Kariéra

Moje kariéra v obchodě sítě EAT. dnes skončila. Poslední den jsem díky včerejšímu koncertu s pirátskou kapelou a pokoncerntí akci stejně jako zkušební směnu loni v říjnu strávil s odeznívajícím primátem. Z různých důvodů jsem rád, že to mám za sebou. Moje vedoucí mi v podstatě celou tuto zkušenost, kterou beru jako náhradu za vojnu, hodně ulehčily tím, že byly velice férové (alespoň většinou) a vzhledem k tomu, že vím, že většina vedoucích takových není, jsem se rozhodl na podobné práce se do budoucna vykašlat a nenechat ze sebe dělat hlupáka.

A tak přemýšlím o dalších krocích, jak se v tomto městě neutopit. "Dva roky", tuto informaci jsem tento týden slyšel z úst cellistky, co mě kdysi učila baroknímu cellu (které nevlastním a na které stále neumím). Nebyla první, kdo mi říkala, jak ze zkušenosti vlastní, tak svých známých, že to je doba, které je zapotřebí pro to, aby se člověk tady usadil a začalo se mu dařit. Kdybych sem přišel umývat nádobí a věnoval tomu veškerý čas a úsilí, tak se můžu vypracovat a celé by to bylo rychlejší. Jenže já se pouštím do divokých vod volné nohy, a tak doufám, že mám nyní za sebou polovinu doby živoření.

Musím vymyslet, jak zefektivnit svou hru na ulici, jak si sám sehnat placené koncerty a jak rozšířit řady svých studentů. Možná bych svoje plány nemusel takto internetově vytrubovat. Jen kdyby někdo měl o mě starost, jestli tady neumřu hlady. Trvalo dlouho zjistit, do čeho má cenu investovat čas a úsilí. Mimochodem, taky bych se divil, kdyby mi někdo vyprávěl, že v únoru bude hrát na ulici. Je ale zapotřebí vzít v potaz, že tu je klima oceánské a teploty kolem 10-ti stupňů tu jsou v této roční době zcela běžné.