením fenomenálního slide kytaristy M. LA, kapela rocková, nebo indie, nebo tak nějak, mě poučila, že na rozšířenou sestavu včetně sebe nemám nahlížet jako na hosty, ale že jsme regulérní členové. Peníze jsou ale stále problém, a tak s nimi můžeme hrát pouze vystoupení, kde by kvůli dopravě nepřekročily náklady výdělek. Když ale možnost hrát mám, hraji rád a vděčen.
Jsem také velice rád, že noví spolubydlící nejsou rezervovaní a rádi si popovídají u společné večeře či oběda. Dva dokonce tento týden přišli na moje vystoupení. A s domácím, který sám v bytě bydlí, jsme podnikli výlet za Londýn, do Epping forestu, kde si on zaběhal a já se na mechu učil japonské znaky. Bohužel je celý les obklopen dálnicemi vedoucími z Londýna do všech severnějších míst, a tak houby není radno sbírat. I náznak lesní vůně ale byl velmi osvěžující. Shodli jsme se na tom, že Londýn je jedno z měst, které ani nepáchne ani nevoní. Je to zobecnění až příkré, pro místo, jehož metropolitní oblast má více obyvatel než Česká republika, ale něco na tom je.Nebydlí-li ovšem někdo v sousedství Pákistánské rodiny.
Byl jsem se nechat po tři čtvrtě roce ostříhat u pákistánských holičů a vypadám teď sám jako bych pocházel z indického subkontinentu. I před tímto zákrokem se mi stalo, že se mě lidé ze Srí Lanky či Nepálu ptali, zda nejsem Ind. Nevěděl jsem, jaká odpověď by byla správná, ale odpověděl jsem popravdě.
Žádné komentáře:
Okomentovat