(london)

Řekl jsem si, že nebudu na nic čekat. Hned jak si umyji ruce od přípravku proti vodnímu kameni, kterým se čistí kotel na polévky, a hned jak přestanu muset nosit černou uniformu a zástěru, chci sedět na ulici a líbeznými tóny vábit ty šťastnější obyvatele této země a návštěvníky k vhození nějakého toho drobného do mého futrálu.

Inu, skončil jsem v pátek. V sobotu lilo jak z konve a když jsem se na svoji oblíbenou Brick Lane vypravil v neděli, tak mrholilo. Takové to krásné English počasí, kdy neprší, ale vše je na dotek mokré. Samo o sobě se to přežít dá, nechtěl bych ale poslední finančně hodnotnou věc, kterou vlastním, své cello, o hodnotu připravit. Zato se už znám s prodejkyněmi ze stánků z etiopským jídlem. Takhle jsem si to ale celé nepředstavoval, i když jsem s tím tady v této zemi měl počítat.

V pondělí se mi ozval můj kamarád, kytarista & banjista z obou kapel, se kterými jsem v současné době aktivní, jestli si myslím, že bude dobré počasí na hraní. Tma jak v pytli, zataženo, tentokrát ale bez kapének vody ve vzduchu, tak jsme to zkusili. A tak jsme si hraním svérázných úprav "Smoke on the Water" a "In the Summertime" pro banjo a cello v Sohu vydělali 30 liber za jednu hodinu, což je o 10 víc, než jsem si de facto vydělal za čtyřhodinovu směnu v obchodě se sendviči. Ochladilo se, tak jsme to po oné hodině zabalili, a výdělek jsme samozřejmě dělili vejpůl, ale moje mínění, že jsem chybu neudělal, se mi tím jen potvrdilo. Jen umět poručit větru, dešti...