Uneasy rider

Že jsem nešika a nepraktický vím já i každý, kdo mě asi kdy viděl manuálně pracovat. Snažím se s tím rvát, seč mi síly stačí a někdy se daří více, někdy méně. Když jsem šéfku upozornil, že jsem na skútru v životě neseděl, tak mi na to řekla, že na tom nic není. Je tak lehké říci o něčem, co má udělat někdo jiný, že na tom nic není! Zprvu jsem odmítl. Oni mi ale prostě dali zavazadla, poslali mě ke skútru (přičemž mi trošku pozapomněli sdělit, který z těch třiceti zaparkovaných u nádraží to je) a že mám jet tam a tam.

Tak jsem sedl a po chvíli sezení a nesmělého mačkání čudlíků se rozhodl, že nebudu riskovat, že moje cesta skončí v pravých předních dveřích taxíku se zatím nijak nezaujatým řidičem přede mnou, a že se jim na to vykašlu. Tak se mnou o polední pauze poslali Brazilce, kteří mi vysvětlili jak na to a že mám zkusit objet blok. Zkusil jsem a zjistil, že na tom opravdu nic není. Jen člověk musí vědět, který ten čudlík na začátku zmáčknout.

A tak mě poslali vyřizovat něco do naší další pobočky ve futuristickém Canary Wharf. Nic naplat, že jsem v této změti mrakodrapů byl už mnohokrát jako cestující londýnské MHD (TFL). Příjezdové cesty byly, pochopitelně, úplně jiné, občas jsem měl pocit, že jsem na dálnici, občas, že se motám kdesi mezi racky, ale ne a ne najít cestu do nejvyššího mrakodrapu, jehož nápis CITI se na mě celou cestu výsměšně šklebil. Cesta tam i zpátky trvala 3 hodiny, čímž jako voda utekla moje večerní směna a já jsem mohl po jediné dodávce, na kterou zbyl čas, ponechat rozzlobenou vedoucí svému vzteku a jít domů.

Další den jsem byl opět pověřen řídit skútr. Ačkoliv počasí bylo anglické a moje bunda je nepromokavá jenom když neprší, jsem zjistil, že mě jízda na tomto dopravním prostředku docela baví. Cesta do Canary Wharf tentokrát trvala polovinu. Jízda se ale opakovat se nebude, protože jsem pouze zaskakoval za svého kolegu. Navíc nevím, jak dlouho mě takovéto tajtrlíkování bude bavit.