Menší dávka pesimismu

Každý má talent. Každý má vlohy pro jisté povolání, každému jde nějaká činnost ze všeho nejlépe, baví jej a chce ji dělat. Naučili jsme se bez jakékoliv zjevné logiky vážit si některých talentů víc než jiných. Budiž, hasič nebo číšník by většinou nebyl dobrým houslistou nebo astrofyzikem, ale je to i naopak. Někteří lidé mají to štěstí, že svůj talent objeví záhy a rozvíjejí jej. Takovíto lidé ve své činnosti nacházejí zalíbení a práce jim ubíhá, jak říkal Jan Amos K: "je jim kratochvílí". Co se ale stane, když tito lidé, jdouce za možností svůj talent uplatnit, jsou nuceni příliš dlouho dělat věci, pro které mají vlohy lidé jiní, a které dělat jim nepřísluší? Stane se tragédie, jsou nešťastní, tápou a snaží se mermomocí chytit toho, co si mysleli, že už tak pevně drží v rukou. Jejich život ztrácí smysl a jejich duše nenachází naplnění. Ocitnou-li se v prostředí, kde jsou všichni takto zoufalí, nezbývá jim než dojít k závěru, že to celé nestojí za to. Zoufalství je, jak nás Sochy ctností a neřestí v K učí, neřestí. Je to totiž vzdání boje a nic není boje hodno více než hledání štěstí. Chtít ale pouze štěstí někdy znamená od života žádat příliš.

Dnes jsem dělal skupinový pohovor do další sítě fast foodů. Bylo to opět zcela směšné, zbytečné a dlouhé a výsledky se dozvíme bůhvíkdy. Nevadilo by mi takovou práci muset dělat nějakou dobu, ale proč ji musejí dělat lidé, kteří zde jsou již roky, proč se umělci a vysokoškolsky vzdělaní lidé téměř všichni živí i tady prací po barech a obchodech? Někteří mají štěstí, ale větší město znamená více lidí, kteří chtějí být šťastni. A z nějakého důvodu se příliš mnohým z nich nedaří.