A není na tom nic špatného. S odstupem vidím, že Česko je dobré místo pro život, v mnoha ohledech lepší než Velká Británie. Češi užívají svobod, o kterých Britové už dávno zapomněli, že existují. Skvělé místo, jen ne pro mě. Jsem sám překvapen, jak přes všechno své nadávání a stěžování si, o české kultuře mluvím jako o něčem hezkém a hodnotném, čímž je ostatně každá kultura. Není v tom hrdost, hrdý může být, jak nás mj. George Carlin poučil, leda na svoje vlastní skutky. Jen se jedná o pocit, že to, co je mou nedílnou součástí, je dobré a že moje kořeny jsou hlubší, než jsem si za své mladické nerozvážnosti a bohorovného kosmopolitismu připustil.
Stejně tak se hlásím k etiopské části svého já, i když jazyk mého otce je někde hluboce skrytý v mém nevědomí. Díky jazyku jsem naopak jako mezi svými, když se ocitnu mezi Němci, aniž bych si na Němce sám hrál. Taky se občas zmíním o svém vzdáleném židovském předku, vím ale, že mě tak malé procento izraelitské krve neopravňuje se s touto národností jakkoliv ztotožňovat.
Někdo by mohl myslet, že takovéto rozštěpení identity je škodlivé a působí chaos. Zjistil jsem ale, že to vše je mou součástí a namísto zmatku mě naopak obohacuje právě když si tohoto svého dědictví budu vědom a nebudu se ani pokoušet jakkoliv se od tohoto oprostit.
Je nabíledni, že mě k tomuto závěru vedl odstrašující příklad mého spolubydlícího, který se narodil jako Polák a přistěhoval se do Anglie. Někomu řekl, že v sedmi, někomu že v sedmnácti, někomu tvrdí, že jeho otec je Angličan, někomu tuto informaci nesdělil. Někomu řekl, že vyrůstal ve Wolverhamptonu, někomu, že žil ve východním Londýně. Považuje se za Angličana, necítí nic než opovržení vůči všem přistěhovalcům, hlavně Polákům.
Obě moje nadřízené v brigádě v sendvičárně jsou černošky, jedna anglická, druhá francouzská, kolegové z Nigérie, Kolumbie, Francie a Bangladéše. Moje milá je Japonka. Mí noví spolubydlící budou z Japonska a Pákistánu ve čtvrti obývané především Bangladéšany a Pákistánci. I přes chvályhodnou snahu britských úřadů dát všem rovné šance patří v části Londýna, ve které bydlím, obchůdky Turkům nebo Gudžarátcům, internetové kavárny Somálcům, Nigérijci pracuji jako ochranka v klubech a většina pracovníků na stavbách jsou Poláci.
Zprvu jsem z této barevnosti byl nadšený. Nyní mi přijde zcela přirozená, tak přirozená, že vím, že bych se nechtěl do ČR vracet a muset řešit, jak je někdo jiný kvůli tomu, že jeho předkové jsou z Indie nebo Indočíny. Zemi, kde se ještě před pěti lety lidé báli chodit do čínských restaurací ze strachu před kočkami. Přišlo jim přirozenější věřit městským legendám, než se pokoušet bojovat s hluboko zasetými předsudky. V zemi, ve které politikové velkých parlamentních stran mohou za podpory obyvatel hlásat, že se nestydí za to být ve své zemi většinou.
Nebudu ale upadat do remcání a vyvyšování jedné společnosti nad druhou. Předsudky jsou konečně přirozené a do jisté míry nezbytné pro zachování vlastní identity. Věci, o kterých nepochybujeme a které považujeme za samozřejmé, jsou v rovnováze se zdravým úsudkem důležité a cenné. Stejně tak ale každý člověk považuje za samozřejmé věci trošku jiné. A tak jsem rád, že žiji ve městě, ve které nikomu nepřijde divné, že polovina žen za přepážkami v bankách má zahalené vlasy a že při prohlídce bytů bude pan domácí velmi pravděpodobně Číňan.
Žádné komentáře:
Okomentovat