Den se dnem se míjí, týdny asi opět začnou ubíhat. Ten uplynulý byl náročný. Dost reálně mi hrozil vyhazov z práce (schovávat se před ministerstvem vnitra není radno, pracuje-li člověk pro větší společnosti) a visel nade mnou Damoklův meč daňového přiznání. Vyhazov mi pomohla odehnat moje moc hodná paní vedoucí, černoška z Shakespearova kraje, a daňové přiznání se mě zatím netýká, jak jsem zjistil po telefonátu, o který jsem se pokoušel měsíc. Hurá! Dovolat se pomoci na britských úřadech je překvapivě mnohem těžší, než na těch českých.
Vyřešil jsem bytovou situaci stěhováním se další kousek na jih, čtvrti zvané Limehouse, také převážně muslimské oblasti stále na sever od řeky, do pokoje po své milé, která bude měsíc pobývat ve své domovině a já budu spolubydlet s dalšími dvěma Japonkami a Pákistáncem. Jediný obyvatel neasijského původu. Taky se mi líbí, že se stěhuji do míst, ze kterých vyplul William Adams, první Angličan, který vstoupil na Japonskou půdu. Moc se mu tam líbilo. Tak, že tam zůstal, stal se Samurajem a spokojeně v Japonsku i zesnul.
A studentů cella je po Novém roce jako hub po dešti, a tak doufám, že si to rychle nerozmyslí, protože mě učení baví a peníze to jsou nesrovnatelně lepší než prodej baget, samozřejmě. De facto jsem kapituloval na hledání si jiného "shit jobu", jak se těmto smysluplným aktivitám tady přezdívá a sháním se po výdělečné činnosti takové, ze které samotné bych mohl mít radost stejně jako z peněz z ní obdržených. "Music services" obvodů Londýna komunikují a já jsem pln očekávání.
Je krásné slunečné odpoledne a říkám si, že mi připomíná loňskou japonskou zimu. Dostal jsem zprávu, že se do muzea na úpatí hory Fuji příští zimu nepodívám. Okolnosti jsou trošku mrzuté, nicméně mě to, že se do země vycházejícího slunce budu muset vypravit jinak, nijak nermoutí.
Žádné komentáře:
Okomentovat