Nemám rád Vánoce. Je hezké si jednou za rok vzpomenout, že existuje něco jako rodina, ale slavit fiktivní narozeniny domnělého syna božstva, v jehož existenci nevěřím, se mi chce každým rokem čím dál tím méně.
A tak jsem utekl. Do Japonska. I když jsem tuto dobu šílenství v této zemi jednou strávil, malinko naivně jsem si myslel, že Vánocům uniknu. Neunikl jsem, ale rozdíl tu byl. Tento svátek je asi něco takového jako Sv. Valentýn v České republice. V tradici kořeny nemá a když si člověk nezapne televizi anebo se na Štědrý večer nebo den předtím neocitne v centru velkoměsta (v mém případě Ósaka), tak si nevšimne, že něco vůbec probíhá. Na Štědrý večer jsem měl k večeři rámen v levné restauraci kousek od hotelu a až během telefonátu s rodinou si uvědomil, že vlastně měl být kapr.
Trošku jsem pojezdil oblast Kansai, tj. starobylé centrum Japonska na západě hlavního ostrova Honšú, ale nebudu dělat zápisky z cest. Ty bude (nebudu-li líný) možno přečíst někde jinde.
Je zvláštní být zpátky. Přijde mi, že jsem před třemi roky přijel do Japonska pln představ, na které jsem hledal pouze potvrzení. Jako bych sem jel za exotikou a záměrně si nevšímal věcí obyčejných. Po třech letech (někdy až pilného) studia japonského jazyka a kultury a životě v jednom z nejkosmopolitnějších měst na světě, mám ale dojem, že rozdíly, které člověk vnímá jako "kulturní šok", jsou vskutku povrchní.
Člověk si na cestě z letiště v Ósace všimne hned, že jsou všichni neobvykle štíhlí a pohlední (inu, japonská strava), že personál hotelu, restaurací a dokonce i dopravních služeb je přátelský, neustále se klaní (jako ostatně tady všichni) a že všude je neuvěřitelně čisto (a to i v Ósace, která má pověst "špinavého" města). To jsem ale už věděl. Na to jsem byl připraven. Díky tomu, že se teď ale pohybuji v prostředí stoprocentně "japonském", bydlím v domě rodiny své milé, narozdíl od toho, kdy jsem tu byl naposledy s dalšími třemi cizinci, poznávám, co je pod povrchem.
Zkrátka, líbí se mi tu. Ty věci, které tu jsou jinak, mám rád. Jiné zvyky a obyčeje ale nejsou věcmi vrozenými a každý se je v průběhu života musí naučit. A tak cizinci, který si dá dostatečného majzla (v japonské etiketě číhá jedna nástraha za druhou) a nebude urážet místní vědomou ignorancí jejich zvyklostí a hodnot, dojde, že vlastně nejde o rozdíl "kultur", ale dochází ke komunikaci individua s individuem.
Jsem čím dál tím více přesvědčen, že "kulturní rozdíly" (které lidé občas zmiňují i v kontextu možnosti fungování vztahu dvou lidí z odlišných kultur) jsou pouze záležitostí, ve kterou jsme se naučili věřit, aniž bychom o nich pochybovali. Jako narozeniny Jušue Ha-Nokriho, nebo jak se ten člověk jmenoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat